Hudební Rozhledy

Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu

III. Triumf v Händelově rodném městě

Robert Rytina | 12/17 |Studie, komentáře

V prosinci roku 1897 zažily saské Drážďany jednu opravdu velkou a slavnou svatbu: známý operní tenor a nadějný skladatel Bruno Heydrich si bral za ženu Elisabeth Krantzovou, dceru svého někdejšího profesora a zároveň ředitele zdejší věhlasné konzervatoře. Pár to byl každopádně značně protikladný už na první pohled. Vedle vysokého a tělnatého čtyřiatřicátníka s hustou kšticí černých vlnitých vlasů, který musel být za všech okolností vždy ve středu jakéhokoliv dění, stanula křehká a štíhlá šestadvacetiletá žena, jíž z jejího rezervovaného chladu nevyvedlo ani bujné svatební veselí. Oba mladí lidé měli k uvedenému chování – kromě toho, že jejich povahové rysy už zkrátka byly takové – během obřadu a následné hostiny ještě každý své vlastní důvody.

Bruno považoval sňatek s dcerou vážené drážďanské osobnosti za zásadní krok k tomu, aby se vyhoupl na společenském žebříčku (takže se svou radost ani skrývat nesnažil), zatímco Elisabeth nezapomínala ani ve svatebních šatech na skutečnost, že je její otec Eugen Krantz (1844–1898) vážně nemocný a že dovést ji k oltáři zvládl jen za cenu obrovského fyzického vypětí...
Kým byl vlastně tento muž, po němž získal jeho vnuk Reinhard Tristan Eugen Heydrich jedno ze svých křestních jmen? Syn významného drážďanského malíře a grafika Ernsta Moritze Krantze (1812–1869) vystudoval na konzervatoři ve svém rodném městě hru na klavír, aby se sem po krátkém pedagogickém působení v Pomořanech opět vrátil a aby na své almě mater přijal roku 1882 profesuru. Než se tak stalo, vysloužil si schopný a oblíbený učitel širokou popularitu i mimo školu; v letech 1869 až 1884 byl sbormistrem ve Dvorní opeře, v pozdním věku vedl i Pěveckou akademii. V roce 1890 koupil drážďanskou konzervatoř od jejího dosavadního majitele Heinricha Pudora a v následujících letech z ní vybudoval jednu z nejrespektovanějších hudebních škol v Německu. Svatbu své jediné dcery (kromě ní měl se svou ženou Marií Antonií Mautschovou ještě syny Curta a Johannese) přežil jen o necelý půlrok. Jeho hrob je možné navštívit na drážďanském hřbitově Svaté trojice a jeho někdejší význam i slávu dodnes připomíná název ulice Krantz Strasse v městské čtvrti Trachau.
Zatímco oba Krantzovi synové se už od mládí připravovali k převzetí konzervatoře na prestižních školách v Londýně, absolvovala jejich sestra Elisabeth Anna Amalia Krantzová (1871–1946) klášterní výchovu v italském Luganu a poté vystudovala na otcově škole i hru na klavír. Jak se stalo, že našla tato přísná, pořádkumilovná a zbožná katolička z prominentní rodiny zalíbení ve svém bohémském spolužákovi z protestantského prostředí, který maskoval svůj chudý původ stálým chvástáním či šaškováním, se dnes už asi nedozvíme... Bruno Heydrich se ovšem s Elisabeth oženil až po mnoha letech známosti a v době, kdy už jeho jméno v hudebním světě – přinejmenším německém – rozhodně nebylo neznámé. Lze tedy předpokládat, že i s opodstatněnou vírou v další zeťovy úspěchy Eugen Krantz se svatbou nakonec souhlasil.
Krantzova smrt v květnu roku 1898 však paradoxně znamenala konec Heydrichovy slávy jako operního tenora i hudebního skladatele a nasměrovala ho zcela jiným směrem... Bruno a Elisabeth se domnívali, že se po otcově smrti budou aktivně podílet na vedení drážďanské konzervatoře, ale v tomto ohledu poměrně tvrdě narazili na představy Krantzovy vdovy Marie Antonie. Ta pověřila řízením školy své dva syny a novomanželům dala poměrně jasně najevo, že je toto rozhodnutí konečné. I tak ovšem Elisabeth do budoucna připadl třetinový podíl z výnosů konzervatoře, a co především, také nemalá část z dědictví po otci. Původně poněkud rozčarovaní Heydrichovi tedy učinili osudový krok: rozhodli se použít získané prostředky na založení své vlastní hudební školy, a to nejlépe někde, kde poptávka po tomto typu vzdělání stále ještě převyšovala nabídku. A kus obchodního ducha měli v sobě zjevně oba, protože ono zaslíbené místo skutečně brzy našli.
Kdo by předpokládal, že rodiště velkého Georga Friedricha Händela jménem Halle nad Sálou bude místem se zavedenou hudební tradicí, byl by roku 1899, kdy se sem Bruno a Elisabeth přistěhovali, asi docela překvapen. S více než sto padesáti tisíci obyvateli se tehdy jednalo o jedno z nejlidnatějších měst Německa, a to především díky rychle se rozvíjejícímu chemickému a těžebnímu průmyslu a pověsti důležitého bankovního centra země. Seriózní vzdělávací ústav pro budoucí hudebníky zde však kupodivu chyběl. Heydrich coby hrdinný tenor okamžitě dostal angažmá v městském divadle (otevřeném teprve roku 1886) a jako vítaná celebrita záhy spolehlivě vyprodával veškerá představení, v nichž účinkoval. Bohatým měšťanům, kteří hlediště plnili, Heydrichovi i s pomocí reklamy v místních novinách rychle vsugerovali myšlenku, že by právě jim měli svěřit hudební výchovu svých dětí, a tak už roku 1900 spatřila světlo světa jejich malá pěvecká škola.

Ohňostroje, jež pak přivítaly nové století, jako by zvěstovaly i zlaté časy pro Brunovy a Elisabethiny podnikatelské plány. Hned v roce 1901 se totiž škola s dvaceti žáky rozšířila na regulérní konzervatoř a o rok později měla žáků sto šestnáct. O veškeré úřední a finanční záležitosti se hned od počátku starala zodpovědná a pedantská Elisabeth, zatímco Bruno zajišťoval celému podniku reklamu všemi dostupnými prostředky. Jako všude vítaný bonviván se spřátelil i se starostou města a šéfredaktorem nejčtenějších místních novin Saale-Zeitung. Z pochopitelných důvodů se stal v rekordně krátkém čase i členem všech vlivných spolků ve městě: zednářské lóže Tři kordy, kulturně recesistické organizace Schlaraffia i Hallského mužského pěveckého spolku, kde to brzy dotáhl až na čestného předsedu. Výsledek se dostavil: v roce 1904 už měla škola žáků bezmála dvě stě...
A co se na konzervatoři vyučovalo? Populární Bruno si vzal na starost hodiny výuky hry na kontrabas, housle, mimiku a gestikulaci, Elisabeth vedla klavírní hodiny, a další učitelé, jichž bylo v nejlepších časech okolo třiceti (!), vyučovali zpěv a hru na další hudební nástroje. Vítaným hallským kulturním osvěžením pak byly pravidelné koncerty žáků konzervatoře. Heydrichovým se zkrátka dařilo, a tak si mohli pouhé čtyři roky po svém příchodu do Halle dovolit koupit prostorný dům v prestižní rezidenční čtvrti. Čtyřpatrová budova na adrese Post-strasse 21 začala sloužit jako sídlo konzervatoře, ale honosila se i pěkným koncertním sálem a v neposlední řadě zde rodina Heydrichových i velmi pohodlně bydlela.
Ano, rodina: když se Heydrichovi postarali o svou hallskou existenci, rozhodli se pořídit si i potomstvo, které ji po nich jednou převezme. Krátce po sobě tak přišli na svět sourozenci Maria (1901), Reinhard Tristan Eugen (1904) a Heinz Siegfried (1905). Zdálo se, že historie se opakuje: dva chlapci a dívka měli být dědici i Krantzovy drážďanské konzervatoře, a stejně jako Krantz i Heydrich konvertoval kvůli manželce ke katolické víře, v jejímž duchu Elisabeth děti od malička striktně a důsledně vychovávala.
Jediná známá fotografie dětí Heydrichových, pořízená pravděpodobně krátce před první světovou válkou, dává prostor k zajímavé spekulaci: totiž, že Maria i Heinz se svými kulatými obličeji a vlnitými vlasy připomínají především svého otce, zatímco Reinhard s obličejem spíše oválným a pečlivým účesem odkazuje podobou k rodu Krantzových. Tak či onak, ve svého staršího syna vkládali Heydrichovi od počátku největší naděje. Jak se ukázalo, nikoliv bezdůvodně. Malý „Reini“ se totiž ještě dřív, než začal v šesti letech navštěvovat národní školu, naučil číst noty, bezpečně ovládal Czerného klavírní etudy a začal se učit hrát na housle. V šesti letech se zúčastnil jedné z nejvýznamnějších hallských hudebních událostí té doby: spolu s otcem směl navštívit všechny části Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, s níž v městském divadle hostovala festivalová společnost z Bayreuthu. Láska k Wagnerově hudbě už ho pak od té doby neopustila... Ve škole získal Reinhard pověst výjimečně talentovaného, pilného a poslušného žáka se sklony k samotářství. Hudebně nadaný premiant bez touhy přátelit se s ostatními se stal pochopitelně brzy terčem posměchu a snad i šikany svých spolužáků; pro jeho vysoký pisklavý hlas mu dokonce přezdívali Koza („Hebbe“). Chlapec jim ovšem brzy odpověděl po svém: ne že by přestal být uzavřený a ve styku s okolím dokonce arogantní, ale se stejnou vášní, s jakou se věnoval hudbě, začal provozovat atletiku, plavání, fotbal, sportovní plachtění, jízdu na koni a šerm. Reini zkrátka uměl dát svému okolí najevo, že se hodlá kamarádit jen s tím, s kým chce a kdy chce, a všichni ostatní by si na něj měli dát raději pozor...
V roce 1908 se konzervatoř přestěhovala do ještě honosnějšího paláce, než jaký byl ten dosavadní: budovu na Gütchenstrasse 20 ovšem Bruno Heydrich nekoupil, ale nechal si ji speciálně pro školní a své osobní potřeby postavit u firmy Jentzsch & Reichardt. Moderně vybavený sál pro tři sta osob, učebny, zkušebny, kabinety, čekárna, sekretariát, kolem obrovská zahrada, to vše byl odraz úspěchu školy, která do roku 1911 dokázala zajistit kvalitní výuku více než čtyř set žáků.
Roku 1914 nechali prakticky uvažující Reinhardovi rodiče zapsat chlapce na reálné gymnázium, kde se měl kromě studia jazyků, matematiky a fyziky vzdělávat i v přírodovědných a technických oborech; obzvlášť vynikajících výsledků brzy dosahoval v chemii, takže vážně uvažoval o tom, že by se této vědě věnoval i jako svému budoucímu povolání. Bruno a Elisabeth hleděli na podobná předsevzetí svého syna s nadhledem – jinou kariéru než tu ve vedení své konzervatoře si v jeho případě zkrátka nedokázali představit. Světová válka, která v témže roce propukla, ovšem zanedlouho převrátila jejich do té doby spokojený život v Halle takřka naruby. Zlaté časy konzervatoře manželů Heydrichových se měly už brzy změnit v pouhý boj o přežití, a nadaný houslista, šermíř a chemik Reinhard si měl už v šestnácti letech vyzkoušet svou první vojenskou uniformu. Tedy druh oděvu, jaký mu bude na příště souzen nosit až do konce života...

Nahoru | Obsah