Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy II

VIII. Johann Sebastian Bach

Stanislav Bohadlo | 08/17 |Studie, komentáře

V dějinách hudby vytvořil Bach epochu, více než kdekoli jinde jiný umělec
.J. N. Forkel: Ueber Bach (1802)


Johann Nikolaus Forkel rozeznal už před rokem 1802, jaký význam mělo Bachovo dílo pro dějiny hudby vůbec a jak konstituovalo německou hudbu zvlášť. V tomto ohledu také ocenil „slavný projekt Hoffmeister-Kühnelova obchodu s hudebninami v Lipsku, uspořádat kompletní a kritické vydání všech Bachových děl“. Budou k tomu také potřební zkušení učitelé, nejlepší jsou přímo Bachovi žáci. Forkel chápal Bachovu renesanci ještě dávno před Mendelssohnem jako národní poslání: „Díla, která nám J. S. Bach zanechal, jsou neocenitelným národním dědictvím, kterému sotva může nějaký jiný národ něco podobného postavit.“ Avšak bezprostředně po úmrtí lipského kantora už G. Ph. Telemann předpovídal i nesmrtelnost jeho díla:
„A co Tvé pero na notový list pro umění přineslo,to bylo prohlíženo s největší radostí, často též se závistí.Tak jen spi! Tvé jméno zůstává prosto zániku.“
(přel. Denis Jerie)

A dokonce město Lipsko epigramem G. Wenzkého lituje smrti „Velkého Bacha, jenž naše město, ba daleké evropské říše pozvedal“. Členové lipské Mitzlerovy hudební společnosti nechali v elegické básni promluvit Bacha, který sám všechny utěšuje tím, že v nebi jsou hudební poměry ještě lepší než v Lipsku, a v tabulce skladatelů ho řadili (patrně díky Hillerovi) až za Hasseho, Händela, Telemanna, oba Grauny a Stölzela. Až když kritik a Bachův sok J. Mattheson ukončil svou dosavadní závist a po vydání Bachova Umění fugy ho shledal jako „dovedné a skvostné dílo sedmdesáti mědirytů in folio, [jež] bude jednou v budoucnu uvádět v úžas všechny francouzské a vlašské tvůrce fug tak dalece, jak nahlédnou a snad pochopí jeho význam, neřkuli nakolik je budou umět zahrát. Jaké pak by to teprve bylo, kdyby se každý cizinec i tuzemec odvážil dát za tuto vzácnost svůj louisdor? Německo přece je a dozajista zůstane pravou zemí varhan a fug.“ Je to o to cennější názor, když ještě J. A. Hiller roku 1784 Bacha velebí pouze jako „Koryfeje všech varhaníků“, nikoliv skladatele, což přejal do svého slovníku i Gerber.

Poloviční útěk z Arnstadtu

V červnu roku 1703 dokončil J. F. Wender nové varhany v arnstadtském kostele sv. Bonifáce. Johann Sebastian Bach (1685–1750) byl jedním z kolaudačních znalců a hrál na tyto varhany první. Dostal nejen zaplaceno za posudek, ale i nabídku varhanického místa, které „rukoudáním“ přijal. Neměl mnoho povinností, čímž získal spoustu času na studium a kompozici. Ale kde vzít dobré zpěváky a hudebníky pro náročnější kantáty? Byl mladší než někteří studenti, neměl ani kompetence, autoritu, ani trpělivost s netalentovanými. Neměl také daleko k urážlivým poznámkám. Jistého Geyersbacha měl napadnout a poničit mu dokonce jeho fagot. Nato, po oslavách křtu, se pak tento o tři roky starší postižený student objevil před Bachem s dalšími šesti spolužáky a udeřil varhaníka holí do tváře. Bach hned tasil meč (!), ale další student je naštěstí od sebe odtrhl. Komise po vyšetřování Bachovi doporučila, že nemá studenty inzultovat, ale žít s nimi v míru. To ho přinejmenším rozladilo a mohlo být skutečnou příčinou jeho konzistorní žádosti o čtyřtýdenní dovolenou, aby prý ukojil svou „nepřekonatelnou touhu“ slyšet hrát Buxtehudeho. Do Lübecku se (podle Waltera Emeryho a Christopha Wolffa) vydal pěšky 18. října a podle zmíněné žádosti se měl vrátit kolem 15. listopadu 1705. Jenže Buxtehudeho produkce se vždy odehrávaly při speciálních bohoslužbách mezi 15. listopadem a 20. prosincem, takže bylo předem zřejmé, že se jedná o určitý protest či naschvál. A to i tehdy, kdyby snad Bach (podobně jako Mattheson a Händel) prověřoval šance na Buxtehudeho nástupnictví, nebo pohlednost jeho třicetileté dcery jako podmínky přijetí. Ať už byly důvody jakékoliv, Bach se včas nevrátil a místo čtyř byl na studijní cestě šestnáct týdnů (do 7. února 1706)!
Na slyšení v konzistoři svým vysvětlováním neuspokojil a nebyl ani dost zdvořilý. Komisi se dál nelíbilo, že duchovní písně při společném zpěvu doprovází moc složitě, že odmítá studovat kantáty se studenty, že žádá o přijetí kapelníka, a padla výhrůžka, že si budou muset najmout někoho přizpůsobivějšího, pokud bude dále odmítat své povinnosti. Bach místo toho znovu požádal o přidělení kapelníka… Vzápětí dostal osmidenní lhůtu na omluvu. Zda ji využil, nevíme, ale i když jeho konflikty se studenty pokračovaly, případ byl na osm měsíců odložen. Patová situace pokračovala Bachovou písemnou obhajobou a dalším konzistorním obviněním, že si na hudební produkci pozval do kostela „cizí dívku“. Obvykle se už nedodává, že Bach k tomu měl pastorovo povolení, ani že to nemohla být Bachova sestřenice a příští manželka, protože ta v Arnstadtu už dlouho žila, a nebyla tedy cizinkou (?). Na konci roku se ovšem uvolnilo místo varhaníka v Mühlhausenu a Bach se tam úspěšně předvedl o Velikonocích 1707 a 15. června už podepisoval smlouvu. I když o rok a měsíc později přijal plat jako „nově ustavený dvorní varhaník“ vévody Wilhelma Ernsta ve Výmaru, byl Mühlhausen významný nejen jeho útěkem z Arnstadtu, ale i svatbou s Marií Barbarou, narozením dvou dětí a počátkem jeho uznání i věhlasu.

I když utekl Marchand, Bach skončil ve vězení

Koncertním mistrem byl Bach ve Výmaru „na základě ponížené žádosti“ jmenován až v březnu 1714, ale do té doby vévodu těšila zejména jeho hra na varhany. Někdy v únoru 1713 však mladý princ měl v Amsterodamu slyšet varhaníka J. J. Graffa hrát italské koncerty a v květnu přivezl z Utrechtu (a z Halle) hudebniny, které celý další rok opisovali, vázali a zařazovali do sbírky. To byla pro Bacha výrazná inspirace italskou instrumentální hudbou. Z nepříjemných rozporů mezi vévodskými bratry ho vysvobodila nabídka kapelnického místa jejich příbuzného, prince Leopolda z Köthenu. Dne 5. srpna 1717 uzavřel s Bachem dohodu, ale výmarský vévoda Ernst s tím pochopitelně nesouhlasil. Köthen byl ovšem prestižnějším místem a nástupní plat 400 tolarů dvojnásobný! Před koncem září se Bach „ocitl“ v Drážďanech, ale „nebyl mu přidělen zvláštní kočár“, to znamená, že to nebyla „služební cesta“. Jeden z dvorních úředníků ho prý přemluvil k tomu, aby vyzval francouzského clavecinistu Louise Marchanda k hudebnímu souboji na cembalu. A k velkolepému souboji skutečně došlo. Zcela jistě nechyběly ani imitace, fugy a jiné analogie útěků a pronásledování. A přestože se zprávy o této bitvě virtuózů v detailech rozcházejí, byl to Marchand, kdo prohrál a z „bojiště“ utekl. Bach, povzbuzený tímto vítězstvím a dostatečně sebevědomý, žádal vévodu ne zcela poníženě, aby ho propustil. Místo toho se však dočkal nečekaného trestu a ponížení – 6. listopadu byl vsazen do vězení a v nemilosti ho propustili až po jednatřiceti dnech žaláře 2. prosince 1717.

Aby neutekli z Lipska

Když Bach jako desátý v pořadí usiloval z Köthenu o uvolněné místo kantora u sv. Tomáše v Lipsku, získal ho jen díky tomu, že Telemann a Graupner nakonec odřekli. I když Bachova volba byla pro radní kompromisem, nakonec se podepsal 5. května 1723 pod Prohlášení při převzetí tomášského kantorátu a připojil svou pečeť. Tvůrce této úmluvy jako by některé detaily z Bachova dosavadního života dobře znal a začlenil je preventivně do textu: „Povedu chlapce k milosrdenstvím naplněnému životu, budu je osvěcovat dobrým příkladem, hudbu v obou hlavních kostelích města přivedu podle svých nejlepších schopností do dobrého stavu, chlapce budu vyučovat nejen vokální, ale i instrumentální hudbě.“ Z dopisu C. Ph. Emanuela Bacha Forkelovi (1775) víme, že Bach nevyučoval své žáky (včetně synů) kompozici, pokud v jejich pracích nerozpoznal znaky geniality. „Budu připravovat hudbu tak, aby nebyla příliš dlouhá, aby nevyznívala operně, a bez svolení městské rady nepřijmu žádný úřad na univerzitě.“ A bod číslo 12 z lipského prohlášení byl skutečně nevolnickou podmínkou vyměněnou za životní zajištění: „Bez povolení vládnoucího purkmistra neopustím město.“

Nahoru | Obsah