Hudební Rozhledy

Dvakrát Tannhäuser v Berlíně

Hana Jarolímková | 07/17 |Zahraničí

Málokdy se milovníkovi oper Richarda Wagnera, za nimiž se mnohdy vydává do divadel, roztroušených po celém světě, poštěstí vidět v jednom městě ve dvou různých operních domech a dva dny za sebou jeden titul. Jednak to má na jednom místě a nemusí se harcovat zase až kdoví kam, a jednak může obě bezprostředně za sebou jdoucí představení hned porovnat, aniž by se mu některé detaily vytratily z paměti.

Několika členům pražské pobočky Wagnerovy společnosti se to však opravdu v březnu podařilo. V obou hlavních operních domech v Berlíně, v Deutsche Oper a ve Staatsoper, která však již několik let hraje kvůli nekonečně dlouho opravované budově Unter den Linden v Schillerově divadle, se totiž dával 18. a 19. 3. Tannhäuser a Zápas pěvců na Wartburgu. Opera, která se mi vzhledem ke zcela neakceptovatelné režii shodou okolností berlínského rodáka Sebastiana Baumgartena při své dosud poslední premiéře v Bayreuthu v roce 2011 nesmazatelně vryla do paměti jako dílo, jež je možné vyložit i těmi nejroztodivnějšími a nejnepochopitelnějšími způsoby. Předem už jsem se tedy toho. s čím se zase setkám, tak trochu obávala, zvláště když se jednalo o německé scény, kde se režiséři uchylují k provokacím a nejrůznějším „experimentům“ asi nejčastěji. Byla jsem však nakonec velmi mile překvapena. Obě režie vycházející z původního, tedy drážďanského znění této opery, byť každá je zcela jiná, pojaly toto nevšední Wagnerovo dílo, uvedené nádhernou předehrou, s naprostou pokorou a přitom s fantazií a ve svěžím, dnešní době vcelku odpovídajícím duchu. V příběhu Tannhäusera, který se jako hříšník vrací z Venušiny hory (synopsi této scény Wagner dokončil po výletě na Střekov 8. 7. v Teplicích) zpátky na zem a díky Wolframu von Eschenbach i zpět do kruhu pěvců na hrad Wartburg, kde se zúčastní jejich soutěže, se skladatel inspiroval poznatky z různých pramenů, které – a to jak pověsti o minnesängrovi Tannhäuserovi, tak i o pravděpodobné historické události zápasu pěvců na Wartburgu – sjednotil do jednoho díla. Jeho děj pokračuje roztržkou pěvců (z nichž každý má o podstatě lásky – tématu soutěže – jiné představy), jež vyústí Tannhäuserovým přiznáním k milostným hrátkám s Venuší a snahou rytířů vrátit ho zpět „do bažin pekelných“. Na přímluvu Alžběty, která ho miluje, však její otec lankrabě rozhodne o tom, že Tannhäuser sice musí zemi opustit, ale smí putovat do Říma, aby získal od papeže odpuštění. To se však nestane a Tannhäuser, který se celý zlomený původně vydal zpět do Venušiny sluje, nakonec u rakve Alžběty, jež mezitím žalem zemřela, umírá také, ovšem omilostněn a vykoupen...
Tolik stručně k základní linii díla, které podobně jako Bludného Holanďana autor zanechal v několika zněních. Premiéra se uskutečnila 19. 10. 1845 v Drážďanech, ovšem pro další provedení Wagner rozšířil závěr, připojil zjevení Venuše a zázrak z holí, která se – jako symbol vykoupení – na konci příběhu zazelená. Nové nastudování 1. 8. 1847 pak ještě obsahovalo pohřební průvod, doprovázející mrtvou Alžbětu ke hrobu, a je známé jako již zmíněné drážďanské znění, které využily i obě berlínské inscenace (ve Státní opeře však navíc ve scénách z Venušina pahorku rozšířené o velké bakchanálie pařížského znění z roku 1861).

TANNHÄUSER A DEUTSCHE OPER
Berlin

Premiéra inscenace, uváděné v berlínské Deutsche Oper dodnes, se uskutečnila již před devíti lety, 30. 11. 2008, představení, které jsem 18. 3. tohoto roku navštívila, bylo tedy již 38. v pořadí.
Zajímavé režie se v ní chopila Kirsten Harms, která sice využila mnohem více rekvizit než Sascha Waltz ve Staatsoper, ale nezatížila jimi děj natolik, aby byly poslechu a soustředění na překážku.
Vývoj dění na jevišti provázejí navíc i různé videoprojekce na oponě, kde se např. nejdříve objeví zlověstně vyhlížející drak, na konci dějství dvě busty kamenných modlících se andílků, které v závěru druhého dějství vystřídá hrůzostrašný kamenný chrlič...
Významnou rekvizitou se v průběhu celé opery, v níž jsou rozehrány hned i předehry, stává především rytířské brnění, a to nejen jako oděv mužských protagonistů, ale rovněž jako samostatný artefakt. Během prvních tónů je tedy shůry jeviště (kde je umístěna i část technického zázemí se světly) hned do lůna Venušiny hory spouštěn pomalu „kráčející“ rytíř, provázený posléze zlatým deštěm a šesticí k pevné zemi se snášejících draků. Odtud se postupně „vynořují“ nahé ženy s dlouhými plavými vlasy i samotná Venuše celá v bílém, spočívající však na vyvýšeném piedestalu, kam za ní roztoužený Tannhäuser zamíří, aby se však vzápětí z jejích tenat vymanil a vrátil se zpět na zem...
I druhé dějství otevírá pohled na snášející se brnění: ovšem teď už pouze v podobě dekorace, která počtem jednotlivých maket zabere prostor celé vrchní části jeviště. To, znázorňující hrad Wartburg, se postupně zaplní nejen jednotlivými rytíři, kteří se připravují na soutěžní klání a z nichž jich několik sedí i na umně vyrobených koních, ale i roztodivně oblečenými hosty, kteří – patrně podle svých charakterových vlastností – mají na helmách či jiných pokrývkách hlavy nejrůznější symboly v podobě zajíčků, paroží či rohů, křížů apod. Po Tannhäuserově přiznání ke smyslné lásce s Venuší a následné rozmíšce s ostatními pěvci lankrabě povolí Tannhäuserovi již zmíněnou cestu do Říma, kde se má kát a dojít odpuštění. V té chvíli se přední pás podlahy jeviště se všemi zúčastněnými protagonisty včetně Alžběty zdvihne a dole zůstává pouze osamocený Tannhäuser...
Ve třetím dějství se brnění objeví pouze na Wolframovi von Eschenbach, který vyjede na maketě koně ze zadní části jeviště a Alžbětu, již miluje neopětovanou láskou, zastihne před mariánským obrázkem, jak se modlí za Tannhäusera. Ta mu posléze umírá v náručí. Scéně však předchází – opět již během předehry – další v poslední době oblíbený režijní prvek, jehož základem jsou bílé nemocniční postele. I ony vyjedou (podobně jako Venušiny společnice) z útrob jeviště, už na nich ale pod dekami leží jednotliví členové sboru poutníků, vracejících se z Říma, mezi nimiž někde uprostřed poznáváme sedící Alžbětu, hledající mezi nimi Tannhäusera. Ten se však v otrhaných šatech objeví teprve až po její smrti a u jejího hrobu se slovy „Svatá Alžběto, pros za mne!“ rovněž umírá.
Velkolepý závěr se Orchestru i Sboru berlínské Německé opery skvěle vyvedl. Angličan Donald Runnicles, který je od sezony 2009/2010 zároveň generálním hudebním ředitelem Deutsche Oper, sice volil o něco pomalejší tempa, než je obvyklé, ale dokázal vést jednotlivé orchestrální skupiny i sbor, mírně se zpožďující ve svých vstupech ve druhém dějství, plasticky a výrazově velice přesvědčivě. Vynikající však byli všichni sólisté v čele s Tannhäuserem Petera Seifferta, jehož světovou kariéru odstartovalo právě v tomto operním domě ztvárnění Lohengrina. Wagner je vůbec jeho stěžejním autorem, vždyť vedle zmíněných postav se představil už i jako Siegmund, Tristan či Parsifal, kteří patří k Wagnerovým rolím nejnáročnějším. Vedle Stephena Goulda tedy patří Peter Seiffert, držitel řady významných ocenění včetně titulu Bavorského, Rakouského či Berlínského komorního pěvce, k největším wagnerovským hvězdám současnosti: i on disponuje krásně zabarveným hutným tenorem, který ovládá skvělou technikou a dokáže s ním pracovat v celé výrazové škále pomocí i těch nejjemnějších barevných odstínů. Ve skvělé formě se rovněž ve zcela odlišné dvojroli zhýralé Venuše a v Boha věřící prosté Alžběty (ve Státní opeře zpívaných dvěma pěvkyněmi) představila Ricarda Merbeth, která je již šestnáct let zvána i do Bayreuthu, kde např. od roku 2013 zpívá roli Senty v dosud poslední inscenaci Bludného Holanďana. Zvučnými a výborně ovládanými hlasy se ale mohli pochlubit i další pěvci: zejména estonský basista Ain Anger jako lankrabě Hermann (z Wagnerových rolí zpíval např. ještě Hagena, Fafnera či Hundinga), z Norska pocházející James Rutherford v roli Wolframa von Eschenbach (na svém kontě ale má i Hanse Sachse, s nímž v Bayreuthu debutoval v roce 2010, Wotana, Holanďana či Kurwenala), dlouholetý člen souboru DOB Clemens Bieber (Walther von der Vogelweide) či Američan Noel Bouley (Biterolf). Dobře zpívali i představitelé menších rolí, Jörg Schörner (Jindřich, písař), mající ve svém repertoáru ještě např. Melota z Tristana a Isoldy, a rovněž v USA narozená majitelka jiskřivého sopránu Heidi Stober (Mladý pastýř).

A ještě jednou Tannhäuser, tentokrát ze Staatsoper Berlin
I když ani tato inscenace Tannhäusera nebyla premiérou, je mnohem mladší než ta, uváděná v berlínské Deutsche Oper. Hudebně ji nastudoval Daniel Barenboim, který ji poprvé publiku představil 12. 4. před třemi lety. Tehdy se role Tannhäusera zhostil již zmíněný Peter Seiffert, ale rovněž některé další role byly skvěle obsazeny, jako např. Alžběta, které se ujala Ann Petersen, či Wolfram von Eschenbach, jehož ztvárnil Peter Mattei. Někteří další sólisté, jež tehdy vystoupili, zpívali i tentokrát, tedy 19. 3., a to René Pape (Hermann), Marina Prudenskaja (Venuše) či český barytonista Jan Martiník (Reinmar von Zweiter).
Režie a choreografie se chopila podobně jako ve Staatsoper rovněž žena – a sice již zmíněná německá režisérka a choreografka Sasha Waltz, která má s operou již nemalé zkušenosti. I o této inscenaci se lze vyjádřit jen pochvalně. Waltz je sice, jak už jsem zmínila, ve svém pojetí mnohem střídmější než Kirsten Harms a vystačí si s minimem prostředků a efektů, to však rozhodně není na škodu, ba právě naopak. Zvláště u Wagnera je soustředěné sledování režijně překombinovaného představení zátěží, která jde spíše na úkor poslechu mistrovsky zpracovaných partitur, jejichž dokonalost pak zůstane ve stínu dění na jevišti... Asi nejvýpravnější a nejefektnější je hned samotný začátek, znázorňující Venušinu hříšnou říši jako obrovský zářící kruh na temném pozadí jeviště, který mění barvy a v jehož středu, shlížejíc na hemžící se (opět) nahé ženy a muže na jeho spodním okruží, září celá v bílém Venuše. Po bakchanáliích a vzrušené výměně názorů, kdy Tannhäuser se chce vrátit na zem a Venuše se ho snaží lichocením i hrozbami zadržet, se náhle setmí. Vše zmizí, a když se začne postupně rozsvěcovat a roztrhá se dým, který zaplnil celou plochu jinak prázdného jeviště, Tannhäuser leží na zemi a míjí ho sbor poutníků, jdoucích do Říma, a posléze lankrabě Hermann, který je se svými rytíři na honu. Všichni na sobě mají slušivé kostýmy s dlouhými plášti a klobouky (Bernd Skodzig) a přemlouvají Tannhäusera k návratu na Wartburg. Scéna je zakončena výstupem asi deseti hornistů, kteří přijdou hrát na jeviště...
Druhé dějství zasadily Pia Maier Schriever a Sasha Waltz, která se podílela i na scénografii, do prostorné místnosti hradu, znázorněné pouze stěnami ze zavěšených bambusových tyčí, jež se vzadu jeviště téměř spojují, a tak vytvářejí jakýsi trojúhelník, rozpojený až příchodem hostů. Poté se i zadní, chvíli prázdná plocha, přehradí stěnou z bambusu. Vypadá to velmi efektně a vzdušně, protože tyče se stále mírně pohupují a dávají všem pocit zdánlivé volnosti. Rekvizitami v této části děje jsou pouze tři židle, na jedné z nichž sedí Alžběta, a průsvitná koule, do níž soutěžící pěvci, oděni tentokrát do fraků (přihlížející dámy jsou v dlouhých slavnostních šatech), naházejí lístky se svými jmény a poté se z nich losuje pořadí. Pěvecky jsou všichni výborní, ovšem scéna, při níž dojde k prudké hádce mezi rytíři a Tannhäuserem, je mnohem méně dramaticky vyhrocena než ta, jaké jsme byli svědky den předtím v DOB. Celou rozmíšku, uzavřenou rozhodnutím lankraběte umožnit Tannhäuserovi cestu do Říma za papežem, který mu má udělit milost odpuštění, zakončí opět hornisté, hrající tentokrát za bambusovou stěnou.
Třetí dějství se odehrává již na úplně prázdném jevišti, které se mění pouze díky nasvícení (David Finn), jako např. při návratu Venuše, kdy se celý prostor rozzáří rudě jako v pekle. Alžběta, která dosud vystupovala v dlouhých světlých šatech, je převlečena do civilního kostýmku s kloboučkem a lodičkami, stejně jako Wolfram, jenž má kabát a pod ním oblek. Mezi vracejícími se poutníky jsou tentokrát i flagelanti a Tannhäuser, celý zarostlý, vstupuje na scénu v dlouhém „flaušáku“ s holí. Vše je tedy hodně civilní, ovšem svícením či netradičně pojatým sborem poutníků rozhodně ne fádní. Z pěvců, kteří byli výborně připraveni všichni, bych vyzdvihla zejména skvělého lankraběte Hermanna, ztvárněného René Papem, Wolframa von Eschenbach Wolfganga Kocha, Alžbětu Anny Schwanewilms či Venuši, kterou zpívala Marina Prudenskaja.
Hamburský rodák Burkhardt Fritz, který souběžně se zpěvem studoval i medicínu, má ve svém repertoáru (kromě pro nás zajímavé Rusalky, z níž nastudoval v češtině roli Prince) již několik Wagnerových rolí včetně Parsifala a Lohengrina. V Tannhäuserovi ale debutoval teprve v sezoně 2015/2016 v Antverpách, a tudíž patří k jeho rolím nejnovějším. I jeho hrdinný tenor se na Wagnera velmi hodí, má krásnou barvu a je výborně technicky veden, nicméně slyšet den předtím byť staršího Petera Seifferta či v minulosti Stephena Goulda staví tohoto pěvce do velmi těžké pozice, z níž vychází sice velmi dobře, nicméně určitě ne nejlépe. Obstát ale mezi takovýmito pěvci je bezesporu úspěch.
Z ostatních pěvců bych alespoň zmínila Juna-Sanga Hana (Walther von der Vogelweide), Grigorije Shkarupa (Biterolf), Sóniu Grané (Mladý pastýř), Miloše Bulajiće (Jindřich, písař) či našeho rovněž výborného Jana Martiníka (Reinmar von Zweter).
Vedle skvěle sezpívaného Sboru Státní opery však nejlepší výkon odvedla Staatskapelle Berlin, řízená australskou dirigentkou Simone Young, mj. v letech 2005–2015 generální hudební ředitelkou Hamburské státní opery. Orchestr pod její taktovkou zněl neuvěřitelně plasticky, měkce a přitom zpěvně. Young dokázala jednotlivé nástrojové skupiny odstupňovat s citem i vytříbeným smyslem pro čistotu a krásu zvuku. V dramatických okamžicích se pak orchestrální tutti pokaždé rozeznělo se vší nádherou, kterou harmonická spojení Wagnerovy partitury přinášejí a jimiž posluchače po tak dlouhou dobu stále okouzlují. I tento večer tedy přinesl mnoho dojmů a nevšedních zážitků. Pokud bych tedy měla vybrat a některé z obou berlínských představení doporučit více, asi bych se rozhodnout nedokázala a spíše se přiklonila k tomu, navštívit obě dvě, opravdu to stojí za to. Každé je jiné a každé vás zcela jistě osloví...

Berlin, Deutsche Oper – Richard Wagner: Tannhäuser. Dirigent Donald Runnicles, režie Kirsten Harms, scéna, kostýmy a světla Bernd Damovsky, choreografie Silvana Schröder, sbormistr Raymond Hughes. Premiéra 30. 11. 2008, psáno z 38. reprízy 18. 3. 2017.

Berlin, Staatsoper – Richard Wagner: Tannhäuser. Dirigentka Simone Young, režie a choreografie Sasha Waltz, scéna Pia Maier Schriever, kostýmy Bernd Skodzig, světla David Finn, sbormistr Martin Wright. Premiéra 12. 4. 2014, psáno z 9. reprízy 19. 3. 2017, Schiller Theater.

Nahoru | Obsah