Hudební Rozhledy

Janáčkův máj rozkvetl krásnou hudbou

Karla Hofmannová | 12/17 |Festivaly, koncerty

Leoš Svárovský se ujal zahájení festivalu společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Úvodem
V Ostravě mají hudbu rádi. A rádi vzdávají hold skladateli, který sice v Ostravě nepůsobil, ale zemřel zde. Festival s jeho jménem má kořeny v době poválečné, po revoluci se zbavil všech ideologických nálepek a vybudoval si sebevědomou, profesionální a vysoce uměleckou podobu. Jeho místo na mapě evropských festivalů je pevné a má zázemí v divácích jak domácích, tak zahraničních. Janáčkův máj je mezi prvními hudebními festivaly, a to nejen v ose časové, ale především po stránce umělecké. Láká vždy publikum ze širokého okolí i ze zahraničí. Letos se konal 42. ročník, a to v termínu od 22. 5. do 9. 6. Místa pro realizaci festivalu jsou vždy něčím ojedinělá a je jim také přizpůsobován repertoár. Na 14 místech Moravskoslezského kraje, v devíti městech, zněla krásná hudba, samozřejmě i jiných skladatelů než Leoše Janáčka.

V Ostravě v Domě kultury, v sále ostravské konzervatoře a v kulturním centru Cooltour, na zámcích ve Vítkovicích, v Kuníně a v Hradci nad Moravicí, a samozřejmě v kostelích, ať už to byla Opava, Kravaře, Hlučín, Píšť či vyhlášené Ludgeřovice. Na všech místech žili obyvatelé slavnostní události, která prosvítila jejich život a dala jejich obci pocit výjimečnosti.

Zahájení
Festival Janáčkův máj má vždy zajímavou dramaturgii a představuje posluchačům špičkové interprety. Letošní zahajovací koncert 22. 5. byl věnován 750. výročí založení města Ostravy a ve společenském sále Domu kultury, který má výbornou akustiku, zazněly první skladby festivalu, které hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Leoše Svárovského. Po státní hymně zazněla hymna festivalu, Janáčkova Sinfonietta. V podání Leoše Svárovského zněla zemitě, úderně, vyváženým a hutným zvukem a s instrumentální plasticitou. Příjemně překvapilo zařazení symfonické básně Ostrava pro velký orchestr téměř zapomenutého ostravského skladatele Rudolfa Kubína. Dílo, které staví na zvukomalbě a industriálním charakteru, znázorňujícím rytmický tep města, nepostrádá ani klenutou melodii a vystavěné dramatické části, a je tedy posluchačsky velmi vděčné. Vrcholem večera byl Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 Bohuslava Martinů. Nástroj Petra Nouzovského měl krásný zvuk, který dojímal zejména v pianových pasážích a velebně znějící kantiléně, a dirigent Leoš Svárovský udržel Symfonický orchestr Českého rozhlasu v klenutých, širokých frázích, které umocnily duchovní rozměr díla. Na závěr sólista přidal Sarabandu d moll J. S. Bacha, BWV 1008.

Mistrovský večer Lukáše Vondráčka

Ludvík Kašpárek

Svůj loňský recitál na festivalu Janáčkův máj musel odřeknout z důvodů, za které se pořadatelé Janáčkova máje ani nemohli zlobit! Lukáš Vondráček měl totiž neočekávané a příjemné povinnosti jako vítěz světově proslulé a prestižní Soutěže královny Alžběty v Bruselu 2016. Do svého rodného Moravskoslezského kraje se proto opavský rodák vrátil na festival až o rok později. A jeho recitál v nabitém Velkém sále Domu kultury města Ostravy (29. 5.) – za asistence kamer České televize a rozhlasových mikrofonů – stál za to! Bez nadsázky: šlo o večer zcela mimořádný, který se jen tak nevytratí z povědomí nadšených posluchačů. Přestože žije trvale v americkém Bostonu, nezapomněl a úvodní část koncertu zasvětil Vondráček české hudbě.
Dnes málo uváděné Vzpomínky, op. 6 Vítězslava Nováka z roku 1894 obsahují tři skladby Triste, Inquieto a Amoroso a přitom představují neobyčejně cenný projev intimní lyriky zachycující pocity a nálady mladičkého tvůrce. Z Vondráčkovy interpretace jste okamžitě vycítili mimořádnou osobnost. Hrál tato dílka v úžasné zvukové škále barevných nuancí až po vlasová pianissima (1. část), dokonale vyjádřil vzrušující neklidnou impresionistickou atmosféru prostřední části a jeho tlumočení závěrečného Amorosa (jakási paralela současně vzniklé Sukovy Písně lásky) jen utvrdilo vřelou krásu Novákovy milostné hudební poezie. Pod rukama Lukáše Vondráčka si teprve naplno uvědomíte úžasnou niternost i pianistickou nápaditost Novákova klavírního odkazu. Následující tři z Českých tanců Bedřicha Smetany opět představily mladého umělce jako individualitu s vyhraněným tvůrčím názorem. Hraje Smetanu úplně jinak, bez ohledu na tradici, potlačuje vědomě lidový prvek a přichází s novátorským přístupem, podle mého názoru bližším modernímu posluchači. Pro Vondráčka nejsou České tance vůbec žádnými poetickými hudebními obrázky, ale skladbou, která stojí v programech jako sebevědomá součást mezinárodního repertoáru. Tak hraje Furiant, tak v Cibuličce do maxima vystupňuje napětí a dramatičnost, že posloucháte doslova bez dechu! Také Hulán mu zní objevitelsky, v nepředstavitelně široké výrazové škále s perlivými pianissimy, přičemž jeho forte je plné, mohutné, a přece ne vyprázdněné a hřmotné. Poté do přestávky přišel ještě Fryderyk Chopin a vzrušené Scherzo č. 1 (proti v programu uvedenému číslu 4) jako prezentace sólistovy impozantní techniky a neuvěřitelné výrazové bohatosti.
Rozměrná pětivětá Sonáta f moll, op. 5 Johannesa Brahmse vyplnila druhou část koncertu. Je to třetí a poslední klavírní sonáta teprve dvacetiletého skladatele. Nikdy se již potom k této formě nevrátil. Mělo to své důvody: v orchestrální hudbě objevil možnosti vyjádřit všechno, na co klavír nestačil. Sólista si ji zvolil – opět proti původně ohlášenému programu – patrně proto, aby na tomto asi nejhlubším díle z Brahmsova mladického období a jednoho z největších klavírních děl epochy romantismu prezentoval své mimořádné a všestranné pianistické dispozice a současně hloubku a sílu svého uměleckého záběru. Zápasivost Brahmsovy hudby je přímo předurčená Vondráčkovu interpretačnímu typu. Je dokonale připraven k zachycení proměnlivosti autorových nálad, v niternosti lyrických pasáží dosahuje maximálního účinku stejně tak jako ve způsobu jedinečně budovaných dynamických vrcholů, kdy bez forze a křeče dosahuje dimenzí orchestrálního zvuku. I jeho fff působí zároveň mohutně, pateticky, a přitom vždy nenásilně a kultivovaně. Vondráček ve svých třiceti letech má již všechny předpoklady zařadit se mezi největší klavíristy a možná i hudebníky naší doby. Jeho ostravský recitál byl pravou hudební hostinou. Televizní záznam určitě odhalí, co posluchačům v tropické atmosféře koncertního sálu zůstalo převážně skryto: obrovské fyzické nasazení umělce, z jehož obličeje doslova kapal pot jako při dešťové přepršce. V přídavcích zaznělo mj. i Schumannovo Snění. Přes náročnost celého večera ovšem Vondráček neváhal a bezprostředně po koncertě ještě čtvrt hodiny odpovídal v besedě moderované Jiřím Vejvodou na otázky z obecenstva, které se se „svým“ velkým klavíristou nechtělo rozloučit. Jen doufám, že si neosvojí zlozvyky velkých hvězd, které na poslední chvíli mění původně ohlášený program. Změn bylo hned několik, byly sice moderátorem předem ohlášeny, ale přesto posluchačům ke škodě věci ztěžovaly orientaci. Ale to byla jen malá nepříjemná drobnost na jedinečném posluchačském zážitku!

Hvězda bel canta: Lawrence Brownlee
Dramaturgii festivalu Janáčkův máj se podařil skvělý kousek: do svého programu získala elitního představitele bel canta, amerického tenoristu Lawrence Brownleeho (30. 5.). Za spolupráce Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou Jiřího Rožně, výrazného talentu nejmladší české dirigentské generace, se Brownlee nijak nešetřil a obecenstvo úplně elektrizoval úžasnou virtuozitou a celkovým mistrovstvím svého vokálního umění. Zvolil árie a scény jak ze známých italských operních titulů, tak zajímavé ukázky z málo – alespoň u nás – frekventovaných děl. Postavou malý tenorista tmavé pleti začal dvěma áriemi hraběte Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského. Právě touto rolí Brownlee triumfálně v roce 2007 debutoval v newyorské Metropolitní opeře a pak ji s obrovským ohlasem ztělesnil na jevištích nejprestižnějších scén Ameriky i Evropy včetně Vídeňské stání opery i milánské La Scaly.
Po jako vždy příjemném a kultivovaném moderátorském úvodu Jiřího Vejvody se Brownlee zjevil z publika za doprovodu kytary v kanzoně Almavivy Se il mio nome saper voi bramate. Možná nebyl v samém úvodu přece jen ještě dostatečně rozezpívaný, protože už v další árii Almavivy Cessa di più resistere se jeho hlas pročistil a umělec začal excelovat v náročné a technicky bezchybné koloratuře. Na pódiu se představil pěvec vyzrálé hlasové intenzity, zvukové lahodnosti a emocionálně strhujícího, dramatického projevu. Je zřejmé, že Brownlee je dnes tenorem, který musí uchvátit všude, kde se objeví, jeho pěvecký výkon je naprosto přesvědčivý, suverénně přechází ze střední do vysoké polohy, možná přesvědčivějším způsobem než jeho prakticky stejně starý současník a nepochybně těžký soupeř Juan Diego Flórez. Dokonce se mi zdá Brownleeho vokální projev uvolněnější a přechod do nejvyšších poloh plynulejší a přirozenější. Po Lazebníkovi představil umělec rozměrné ukázky z dalších Rossiniho titulů. Árie dona Ramira Si, ritrovaria io giuro z Popelky byla exhibicí brilantní virtuozity, kde – jak mně spočítal archivář Janáčkovy filharmonie Vladimír Klíma – napsal rodák z Pesara kromě nespočetných b také 3x vysoké d, zatímco následující Lindorova kavatina Languir per una bella e star lontan da quella z Italky v Alžíru přinesla uvolněně a suverénně celkem 10x b a 5x vysoké c. Ale ani v tomto případě nešlo o pouhou exhibici, ale o skutečně prožitou interpretaci naplněnou nejen koloraturami, ale i skvěle zvládnutými znělými pianissimy. Rovněž například legata v kavatině Gueltiera Nel furor delle tempeste z Belliniho Piráta (oblíbené opery Marie Callasové) brala dech. Ve finální části programu nabídl Brownlee už proslulé árie z oper Gaetana Donizettiho: árii Ernesta z Dona Pasquala a romanci neselhávající popularity, Nemorinovu Una furtiva lagrima z Nápoje lásky (kterou si jen tak mimochodem „střihl“ znovu v jednom z přídavků). Samotný vrchol koncertu obstarala Toniova árie z Dcery pluku, proslavená extrémní náročností v krátkém sledu zdolat devět tříčárkovaných vysokých c. Vše v Brownleeho bezprostřední, lahodné a suverénní interpretaci proběhlo v hlasově ideální pohodě, bez jakékoli patrné námahy a únavy. Americký tenor tedy v Ostravě s radostí rozdával plnými hrstmi ze svého jedinečného vokálního umění a přesvědčil jednoznačně, že je ve světě právem stavěn na samý vrchol belcantového umění dnešní doby.
Je důležité, že k fantastickému úspěchu večera – jinak se totiž reakce posluchačů nedá popsat – přispěl svým dílem mladičký dirigent Jiří Rožeň a Janáčkova filharmonie. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, jak se ještě logicky málo zkušený dirigent vyrovná s obrovsky náročným orchestrálním doprovodem, jak povede a vyrovná se světově renomovanému pěvci. Rožeň zaslouží absolutorium: rytmicky kupodivu nebylo příliš diferencí a celý program vlastně prošel takřka bez problémů. Naopak díky vnímavému orchestru přišel Rožeň také s řadou hudebně výrazných míst, i když samozřejmě jeho kontakt a spolupráce s pěvcem by mohla být mnohem hlubší, suverénnější a citlivější. To ale určitě časem přijde! Orchestr pod jeho rukama hrál většinou mezzoforte a forte, nízkou úroveň dynamiky téměř nevyžadoval. Také proto interpretace několika předeher (Lazebník, Vilém Tell, který vůbec nebyl uveden v tištěném programu, a Don Pasquale) nepřesáhla než běžný průměr. Vraťme se však k Brownleemu: lze si jen přát, aby se tento skvělý tenorista objevil znovu také v Praze, kde se už na jeho mistrovské bel canto po pěti letech – po koncertu v cyklu Nachtigall Artists – trochu zapomnělo!

Collegium Marianum a Buchty a loutky

Karla Hofmannová

Přestože festival disponuje mnoha rozmanitými místy pro konání koncertů, nevyhýbá se ani hledání nových možností. 1. června se v Kulturním centru Cooltour představil soubor Collegium Marianum s uměleckou vedoucí Janou Semerádovou a loutkohereckou společností Buchty a loutky a společně v režii Víta Brucknera předvedli publiku půvabnou a stylovou operu G. F. Händela Acis a Galathea, HWV 49a. Podařilo se jim ve společné interakci při použití scénických efektů a půvabných papírových rekvizit vytvořit kouzelné představení, završené dech beroucím mohutným obrem Polyfémem. Sopranistka Patricia Janečková zaujala stříbrným hlasem a Tomáš Král zase zvučným barytonem, který propůjčil zlému obrovi. V roli Ácida se představil Švéd Benedikt Kristjánsson a další dva tenoři vytvářeli jeho družinu. Collegium Marianum hrálo s citem pro dramatičnost na dobové nástroje, vytvořilo pohádkovou atmosféru a nadchlo posluchače.

A závěr s Janáčkovou filharmonií Ostrava a francouzskými umělci
Závěr festivalu (9. 6., Dům kultury města Ostravy) byl ve francouzském duchu, i když první skladbou byla Symfonie č. 5 d moll, op. 107 „Reformační“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením francouzského dirigenta Philippa Bernolda se překonávala v monumentalitě i plasticitě, v gradaci velkých dynamických ploch i v lehkých a nadýchaných pianech. Potěšila radostná, až dvořákovská melodická část i samozřejmá a přesná fuga v závěru. Francouzský dirigent si přizval ke spolupráci krajana, francouzského klavíristu Jeana-Philippa Collarda a společně provedli Symfonické variace pro klavír a orchestr Césara Francka. Zaujal především skvělý dialog klavíru s orchestrem a barevnost a lehkost provedení. Vrcholem večera byl Koncert D dur pro klavír levou rukou a orchestr, dílo Maurice Ravela, které napsal pro rakouského klavíristu Paula Wittgensteina, jenž přišel ve válce o pravou ruku, ale nevzdal se umělecké činnosti. Dílo je prostoupeno tragičností i odhodláním a celkový dojem působí, že je koncert hrán oběma rukama, což je pro sólistu velmi náročné a vyčerpávající. Výkon sklidil bouřlivý ohlas u publika, které dokázalo ocenit výjimečnost skladby i jejího provedení. Odlehčení mělo přinést Bolero Maurice Ravela, kdy však postupným narůstáním instrumentace gradovala závažnost a napětí až k vrcholu, po kterém posluchači nemohli jen tak odejít ze sálu a potlesk ne a ne skončit. Tento aplaus ukončil celý letošní festival a dokladoval, že jeho úroveň jak interpretační, tak dramaturgická byla letos výjimečná a maximálně úspěšná. Do příštího ročníku je tedy nastavená laťka velmi vysoko a management festivalu bude mít těžkou práci. Přejme do příštího roku hodně štěstí a úspěchů.

Nahoru | Obsah