Hudební Rozhledy

Plzeňská a opavská Rusalka jako inscenační protipóly

Helena Havlíková | 10/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Juraj Nociar (Princ) a Barbora Řeřichová (Rusalka) v Opavě…

Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila, v posledních pěti letech ve světě nejhranější česká opera, se dnes uvádí v širokém rozpětí od pohádky o nešťastné vodní víle po drsné, až brutální inscenace s psychologizujícími sondami do temných zákoutí duší bytostí, opeře nadpřirozených, které ovšem, jak známo, duši nemají. Plzeňské a opavské nové dubnové nastudování osciluje kolem těchto protikladných přístupů.

Plzeňská inscenace režiséra Tomáše Pilaře sice nešla v krutosti tak daleko jako například vyhlášená mnichovská verze Martina Kušeje s předobrazem reálné otřesné kauzy Rakušana Josepha Fritzla, který vlastní dceru držel dlouhá léta ve sklepě svého domu, znásilňoval ji a plodil s ní děti. Pilař „jen“ balancoval mezi různorodými nápady, ve kterých jako by se snažil o hlubší ponor do psychologie postav. Základem scény pro celou operu jsou surrealistické obrazy tří dveří a postele uprostřed březového lesa. Vodník tu působí jako velekněz nějakého řádu podobný Sarastrovi. Ovládá bílý svítící valoun, který se postupně objevuje na hrudi jednotlivých klíčových žen opery, Rusalky, Ježibaby a Cizí kněžny, ale i malého děvčátka, o které Vodník pečuje na začátku a na konci opery. Rusalka zde má v podobě Ježibaby žensky vyzývavé alter ego, Princ ovšem zůstal pohádkový. Třeba to byl v Pilařově pojetí jen sen, ve kterém je dovoleno vše, takže Vodníkovy dveře mohou zůstat pro Rusalku zamčené, dveře Ježibaby se zdeformují a klíč od těch Princových mu Rusalka vrátí a lehne si vedle něj, ačkoli je jako vodní víla nesmrtelná. Do toho buclatá kuchařka (u Dvořáka Kuchtík) porcuje v zakrvavené zástěře kašírované sumce, což působí směšně, a je dobře, že je škrtnuta scéna s Hajným ve třetím dějství, ve kterém by Ježibaba sotva mohla pohrdat „nedokrmeným vyžletem“. Výtvarné řešení Aleše Valáška, projekce Petra Hlouška a světelný design Antonína Pflegera jsou ovšem v našich podmínkách zajímavé. Režijní postupy odkoukané z inscenací renomovaných světových režisérů však v Pilařově inscenaci působily jako izolované nápady, které se nahodile ztrácejí a vynořují bez dopracování point a tématu takto roztříštěného výkladu.

Opavské nastudování režiséra Ilji Racka na scéně a v kostýmech Dany Hávové naopak reprezentuje tradiční pohádkový výklad Rusalky. Tatíčkovsky dobrácký Vodník v dlouhém plášti s rybími šupinami vystupuje v zelenomodrém světle z jezera, tedy z propadla, nad kterým se vznáší mlha. Výroba takové mlhy během celého 1. a 3. dějství však měla zásadní nedostatek – zařízení hučelo tak intenzivně, že bylo slyšet i ve forte a rušilo hru orchestru i zpěv sólistů. Jinak opera pokračuje pohádkově – skotačivé lesní žínky jsou obohacené o tři baletní, mají bohaté dlouhé kudrnaté zlaté vlasy a tylové sukýnky. Křehká Rusalka vystřídá zelené šaty vodní víly bílými na ramínkách, které však při setkání s Princem připomínají spíše kombiné, a secesními svatebními, až skončí v šedé říze. Noblesní Princ vystupuje v uhlazeném sametovém fraku, zatímco Ježibaba v rudém s dlouhými červenými nehty a dredy je divoce pomalovaná. Hajný v mysliveckém a Kuchtík s typickou bílou čepicí nezapřou své profese. A Cizí kněžna svádí Prince v rusovlasé paruce, rudých rukavicích s prsteny a ve vypasovaném korzetu. Jen polonazí tanečníci a tanečnice s červenými maskami se zobany na obličeji jako by do zámku zavítali z úplně jiného času, prostoru i stylu. Režijní vedení postav jednoduše ilustruje děj. Scéna 2. dějství sice prostřednictvím lustrů evokovala secesi, ale látkou potažené hranaté konstrukce objektů kolem „rybníka“, do kterých se dalo dobře svítit různými barvami, svědčily spíše o nedostatku peněz a možná i invence.
Plzeňskou inscenaci dirigoval zkušený Norbert Baxa. Pojal operu ve velmi kontrastních tempech s prodlouženými pomalými a naopak svižnějšími rychlými tempy v porovnání s nahrávkami. Také dynamiku se snažil rozehrát v plné škále, což posilovala i amplifikace některých dramatických scén s přidanými reálnými zvuky, která však hudební tok spíše narušovala. Plzeňský orchestr však nedokázal Baxovy požadavky uskutečňovat bez kazů, zejména u lesních rohů.
V Opavě svěřili hudební nastudování mladému třicetiletému dirigentovi Marku Šedivému, který se skvěle prezentoval například nedávno v Ostravě ve Fibichově Bouři, v níž si poradil i s přerušenou inscenační tradicí této opery. Také v Rusalce zopakoval, že v něm roste velký operní talent. Nijak neexperimentoval ani s tempy, ani s dynamikou. Slyšeno z druhého balkonu Slezského divadla, dosáhl vyváženosti orchestru a sólistů včetně ansámblů, zejména sezpívaných žínek. Škoda, že neladily flétny a pikola ostře vyčnívala. Nicméně úsilí o plastické vymodelování hudebního dramatu mnoha odstínů emocí v romantických vlnách frází, dynamiky a agogiky bylo zřejmé. Z plzeňského obsazení nejvíce zaujal František Zahradníček jako Vodník. Právě jeho áriím dal Baxa velmi pomalé tempo a Zahradníčkovi se dařilo jim dát tah, čímž posílil dojem onoho vznešeného velekněze. Richard Samek má pro Prince temnější hutný tenor, se kterým dokáže vystoupat do výšek, herecky však působil jako figurka bez vášně, kterou bychom u Prince očekávali. Herecké pojetí bylo naopak silnou stránkou jak Livie Obručník Vénosové jako Rusalky, tak Jany Foff Tetourové v roli Ježibaby.
Na opavské premiéře dostali sympaticky příležitost sólisté mladé generace. Barbora Řeřichová je sice stále ještě studentka pražské HAMU, má ovšem už za sebou mnoho rolí v Praze, Ostravě, Plzni nebo Liberci. Její zvučný soprán se rozezněl do průraznosti, která dodávala lyrickým částem, zejména árii o měsíčku, razanci, ovšem poněkud na úkor oblosti frází. A lze předpokládat, že k náročným dramatickým áriím 2. a 3. dějství sólistka postupně dozraje. Juraj Nociar zvládal zpočátku tenorový part Prince s krásně vystavěnými frázemi a plynulými přechody do výšek, ve 3. dějství, kdy vyčerpaný Princ hledá útěchu u jezera, se však najednou začaly objevovat prudké nárazy v nástupech. S pověstnými céčky v samém závěru umírání si však poradit dokázal včetně působivých decrescend. Vedle těchto dvou sólistů výkon Ilony Tiché jako Ježibaby tak přesvědčivě nepůsobil zejména kvůli neznělé hlubší poloze. Jako mimořádný talent se předvedla Simona Mrázková v roli rozdováděného Kuchtíka.
Tuto sestavu mladých doplňoval dlouholetý sólista ostravské opery Martin Gurbaľ, který se v této roli prozpíval k empatickému starostlivému otci s měkkými hloubkami. I když si lze pro charakter Cizí kněžny představit ostřejší hlas s větším vibratem, na hlasu Kataríny Jordy už bylo znát, že tuto sólistku, která kdysi ohromila svým dramatickým koloraturním sopránem, za patnáct let jejího angažmá v Opavě v různorodém repertoáru nijak nešetřili.
Zatímco plzeňská Rusalka jako by pootevřela dveře, od kterých se ale během inscenace ztratily klíče, ta opavská s podivnými nosany polonahých tanečníků a hukotem kouřostroje neškodně „klovala“ do pohádkové tradice.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, projekce Petr Hloušek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Šinták. Orchestr, sbor a balet Divadla J. K. Tyla. Premiéra 8. 4. 2017, Velké divadlo.

Opava, Slezské divadlo – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Ilja Racek, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Kremena Pešakova. Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava. Premiéra 23. 4. 2017.

Nahoru | Obsah