Hudební Rozhledy

Smetanova Litomyšl

Helena Havlíková | 12/17 |Festivaly, koncerty

A Händel byl letos populární. I na Smetanově Litomyšli bylo nastudováno představení jeho kantáty Aci, Galatea e Polifemo...

Nejen pastorální händelovská kratochvíle v Nových Hradech
Už šestý rok festival Smetanova Litomyšl kromě „velkých“ představení převzatých z českých a moravských operních divadel zařazuje ve svých dramaturgických přesazích do programu i svou vlastní barokní operní stagionu. Ač by se to nabízelo, nehraje takovou produkci v klasicistním rodinném divadle litomyšlského zámku – návštěvníci do něj mohou nahlédnout pouze při prohlídce tohoto areálu. Osvěžující tradice barokních oper je založena na synergii zámku a zahrad v Nových Hradech včetně přírodního amfiteátru, které s tak citlivou péčí zvelebují manželé Kučerovi, a na zasazení inscenace do širšího kontextu dvorských hudebních a divadelních kratochvílí včetně požitků kulinářských. Dnes někdy až umanuté úsilí souborů staré hudby o tzv. historickou interpretaci tak v Nových Hradech dostává další podstatný životadárný rozměr, při kterém diváci nemusejí jen způsobně sledovat operní představení, ale mohou přímo zakusit atmosféru tehdejších dvorských zábav.

Letošní rok tak dramatické kantátě, označované také jako serenata, Aci, Galatea e Polifemo Georga Friedricha Händela (1685–1759), předcházel volný sled hudebně-scénických zastavení s postavami a áriemi z Händelových oper. Nesl název Lapidario del Sgnr. Haendel. Rozhodně to ale v režii Magdaleny Švecové nebyla nějaká kamenná sošná prohlídka, ale hosté putovali za muzikanty a sólisty z hlavního zámeckého sálu do rokokového budoáru, Sirény je pak nalákaly ke kašně v zeleninové zahradě, u pergoly se producírovala Capricciosa (Rozmarná) a po zastávce u bazénu fúrie otevřely ohňovou barokní alegorickou bránu, aby po nářku s Opuštěnou v altánu muzikanti pozvali všechny k operní radosti do přírodního amfiteátru. (Díky teplému počasí nebylo třeba dojít až do šprýcharu, kde se produkce v případě chladu a deště mohou odehrávat.) Nápad takové introdukce k vlastnímu opernímu představení během večerního stmívání byl skvělý. Jen vyvstávala otázka, nakolik jsou studenti pěveckého oddělení Konzervatoře v Plzni dostatečně připraveni na Händelovy virtuózní árie – zatím byly nad jejich učednické síly.
Za vlahé letní noci pak mohla v přírodním amfiteátru lemovaném řadami tisů začít serenata o Acisovi. Jde o rané, nicméně svým dalším využitím a interpretační tradicí významné Händelovo dílo z jeho počátečního italského období, premiérované v Neapoli v roce 1708. Libreto s příběhem milostného trojúhelníku a s proměnou vychází z antického mýtu v Ovidiových Metamorfózách. Do líbezné mořské nymfy Galatey, nejkrásnější z Néreidek, se zamiluje nejen pastýř Acis, syn lesního boha Pana, ale i jednooký kyklop Polyfémos. Když pochopí, že se mu Galateu ani bohatými dárky nepodaří získat, v divoké žárlivosti po Acisovi hodí balvan. Při nářku Galatey nad Acisovým mrtvým tělem se jeho krev promění v nesmrtelnou řeku.
Tento pastorální námět, tak oblíbený mnoha dalšími barokními skladateli, ale i výtvarnými umělci, Händel použil znovu o deset let později s novou hudbou jako masque na anglické libreto Johna Gaye, kterou pak v roce 1732 rozšířil o hudební čísla z původní dramatické kantáty a ještě jednou přepracoval do dvouaktové verze (1739). Ta patřila za jeho života k jeho nejčastěji uváděným dílům a hrála se pak i v Mozartových a Mendelssohnových adaptacích. Také u nás anglickou verzi po řadě nastudování zejména v rámci JAMU v Brně uvedl v roce 2005 na Hudebním festivalu Znojmo Czech Ensemble Baroque. Italská verze z roku 1708 tak u nás letos zazněla v Nových Hradech poprvé a do přírodního amfiteátru se skvěle hodila. Nebylo třeba mnoho dodávat – stačila postel a toaletní stolek s taburetem a režisér Dominik Beneš příběh rozehrál nejen mezi tisy, ale vtipně využil i lávku nad nimi. České, případně anglické titulky chyběly, což tolik u známého mýtu nevadilo.

I když jde o rané dílo, Händel v něm už naplno uplatnil svoji až marnotratnou melodickou invenci, italskou zálibu v pěvecké virtuozitě a umění zvukomalby. Protože Acis neobsahuje předehru, dirigent Jakub Kydlíček doplnil hudební úvod z kantáty Aminta e Fillide, která zazněla v Římě pět dnů před Acisem. Taková pasticcia jsou plně v souladu s běžnou barokní praxí. Ostatně Händel hudební čísla z Acise sám intenzivně „exploatoval“ zejména pro svoji operu Rinaldo, se kterou tři roky po této serenatě tak suverénně debutoval v místě svého dalšího působení – v Londýně.
Žádnou ze tří postav dramatické kantáty Händel rozhodně nijak nešetřil. Zejména basová role netvora Polyféma má rozsah od hlubokého velkého D po barytonové polohy. Party s dlouhými frázemi vyžadují zvládnutou techniku dechu, virtuózních koloratur i velkých intervalových skoků a legat, kterou disponovaly pěvecké hvězdy s mistrovstvím barokního bel canta. Věru nesnadný úkol v prostředí nočního přírodního amfiteátru, ve kterém tisy lemující zadní část jeviště pohlcovaly zpěv i hru orchestru. Když se sólisté ocitli na lávce nad stromy, proti noční obloze zněly jejich hlasy výrazněji.
I když se pro mezzosopránovou roli Galatey podařilo získat Markétu Cukrovou, která se vypracovala mezi přední interpretky staré hudby a postavu nymfy prodchla něžností a oddaností k Acisovi v kontrastu s prudkým odmítáním roztouženého Polyféma, a také sopranistka Michaela Popik Kušteková vystihla zamilovaného mladíka Acise, nastudování trpělo v přírodních podmínkách zejména nesouhrou mezi sólisty a orchestrem, těžkopádností a plochým zvukem. Ivo Hrachovec, který rozhodně nepatří mezi specialisty barokní hudby, projevil hodně odvahy zhostit se tak náročného Polyfémova partu. Rozsah, zejména basové hloubky, sice má, pro stylovou interpretační jistotu to ale zdaleka nestačí.
Konkurence v oblasti historicky poučené interpretace barokní hudby je dnes obrovská, i u nás. Pokud bychom porovnali v Acisovi spíše submisivní výkon orchestru Concerto Aventino s Luksovým Collegiem 1704, souborem Collegium Marianum Jany Semerádové nebo Válkovým Czech Ensemble Baroque či Mackovými Hofmusici, ale i ansámblem Capella Regia Roberta Huga, tak Concerto Aventino patří k těm, které se v této specifické oblasti teprve rozhlížejí. A Jakub Kydlíček přes vehementnost, se kterou serenatu dirigoval, plastického vyjádření hudeb- ních afektů nedosáhl.
Po Purcellově Královně víl, Scarlattiho Armidě, Rameauově Pygmalionovi z předchozích ročníků festivalu a loňské holdovací serenatě Františka Adama Míči Usilovná stavba tří kolosů je zřejmé, že barokní operní stagiona je pro Smetanovu Litomyšl obohacením. Věřme, že do budoucna se vedení festivalu podaří spolupráce se zkušenějšími soubory staré hudby v repertoáru, který, podobně jako v případě loňského Františka Adama Míči, pomáhá objevovat díla českých skladatelů.

Smetanova Litomyšl 2017 – Georg Friedrich Händel: Aci, Galatea e Polifemo. Dirigent Jakub Kydlíček, režie Lapidario del Sgnr. Haendel Magdalena Švecová, režie představení Dominik Beneš, scéna a kostýmy Ha Thanh Špetlíková, světla Martin Špetlík, choreografie Jana Ryšlavá. Premiéra 21. 6. 2017, Nové Hrady u Litomyšle.

Ůspěšné premiéry Smetanových skladeb v aranžích harfenistky Jany Bouškové

Markéta Jůzová

Harfistka světového renomé Jana Boušková obohatila repertoár pro královský nástroj erbovními díly Bedřicha Smetany, které zazněly v premiéře 24. 6. v rámci 59. Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2017. Na slavnostním koncertě zpíval po jejím boku významný basista Richard Novák. Výjimečný program, poeticky nazvaný „Kdo v zlaté struny zahrát zná“, přilákal do Zámecké jízdárny mnoho návštěvníků.
Ve svém repertoáru měla již delší dobu Jana Boušková symfonickou báseň Vltava, kterou pro sólovou harfu aranžoval Hanuš Trneček. Její maminka, harfistka Libuše Váchalová, skladbu již hrála na koncertních pódiích a dílo se postupem času stalo součástí repertoáru interpretů královského nástroje nejen u nás, ale i v zahraničí.
V Litomyšli ze Smetanova orchestrálního cyklu symfonických básní Má vlast představila Boušková v úzkém sepětí i Vyšehrad a Šárku. Harfistka nebyla příliš spokojena s již existující Trnečkovou úpravou Vyšehradu pro sólovou harfu, jelikož vynechal některé známé části, a proto se rozhodla skladbu ještě upravit a přiblížit více originálu. Ve svém vlastním aranžmá zahrála Boušková v premiéře i Šárku. Všem skladbám vtiskla adekvátní dramatický a romantický charakter a poukázala nejen na širší zvukové možnosti nástroje, ale i na své aranžérské nadání.
Interpretace si žádá výjimečného sólového hráče. Part je vir- tuózní a klade velké nároky na interpreta nejen technické, ale i přednesové, neboť především český posluchač se neubrání známé konfrontaci s originálem, který každý rok může slyšet při zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Boušková dlouhodobě prokazuje svou virtuozitu, hraje v kráse barev a dynamických odstínech, ale k efektní křehkosti znění daného specifikou nástroje ve srovnání s velkolepým orchestrálním originálem je při interpretaci pro sólový nástroj nejsvízelnější pojetí architektonické klenby díla a jednolitý dramatický tah.
Ve svém aranžmá představila harfistka festivalovému publiku Suitu A dur, op. 98 „Americkou“ Antonína Dvořáka, kterou hrála koncentrovaněji. Krásné skladatelovy klenuté pasáže interpretka akcentovala s nadhledem a v působivé lyrické atmosféře. Suitu hrála na recitálu v Chicagu, klavírní verzi díla lehce upravila a přizpůsobila možnostem harfy. Večerní písně Bedřicha Smetany zařadila Boušková do programu v premiéře, opět ve svém aranžmá, tentokrát pro sólovou harfu a zpěv. Cyklus písní na slova Vítězslava Hálka působí radostně i melancholicky. Basista Richard Novák, držitel Ceny Thálie za celoživotní mistrovství z roku 2001, zpíval úctyhodně. Dílo, podobně jako symfonické básně, které interpretka s úspěchem v Litomyšli zahrála, má silné kvality, časem by se mohlo stát pevnou součástí repertoáru harfistů u nás i v zahraničí.

Filharmonie Brno, Tomáš Netopil a Shlomo Mintz

Rafael Brom

Symfonický koncert v podání Filharmonie Brno s atraktivním programem a s ikonou houslového umění pod taktovkou mladého dirigentského talentu Tomáše Netopila (27. 6., Zámecké nádvoří) byl rozhodně pro publikum silným magnetem. Zámecké nádvoří bylo zcela vyprodáno, ale zázrak se dostavil se zpožděním jedné, a to úvodní skladby. Široce známý a populární houslový virtuos Shlomo Mintz, který u nás čas od času hostuje, vystoupil jako sólista Koncertu pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 6, jehož autorem je italský génius houslové interpretace Niccolò Paganini. O Mintzově volbě právě tohoto, a ne jiného díla se v rozhovoru s umělcem rozepsaly festivalové noviny a hodinu před koncertem proběhlo v Jízdárně zámku lektorské pojednání s autorem textu v programové knížce Bohuslavem Vítkem a kolegou Vojtěchem Stříteským. Krásná, hřejivá, naději povzbuzující slova v textu festivalového magazínu rozprávěla rovněž o Mintzově nástroji z dílny Antonia Stradivariho, jehož mnohé housle jsou opředeny legendami, nicméně nástroj v prostoru nádvoří a na pódiu pod širým nebem těžko překonával prostor. Obávám se, že by ani slavné Guarneriho housle přezdívané Canone, na které hrával sám Paganini, neudělaly větší dojem. Zvuk nástroje odbíhal do šířky a třebaže je nutné přiznat technické mistrovství interpreta, kdysi oslňující, dnes stále na výši, myslím, že zvolený koncertní sál Paganiniho flažolety, pizzicato či ďábelské staccato a další finesy přinejmenším nepodpořil. Ba ani pověstná naléhavě vzrušující paganiniovská kantiléna, která působí zejména omamným široce barevným tónem, tentokrát nesena stříbřitě něžným zvukem prezentovaných stradivárek nedojímala.
Po přestávce zazněla na Zámeckém nádvoří hudba Gustava Mahlera – Symfonie č. 1 D dur Titan. Do šumění deště, neodmyslitelně náležejícího k festivalu, vešlo piano orchestru s působivě citlivým tónem tří trubek vpravo za scénou, které předznamenaly průběh první věty a dávaly jí spolu se vstupy lesních rohů i promluvou velkého bubnu velmi přívětivý hudební obraz mistrně načrtnutý dirigentovou vizí a uzavřený krásným furiosem ve finále. Druhá věta byla nádherně rozverná, plna instrumentálních extempore, tanečního pohybu a plna proměnlivě modelovaného dynamického průběhu – už tento kreativně ztvárněný úvod symfonie navodil velmi zřetelnou jistotu velkého prožitku. A potvrdila ji další hudba Mahlerova velkého opusu, v níž dirigent exceloval ve vedení kontrastů dynamických, tempových a výrazových. Silně zapůsobila ztišená „noční“ scéna, ohromující účinek měly expresivní tóny sólujících nástrojů, velice poutavá byla pasáž, v níž jsem cítil doslova zápas o tep hudby. Jako zjevení vzešlo, z jemně nesené lyrické pasáže, poznání, že už neprší! Tak magické bylo vtažení posluchače do provedení, tak sofistikované a kreativní bylo dirigentovo vedení orchestru, tak přitažlivé bylo interpretační umění orchestru, že posluchač vnímal čas a svět prostřednictvím kompozice, do níž byl účinkujícími přijat. Mocnost dirigentovy vůle, viditelné z živého účastného projevu, se zjevila v celém obraze poté, co se Netopil obrátil k publiku, neboť z celé jeho postavy, o vizáži nemluvě, vyzařovalo fluidum, které nezprostředkovaně vnímal celý orchestrální aparát a jehož finální závan či doznění bylo věnováno i publiku.

Ensemble Inégal
Koncert souboru Ensemble Inégal s názvem Hommage à Bach (28. 6., Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže) proběhl bez přestávky a nabídl tři skladby z odkazu velkého barokního mistra. Úvodem se v chrámovém prostoru rozezněla chrámová kantáta Johanna Sebastiana Bacha s názvem Ich habe genug, BWV 82, komponovaná pro svátek Očišťování Panny Marie. Hudba členěná do pěti částí střídala souborové partie, naplněné osmi nástroji, mezi nimiž se barvou prosazovala flétna, s komornějšími recitativy. Cudně nesený soprán Gabriely Eibenové doznal v průběhu skladby jisté nepatrné proměny v tempu, nicméně v dramatickém ansámblovém nástupu druhého recitativu dosáhl žalobného zabarvení a přidal na vzrušení v závěrečné árii – zde spolu s celým ansámblem. Nedlouhé dílko vyzařovalo citovost, pokoru a zaujetí. Druhou skladbou koncertu byla Orchestrální suita č. 2 h moll, BWV 1067, která byla v provedení ansámblu o osmi nástrojích poněkud výrazově neutrální, měkce znějící, pouze tempově kontrastní, nicméně konkrétního rytmu. Nepochybně měla úlohu mezihry mezi dvěma kantátami, pro tento účel byla snad delší, než by si dramaturgicky zasloužila. Třetí a závěrečnou skladbou byla kantáta Non Sa Che Sia Dolore, BWV 209, s níž opět vstoupila hudba do chrámu. Proměnlivé nástrojové obsazení zvýraznilo provedení (Adam Viktora střídal cembalo a varhany), úvodní sinfonia měla svižné tempo, pěvecký part oživl, dvojí recitativní pasáže působily kontrastně. První árie zaujala mistrně realizovanou pěveckou charakteristikou nasazení hlasu a jeho doznívání, v dalším průběhu zněly přímo půvabné koloratury a závěrečný ansámbl splnil roli finále. Účelové zasazení koncertu do chrámového prostoru vyjádřilo spíše jeho duchovní meditativní obsah než artistní koncertní provedení. V tomto ohledu mělo živé mimické prožívání realizace instrumentálních partů, najmě kontrabasisty, méně dalších hráčů, prazvláštní nekompatibilní účinek.

Monteverdiana s Cappellou Marianou
Prostor Zámecké jízdárny, této často využívané lokality, opět akusticky specifické, obsadila 29. 6. Cappella Mariana koncertující pod vedením svého uměleckého vedoucího Vojtěcha Semeráda, který v úvodu oznámil změnu – pro jeho hlasovou indispozici ho v tenorovém partu zastoupil Ondřej Múčka. Koncert nesl název Monteverdiana a jeho program pojala dramaturgie jako atraktivní pásmo sestavené z pěveckých, recitačních a instrumentálních komponentů, z nichž nejlépe vyzněly sborové madrigaly Claudia Monteverdiho. Ten úvodní z osmé knihy Altri canti di Marte byl skutečně pěkným úvodem programu. Byl plasticky provedený, smělý, pevný ve výrazu, zřetelný nástrojově i hlasově. Bez potlesku po skladbě předstoupila altistka souboru Daniela Čermáková a žalně, žel přežalně (snad i proto, že byla doprovázena vyzváněním mobilu z publika) přednesla verše Ottavia Rinucciniho s titulem O Teseo. Proměna na pódiu vynesla do popředí sopranistku Hanu Blažíkovou, která přednesla Lamento d´Arianna od Claudia Monteverdiho za doprovodu theorby – hrál Jan Krejča. Pěvecký projev rovně nesený nepostrádal afekty, dynamický průběh a často se pohyboval v průrazných výškách. Další proměna přinesla madrigal ze šesté knihy Claudia Monteverdiho s názvem Lasciatemi morire, hodně a působivě proměnlivý v dynamice. Následoval madrigal Zefiro torna přednesený bez basu s pěknými sóly ze sboru. Instrumentální mezihrou byla Chaconne pro dvoje housle od Tarquinia Meruly, kterou doprovodila harfa, theorba a viola da gamba. Citlivě stylově vyvedená kompozice s pohybově odvázanými interprety u houslí – Jana Chytilová a Jiří Sycha – byla vystřídána recitačním extempore theorbisty Jana Krejči, který na pódiu osaměl a přednesl úryvek textu z Cestopisu Bedřicha z Donína. Koncert byl, pro něho, bohužel, živě vysílán stanicí Český rozhlas Vltava, a prezentoval tudíž přímo recitátorovy hlasové a pódiové nehody (např. rozsypání not), které by snad prošly, kdyby je publikum smíchem neprozradilo. Poté zazněly tři madrigaly ze šesté knihy Claudia Monteverdiho – Non partir ritrosetta – Su, su, su pas-torelli vezzosi a Dolcissimo uscignolo. Velmi působivě zpíval poprvé mužský sbor, podruhé ženská část sboru a potřetí celý sbor se sólem Hany Blažíkové. V další části programu napravoval reputaci Jan Krejča, který exceloval ve skladbě s názvem Toccata III, kterou pro theorbu napsal Alessandro Piccini. Krejča hrál se samozřejmou jistotou v prstokladu, s působivými tempovými proměnami a brilantně vyvedenými technicky náročnými pasážemi. Výtečnou kvalitu ansámblu potvrdil následující madrigal z osmé knihy Claudia Monteverdiho Lamento della ninfa, v němž do přitažlivého mužského „notování“ vstoupila skvěle lamentující Hana Blažíková. Instrumentální mezihrou v programu byla Sonata Duodecima skladatele Daria Castella. V pěkně rozehrané hudbě se sólově prosadila perfektně hrající gambistka Hana Fleková. Následovala recitační vložka s dílem Franceska Petrarky pod názvem Hor chel´ciel e la terra. Umělecký přednes (sic!), jak praví programový leták, měla hráčka na trojřadou harfu Kateřina Ghannudi, český překlad recitovala Daniela Čermáková. Finále tohoto dramaturgicky pestrého, pro různorodé publikum přitažlivého programu patřilo krásně přednesenému madrigalu zhudebňujícímu Petrarkův předchozí text Hor chel´ciel et la terra z osmé knihy Claudia Monteverdiho. Koncert byl podpořen živým vysíláním stanice Český rozhlas Vltava se skrytým hlasatelem v pozadí jízdárny, což přineslo i své nevýhody. Vedle toho soudím, že o adekvátním přednesu textových částí lze u všech zúčastněných recitátorů mluvit jen opatrně, ne-li s nadsázkou. Také dramaturgie byla příliš nevšední, tuším, že byla vypracována účelově, žel s nejednoznačným vyzněním.

Nahoru | Obsah