Hudební Rozhledy

Strehlerův oprášený únos ve Scale

Helena Havlíková | 12/17 |Televize

Česká televize na kanálu ČT art uvádí v sympaticky se zvyšující frekvenci záznamy operních inscenací. V pondělí 19. 6. uvedla dokonce přímý přenos Únosu ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta z Teatro alla Scala. Tato prestižní milánská operní scéna tímto remakem uctila 20. výročí úmrtí legendárního italského režiséra Giorgia Strehlera (1921–1997), který pro La Scalu vytvořil více než třicítku inscenací. Hudební nastudování je dílem neméně slavného dirigenta Zubina Mehty, který se podílel již na původní inscenaci Únosu pro salcburský festival v roce 1965, která byla přenesena do La Scaly v roce 1972.

V Salcburku tehdy inscenace vzbudila senzaci, hlavně promyšlenou scénografií a režií. Přenos do La Scaly nastoluje oprávněnou otázku, zda a kolik z „retro“ Strehlerovy koncepce je po půlstoletí od svého vzniku stále zajímavé a podnětné. Odpověď není jednoznačná.
Giorgio Strehler se svým „dvorním“ scénografem Lucianem Damianim vystačili s jednoduchou scénou, na které vynikají nejen dokonale propracované kostýmy inspirované rokokem, ale i herecké akce – zdánlivě jednoduché, ale svou přesnou vypointovaností neobyčejně účinné. A podstatným prvkem je svícení. Ve středu jeviště je portál – vstupem do takto ohraničeného prostoru se postavy teprve stávají součástí „divadla“. V prostoru za portálem se uplatňují prvky, které známe z dochovaných barokních divadel – malované kulisy, horizont s mořskou hladinou a malovanou připlouvající a odplouvající bárkou. Před portálem se postavy mění v černobílé siluety, vlastně jen ve zpívající anonymní „obrysy“, propracované ale s filigránskou řezbou kamejí, kdy je důležitý každý pohyb nejen celého těla, ale i malíčku ve stylizovaných gestech. Strehler si dal záležet, aby tyto obrysy byly dokonalé. V prvních deseti minutách ohromí svou precizností – ale s postupující dobou se tento princip omrzí a ve výsledku začíná být jednotvárný. Ocenit je však třeba neúprosný „dril“, kterému se podřídili sólisté, aby dokonale naplnili režisérův záměr.

Jména sólistů u nás prakticky známá nejsou: Lenneke Ruiten (Konstance), Sabine Devieilhe (Blonda), Mauro Peter (Belmonte), Maxmilian Schmitt (Pedrillo), Tobias Kehrer (Osmin), Cornelius Obonya (Selim). Všichni typově přesně odpovídali svým rolím a zpívali a hráli skvěle. Orchestr vedený Zubinem Methou, který má s Únosem už půlstoletou zkušenost, hrál se vzorovou uměřeností.
Ve výsledku to byl zajímavý exkurz do historie inscenačních trendů, ospravedlněný Strehlerovým výročím. Ten Strehlerův měl ve své době přelomový význam a jeho inscenační principy inspirovaly řadu režisérů, připomeňme Roberta Wilsona. Jeho stylově naprosto čisté pojetí vedle současných režijních výstřelků a chaosů sice působí poněkud „retro“, ale má stále svou sílu. Vynikne v porovnání s jinými inscenacemi z minulých desetiletí, které jsme u nás mohli v poslední době vidět – v Národním divadle Wagnerova Lohengrina z Bayreuthu ve statickém „tableau“ jeho vnuka Wolfganga Wagnera nebo v přenosu Mozartova Idomenea z MET v nastudování Jeana-Pierra Ponnella s propojením vrstev antického stylu scény daného příběhem a rokokových kostýmů vycházejících z doby vzniku díla.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu. Dirigent Zubin Mehta, režie Giorgio Strehler, obnovená režie Mattia Testi, scéna a kostýmy Luciano Damiani, obnovení scény Carla Ceravolo, obnovení kostýmů Sybille Ulsamer, světla Marco Fillibeck. Sbor a orchestr milánské Scaly. Přímý přenos z La Scaly ČT art, 19. 6. 2017.

Nahoru | Obsah