Hudební Rozhledy

Madridská Rodelinda jako klukovské běsy

Helena Havlíková | 07/17 |Zahraničí

Uvádění barokních oper dnes nabízí širokou škálu možností. Inscenace Rodelindy Georga Friedricha Händela v Královském divadle v Madridu přinesla variantu kompromisní. Inscenaci nastudoval Ivor Bolton, současný hudební ředitel Teatro Real, vyhlášený dirigent (v Teatro Real nastudoval například Janáčkovu Jenůfu) a cembalista, který má s klasickou a předklasickou operou velké zkušenosti. Pro Händelovu Rodelindu volil Bolton kompromis – instrumentalisty divadelního orchestru na soudobé nástroje doplnili hráči na dobové dechové nástroje a theorbu. Všichni hráli v akusticky báječném prostoru Královského divadla spolehlivě, nicméně v porovnání se specialisty na barokní operu chyběl onen měkčí zvuk smyčcové sekce a frázování, které by posílilo hudební vyjádření afektů typických pro operu seria.

Bolton vybral sólisty s velkými zkušenostmi se starou operou. Kastrátské role, na které si opera seria tak potrpěla, obsadil kontratenoristy: excelentním Bejunem Mehtou, kterého známe i u nás, když s Collegiem 1704 v režii Ondřeje Havelky natočil v barokním českokrumlovském zámku Gluckova Orfea, a dalším vynikajícím americkým altovým kontratenoristou Lawrencem Zazzem. Díky Collegiu 1704 u nás známe také altistku výrazně tmavého témbru Soniu Prinu. Také tenorista Jeremy Ovenden a basbarytonista Umberto Chiumo se profilují především na mozartovském a starším repertoáru. Všichni si poradili s rozsáhlými brilantními party této vrcholné opery seria s Händelovými krásnými melodiemi báječně. Pouze z výkonu titulní představitelky, sopranistky Lucy Crowe, bylo zejména ve vyšších polohách znát, že její hlas ztrácí potřebnou flexibilitu a zaoblenost.
Královské divadlo v Madridu získalo pro inscenaci, která vznikla ve spolupráci s operními divadly v Barceloně, Lyonu a Frankfurtu, další výraznou osobnost dnešní operní inscenační praxe – německého režiséra Clause Gutha. Guth dokázal například v Salcburku provokovat Donem Giovannim jako feťáckým ztroskotancem s neosobní brutalitou konce v díře uprostřed lesa, ve Scale Lohengrinem jako nalezencem bez identity a minulosti, který se náhle ocitá před úkolem hrdiny. Guthovy režie bývají razantním příspěvkem do diskuse, jak z dnešní perspektivy inscenovat klasickou operu – jeho provokativní přístupy nás nutí zaujímat postoj. Můžeme Gutha zatracovat, nebo ho obdivovat, ale nutí nás přemýšlet. To byl i případ Rodelindy, kterou Händel zkomponoval pro londýnský Haymarket v roce 1725. Děj této u nás prakticky neznámé opery (před více než třiceti lety ji Václav Nosek nastudoval v Brně) je typický pro operu seria. Na půdorysu šesti postav líčí mocenské spory o lombardský trůn – spory plné intrik, vražd skutečných i domnělých, milostných zápletek, příslibů a rušení sňatků a nečekaných zvratů, ve kterých je pro dnešního diváka obtížné se orientovat. Claus Guth v tom diváka nenechal a během předehry prostřednictvím videomappingu „rozkreslil“ na oponu přehledně schéma vztahů a rozehrál základní zápletku, která předcházela vlastnímu ději, takže i neznalý divák rychle pochopil vztahy a motivace jednotlivých postav.
I když Guth přenesl děj do současného anglického sídla v soudobých elegantních šatech, nepůsobí to jako násilná aktualizace. Příběh herecky vypracovaný do posledního detailu se stále novými a novými variantami vyjádření vztahů a pocitů postav nahlédl očima Flavia, zhruba dvanáctiletého syna Rodelindy, a jejího domněle mrtvého manžela, což je Händelem předepsaná němá role. Hrál ji naprosto věrohodně Fabián Augusto Gómez, profesionální herec malého vzrůstu. Kluk trpí neustálým strachem a úzkostmi v drsném světě dospělých, plném násilí a z tohoto psychického týrání, kdy se mu i matka a všichni ostatní zjevují jako bubáci s velkými zubatými maskami, se snaží vymanit kreslením obrázků – které vidíme opět díky videomappingu. Ostatně v celé opeře prakticky není ani jedna postava, se kterou by publikum mohlo mít soucit nebo sympatii. Povinný šťastný konec opery seria Guth relativizoval – zatímco dospělí se z přestálých útrap otřepou a bouřlivě oslavují, kluka si nikdo nevšímá. Zůstává izolovaný se svými běsy.
Zcela vyprodané Teatro Real bouřilo nadšením, ke kterému se šlo naplno přidat, jakkoli s lítostí, že tak vypracovanou inscenaci nemáme v Praze a je třeba za ní jezdit do Madridu.

Madrid, Teatro Real – Georg Friedrich Händel: Rodelinda. Hudební nastudování Ivor Bolton, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, světelný design Joachim Klein, video design Andi A. Müller. Premiéra 24. 3. 2017, psáno z reprízy 5. 4. 2017.

Nahoru | Obsah