Hudební Rozhledy

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora podesáté

Julius Hůlek | 10/17 |Festivaly, koncerty

Sopranistka Gabriela Eibenová

Letošní jubilejní, již desátý ročník kutnohorského festivalu komorní hudby klade nejednu bilanční otázku. Nejen co všechno se za těch deset let podařilo, ale co se podařilo uskutečnit především. Na prvním místě je třeba zdůraznit evidentní, nezpochybnitelnou prosperitu festivalu. Když roku 2008 začínal, vůbec nebylo jisté, jak to s ním dopadne, neboť předtím zdejší Kruh přátel hudby doslova „zhynul na úbytě“, a s nezájmem publika bylo tudíž třeba počítat. Leč nestalo se tak a bilance těch deseti ročníků kromě jiného ukazuje, že právě Kutná Hora se ostatním hudebním festivalům stala příkladem co do zvýznamnění komorní hudby ve spektru dramaturgických koncepcí. Stalo se pravidlem, že festival pokaždé něčím novým překvapí – dramaturgicky, volbou interpretů, a také vynalézavými inovacemi rázu ideového.

Nové tváře festivalu

Hned na začátku festivalového týdne po víkendovém zahájení to byly dvě nové, mladé a svým projevem výrazné osobnosti v kolektivu interpretů, které na sebe upozornily samostatným recitálem v chrámu sv. Barbory (5. 6.) – houslista Alexander Sitkovetsky pocházející z Moskvy a klavíristka čínského původu Wu Qian se tu objevili poprvé a okamžitě zaujali. Oba jsou etablováni ve Velké Británii a trvale spolupracují, mj. ve vlastním Sitkovetského klavírním triu. A. Sitkovetsky v proslulé Chaconne d moll z Partity č. 2 pro sólové housle (BWV 1004) Johanna Sebastiana Bacha prokázal, že míří vysoko, a navíc s bezpečným nadhledem. Lákavým dramatismem prozíravě šetřil, pamatoval na lyrická „zastavení“, aby pak imponoval velkolepou kulminací na závěr. Z dalších čísel programu přinesla vítané oživení po interpretační i stylové stránce skladba „Wie der alte Leiermann“ pro housle a klavír (Starý flašinetář) současného autora Leonida Desjatnikova (1955) jako pocta dávné Schubertovy anticipace minimalismu. V Sonátě pro housle a klavír č. 3 c moll Edvarda Griega na závěr oba partneři (zřetelně a permanentně budovanou linií houslového partu i přizpůsobivě invenčním klavírem) ukázali, že jsou skutečnými mistry působivých proměn a neselhávajícího gradačního tahu.

Extravagantní klavír a kytara

Loňský i letošní rok přišel s originálním nápadem realizovat názorný průnik do přebohatého odkazu klavírní kompozice a hry v podobě akce nazvané Piano extravaganza. Vyslechli jsme pozoruhodné skladby, které i ostřílení návštěvníci koncertů sotva kdy mohli slyšet – jak co do počtu rukou a tím i interpretů na jednom klavíru, tak co do počtu nástrojů samotných, jejich různých kombinací atd. Letos tu excelovaly již zmíněná Wu Qian spolu s Terezií Fialovou, obě jako velice dělné interpretky i v dalším průběhu festivalu disponující vyspělým projevem jak sólistickým, tak komorním, spolu s mladičkou Aylou Bártovou.
Letos se ovšem hřmotným klavírům dostalo přímo dialektického až extrémně subtilního protipólu v podobě kytary. A můžeme konstatovat rovnou, že večer Guitar extravaganza se uprostřed řady koncertů stal v kapli Božího těla (7. 6.) jednou z festivalových dominant. Dodejme, že kytara se za těch deset ročníků na festivalu ocitla poprvé. Dramaturgická inovace měla opravdu šťastnou ruku, když zvolila interpreta nad jiné povolaného, Pavla Steidla, jenž náleží k nejkompetentnějším mistrům svého nástroje v rámci planety. Znalci kytarového repertoáru jistě ocenili dramaturgickou skladbu programu, v němž vedle skutečných monumentů paradoxně stanul dobový kompoziční průměr, neřkuli dokonce banální drobnosti. To byl případ výběru z 42 Ghiribizzi Niccolò Paganiniho, subtilních, krátkých, hráčsky nenáročných útvarů (ghiribizzo v italštině znamená rozmar). P. Steidl je zahrál (poté, co mimo tištěný program úvodem přednesl kytarovou Suitu českého barokního autora Jana Antonína Losyho) na dobově adekvátním nástroji, renovované „biedermeierovské“ kytaře, ovšem k prvku témbrové autenticity musíme okamžitě přičíst nevyčerpatelné spektrum interpretační vynalézavosti, kterou tyto jednoduché maličkosti dokázal obdařit. Překvapivé zážitky pokračovaly další skladbou, kde se protagonista večera předvedl i autorsky, a sice skladbou … a ty taky jdi do Ithaky, postmodernisticky laděným gejzírem virtuózních efektů, jenž se zároveň vyjevuje jako promyšlený a vyvážený celek, zde konkrétně ozvláštněný alikvótními tóny tvořenými s pomocí otevřených úst. Pendantem P. Steidla na mezinárodní kytarové scéně je letošní jubilant, italský kytarový virtuos, skladatel a pedagog Carlo Domeniconi (1947), k jehož poctě tu zazněly jeho dvě skladby – Hommage à Jimi Hendrix, napsaná na paměť americké rockové legendy, a Pět kusů pro kytaru a violoncello. Pocta Hendrixovi náleží ke kmenovým opusům Steidlova repertoáru a interpret jí suverénním zdoláním propastných technických úskalí i svým charakteristickým „dotvářecím“ smyslem dává vše, aby náležitě zapůsobila a vyzněla – kromě jiného i díky ní zpětně domýšlíme jeho Ithaku. Pět kusů – společně s Jiřím Bártou – názorně ilustrovalo Steidlovo citlivé a originální komorní partnerství. Tím byla vlastně definována náladově i kompozičně poněkud odlehčená druhá polovina programu jako doklad biedermeierovského komorního muzicírování s kytarou, konkrétně Paganiniho Triem pro housle, violoncello a kytaru a Kvartetem pro flétnu, violu, violoncello a kytaru Franze Schuberta (D 96). Jestliže právě kytara letos natolik ozvláštnila zdejší festivalové dění, pak vyslovíme přání, aby se do Kutné Hory s dalšími interprety nadále vracela.

Brahmsovská trojjedinost a duální konfrontace

Festivalová dramaturgie záslužně připomenula letošní poněkud skryté 120. výročí úmrtí Johannesa Brahmse nanejvýš nápaditým uvedením jedinečné trojice jeho dobou vzniku za sebou bezprostředně jdoucích komorních děl (8. 6.) – konkrétně opusů 99 (Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur), 100 (Sonáta pro klavír a housle A dur) a 101 (Trio pro klavír, housle a violoncello c moll). Jde o skladby napsané „jednoho šťastného léta“, konkrétně 1886, na dovolené u Thunského jezera v úpatí bernských Alp ve Švýcarsku. Ke kongeniálně prožitému a vyjádřenému provedení neopakovatelného triptychu se sešli Wu Quian a A. Sitkovetsky spolu s violoncellistou Jiřím Bártou. Mnohotvárná výslednice oscilovala mezi bouřlivou velkorysostí a lyrickou něhou (violoncellová sonáta), razantním nasazením a pečlivou propracovaností (houslová sonáta) a při vší různorodosti zúčastněných individualit vzornou, výrazově zapálenou a přesvědčivě zvládnutou kolektivní strukturou (trio).
Domnívám se, že jestliže něco obzvlášť mělo charakterizovat a ozvláštnit letošní jubilejní festivalový ročník, pak to byl princip ideové duality konfrontující jedinečné kompozice spolu s jedinečnými tvůrčími zjevy. Tento aspekt je třeba především „vytknout před závorku“, neboť koncerty tímto principem vymezené přinesly zároveň úchvatné zážitky po stránce interpretační. Takovým počinem rozhodně byla pozdně večerní Noc zrození a konce v chrámu sv. Barbory (7. 6.), která ve zcela potemnělém prostoru chrámové lodi, prostoupeném leckdy možná diskutabilními videoprojekcemi, uvedla obsahově fatálně vymezená díla propojená originálně novodobým, i když navzájem individuálně rozdílným hudebním výrazivem – Quatuor pour la naissance současného polského autora Zygmunta Krauzeho (1938), smyčcový kvartet inspirovaný narozením syna, a proslulý nadčasový Quatuor pour la fin du temps Oliviera Messiaena – Kvartet pro konec času, zrozený v atmosféře koncentračního tábora za druhé světové války. První z dalších dvou nápaditě i poučně „konfrontačních“ koncertů – Vivat Amadeus / Schubert (9. 6.) – se odehrával v Jezuitské koleji a druhý – Vivat Amadeus / Beethoven (10. 6.) porovnávající vybrané komorní skladby Wolfganga Amadea Mozarta s díly jeho následovníků – opět v chrámu sv. Barbory.

A Postludium na závěr

V souladu s oblíbeným rčením to nejlepší nakonec, jež v tomto případě poopravíme na to opravdu zvláštní, ba jedinečné nakonec, jsme sledovali poslední koncert, nedělní odpolední festivalové Postludium (11. 6.), situované do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi a věnované odkazu skladatele, etnografa a pedagoga Zoltána Kodályho, dnes již klasika novodobé maďarské hudby. Kodály se mj. věnoval i hře na violoncello, a právě tento aspekt výmluvně připomenul Jiří Bárta Sonátou pro sólové violoncello, op. 8. Bárta tak reminiscenčně navázal na Bachovy Suity pro sólové violoncello, které tu přede dvěma roky soubor-ně provedl, a budiž řečeno, že něco podobného měl asi na mysli i Kodály. Interpret třívětou skladbu pojal ve výrazově robustní, v první větě až syrově heroické koncepci, kterou podmanivým kontrastem vyvážil jakoby z temnoty na světlo se nořivší větou druhou. S minimální prodlevou nastoupilo virtuózně impozantní, střemhlavé finále. Konfrontační dualita, charakteristická právě pro letošní festivalový ročník, měla ještě rezonovat v programu tohoto posledního, vůbec ne „apendixového“ koncertu, a to mnohotvárně proměnlivým dialogem dvou nástrojů a dvou interpretů v rovněž třívětém Duu pro housle a violoncello, op. 7 s účastí houslisty Romana Patočky. Oba interpreti se angažovaně a mistrně vcítili do vypjatě konfrontační atmosféry svých partů a předvedli hudbu dramaticky zvrásněnou a strhující, ale také lyricky zamyšlenou a něžnou v prostřední pomalé větě. Duo tak vygradovalo účin předchozí sólové sonáty a teprve zde jsme nabyli pravého dojmu, že festival definitivně končí. Zcela na závěr našeho ohlédnutí se zadostiučiněním konstatujeme, že kutnohorský festival má o sebe dobře postaráno – na koncertech bývá „plno“. Za těch deset let se stal nepostradatelnou kulturní akcí nejen návštěvníků, ale především obyvatel Kutné Hory.

Nahoru | Obsah