Hudební Rozhledy

Editorial 08/17

Hana Jarolímková | 08/17 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
po přečtení nesporně zajímavého článku o význačném barokním skladateli Johannu Sebastianovi Bachovi (1675–1750), který najdete v tomto čísle, jsem si plně uvědomila, jak nejrůznější „mýty“ a klišé dodnes podstatně ovlivňují náš život. Obraz jmenovaného autora, podávaný v nejrůznějších podobách (až po výuku na různých typech škol), je toho jasným dokladem. Kromě toho, že se o něm dozvídáme jako o geniálním hudebníkovi (což je pochopitelně neoddiskutovatelné), jsou nám předkládány různé těžkosti, jimž musel za svého života čelit, ale už se jen vskutku málokdy dozvíme, že za mnohé z nich mohly – mnohdy opravdu až výstřední – projevy jeho složité a komplikované povahy. A to nebyl z početné rodiny hudebníků zdaleka sám, namátkou vzpomeňme např. na někdy až excentrické výstřelky anglického renesančního skladatele Johna Bulla, Jana Ladislava Dusíka, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera či Philipa Glasse…

Podobně je tomu i v případě jiných velikánů kultury a vědy. Je to vcelku logické, neboť každý národ má potřebu vytvářet vedle „reálných“ dějin jejich mytologizovanou podobu. A týká se to nejen význačných událostí, ale i postav, jež se nesmazatelně zapsaly do národní či světové kultury. Stačí připomenout Jeana Jacquesa Rousseaua (1712–1778), který je ověnčen (jistěže zaslouženě) zejména „aureolou“ význačného pedagoga. Ovšem už se jaksi příliš nezdůrazňuje skutečnost, že – jak jsme o tom již psali – svých pět dětí odložil do sirotčince. Jaký paradox! A to raději ani nemysleme na to, jaké panovaly v zařízeních tohoto typu a období poměry (jen málo dětí tam umístěných se dožilo dospělého věku).
Když se podíváme domů, není tomu jinak. Několik příkladů za mnohé: Mistr Jan Hus (†1415) – pochopitelně nikdo mu nemůže upřít velké sociální cítění či upřímnou snahu o nápravu v té době vskutku obludných poměrů panujících v církvi. I jeho hrdinskou smrt. Už se ovšem obvykle nedozvíte, že Hus se později sám přiznal, že se stal knězem proto, aby se měl lépe a nemusel pracovat….
A další – Karel Havlíček Borovský (1821–1856). Ano, je jisté, že byl rakouské vládě velmi nepohodlný, ale zavřela ho snad do žaláře, nebo nedej Bože! odsoudila k smrti, jak se tomu dělo běžně jinde? Jistě, poslala ho do vyhnanství do Brixenu, tam mu ovšem platila pobyt – a to ve výši 500 zlatých ročně (připomínám, že v té době dostával běžný rakouský úředník 150–200 zlatých roční gáže), a dovolila mu, aby za ním přijela rodina, která si ve zdejších lázních léčila tuberkulózu.
Jako poslední příklad jsem zvolila Boženu Němcovou (1820–1862). Donekonečna se opakuje, že se musela stále stěhovat kvůli své vlastenecké činnosti, nikdo ovšem už neřekne, že velký vlastenec byl i její manžel Josef Němec (rakouský úředník) a právě ten byl kvůli tomu císařskou administrativou překládán z místa na místo. A že to mělo i pozitivní vliv (podle přísloví každá mince má dvě tváře), neboť Němcová tak poznala různé oblasti monarchie, odkud vytěžila vědomosti pro svá literární a národopisná díla.
I na tak malém vzorku lze tedy ukázat, jak vznikají mýty o „velikánech“ nebo „mučednících“. Odkrytí některých do mozaiky „dokonalých“ umělců se nehodících detailů však nijak neumenšuje jejich velikost, ale naopak mnohdy vysvětluje různé „zdánlivě“ nepochopitelné reakce okolí. A co je podstatné, nezkresluje jejich obraz u generací budoucích, čehož bychom se určitě měli vyvarovat.

Nahoru | Obsah