Hudební Rozhledy

Petr Koura: Swingaři a potápky v protektorátní noci.

Česká swingová mládež a její hořkej svět

Vladimír Kouřil | 10/17 |Knihy a notoviny

Obsáhlá práce historika Petra Koury (1978) Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět je dalším z významných počinů postupně mapujících souvislosti moderní populární hudby a jazzu s životem ve dvou totalitách, jež jsme prožili a přežili, s životem týkajícím se především revoltujícího mládí, k jehož zbroji patří moderní hudba, a současně zasahujícím celou společnost v širších souvislostech. Pro čtenáře, který se hudbou a souvisejícími fenomény zabývá, se tato kniha, byť svou podstatou je hlavně sociologickou studií, čte jako detektivní román. Zabývá se ději kolem swingové hudby, jejíž rozkvět u nás se nechtěně ocitl v prostředí okupace nepřátelskou říší a jejího politického zřízení.

V časovém záběru se dotýká už přelomového období před druhou světovou válkou a příběh swingu se uzavírá v čase krátce po komunistickém převratu. A právě třecí plocha mezi svobodomyslnou mládeží a jejími projevy hudbou či vnějšími znaky – oblékáním, chováním – se ukazuje jako opakující se jev všude tam, kde se stát přestane chovat ke svým občanům demokraticky. Hudba, kterou si oblíbí nová generace, se neplánovitě stává součástí její protirežimní výbavy. Toto schéma se pak bude opakovat za vlády komunistů opět v jazzu, pak při nástupu rock’n’rollu, liverpoolského bigbítu, se zjevením punku atd., což už mnohé vydané práce historiků dokumentují a pamětníci potvrzují.
Petr Koura pojem swingu člení do tří oblastí: jako hudební styl své doby, taneční projev a životní postoj dané generace. Dodávám čtvrtý význam – muzikologický, že swing je také označení specifického rytmického pohybu, typického pro jazzovou hudbu. Vzniká prolínáním evropské synkopizace a intuitivního posouvání beatu vůči danému rytmickému pásmu, což do jazzu vnesli potomci černošských otroků při zrodu této hudby v deltě řeky Mississippi. Swing coby hudební styl je z hlediska jazzového vývoje etapa mezi tradičním jazzem – dixielandem a moderním jazzem – be bopem. Současně je také úvodní etapou moderní populární hudby, jejímž levobočkem se koncem 50. let stala rocková hudba. Autor na knize pracoval mnoho let a měl ještě to štěstí komunikovat s dobovými veličinami mezi svědky, jakými byli Lubomír Dorůžka či Josef Škvorecký, který ještě stihl napsat předmluvu, a vyhledal i řadu dalších, včetně například posledního žijícího člena swingbandu z Terezína Coco Schumanna.
Swingová subkultura je autorem propírána podrobně z nejrůznějších stran. Všímá si vývoje tanečních projevů, které pak bývají zahrnuty pod pojem „jazzové tance“, módního stylu, slangové mluvy. Hledá odpovědi na nacistické pohrdání „židovskou“ hudbou už ve Výmarské republice. Uzavřeme se s ním do terezínského ghetta pro příběhy židovských jazzových hudebníků, do Osvětimi, kde nezplynovaní členové Ghetto-Singers (už bez našeho klarinetisty Fritze Weisse, aranžérské hvězdy pražských orchestrů) museli pro potěšení personálu hrát jinou než swingovou hudbu. V knize nechybí osudové příběhy hlavních postav českého swingu 30. až 40. let, dozvíme se vše podstatné o Karlu Vlachovi, o Jiřím Traxlerovi, Bedřichu Weissovi, Emilu Ludvíkovi, o Janu Šímovi, Arnoštu Kafkovi, R. A. Dvorském, Kamilu Běhounkovi nebo Emanuelu Uggém.

Dozvíme se, že autorem pojmu nylonový věk pro tříleté období mezi koncem války a nástupem komunistů je Josef Škvorecký. Hned po převratu vznikají první filmy znárodněné kinematografie, v nichž swingové potápky a jazz se zobrazují jako negativum nastupujícího budovatelského nadšení, všechny tyto úkazy jsou považovány za součást buržoazní snahy o rozvrat republiky. Je zajímavé, jak si režiséři pro roli swingového výstředníka oblíbili herce Karla Effu, skvělého představitele pozdějších rolí lotrů různého kalibru. V roce 1952 měl potřebu se s jazzem poprat i Pavel Kohout básní, neboť jazz považoval nikoli za hudbu, ale za zbraň nepřítele ve studené válce – což zůstane platné dlouhodobě (a přiznejme si dnes, že částečně oprávněně, neboť jazz byl vždy alternativou k dobové populární i klasické hudbě a totality jsou na alternativy, jež nemají pod palcem, přecitlivělé).
Petr Koura přiznává, že vztah k swingové hudbě, této – jak sám definuje – kultuře protestu, získával postupným objevováním dobových nahrávek, jimiž je česká diskografie dobře vybavena. S vlastním bádáním navazuje na vše podstatné a poctivě cituje prameny, co bylo o jazzu oněch dávných dob vážného napsáno. Vévodí tomu z domácích prací především zásadní Československý jazz Lubomíra Dorůžky a Ivana Poledňáka z roku 1967, od Josefa Kotka Dějiny české populární hudby a jazzu (1998) či dvoudílné Dějiny české synkopy (1975, 1990). Podkladový materiál představuje nejen vše tištěné u nás, ale i v zahraničí, periodika i literární příběhy, názory kladné i nenávistné, archivní fondy, filmový archiv, rozhovory. Jen výčet témat upořádaných do jednotlivých kapitol by zabral plochu této recenze. Jazz je hudbou, tancem, obřadem a mýtem v jednotě, jakou tyto obory byly v samých počátcích naší kultury, jak ještě přežívá u přírodních národů schovávajících se před naší civilizací v pralesích Konga či Amazonie. Autor v kapitole Swing jako náboženství a masové šílenství připomíná výrok Škvoreckého o jazzu jako rytmicko-mezinárodním bratrství protirasistické, synkopované hudby (Legenda Emöke) či označení Běhounkovy písně Má láska je jazz za vyznání víry. Dnes už jazz nemá chuť zakázaného ovoce. Je menšinovou hudbou pro menšinové publikum. A ta většina poslouchající umanutě jen populární hudbu netuší, že na jejím počátku byl právě swing ve své čtyřjedinečnosti.

Petr Koura: Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět. Redaktoři Milan Drápala a Pavlína Kourová. Nakladatelství Academia, edice Šťastné zítřky, sv. 23, 2016, 926 stran, ISBN 978-80-200-2634-7.

Nahoru | Obsah