Hudební Rozhledy

Vzpomínka na Jiřího Bělohlávka

David Mareček | 12/21 |Rozhovory

Jiří Bělohlávek

Je zvláštní říct si sám pro sebe, že bych měl vzpomínat na Jiřího Bělohlávka. Odešel teprve přede dvěma týdny a všichni, kteří s ním posledních pět let pracovali, mají pocit, že je stále s námi. Je ve všem, co dělá Českou filharmonii tím, čím dnes je. Přitom to z hlediska stodvacetileté historie orchestru začalo nedávno, před malou chvílí. Na počátku byly dlouhé letní schůzky na Souvrati, Jiřím vlastnoručně natrhané maliny, které nám Anna připravovala a nad nimiž jsme spřádali plány, jak to celé udělat, aby to fungovalo. Jiřího návštěvy ministrů kultury a financí a jeho nekompromisní boj za lepší podmínky muzikantů. Úvahy o repertoáru, o nahrávání, zájezdech, ale taky o tom, jak zkoušet a jak pracovat s orchestrem. A pak dlouhá jednání s hráči, ministerstvy, pořadateli. Přesvědčování zahraničních partnerů, že Česká filharmonie vstupuje do šťastného období, ve kterém bude radost ji poslouchat a chodit na její koncerty.

Zvenčí ten příběh známe všichni a my, co jsme byli uvnitř, jsme se dokonce stihli chvílemi i ohlížet a radovat se z toho, že se to asi vážně podařilo. Příběh uplynulých pěti let České filharmonie se točí, ať chceme nebo nechceme, kolem Jiřího Bělohlávka a jeho vztahu s orchestrem i lidmi okolo něj. Je naplněný spoustou drobných příhod, které samy o sobě nevypovídají nic, ale dohromady mají nevídanou sílu. Jiřího nervozita před zahajovacím koncertem první sezony, jestli bude program dost nazkoušený, jestli bude fungovat nové posazení na pódiu Rudolfina. První velký nahrávací projekt se symfoniemi Antonína Dvořáka. Jak je všechny dostat do dvou sezon a nezbláznit se z toho? První koncert pod širým nebem – Bobby McFerrin s Jiřím Bělohlávkem a filharmoniky. Nečekaně velká návštěvnost, na kterou nebyl dimenzovaný zvuk, a Honza Budař tišící vášně na Staroměstském náměstí. Provedení Čajkovského Patetické v tokijské Suntory Hall, kde Jiří dostal orchestr do takového transu, že publikum v sále ani nedýchalo. První opatrné úvahy o edukačních programech, které záhy vystřídal suverénní Bělokněžník i jeho žena ve stylově pohádkovém kostýmu. Vzájemné přesvědčování Jiřího, Marka Ebena a Alice Nellis, že koncert s výkladem má smysl a že bude lidi bavit. Jiřího absolutní ponor do práce s dětmi ze základních uměleckých škol a první oťukávání se sborem Čhavorenge, které vyústilo ve strhující koncert na Hradčanském náměstí.
Orchestrální konkurzy, vznik orchestrální akademie, skladatelská soutěž, přehrávky pro talentované mladé umělce. Toho všeho se Jiří Bělohlávek aktivně účastnil, polemizoval s námi, nutil nás najít lepší argumenty, vymyslet lepší program, připravit lepší zkouškový rozvrh. Každou novou nahrávku cizeloval, jak nejlépe dovedl. Scházel se s Adamem Rezkem nad Dvořákovými symfoniemi pro televizi, s Barbarou Willis Sweete nad dokumentem Objevování Dvořáka, s hudebními režiséry Arendem Prohmannem a Jiřím Gemrotem nad množstvím připravovaných CD. Mezitím nás stihl provést zákoutími české, francouzské, italské, japonské, čínské a bůhvíjaké ještě gastronomie. Pracoval stále a odpovědi na maily od něj chodily často v nepředstavitelných nočních hodinách, což bylo pro všechny lehce frustrující, protože jsme si připadali, že ať uděláme cokoli, nikdy nebudeme pracovat tolik jako Jiří.
Na samostatnou kapitolu by vydal vztah s orchestrem. Po Last Night of the Proms v roce 2012 bylo na Jiřím i Anně vidět, že mají z přesunu do Prahy obavy. Londýn Jiřího přijímal bezvýhradně a po koncertě se s ním přišli rozloučit všichni hráči i celý management orchestru BBC. Při všem tom loučení a objímání se nad oběma vznášel otazník, jak to bude v Praze? Přijme orchestr Jiřího a dokáže on sám přesvědčit hráče, že společná cesta má smysl? Dokázal. Jen on sám věděl, jak. Těžko soudit, kolik v tom bylo psychologie, promyšleného přístupu, ohleduplnosti z obou stran a kolik štěstí. Asi od každého trochu. Všechny překvapilo, jak brzo to začalo fungovat a jak brzo to bylo vidět na koncertech. Jak přibývalo úspěšných vystoupení a nahrávek, napětí mizelo, až se ztratilo úplně. Pak přišly velké zahraniční úspěchy: Carnegie Hall v New Yorku, vídeňský Musikverein, londýnská Royal Festival Hall... Orchestr držel svého šéfa a on věřil svým muzikantům víc a víc.
Jiřího práce s Českou filharmonií skončila moc brzo. Naše plány šly až do roku 2021, stále by bylo kam společně jít a co objevovat. Přesto Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie završil a vše podstatné dokončil. Česká filharmonie je dnes díky němu jednotným, sebevědomým orchestrem, který našel znovu smysl svého konání, potěšení z hudby a ohromnou vnitřní sílu. Jiří kolem sebe semkl tým lidí, kteří ho milovali a dělali vše jednak proto, aby obstáli před jeho kritickým pohledem, ale mnohem víc pro to, aby mu udělali radost. Chtěli bychom mu dělat radost i teď, když se na nás dívá shora. Aby měl stále důvod k tomu mírnému, milému úsměvu, který zahřál víc než tisíc slov.
Text vznikl pro časopis Hudební rozhledy, ale s jeho svolením byl použit i v programové brožuře Vzpomínkového koncertu České filharmonie, konaného 18. června.

Nahoru | Obsah