Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

VI. Zákaz koncertů jako součást „třídního boje“

Vladimír Kouřil | 07/17 |Studie, komentáře

9. Pražské jazzové dny – Kytarové konkláve. Zleva Rudolf Dašek, Zdeněk Fišer a Luboš Andršt

Rok 1979 začal pro náš jazz smutně – následkem zanedbaného vnitřního zranění po pádu umírá 22. 2. jedna z vůdčích postav českého moderního jazzu Luděk Hulan. Vedle četných nahrávek po něm zůstává také toto jazzové vyznání: „Je to dobrý kazatel a já mu věřím. Směje se a pláče, uklidňuje, vzrušuje, avšak nepředstírá. A nelže. Já mu věřím. Je to dobrý kazatel – jazz“. PhDr. Vladimír Diviš, náměstek ředitele Československé televize, v zářijovém měsíčníku Melodie vysvětluje, jak chápe pozici „kazatele“ celoplošné médium: „Obec jazzových příznivců je poměrně úzká, a z toho důvodu zařazujeme jazzové pořady většinou v pozdějších nočních hodinách stejně jako moderní vážnou hudbu.“

Určitá „odstávka“ jazzu se konala také na podzimních 9. PJD ve dnech 2.–4. 11. 1979. Vedle přehlídky tradicionalistů v Radiopaláci byl z pěti programů v košíkářské hale Folimanka věnován jen jeden čistě jazzu – závěrečný nedělní koncert. Klávesista Emil Viklický se představil sólově v úloze rozpačitého cvičitele baterie syntezátorů; každopádně to bylo novátorské vystoupení na naší scéně, kde tyto nástroje nebyly snadno dostupné, finančně i prakticky, tudíž ani jejich ovládání nebylo pianisty vyzkoušené. Premiérou bylo také vystoupení dua pianisty Milana Svobody a trumpetisty Michala Gery, jež působí úspěšně do dnešních dnů. Jiří Stivín si z řad návštěvníků pozval a posadil na parket sportovní haly asi padesát dobrovolníků, jimž rozdal nejrůznější perkusní nástroje, s nimiž vytvářeli podle jeho pokynů rytmické pozadí k jeho improvizacím. Souzvuk elektrifikovaných houslí s flétnou, baskytarou, bicími a klavírem kapelníka Aleše Faixe, neboli Jazz Fragmentu, ukazoval na subtilnější možnosti jazzrockových cest. Seskupení Horký dech Jany Koubkové se představilo ve třech variantách; v tandemu s kytaristou Zdeňkem Hráškem zavzpomínají na Luďka Hulana jeho skladbou Valčík pro Charlieho Chaplina – Koubková tak vzdá hold kapelníkovi, který ji přes svou kapelu Jazz Sanatorium objevil pro českou jazzovou vokální scénu. Vprostřed nejprogresivnějšího, a svým způsobem nejagresivnějšího svým projevem, koncertu rockerů Švehlík, Extempore a Kilhets bylo zařazeno další konkláve – tentokrát kytarové: zkušený bard Rudolf Dašek, jeden z nejuznávanějších kytaristů evropské scény, si zahrál s již ostřílenými hráči jazzrockové a bluesrockové scény Zdeňkem Fišerem a Lubošem Andrštem. Na amatérské scéně se z jazzových líhní představili M. O. Big Band České Budějovice, klavírista Tomáš Víšek s kapelou zahráli vlastní repertoár inspirovaný vážnou hudbou druhé poloviny 20. století, dalšími mladistvými kapelami byly Jazz Mary bubeníka Martina Rychty, Jazz-Wa pianisty Jiřího Andrase se skvělým kytaristou, později i nástrojovým pedagogem Petrem Zemanem a skupina Svíce, jejíž jádro vzniklo na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku. Jan Rejžek svou recenzi v lednové Melodii 1980 končí slovy: „Nejen na amatéry, ale i na zavedené skupiny Jazz Fragment, Extempore, Švehlík čeká po dnech slávy prozaický otazník. Kde zkoušet, kde hrát, jak motivovat další činnost? Na to samozřejmě Pražské jazzové dny odpověď dát nemohou.“ Amatérská scéna, od jara souhrnně označovaná jako alternativní, se na 9. PJD dočkala také svého manifestu s jednadvaceti body – Úkolů české alternativní hudby. Manifest nepokrytě nabádá k ignoraci oficiální scény, k nebojácnosti a svobodomyslnosti při vyjadřování svých názorů, k samizdatovému vydávání nahrávek, byť vznikajících jen na čtyřech stopách dvou magnetofonů. Poslední bod zněl: „Alternativní hudba není žádný underground dobrovolně se izolující od reality. Alternativní hudba nezmění svět, ba ani naši kulturu, není příčinou jeho budoucích změn, ale důsledkem jeho krize“.
Z odvážného textu mnohým zatrnulo, mnozí jej přijali s nadšením. Pro státní bezpečnost to byl další závažný prohřešek jazzové sekce. K tomu se přidal také nástup mladých punkových kapel, které rovněž dostaly prostor na 9. PJD – včetně později proslulých Psích vojáků Filipa Topola, trutnovských Qui Bono, Energie G či Zikkuratu s Vilémem Čokem. Byl to další příspěvek k hudebnímu spektru jazzové sekce: připomínka počátků punkové scény v Čechách. Tečkou za alternativní scénou konce dekády bychom mohli považovat sdělení, že nejprodávanějším singlem Supraphonu se stala píseň Černý cikán v podání dechovky Budvarka.
Také atmosféra kolem 9. PJD nehudebně ztěžkla. V okolí Folimanky postávaly policejní hlídky uniformované i neuniformované, na dohled stál policejní anton, na prostranství před halou a v hale se pohybovaly dálkově ovládané kamery. Zákulisí prohledávalo StB – chtělo zabránit vystoupení tehdy už zakázané kapely Extempore kytaristy a saxofonisty Mikoláše Chadimy; ukrývající se členové však stačili včas naběhnout před publikum.
Jubilejní desáté Pražské jazzové dny byly připravovány s termínem 19.–28. 9. 1980. Měly proběhnout v Lucerně, na Folimance a v Divadle hudby. Otvírací koncert festivalu v Lucerně měl v kostce připomenout historii moderní populární hudby vystoupením folkbluesových Bluesberry, raně swingového Originálního pražského synkopického orchestru trumpetisty a pianisty Pavla Klikara a Classic Rock’n’roll Band zpěváka a kytaristy Pepy Pilaře. Byla domluvena vystoupení kapel Michala Kocába, Jany Koubkové, Milana Opravila, Jiřího Stivína, Emila Viklického, Alana Vitouše. Byl připraven program alternativní amatérské scény. Byly zajištěny příjezdy francouzské rockové avantgardy pohybující se na pomezí soudobé hudby i jazzu: kapela Hectora Zazou, dále Etron Fou Leloublan, Art Zoyd a britská freejazzová Feminist Improvising Group Lindsay Cooperové, alternativní rockeři This Heat, rovněž z Anglie. Při pokusu o uklidnění pražského inspektora kultury se PJD ohlásily jako interní akce členů jazzové sekce a vstupenky byly k prodeji připraveny pouze na objednávky. 15. srpna pořadatelé museli všem objednavatelům rozeslat informaci, že vzhledem k nesplnitelnosti nových požadavků inspektorátu kultury magistrátu musíme od pořádání jubilejních dnů upustit. Patřil k tomu i seznam zakázaných kapel, s nimiž program 10. PJD počítal.

V průběhu léta byl zpracováván státními orgány materiál, který byl podkladem pro aktiv o zábavné hudbě v polovině prosince 1980. V textu stálo: „Pražské jazzové dny se v letošním roce nekonaly pro neodpovídající kulturně politickou a ideovou orientaci, pro nedostatečné politické garance ze strany pořadatele. Jde o přehlídky rockové a jazzové hudby. Vzhledem k masovému ohlasu rockové a jazzrockové hudby u naší mládeže a vzhledem k živelnému rozvoji této hudby a zvláště pořadatelských akcí s touto hudbou, pokládáme za nezbytné zabývat se otázkou vhodné prezentace této hudby. Je nutno zabezpečit nového odpovědného pořadatele“. Plénum výboru Svazu hudebníků se jednomyslně usneslo na ukončení příslušnosti své jazzové sekce ke Svazu hudebníků. Stalo se absurdně v Jazz klubu Parnas 29. 11. 1980. Devět dnů poté je na ulici New Yorku zastřelen John Lennon. Divné to roky. V dalším roce k jeho poctě vydá jazzová sekce ve své edici Jazzpetit o něm vlastní publikaci.
Na podzim 1981 se stal šéfem kulturního odboru pražského magistrátu – tehdy se tomu říkalo Národní výbor hlavního města Prahy – JUDr. František Trojan, příslušník státní bezpečnosti. Okamžitě působil dojmem, že žije v přesvědčení nezbytnosti oživit deset let staré pookupační (normalizační) metody likvidace ideologicky „závadné“ hudební scény, především té amatérské, na jejíž tvorbu neměl žádný státní dohled vliv. Sezval k sobě šéfy agentur, kulturních domů a klubů, aby jim nadiktoval pro začátek 35 kapel z oblasti amatérského či poloprofesionálního folku, rocku a jazzu. Vešli se do toho Vladimír Merta, Bluesberry, Classic Rock’n’roll band, Yo Yo Band či Extempore – jen na ukázku spektra Trojanova vidění, o slyšení nemluvě. Vedle toho tam bylo také pár zcela neznámých lokálních kapel. Z ryze jazzových kapel se na seznam dostal Klikarův Originální pražský synkopický orchestr, což jen podtrhuje nesmyslnost seznamu. Hudba evidentně nebyla kritériem. Také to působilo dojmem, že základ seznamu tvořily kapely spjaté s vystupováním na PJD.
Po více než roční pauze vyplněné právním bojem o zachování existence a celistvosti jazzové sekce se její vedení přesto odhodlalo připravit další – 11. PJD. Program velikonočních koncertů byl zveřejněn v březnu 1982. Zahraniční účastníci potvrdili účast. Žádost o povolení produkce podána v termínu. Inspektorův úřad k oficiální žádosti jazzové sekce mlčel – úředně pro něj neexistovala. Zahraniční kapely přejížděly hranice. Jazzová sekce trvá na tom, aby zamítnutí dostala písemně. Nastává chvíle, kdy se v redakci začínají ručně malovat letáky: „11. pražské jazzové dny byly inspektorem kultury zakázány.“ a od ranních hodin jsou vylepovány v okolí Lucerny. Oznámení o nekonání PJD hlásí Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Praha je ale už plná nevěřících návštěvníků z celé republiky. Odjíždějí bohatší o zkušenost se zarputilostí totalitního režimu. Hrstky se dozvídají o ilegálním koncertě britských This Heat v Junior klubu na Chmelnici a švédských punkerů v klubu v Horních Počernicích. Začínají Velikonoce 1982.
Hudba je neumlčitelná, nemlčela a přežila mnoho svých autorů i v nacistických koncentračních táborech druhé světové války. Totéž platí o jazzu, který si u nás užil své zvláště v 50., znovu v 70. a 80. letech 20. století. Ještě v roce 1981 členové jazzové sekce Jana Koubková a Robert Radosta z Pražského kulturního domu zosnují první festival zvaný Vokalíza, aby scéna trochu ožila. V lednu 1982 představuje Karel Velebný svou další kapelu – osmnáctičlenný Veleband. Oslaví s ním pětileté jubileum existence jazzklubu Parnas, aby zakrátko nato jeho provoz zmizel navždy při rekonstrukci budovy. V září 1982 se konají poprvé Dny kultury Spolkové republiky Německo, v rámci nichž se představil vynikající orchestr trumpetisty Manfreda Schoofa. Kytarista Rudolf Dašek je už zabydlen na evropské vrcholné scéně – na 14. pražském mezinárodním jazzovém festivalu hraje ve hvězdném triu kytaristů s Philipem Catherinem a Totem Blankem. V listopadu si v Melodii čteme: „Něco nám absolutně chybí. Máme snad nějaké pódium pro mladé amatérské sestavy, z nichž se koneckonců rekrutuje dorost a nová krev jako takové? Dostává se jim vůbec příležitost vyzkoušet si nosnost vlastních koncepcí před publikem?“ Ano, chce se odpovědět. To vše se odehrávalo na koncertní scéně v dramaturgii Pražských jazzových dnů v letech 1974 až 1979, v průběhu deseti festivalů, o jejichž náplni si rozhodovali bez státních agentur amatérští dramaturgové a organizátoři z jazzové sekce.
Profesionální jazzmani, organizátoři a publicisté z oficiální scény v květnu 1983 zakládají Českou jazzovou společnost v předtuše špatného konce jazzové sekce, k potěšení patřičných ministerstev a k uklidnění na ústředním výboru komunistů majících už plno práce na jiných frontách kritických ke stávajícímu režimu. Nastává Orwellův rok 1984 a redakce šéfredaktora Melodie Stanislava Titzla, rovněž člena jazzové sekce, je rozmetána kvůli příliš liberálnímu pohledu na hudební scénu, k resuscitaci dojde až v roce 1987. Na scénu 15. mezinárodního festivalu v Praze je pozván z československých souborů pouze orchestr Gustava Broma a Metropolitan Jazz Band s Janou Koubkovou. V roce 1985 se objeví několik nových osobností dodnes důležitých pro současnou scénu: vzniká skupina Naēma se saxofonistou Františkem Kopem, basistou Jaromírem Honzákem, Zdeňkem Zdeňkem na klávesy a Martinem Šulcem na bicí nástroje. Recenzenti varšavského Jazz Jamboree Ivan Poledňák a Jiří Starý v lednovém čísle Melodie 1985 konstatují: „Úplná absence našeho jazzu ve Varšavě ukázala, že není něco v pořádku, nad čímž by bylo třeba se rychle zamyslet.“
Naši jazzovou scénu 80. let ilustrují podrobně knížky Jedenáct jazzových osmiček (Lubomír Dorůžka, Česká jazzová společnost a Svaz autorů a interpretů, 1999), Český jazz mezi tanky a klíči 1968–1989 (Lubomír Dorůžka, Torst, 2002) a Divná hudba dob nekalých (Vladimír Kouřil, Volvox Globator, 2006).

(Příště: Reflexe české a zahraniční scény v bulletinech Jazz 1975–1980)

Nahoru | Obsah