Hudební Rozhledy

Nikolaj Rimskij-Korsakov: Sněhurka

Jaroslav Someš | 08/17 |Přenosy oper do kin

Dramaturgie přímých přenosů oper a baletů z Národní opery v Paříži, které pořádá pražský Francouzský institut, se vyznačuje objevností a atraktivitou. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit 25. 4. 2017, kdy tu byla deset dnů po své pařížské premiéře uvedena nová inscenace pohádkové opery Nikolaje Rimského-Korsakova Sněhurka (její název se často nepřekládá a zůstává v originálním znění, tedy Sněguročka). Pro naše publikum je to dílo, poprvé uvedené v Petrohradě v roce 1882, velmi málo známé. Naposled je nastudovalo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v roce 2004, ovšem Praha neviděla Sněhurku od roku 1950, kdy byla inscenována v Národním divadle!

České a moravské operní scény se už dlouho chovají macešsky nejen k tvorbě Rimského-Korsakova, ale k ruské klasice vůbec, a znají téměř jen Evžena Oněgina. Proto jsou takové připomínky, jako byla pařížská Sněhurka, velmi cenné a užitečné.
Libreto k opeře si skladatel napsal sám. Vycházel přitom ze stejnojmenné pohádkové hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského. Jejím základem je známý lidový mýtus, symbolizující koloběh ročních dob, o dívce zrozené v zimě ze sněhu a roztávající v paprscích letního slunce. Ostrovskij však děj obohacuje o další motivy, převzaté z jiných ruských pohádek, o milostný motiv dívky Kupavy a kupce Mizgira, o postavu bájného pěvce Lela a cara-dobrodince Berenděje. Především ovšem počítá s davovými scénami, v nichž se uplatní i lidový tanec a zpěv. Rimskij-Korsakov byl jeho hrou přímo uchvácen. Pochopil, že tu může uplatnit svůj vztah k přírodě, ke slovanské mytologii, k dávným, ještě pohanským tradicím, k liturgické hudbě i k ruskému folkloru, a především že může ukázat v plné šíři svou melodickou a instrumentální invenci. Výsledkem se stalo dílo úctyhodné jak svým rozsahem (téměř tři a půl hodiny čistého času), tak svou inscenační náročností.
Národní opera v Paříži na scéně Opéry Bastille se s obtížným úkolem, který Sněhurka představuje, vyrovnala s velkým úspěchem. K nastudování si pozvala plejádu umělců z Ruska a bývalých sovětských zemí v čele s dirigentem Michailem Tatarnikovem a režisérem (a zároveň scénografem) Dmitrijem Čerňakovem. Jeho operní režie jsou proslulé novými, neotřelými pohledy na tradiční témata, ale zároveň i tím, že tato originalita u něj není samoúčelná, nýbrž dává často až notoricky známý děj do překvapujících konfrontací se současnem. Stejný postup volil Čerňakov i ve Sněhurce. Žádná klasická pohádka, žádná dávná Rus, žádné idylické carství. Prolog, ve kterém Vesna a Mráz řeší další osud své dcery Sněhurky, se odehrává ve školní tělocvičně, kde si děti na ptáčky jen hrají a kde Mráz v baloňáku působí jako nějaký ředitel školy. Sněhurka jako dívenka v bílém kožíšku, čepici s bambulí a v palčácích se s kufříkem vydává do světa. Ten svět je pak po celá čtyři dějství vysokým lesem, je to svět současný a lidové zvyky a pohanské obřady bere jen povrchně. Berendějovo carství je chatová oblast mezi stromy; Bakula a jeho žena Bobylička, kteří se Sněhurky ujmou, dokonce žijí v přívěsu. Chataři chodí ve všedním oblečení jako dnešní „dačniki“, jen občas se do barevných triček a plátěných kalhot mísí prvky ruských krojů (kostýmy Jelena Zajceva). Masopust se tu slaví vatrou ve stylu našeho filipojakubského pálení čarodějnic a v kouzelném lese nechybí nahota a sex.
Absurdita propojení současnosti a formální tradice má své opodstatnění. Ještě téměř dětsky čistá Sněhurka do takového světa nepatří a musí v něm zahynout. Ani její matka Vesna pro ni nemá záchranu, jen varování. U Čerňakova Sněhurka v závěru neroztává pod slunečními paprsky, spíš umírá vyčerpáním, a její tělo leží bez povšimnutí na scéně, zatímco Lel se předvádí v další ze svých písní, v Hymnu na Slunce, a dav se bezstarostně veselí… Pevnou oporou režijní koncepce byly výkony celého obsazení, které vesměs spojovalo pěveckou dokonalost s propracovaným, moderním herectvím. Absolutní špičkou byla v tomto smyslu Aida Garifullina v titulní roli. Líbezná tvář, zjevem ještě napůl dítě, průzračně jasný hlas a tolik citu ve výrazu, že ideálnější představitelku si nelze přát. Pěvecké podání závěrečných scén včetně slzí v její tváři dojímalo opravdovostí prožitku.

Hned na druhém místě je nutno jmenovat Jurije Myněnka. Oproti skladatelovu určení byl totiž mezzosopránový part Lela obsazen mužem-kontratenorem, a to ku prospěchu věci. Čerňakov postavu Lela odmýtizoval a zesoučasnil, udělal z něj sebestředného hejska, a Myněnko, dlouhovlasým zjevem připomínající našeho Kamila Střihavku, právě takový typ výborně zpívá i hraje. Temným, sytým sopránem zaujala také Martina Serafin jako Kupava. I tato postava zaznamenala posun, nebyla jen nešťastnou opuštěnou obětí, ale cílevědomou mladou ženou, která si dovede uhájit své. Také povaha Mizgira (Thomas Johannes Mayer) byla zproblematizována; je ukázáno, že jeho láska je sice hluboká až za hrob, ale že na druhé straně je schopen si ji vynucovat násilím. Výborné pěvecké výkony předvedli rovněž Jelena Manistina (Vesna) a Vladimir Ognovenko (Mráz). Naopak jinak renomovaný basista Franz Hawlata jako bojar Bermjata zjevně neměl šťastný den.
Velké uznání si zaslouží dirigent Michail Tatarnikov. Z jeho výkonu byla patrná nesmírná zaujatost tak výjimečným dílem, což potvrdil také v přestávkovém rozhovoru. V duchu Čerňakovovy režijní koncepce kladl maximální důraz na každou z kontrastních ploch v mozaice partitury. Čím víc lyriky vzbudil na jedné straně, tím víc extatičnosti přidal na druhé, vyhrocoval humorné situace stejně jako tragické, takže dokázal udržet spád díla i při jeho celkové minutáži. V tom nejlepším světle se předvedl také orchestr pařížské opery. Rimskij-Korsakov ve Sněhurce často používá orchestrální sóla jednotlivých smyčcových i dechových nástrojů; jejich provedení bylo znamenité. Náročný úkol patří ve Sněhurce též sboru a Čerňakovovo pojetí tento úkol ještě zkomplikovalo množstvím hereckých akcí i tanečně-pohybových výstupů. Nicméně sbor Národní opery v Paříži (sbormistr José Luis Basso) prokázal nejen své pěvecké kvality, ale také jevištní všestrannost.

Přímé přenosy oper – Opéra Live – Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: Sněhurka. Dirigent Michail Tatarnikov, režie a scéna Dmitrij Čerňakov, kostýmy Jelena Zajceva, světla Gleb Filštinskij, sbormistr José Luis Basso. Premiéra v Opéra Bastille v Paříži 15. 4. 2017, přímý přenos 25. 4. 2017, Kino 35.

Nahoru | Obsah