Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy II

VI. Antonio Caldara

Stanislav Bohadlo | 07/17 |Studie, komentáře

Antonio Caldara, Rakouská národní knihovna

O tom, jak se proměňovala hodnota skladatele a jeho díla v průběhu staletí, vypovídá vždy přesvědčivě zájem hudebních i obecných historiků a lexikografů. Jestliže je např. ve Wurzbachově slovníku Biographisches Lexikon des Kaisertums Österreich (sv. 44, 1882) klavíristovi Sigismundu Thalbergovi věnováno třicet tiskových sloupců, druhý svazek z roku 1857 představuje skladatele a císařského kapelníka Antonia Caldaru (1670/71? – 1736) pouze necelou desetinou textu. Přestože dodnes neznáme přesný rok a den jeho narození, čtenáři se dověděli, že byl o 8 let mladší a žil o 27 let déle než ve skutečnosti.

Že se v rodných Benátkách naučil generálbasu a skladbě od Legrenziho a že jeho oratoria a opery na poezii Apostola Zena a Pietra Metastasia udivovaly posluchače od roku 1689 v Benátkách, Boloni, Římě, Mantově, Salcburku, a od roku 1717 zejména ve Vídni. Heslo ho představuje jako ceněného autora chrámové hudby a cappella v přísném kontrapunktu bez ozdob v Palestrinově duchu. Dodnes nemá tematický katalog svého díla! Ale Jana Spáčilová svým katalogem moravských chrámových caldarian přispěla významně k budoucí kompletní evidenci jeho skladeb.
Caldarova hudební kariéra byla od mládí působivá a stoupala rok za rokem. Brian W. Pritchard (1987) to potvrzuje uvedením Caldarova jména na seznamu zakládajících členů benátského cechu Signori musici di Santa Cecilia roku 1687, v následujícím roce ho přijali jako nadpočetného cellistu v Bazilice San Marco a roku 1689 už viděl a slyšel své první operní představení Ľ Argene v Teatro di Saloni v Benátkách. Giuseppe Sala mu vytiskl sborníky jeho 12 chrámových a 12 světských triových sonát. V druhé polovině devadesátých let byl už řádně placeným kontraaltistou v kapele San Marco až do svého odjezdu do Mantovy.

ÚTĚK Z MANTOVY – HLAVNÍHO MĚSTA DIVADLA
Poslední z hudbymilovných Gonzagů byl vévoda Ferdinando Carlo (1652–1708), který znal úspěšného skladatele jistě už několik let před nabídkou angažmá. Dne 31. 5. 1699 nastoupil Caldara u jeho dvora s dávnou monteverdiovskou operní tradicí v pozici Maestro da Capella di Chiesa e di Teatri. Jinými slovy, byl se svou všestrannou benátskou praxí a pověstí zodpovědný za chrámové i operní produkce dvora. I Tomasso Albinoni mj. vévodovi věnoval svůj druhý tištěný opus (1700). Vzkvétající vévodství však začaly ohrožovat španělské nároky, požadující vysoké finanční kontribuce, a vévodův zájem o ženy, koně, karnevaly a hudbu ho odváděl od politických strategií. Rozhodoval se mezi spojenectvím s Ludvíkem XIV. a Leopoldem I. a Caldara se ocitl v situaci, kdy Ferdinand souhlasil s příchodem bourbonských jednotek, nato ho císař označil za zrádce a Evžen Savojský začal obsazovat vévodství. Když se již blížil k hlavnímu městu (1702), Ferdinand předal regentství manželce a utekl do Casale, Janova a Benátek a s ním před Habsburky prchal i Caldara s celou kapelou, aniž by tušil, že se brzy pronásledovatel promění v jeho chlebodárce. Po třech letech se vévoda do Casale vrátil i s novou manželkou a s Caldarovým dvojsborovým Kyrie a Gloria, a Josefa I. žádal pokorně o vrácení Mantovy. Skladatel však jeho dvůr opustil na podzim roku 1707, krátce před jeho smrtí.

ŘÍM – DRUHÝ ÚTĚK PŘED HABSBURKY
Do služeb Franceska Maria Ruspoliho, patrona římské Arkádie, vstoupil Caldara v roce 1708. Ještě než císařské jednotky obsadily Věčné město, utekl stejně jako jiní věhlasní skladatelé Corelli, Pasquini, oba Scarlattiové i Händel. Utíkal do Barcelony, kde paradoxně svou hudební alegorií přispěl ke svatebnímu veselí Karla III. Habsburského, aspiranta na španělský trůn. To byl patrně důležitý kontakt na císařský dvůr ve Vídni. Z Barcelony však přicestoval do Itálie a podruhé, v Händelových stopách, usiloval o místo maestro di capella u Ruspoliho. Dopisem z Perugie z 19. 7. 1710 se za sjednanou odměnu zavázal plnit rozsah svých povinností: „Za příští karnevalové produkce, za jednu nebo dvě Commedie, za výběr zúčastněných hudebníků pro všechna představení a zkoušky hudebních děl, která budou v domácím divadle Vaší Excelence, a za příjezd operisty Franceska Gaspariniho“, s nímž pravidelně spolupracoval a který byl Fuxovým kandidátem na císařského kapelníka. Ve skutečnosti Caldara „chrlil“ desítky kantát ročně a udivoval Řím svými oratorii. Podle A. Smithe se tu také představil jako spoluautor opery L’Anagilda (1711), která se s libretem Girolama Gigliho vysmívala estetickým principům římské Arkádie, struktuře antické tragédie a komediálními prvky parodovala heroismus. Gigli ztratil za své satiry členství ve třech akademiích a byl vyhoštěn ze Sieny, celého Toskánska i z papežského státu. Zdá se, že i Caldara riskoval odvetu akademiků.

SILVESTROVSKÉ SOIRÉE VE VÍDNI
Po trpělivých žádostech, hudebních zásilkách i Fuxově odporu odejel z Říma do Vídně asi v polovině května 1716. To však už rok dostával plat z císařské kasy.
Jako v předchozích letech pořádala na konec roku sedmdesátiletá hraběnka Rabutinová ve svém vídeňském hotelu prestižní večírek, tentokrát na počest Prince Savojského. Podle fejetonu Moritze Bermanna v Blätter für Musik, Theater und Kunst (1856) očekávali začátek koncertu také hrabata Starhemberg, Pálffy, Althann, Bethlen, Kinský a architekti Fischer z Erlachu a Galli Bibiena. Kromě toho mladá a krásná Marianna Althan, přítelkyně Karla VI. Další vkusně vystrojené dámy, hraběnky Dietrichstein, Zinzendorf, Harrach, Thun, Gallas a princezny von Liechtenstein a Schwarzenberg. Po tenorové árii barona Astorgy vystoupil sedmasedmdesátiletý hrabě Losy, považovaný za nejlepšího loutnistu všech dob, který udivoval svou bravurou, ale odešel dříve, protože se vracel do Čech. J. J. Fux pak ocenil sonátu mladičkého Zelenky a Apostolo Zeno, čerstvě jmenovaný dvorní básník, přednášel verše, zatímco ho doprovázeli Fux na cembalo, Octavius Piccolomini na cello, hrabě Pachta na housle a hrabě Questenberg na teorbu. „Tento spolek ducha a virtuozity nabídl všem nádherný zážitek.“ Ale pak nastalo všeobecné vzrušení, když „předstoupil asi čtyřicetiletý muž. Mlčky pozdravil přítomné, kteří mu s úctou a bázní dělali místo, když kráčel k cembalu.“ Byl to císařský vicekapelník Antonio Caldara, „který začal fugami na motivy Palestrinovy Mše Papae Marcelli. Tiše, téměř bez dechu, naslouchali všichni. Tak výsostný zážitek se naskytne v životě jen zřídka. Člověk nemyslí na odměňující potlesk, je uchvácen. Fux ho objal se slzami v očích. Princ Eugen přistoupil ke Caldarovi, když se zvedal od klaviatury, uchopil jeho ruku a řekl hlasitě: ,Mohl bych Vám vaši profesi závidět, kdyby ta moje nebyla tak potřebná‘.“ Caldara odpověděl: „Můj Princi, jste v té své stejně milostivý a velký; dělostřelba Vaší armády je grandiózní fugou v hymnu k Vaší slávě.“ Fux pak také veřejně chválil hraběte Sporcka za to, že podporuje šíření nových nástrojů. „Přivedl z Paříže do Čech vynikající hornisty a způsobilé lidi ze svých poddaných [Wenzel Swida a Peter Röllig] dal na tento nově vyvinutý nástroj vyučit.“ Bermann tak na základě dosavadních znalostí (spletl se nejméně o rok) a s literární licencí představil čtenářům vídeňského Caldaru v tom nejlepším světle.

KORUNOVACE V PRAZE
Bohumír Dlabač ve svém slovníku (1815) uvádí, že kapelník Koželuh měl ještě v roce 1809 mezi svými hudebninami mnohé Caldarovy skladby a že jich byla řada ve farním kostele sv. Františka v Praze u Karlova mostu. Pražská korunovace Karla VI. totiž přivedla v roce 1723 do Čech na císařský dvůr cizince a skvělé hudebníky včetně Caldary, který řídil za nemocného Fuxe proslulou divadelní slavnost Costanza e Fortezza „pod širým nebem v kratochvilné c. k. zahradě“. Dne 1. října však také na Hradě řídil svou vlastní dvouaktovou virtuózní komorní operettu k císařovým narozeninám La contesa de' numi (Spor bohů), přirovnávající císaře k spravedlivému Diovi a jeho ženu Alžbětu Kristýnu k Juno. A při cestě zpět do Vídně 19. 11. Znojmo zažilo jeho componimento teatrale La concordia de' pianetti (Svornost planet) na osvětleném náměstí po příjezdu dvou alegorických vozů s hudebníky a pěvci.

„UTÍKÁ LOTOVA ŽENA Z NEŘÁDNÉHO MĚSTA“
Ve sbírce čtyřhlasých madrigalů s generálbasem z let 1731/32 se Caldara v osmém čísle zhostil kombinace italské poezie A. M. Lucchiniho, biblického příběhu, motetového charakteru i zvukomalebných kvalit fugátové expozice. Před zničením hříšné Sodomy Abrahám u Boha dosáhl toho, že pokud najde ve městě alespoň deset čestných lidí, město uchrání. Byl to pouze jeho synovec Lot, kdo přijal do svého domu dva cizince (anděly). Cizinci mu pak doporučili, aby opustil s rodinou rychle město, ale nikdo se nesmí ohlédnout, aby neviděl, jak ho Bůh ohněm a sírou proměnil v popel. Lotova žena ohromena zkázou se ohlédne … a promění se v solný sloup.

Nahoru | Obsah