Hudební Rozhledy

Klavíristka Marina Samson-Primachenko

Jiří Štilec | 12/17 |Rozhovory

Marina Samson-Primachenko

S klavíristkou Marinou Samson-Primachenko jsem se setkal, když jsme připravovali zajímavý projekt nahrávek klavírní tvorby Roberta Schumanna. Z původního jednoho kompaktu se postupně staly kompakty dva a během podzimních měsíců se na těchto nahrávkách objeví jak vrcholná díla tohoto bytostného romantika, tak jeho méně známé a méně nahrávané kompozice. Vše samozřejmě pro sólový klavír – Intermezzi, op. 4, Symphonische Etüden in Form von Variationen, op. 13, Carnaval, op. 9, Kinderszenen, op. 15, I. Blumenstück, op. 19, Arabeske, op. 18.


Marina Samson-Primachenko se narodila v Leningradě (nyní Petrohradě) v Rusku. Od tří let začala hrát na klavír pod vedením své matky, profesionální klavíristky. Jako zázračné dítě poprvé veřejně koncertovala již ve čtyřech letech a od té doby začala studovat u významné ruské pedagožky, žákyně Heinricha Neuhause, Eleny Gougelové. Když jí bylo sedm, nastoupila do Speciální školy pro talentované děti (pobočky Konzervatoře v Petrohradě) a objevovala se na místních koncertech jako „zázračný dětský talent“.
Ve čtrnácti letech získala první cenu na „Soutěži mladých virtuosů“ v Petrohradě. Zahrála Koncert č. 1 Sergeje Rachmaninova v originální verzi. Byl to její debut ve Filharmonické síni v Petrohradě. Aby doplnila své vzdělání, vstoupila na Mistrovskou vyšší konzervatoř Rimského-Korsakova, kde studovala u Galiny Fedorovové (klavír), Felicie Fondaminské a Eleny Shafranové (komorní hra) a u Sofie Vakmanové (klavírní spolupráce). Vzdělání skončila s vyznamenáním ve všech předmětech. Své vzdělání si ještě doplnila na mistrovských kurzech v Moskvě (Ljubov Timofejevová, žákyně Jakova Zaka) a u Borise Petruščanského (student Lva Naumova a Heinricha Neuhause), který je v současnosti profesorem na Klavírní akademii v Imole v Itálii. Potom se odstěhovala to Československa, kde rozvíjela svou uměleckou a pedagogickou kariéru. Od roku 1993 žije ve Francii, odkud pocházejí její předci z matčiny strany. Marina Samson-Primachenko v této zemi vystoupila na mnoha sólových recitálech, vystupovala v koncertantních dílech s orchestrem a účinkovala i v komorních projektech. V roce 1994 získala „Grand Prix“ v Mezinárodní soutěži Pierra Lantiera v Paříži. Vystupuje ve Velké Británii, České republice, Švýcarsku, Maďarsku, Itálii a Francii. Pokračuje ve svých pedagogických aktivitách na Schole cantorum v Paříži, vede mistrovské kurzy pro mladé klavíristy po celé Evropě a je častou členkou porot mezinárodních soutěží.

  • Moje první otázka se však vůbec netýkala hudby, i když nakonec k hudbě vedla: zajímalo mne, kde se rodačka z tehdejšího Leningradu (a zázračné dítě, které již od čtyř let veřejně koncertovalo) naučila tak skvěle česky:
    Pokud hovoříme o češtině, tak mohu říci, že jsem se tento jazyk naučila sama. Moc se mi líbí svou obrazností a unikátní rytmič-ností. Snažím se číst v originále české knihy, nejčastěji Zdeňka Mahlera nebo Jaroslava Seiferta. Ráda se dívám i na filmy Miloše Formana. Je neuvěřitelně zajímavé, že v každé etapě mého života se z hlediska češtiny a české kultury něco důležitého odehrálo. V roce 1997 v městečku Cassis na jihu Francie jsem navštívila výstavu a seznámila jsem se tam se s malířem Rudolfem Kunderou, českým umělcem, který byl blízkým přítelem Bohuslava Martinů Česká kultura ve své rozmanitosti nejrůznějších žánrů a zjevů mne vždy hodně zajímala a stále zajímá. A samozřejmě na prvním místě hudba. Bylo pro mne velkou ctí poznat vynikající české klavíristy z různých generací jako například Josefa Páleníčka, díky kterému se mi otevřel svět interpretace díla Bohuslava Martinů, Pavla Štěpána a jeho mozartovské recitály v Bechyni, kde jsem byla jeho mladší kolegyní v profesorském týmu, anebo současnou velkou tvůrčí osobnost Ivana Klánského.
  • Ve vašem uměleckém životopise jsou kromě místa narození zajímavé údaje o vašem původu. Ostatně i samotná podoba vašeho jména leccos naznačuje. Jak je to tedy s vaším původem, kým se cítíte být?
    Můj život, tak jako asi v případě každého z nás, by vydal na velkou knihu. Její hlavní kapitoly, tak jak následují za sebou, se vždy týkaly hudby. Lze říci, že díky tvorbě Bohuslava Martinů jsem se dostala do Čech a pak mne zase život přivedl do Francie, kde žiji nyní. Seznámení s odkazem a osobností Bohuslava Martinů se pro mne stalo jakýmsi zjevením a dovedlo mne k hlubšímu studiu jeho tvorby. Jednou, tuším, že to bylo v roce 1989, jsem zažila nezapomenutelný koncert ve Dvořákově síni Rudolfina. Hrálo tam České trio (Páleníček – Plocek – Večtomov), kde jsem naprosto neočekávaně obracela noty. Seznámila jsem se tak s Josefem Páleníčkem, který Bohuslava Martinů znal osobně, a s významným martinůovským badatelem, muzikologem Jaroslavem Mihulem. Byla jsem pozvána na Jihočeský festival v Bechyni, kde jsem vystupovala na recitálech a působila jako pedagog na mistrovských kurzech. Následoval konkurz s úspěšným přijímacím řízením a vyučování na Jihočeské konzervatoři. A život se znovu postaral o další změnu, za dva roky jsem se přestěhovala do Francie, kde už žiju dvacet pět let. Pokračuji ve své koncertní činnosti a také částečně učím na Schole cantorum v Paříži. Je zajímavé, že nedávno jsem procházela v Paříži archivy z doby Napoleona a zjistila jsem detaily o genealogické linii své matky. Její předci pocházeli z Napoleonovy armády, která byla v Rusku v roce 1812. Jednoho vojáka zachránili tehdy před smrtí v jižním Estonsku a on tam nakonec zůstal žít. Takže je možné říci i to, že jsem se velkým obloukem vrátila do Francie domů.
  • Nevím, co tomu řeknete, ale pro nás tady v Praze a v Čechách svým školením u významných pedagogů v Rusku a musím i říci svou skvělou interpretací zejména romantického repertoáru, což je případ i nových nahrávek Roberta Schumanna z letošního dubna, reprezentujete tzv. ruskou klavírní školu. Jaký máte na tento termín a na „ruskou klavírní školu“ názor?
    Kdybychom si jakoukoliv národní školu představili jako nějaký strom nebo kmen stromu, pak jeho větve jsou velmi rozdílné, absolutně se sobě nepodobají. Zdá se mi, že dokonce samotný pojem „klavírní škola“, tudíž i „ruská klavírní škola“ je do značné míry relativní. Tak jako každá evropská klavírní škola, tak i ta ruská byla zformována především žáky Ignáce Moschelese a Muzia Clementiho. Oba byli velmi rozdílní, jeden dokonale nepodobný tomu druhému. Potom přijeli do Ruska vyučovat Karl Klindtworth (žák Ference Liszta) a Theodor Leschetizky. A Liszt a Leschetizky jsou přímí žáci Czerného. Carl Czerny, jak víme, byl žákem Beethovena. Mimochodem, měl české kořeny. Nebo jiný příklad: skvělí američtí klavíristé Van Clibern, John Browning, Horatio Guttieres, Misha Dichter, Daniel Pollack, Garrick Ohlsson. Tak rozdílné a zajímavé osobnosti a všichni se učili na Juilliard School v New Yorku u Rosine Lhévinne, skvěle hrající absolventky Vasilije Safonova na Moskevské konzervatoři v roce 1898. K jaké škole je můžeme přiřadit? Safonov se učil u Theodora Leschetizkého a u Louise Brassena, žáka Ignáce Moschelese, narozeného v Praze. Dalo by se říci, že všechny historické klavírní „cesty“ jsou vzájemně provázané. Nevedou sice do Říma, ale určitě do Vídně a Prahy. Je mi velmi blízký názor Grigorije Sokolova o tom, že rozlišnosti nejsou ani tak ve „školách“ jako ve vlastnostech hry, talentu a tvůrčí osobnosti. Co se týče mých klavírních „příbuzných“, jsem spojena přes své profesory s Theodorem Leschetizkým, Heinrichem Neuhausem a Jakovem Zakem.
  • Jaké byly vaše úplně první zážitky ze setkání s klavírem nebo s hudbou? Takové situace jsou velmi důležité a často rozhodují o celé další dráze, dokáží buď nasměrovat, nebo vychýlit dráhu do nečekaných směrů.
    Moje dětské vzpomínky jsou z velmi raného věku a zůstaly mi v paměti ve formě jakýchsi samostatných záblesků. Pokud si pamatuji, hudba byla v mém životě vždy a de facto se stala mým životem. Pamatuji si na to, jak maminka pracovala se svými žáky, zpětně je vidím a slyším ty zvuky. A jakmile byla místnost, kde maminka učila, prázdná, jdu ke klavíru. Pamatuji si, že klaviatura byla na úrovni mých očí. Zdvihám obě ruce, položím je na klaviaturu a ve stoje začínám hrát. Co – to dodnes nevím. A pak se najednou velmi rychle objevila maminka a od té doby se zabývala mou hudební výchovou ona. V pěti letech mne přivedla ke skvělé pedagožce Jeleně Gugelové. Milovala jsem ji. Byla to kyjevská žákyně Heinricha Neuhause a přítelkyně klavíristky Reginy Horowitz, sestry Vladimíra Horowitze.
    Na pedagogovi a na kontaktu s ním závisí při výuce velmi mnoho, jestli ne úplně všechno! V mém případě jsem od raného dětství neuvažovala o ničem jiném než o tom, že chci být klavíristkou. A jsem i teď přesvědčena, že hudba je to nejlepší, co na světě existuje.
    Většina současných výkonných umělců je zvyklá hrát či zpívat nejen na veřejných koncertech, ale i v nahrávacích studiích nebo prostě za přítomnosti mikrofonů a kamer při koncertech a vystoupeních. Jak vidíte rozdíl mezi těmito dvěma fenomény? Raději koncertujete, nebo nahráváte?
    Samozřejmě, že je velký rozdíl mezi provedením skladby na pódiu (živě) a mezi provedením na nahrávku, nahráním skladby v relativně definitivním tvaru, u něhož je možný mnohonásobně opakovaný poslech. Ale rozdíl zase není tak významný, aby znemožnil sebevyjádření umělce. Při živém vystoupení je nutno podat maximální výkon okamžitě, „tady a teď “, při natáčení je možnost vybírat si varianty. V obou případech je to ale otázka úrovně koncentrace a úrovně přípravy prováděného nebo natáčeného programu. Z pohledu emocionálního napětí koncert vyvolává silnou vlnu vzepětí. Současně s tím ale také možnost různých nepředvídaných situací, i když je samozřejmě nejlepší, když nenastanou.
    Jak vznikl váš nápad nahrát klavírní díla Roberta Schumanna?
    Volba programu vzniká vždy s nějakým vnitřním podtextem, lze říci intuitivně. Tak vznikl i můj návrat k Schumannovi po mnoha letech, kdy jsem hrála úplně jiné autory. Schumann je srdcem i duší romantismu, nejjasnějším ztělesněním spojení světa hudby, literatury a výtvarného umění.
  • Snad neprozradím nějaké tajemství, ale hovořili jsme také o tom, že hrajete i skladby Borise Pasternaka. Jak jste se vůbec k této hudbě dostala?
    Hudba Borise Pasternaka mne odjakživa přitahovala už samotným faktem své existence. Takový autor! Básník, spisovatel, laureát Nobelovy ceny z roku 1958, přítel Neuhause! Nesmírně jsem toužila poznat odlesky světa literatury a poezie v hudbě tohoto tvůrce. Tak se mi podařilo připravit projekt – koncert, který jsem zrealizovala s pomocí syna Borise Pasternaka Jevgenije a jeho ženy v Cambridge v roce 2006. Koncert z tvorby Pasternaka zaujal publikum i odbornou veřejnost, takže jsme připravili sérii takových vystoupení pro Londýn, Paříž, Lyon a Basilej. Po úspěchu této série jsem poprosila syna Borise Pasternaka, zda by mi umožnil nahlédnout do rukopisů děl svého otce, abych mohla srovnat autografy a tištěná vydání jeho skladeb. Některé detaily a frázování se mi totiž zdály ne zcela autentické a domnívala jsem se, že byly spíše výsledkem redakčních zásahů nakladatele. To se nakonec skutečně potvrdilo a já jsem díky tomu získala od rodiny Borise Pasternaka exkluzivní právo provádět jeho kompozice z autografů.
  • Často se hovoří o nejasné budoucnosti tzv. vážné hudby, jaký máte na to názor?
    Pro klasickou hudbu existuje i tady v Čechách asi častěji užívaný termín „vážná hudba“. Myslím si, že to není úplná náhoda. Zejména proto, že kontakt s tímto druhem umění, to znamená aktivní poslouchání klasické hudby, nejen předpokládá, ale vyžaduje jistou dost vyspělou kulturní a estetickou úroveň. Samozřejmě existuje i něco jako spontánní poslech „bez přípravy“, ale skutečné vnímání hudby potřebuje určité intelektuální a emocionální úsilí posluchače, aby se mu podařilo proniknout do podstaty hudebního sdělení. Lze hovořit i o připraveném a aktivním sluchu. V této souvislosti mne napadá zdánlivě velmi elitářský výrok Arnolda Schönberga – „Umění není pro každého a pokud je pro každého, není to umění“. Znamená to, že by člověk měl na sobě intenzivně pracovat, což je i otázka permanentního sebevzdělávání. A ideální je, když tato fáze začne již v dětství. V takovém případě existuje možnost rozšířit řady posluchačů klasické hudby. Samozřejmě, že svět je hodně vzdálen ideální podobě, ale jsem přesvědčena, že klasická hudba v něm zůstane nepominutelnou a trvalou hodnotou.

    Nahoru | Obsah