Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

VI. Jean-Yves Thibaudet

Jana Vašatová | 12/17 |Studie, komentáře

Jean-Yves ibaudet

„Sofistikovanost a lahodnost, průzračnost a svoboda“... „Každá nota je perla“… Tak bývá charakterizována hra jednoho z nejlepších pianistů současnosti, kterého jsme měli zatím pouze dvakrát možnost slyšet a vidět hrát v Praze.
Jean-Yves Thibaudet, rodák z francouzského Lyonu, prý rychle hraje, rychle mluví a miluje rychlá auta. Hlásí se k francouzské národnosti, má mladého přítele, byt v Paříži a žije a bydlí v Los Angeles. „Přestože jsem Francouz, má matka je Němka a ne všichni moji učitelé byli Francouzi; a nejsem si jist, jestli má v dnešním neuvěřitelně internacionálním světě smysl hovořit o francouzské nebo ruské nebo argentinské škole, jak je obvyklé…“ řekl v jednom z rozhovorů.

Už víc jak tři desetiletí koncertuje Jean-Yves Thibaudet po celém světě, natočil přes padesát alb a vydobyl si pověst jednoho z nejlepších současných pianistů. Vystupuje na sólových recitálech, věnuje se komorní hudbě (hrává např. Dvořákův Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81), jako sólista spolupracuje se světovými orchestry a na repertoáru má koncerty od Beethovena přes Liszta, Čajkovského, Griega a Saint-Saënse až k Ravelovi, Chačaturjanovi a Gershwinovi i současným skladatelům, jako je Qigang Chen nebo James MacMillan, jenž složil svůj Klavírní koncert č. 3 na objednávku pianisty, který ho také roku 2011 premiéroval na svém evropském turné.
Jean-Yves Thibaudet bývá označován jako francouzsko-americký pianista. Jak je vidět z jeho předchozího vyjádření, v dnešním internacionalním světě na tom podle jeho názoru zas tak nesejde. Přitom si ale udržuje záliby pravého Francouze: má vlastní vinný sklípek (vinici zatím ne, i když by rád) jak v rodném kraji ve Francii, tak ve svém druhém domově, v americké Kalifornii.
Narodil se 7. září v Lyonu v hudebně založené rodině. Otec hrál na housle, matka byla pianistka a právě ona přivedla tehdy tříletého chlapce ke klavíru. Malý Jean-Yves se začal tímto nástrojem vážně zabývat, už když mu bylo pět let – a prý snil i o dirigování… Poprvé veřejně vystupoval v sedmi letech, s orchestrem hrál prvně jako jedenáctiletý, a rovnou Ravelův Koncert G dur – byla to cena za vítězství v soutěži s názvem Království hudby. Ve dvanácti vyhrál zlatou medaili lyonské konzervatoře a začal studovat na konzervatoři v Paříži. Zde byli v letech 1974–1980 jeho učiteli Lucette Descaves, žačka Gabriela Faurého a Maurice Ravela, dále žák Artura Schnabela Reine Gianoli a Aldo Ciccolini, který měl na mladého pianistu asi největší vliv. V patnácti letech Thibaudet vyhrál první cenu konzervatoře, brzo nato Viottiho mezinárodní soutěž v Itálii, soutěž Roberta Casadesuse v americkém Clevelandu a Busoniho mezinárodní soutěž v Itálii. Přelomový pro něho byl rok 1980, kdy zvítězil v Mezinárodní klavírní soutěži v Japonsku, a především rok následující, který mu přinesl vítězství v Young Concerts Artists International Audition v New Yorku, následované sérií víc než úspěšných debutů v Americe, Evropě a na Dálném východě.
Ve stávající sezoně působí Thibaudet jako rezidenční umělec v Orchestre National de France, ve stejné pozici je také u Vídeňských symfoniků a spolupracuje s Colburn School v Los Angeles. V rámci své rezidence v Paříži hrál i Saint-Saënsův Klavírní koncert č. 5, op. 103 se Stéphanem Denèvem a Chačaturjanův Klavírní koncert Des dur se Semjonem Byčkovem; podílí se také na speciálních performancích s vybranými studenty pro Radio France. Ve Vídni se ve spolupráci s prvními hráči Vídeňských symfoniků věnuje komorní hudbě, na koncertním repertoáru má i Beethovenovu Fantazii pro klavír, sbor a orchestr s šéfdirigentem Vídeňských symfoniků Philippem Jordanem, stejně jako vystoupení s klavírními koncerty Edvarda Griega a George Gershwina, natáčená rakouskou televizí a rozhlasem ORF. S Colburn School spolupracuje už třetím rokem; může se tady naplno věnovat své zálibě ve vyučování a vedení mladých talentů – ať už formou individuální výuky, mistrovských tříd nebo společných vystoupení se studenty.
Koncertní kalendář tohoto excelentního pianisty je zcela nabitý. Stačí se podívat na to, co v něm má zaznamenáno od letošního jara do konce sezony, tedy do konce června: vystoupení v Los Angeles, ve vídeňském Konzerthausu, v Aix-en-Provence, v Moskvě a Lipsku, následuje Stockholm, Mnichov, Nice – na všech třech místech hraje Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23, stejně jako 7.–9. 6. v Praze s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, poté Berlín (tady bude ve spolupráci s Jakubem Hrůšou a Rozhlasovými symfoniky Berlín hrát Lisztův Klavírní koncert č. 2, skladbu, kterou v roce 2014 uváděl s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem na třech koncertech v Praze a poté na turné po USA), a opět Vídeň.
Sezonu otevíral Thibaudet v Carnegie Hall s Gustavem Dudamelem a Orquesta Sinfónica Simón Bolívar de Venezuela provedením Messiaenovy Turangalily, poté následovalo evropské turné. Pak cestoval po Číně s West Australian Symphony Orchestra; s Baltimore Symphony Orchestra a jeho hudební ředitelkou Marin Alsop také otevíral sezonu, a to provedením Klavírního koncertu č. 3 Jamese MacMillana, skladby, kterou Thibaudet premiéroval v roce 2011 s orchestry v Bruselu a Los Angeles pod taktovkou dirigenta Stéphana Denèvea.

Vedle vystupování na světových pódiích si také rád nachází čas na letní festivaly – třeba ve Švýcarsku, kam se rád vrací např. na Menuhinův festival ve Gstaadu. Tyto akce se konají na krásných místech, jako stvořených spíše pro dovolenou. Poprvé jsem Thibaudeta slyšela v roce 2003 právě tam, v kostele sv. Františka v Locarnu na festivalu Settimane musicali – jako sólistu v Čajkovského přeslavném klavírním koncertu b moll. Už tehdy byl ve světě známý nejen jako sólista, ale rovněž jako vynikající komorní hráč, spolupracující s Joshuou Bellem nebo Stevenem Isserlisem, nebo jako klavírní partner Cecilie Bartoli na jednom z jejích tehdy nejnovějších kompaktních disků. Thibaudetova interpretace tohoto notoricky známého a obehraného díla pro mne tehdy byla zjevením – u nás se o něm nevědělo (nevědělo se o něm ostatně ani před pěti lety, když hrál na Dvořákově Praze před poloprázdným sálem recitál z děl Clauda Debussyho) – a označila bych jeho hru stejně jako citovaní zahraniční kritikové, jejichž výroky jsem si půjčila na úvod Thibaudetova portrétu: elegance a noblesa sama, každý tón jako perla, přirozený a svobodný projev vyvěrající z podstaty díla a z podstaty osobnosti tohoto klavíristy, který jako by kompozicí prolnul a ztotožnil se se záměrem jejího autora. K tomu neselhávajjící prstová a úhozová technika a krásná artikulace.
Schopnost vcítit se, schopnost empatie je u Jeana-Yvese Thibaudeta neskutečná. To je dar, vrozená schopnost, něco, co se nedá naučit. Schopnost hrát rozevlátě romantiky (ale vždy s elegancí a vkusem), kouzlit s barvami u impresionistů (jeho nahrávky Ravela a Debussyho jsou nejen vzorové, ale především nesmírně barevné a krásné). Vloni také ve vydavatelství DECCA vyšlo dlouho očekávané album šesti CD s nahrávkami díla Erika Satieho, načasované ke 150. výročí narození tohoto skladatele. Také zde patří interpretace Thibaudeta k nejlepším – vlastně je úplně nejlepší.
Ne nadarmo si ho ke spolupráci vybírají světoví dirigenti (pravidelná spolupráce ho už léta váže s Charlesem Dutoitem, s nímž a orchestrem Románského Švýcarska natočil mj. nahrávku Druhého a Pátého klavírního koncertu Camille Saint-Saënse, navrženou na Grammy); a ne nadarmo je většina z jeho více jak padesáti CD pro vydavatelství DECCA ověnčena prestižními cenami, ať už se jedná o dvě nominace na Grammy, Preis der Deutschen Schallplattenkritik (Cenu německé gramofonové kritiky), Diapason d’Or, Choc du Monde de la Musique, Edison Prize stejně jako Gramophone a Echo Awards. Britská rozhlasová stanice Classics FM ho ve svém žebříčku zařadila mezi pětadvacet nejlepších pianistů všech dob (spolu s Beethovenem, Rachmaninovem nebo Horowitzem). Thibaudet se neomylně orientuje v různých hudebních stylech – nedávno např. provedl Bernsteinův Age of Anxiety s Baltimorským symfonickým orchestrem a dirigentkou Marin Alsop, se kterou už v roce 2010 natáčel Gershwinovu Rhapsody in Blue a variace na I Got Rhythm v orchestraci pro velký jazz band, a také Gershwinův klavírní koncert.
Thibaudetovo album z roku 2007 s názvem Aria – Opera With-out Words (Opera beze slov) přináší zase transkripce známých operních árií (Saint-Saëns, Richard Strauss, Gluck, Korngold, Bellini, Johann Strauss II., Percy Grainger, Puccini) v klavírních úpravách různých autorů (Mikhashoff, Sgambati, Brassin), ale i samotného interpreta. Natočil i dvě jazzová alba – Reflections on Duke: Jean-Yves Thibaudet Plays the Music of Duke Ellington a Conversations With Bill Evans, kde vzdává hold hudbě těchto jazzových legend. Ovšem Thibaudetovy nahrávky Ravela, Debussyho a Rachmaninova jsou nepřekonatelné.
Thibaudet je také doma v oblasti módy, filmu a filantropie. V této sezoně vytvořil soundtrack z hudby Aarona Zigmana k filmu Wakefield podle dramatu E. L. Doctorowa, jehož scenáristou a režisérem je Robin Swicord; film vstoupil do kin v září 2016 a vzbudil velkou pozornost. Byl rovněž sólistou ve snímku (a soundtracku) Atonement (Pokání) s hudbou Daria Marianelliho, ověnčeného Oscarem a řadou dalších cen právě za hudební složku. Své umění propůjčil i filmu Pride and Prejudice (Pýcha a předsudek) podle Jane Austenové, a v roce 2012 nahrál soundtrack Alexandra Desplata pro film Extremely Loud & Incredibly Close (Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko) Jonathana Safrana Foera. Objevil se i ve filmu Bruce Beresforda o Almě Mahlerové s titulem Bride of the Wind (Větrná nevěsta). Film i soundtrack prezentují několik ukázek z písňové tvorby Almy Mahlerové, které zpívá Renée Fleming právě za klavírní spolupráce Jeana-Yvese Thibaudeta. Jako všichni hvězdní umělci nenechává Thibaudet stranou ani dobročinné akce: v roce 2004 byl prezidentem prestižní charitativní aukce pro Hospice de Beaune, pořádané každoročně ve francouzském Burgundsku.
A pokud jde o módu – na jeho koncertní garderobě je značka slavné londýnské návrhářky Vivienne Westwood. A je to už patnáct let, co se na ni Thibaudet obrátil, protože se měl objevit na londýnských Proms. Co je trochu překvapivé, rád nosí červené ponožky, neboť je přesvědčen, že usedlé oblečení vzbuzuje negativní pocity z klasické hudby jako z něčeho zaprášeného, starého a nudného. Lidé se snadněji ztotožní s člověkem, když se mohou ztotožnit i s jeho oblečením. Thibaudet miluje módu od dětství, setkal se s řadou designérů a móda se stala – jak tvrdí – součástí jeho života. Kromě vybrané módy se už léta hlásí do vybrané společnosti umělců značky Steinway, k nimž dnes patří např. Daniel Barenboim nebo Jevgenij Kissin, a patřili třeba Irving Berlin, Benjamin Britten, George Gershwin, Vladimir Horowitz, Cole Porter nebo Sergej Rachmaninov.
K jeho četným vyznamenáním patří Victoire d’Honneur, cena za celoživotní umělecký přínos a nejvyšší vyznamenání, které uděluje Victoires de la Musique ve Francii. V roce 2002 byl vyznamenán Premio Pegasus na festivalu v italském Spoletu za umělecké výsledky a dlouholetou angažovanost na tomto festivalu. Roku 2010 ho ocenil i Hollywood Bowl a za jeho interpertační umění a nahrávky ho uvedl do Síně slávy. A před pěti lety se někdejší Rytíř umění a literatury (Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres, od roku 2001) Jean-Yves Thibaudet stal důstojníkem; titul Officier de l’Ordre des Arts et des Lettres mu udělilo francouzské ministerstvo kultury roku 2012.

V Praze vystupuje Thibaudet s ČF 7., 8., a 9. 6., diriguje Semjon Byčkov, na programu je Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23, Serenáda pro smyčce C dur, op. 48, a Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta, op. 32.

Nahoru | Obsah