Hudební Rozhledy

Parsifal ve Vídni

Markéta Jůzová | 08/17 |Zahraničí

Nina Stemme (Kundry) a Jochen Schmeckenbecher (Klingsor)

V posledních dvou měsících sezony zařazuje Vídeňská státní opera zpravidla více oper Richarda Wagnera než během roku. Vedení prestižní rakouské scény nabídlo letos na jaře mezinárodnímu publiku premiéru opery Parsifal, kterou hudebně nastudoval Semjon Byčkov. Výběr z dalších stěžejních skladatelových děl – Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů – svěřil ředitel Dominique Meyer renomovanému Wagnerovu specialistovi Peteru Schneiderovi, který patří k nejdéle působícím dirigentům Bayreuthských slavností. Když jsem se s dirigentem Schneiderem setkala ve Vídni k rozhovoru (viz Hudební rozhledy 8/2015), přiblížil mi otevřeně svůj osobní přístup k interpretaci Wagnerových oper: „Jsem si vědom své intuice pro architekturu interpretace jeho děl, nalezení správných proporcí hudby a vytříbeného citu pro čas dramatický, divadelní a hudební... V hudbě vždy musím najít dramatický základ, ze kterého opera vychází, a pak usiluji o dosažení maximálního hudebního výrazu.“

Ačkoliv Schneider dirigoval operu Parsifal i v Metropolitní opeře v New Yorku, kde ji inscenoval jeho krajan Otto Schenk, a v historii Vídeňské státní opery ji rovněž řídil, novou produkci ve Vídni, bohužel, hudebně nenastudoval.
Osmou a nejnovější produkci poslední Wagnerovy opery inscenoval ve Vídeňské státní opeře režisér a scénograf Alvis Hermanis. Operu o třech dějstvích vycházející ze středověkých legend posunul ovšem svým výkladem do období počátku 20. století. Její lokalitu i atmosféru přiblížil dobovému dění v rakouské metropoli. Klíč k pojetí nalezl ve specifičnosti vídeňské architektury, typických interiérech i známých odkazech na exteriéry, které ve Vídni projektoval a nechal zrealizovat Otto Wagner.
Výchozí kostýmy výtvarnice Kristine Jurjane jsou adekvátní době zvolené inscenátorem, ozvláštněny jsou jen zlatými symboly oděvu v symbolické a mnohdy i ironické vazbě souvisící s ústředním příběhem čerpajícím ze středověké legendy. Na operu nahlíží Hermanis osobitě, celý příběh situuje do prostředí psychiatrické léčebny a patologie, grál v jeho pojetí hraje artefakt zvětšeniny mozku.
V německy mluvícím prostředí divadelníků pozvolna končí éra tzv. režijního divadla, které zaznamenalo velký trend především v druhé polovině 20. století. Lotyšský režisér a scénograf Alvis Hermanis není služebníkem díla jako řada velkých tvůrců. Zalíbení našel v režisérismu.
Nina Stemme ztělesnila roli Kundry s velkou grácií. Démonickou ženu, poselkyni grálu a služebnici Klingsora, ztvárnila sebevědomě a s leskem tajemna. S nadhledem zpívala náročný dramatický sopránový part, širší dynamickou škálu barev obohatila proměnou výrazu i gest. Velká pěvkyně si ke svým úspěšně ztvárněným Wagnerovým rolím Isoldy, Sieglindy a Brünnhildy přidala další skvostnou interpretaci skladatelových postav. Christopher Ventris měl již titulní roli Parsifala zažitou, tenorový part ovládá s bravurou. Jeho projev je emotivně silný.
Gerald Finley rozehrává Amfortase s hereckými nuancemi, pěvecky je flexibilní, jeho barytonový hlas krásně zní a je schopný mimořádně ovládnout prostor. KS Stemme, Ventris a Finley sklidili ovace s výkřiky „bravo“ na otevřené scéně a po premiéře byli odměněni dlouhým aplausem a vícenásobným zvoláním „bravo“.
Tajemného Klingsora, tentokrát doktora experimentujícího na mrtvolách, ztvárnil Jochen Schmeckenbecher nepříliš přesvědčivě pěvecky ani herecky. Gurnemanz, lékař, měl být původně na jevišti ztělesněn Hansem-Peterem Königem. Kvůli nemoci zastoupil pěvce René Pape, znamenitý basista. Z Titurela učinil na scéně Jongmin Park jen epizodní roli. Podobně ostatní menší postavy vyzněly v Hermanisově pojetí, bohužel, matně.

Orchestr Vídeňské státní opery má s Wagnerovými díly bohaté zkušenosti, ale pod taktovkou Semjona Byčkova postrádá celkové znění partitury strhující architektonickou výstavbu díla. I když interpretace sól hráčů jsou mnohdy na vysoké úrovni, nutný dramatický tah opery působí rozvláčně a některým obrazům chybí silný hudební a jevištní účinek. Jestliže Peter Schneider nachází ve Wagnerových operách při jejich provedeních správné proporce hudby a má vytříbený cit pro čas dramatický, divadelní a hudební, Byčkov jeho kvalitami nedisponuje a Schneiderovy schopnosti mu scházejí. Operu v dramatickém základu neodlehčuje a přidává jí nadměrný těžký patos.
Ve Vídeňské státní opeře jsem v posledních letech navštívila i jiná představení Wagnerových oper. Viděla jsem např. opery Tannhäuser, Tristan a Isolda, které dirigoval Franz Welser-Möst, Valkýru, již řídil Jeffrey Tate, a Soumrak bohů dirigovaný Sirem Simonem Rattlem. Byčkov ve srovnání s nimi byl nejslabší v uchopení a ve výstavbě velkolepé operní Wagnerovy hudby.
Velkou roli hrají v opeře sborové scény, především v prvním a třetím aktu, kde přispívají současně k proměnám obrazů. Sbor Vídeňské státní opery se pohybuje na scéně v Hermanisově koncepci v rolích nemocničního personálu a pacientů. Sbormistr Martin Schebesta připravil těleso po pěvecké stránce výborně.
I ve srovnání s Wagnerovými operami zařazenými na sklonek sezony, Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů, které režíroval Sven-Eric Bechtolf s vizuálními moderními scénickými prvky nadčasově, opera Parsifal příliš trpí osobitým Hermanisovým režisérismem.
V nové sezoně mohou milovníci Wagnerových děl navštívit představení opery Parsifal ve Vídeňské státní opeře až 29. 3. a 1. a 5. 4. 2018 pod taktovkou Semjona Byčkova. Zažít operu v koncepci Hermanise je zajímavé, inscenace s odkazem na vídeňskou architekturu diváka více vtáhne do lokality rakouské metropole a doby, kdy v Evropě začala být uváděna opera Parsifal do repertoáru divadel. Pokud koncept pro návštěvníky nebude přijatelný, inspirativní čistotu stylu Wagnerovy recepce může divák najít opět na podzim v historické budově Národního divadla v Praze, kde se s úspěchem hraje Lohengrin v režii Kathariny Wagner, která obnovila nastudování inscenace Wolf- ganga Wagnera uvedené na Bayreuthských slavnostech v roce 1967. Pravnučka Richarda Wagnera předává v další generaci odkaz skladatele a bayreuthské renomé.

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Wagner: Parsifal. Dirigent Semjon Byčkov, režie a scéna Alvis Hermanis, kostýmy Kristīne Jurjāne, sbormistr Martin Schebesta. Pre- miéra 30. 3. 2017.

Nahoru | Obsah