Hudební Rozhledy

Lohengrin v Národním divadle

Anna Šerých | 12/17 |Události

Uprostřed Dana Burešová (Elsa) a Eliška Weissová (Ortruda) a Olafur Sigurdarson (Friedrich)

Oživit v Praze padesát let starou bayreuthskou inscenaci Lohengrina Richarda Wagnera – obskurní nápad, který se zajímavě vydařil. V době své premiéry v roce 1967 neměla tato inscenace žádný mimořádný ohlas, dnes je to zajímavá antikvita. Jedná se o velmi pracnou a důmyslnou rekonstrukci převedenou z rozměrů bayreuthského Festspielhausu do proporcí našeho Národního divadla. Bayreuthské představení – scénu a režii vytvořil vnuk skladatele Wolfgang Wagner, pražské obnovené realizace se ujala režisérka Katharina Wagner, dcera Wolfgangova, ředitelka Bayreuthského festivalu. Jak moc se držela původní režijní koncepce, nelze z mála dochovaných dokumentů posoudit, rozhodně pohled do partitury či libreta ukazuje, že v podstatě striktně respektuje inscenační pokyny svého praděda, skladatele Richarda Wagnera. Nic nepřidala, zažíváme v podstatě monotónní, takřka oratorně statické představení.

V dnešním trendu zbrklých aktualizací děje je to zjevení. Leckomu možná obtížné, já jsem jej, právě u Wagnera, přijala jako impulz a návod, jak se soustředit k tomu, co skladatel sám deklaroval, například když orchestr charakterizuje jako „individuální vyjadřovací mohoucnost se schopností vyjádřit nevyjádřitelné“. Právě toto prizma soustředění k zvukové sdělnosti a mohutnosti díla v představení dominuje. Kruhově uzavřenou scénu s románskými oblouky zdobí arabeskové, oku lahodící dekory stěn i podlahy (inspirované historicky z Verony a Pisy), barevnost je střídmá, valéry šedi, zeleně a fialové, obrysy klenutí jsou zlatavé, vše víceméně v pološeru, vyjma samozřejmě azurového závěru při doznání rytíře grálu (adaptace scénografie a světel Marc Löhrer). Do matrice arabeskových ornamentů a preciznosti vypracování patří i repliky kostýmů Thomase Kaisera. Klíčová je inscenační premisa Wolfganga Wagnera: „Vlastní konflikt totiž nespočívá v osobních vztazích…, nýbrž ve srážce Lohengrina se světem, kterému se chce zavázat.“
Prostupování dvou mysteriózních, symbolistních rovin – pohanské moci germánských božstev, které vzývá vědma Ortruda, a křesťansky redemptorní, vykupitelská mise rytíře svatého grálu Lohengrina, právě k tomuto vnímání monotónní inscenace dobře nabádá. Statické je rozestavění sborů, zdrženlivě pomalé přesuny, pozvolná chůze všech aktérů, statické zpěvy árií i sólových ansámblů dávají možnost plného soustředění k básnivému sdělení mysteriózního příběhu.

Představení funguje přitažlivě i proto, že právě hudební složka má navrch. Mladý wagnerovský dirigent Constantin Trinks dovedl orchestr k velmi kvalitnímu projevu, vyklene ho mystickou aureolou v předehře v třpytivých smyčcích, dává výrazné modulace královské fanfáře, motiv sv. Grálu nikterak neforsíruje, slyšíme hru v kvalitě, která nebývá vždy samozřejmostí, ať se jedná o exponované žestě či o bohatě obsazená dřeva. Impozantně čistě a jemně zněly oba nasazené sbory – Národního divadla a Státní opery, radostným poznatkem obou premiér je prezentace domácích pěvců. Nejenom Elsa Dany Burešové měla parametry výborně zpívané a hrané role, hitem prvého večera se stala Ortruda Elišky Weissové, radostí je slyšet Jiřího Brücklera jako suverénního Královského herolda. Král Heinrich má štěstí v obou alternacích, jak Peter Mikuláš, tak Jiří Sulženko dávají postavě pěveckou znělost i hereckou přesvědčivost, Eva Urbanová jako Ortruda předvádí, jak precizně má roli nastudovanou. Jako Lohengrin se prvně představil Stefan Vinke, wagnerovský pěvec, do Prahy dorazil v únavě hlasové a intonační. Lohengrin Charlese Kima je hlasově křehký, intonačně bezvadný a s německou sopranistkou Edith Haller byli dobře souznělý pár. Jako kariérní bonus zapisuje Martin Bárta své suverénní ztvárnění Friedricha, také Olafur Sigurdarson oživuje roli naplno. Představení není samozřejmě směrovkou, kudy kráčí režie a operní vize, ale atraktivní a vítanou raritou, svou statičností, precizností a soustředěně maximálními výkony vás vtiskne do plně koncentrovaného poslechu a mohutný kolos Wagnerovy vize přijmete jako hodnotnou, oblažující krásu.

Praha, Národní divadlo – Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Constantin Trinks, režijní koncepce a scéna Wolfgang Wagner, režie obnoveného nastudování Katharina Wagner, adaptace scénografie a světla Marc Löh-rer, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar, Sbor Národního divadla, Sbor Státní opery, Orchestr Národního divadla. Premiéry 8. a 10. 6. 2017.

Nahoru | Obsah