Hudební Rozhledy

José Cura

Martin Rudovský | 11/17 |Rozhovory

José Cura

José Cura (*1962) je netypický operní pěvec. Už proto, že operní zpěv pro něho není zdaleka to jediné. Pěstuje rovněž své umění dirigentské a kompoziční. Je také člověkem, který projel doslova celý svět, a je proto zdravé s ním rozmlouvat nejen o hudbě. Mimořádně například promýšlí to, co přijde po nás.





  • Už třetí sezonu se do Prahy vracíte jako rezidenční umělec Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jak vaše spolupráce začala?
    V roce 2015 jsem z Madridu letěl stejným letadlem jako FOK a manažerka orchestru si ke mně přisedla a navrhla mi, že bychom mohli udělat „něco“ společně, protože naposledy jsme spolupracovali před dvanácti lety. Já jsem rovnou navrhl: „Co takhle tříletá spolupráce?“ A tak jsme se dostali až sem, na práh naší třetí společné sezony, a můžeme být pyšní na to, že každý společný koncert byl mimořádnou událostí, a ne jen dalším „něčím“.
  • Takže jste si koncert s FOK v roce 2003 pamatoval?
    Nedal bych za to ruku do ohně, ale myslím, že ten společný koncert byl už v roce 2002. Ale to není podstatné, pamatuji si mnoho silných momentů hudebního souznění. Jsem si jistý, že právě tyto pocity jsou základem úspěšné spolupráce nyní.
  • V sezoně 2017/2018 vás čekají s FOK tři projekty. Ten první, říjnový, je založen na dílech Ariela Ramíreze. Můžete nám ho trochu přiblížit, byli jste přátelé?
    Přátelé je silné slovo, spíš bych řekl, že nás těšilo dělat společně hudbu. Zpíval jsem s ním jeho Misu Criollu i Navidad Nuestra nejprve na začátku osmdesátých let ve sboru a potom jako sólista na konci let devadesátých. Tehdy maestro Ramírez vyjádřil přání mít svou hudbu také ve vokálně-symfonické verzi. V roce 2006 mi pak napsal dopis, v němž mi své „děti“ svěřil; obrovská pocta a závazek. A teď po jedenácti letech jeho sen naplníme.
  • Další program s FOK je věnován jubileu Clauda Debussyho. Jaký vztah máte k němu?
    Jako skladatel jsem se jeho hudbě věnoval opravdu důkladně, ale jako dirigent jsem měl tu příležitost dosud velmi zřídka, takže se těším v březnu.
  • Na posledních společných koncertech v červnu 2018 představíte v české premiéře symfonii Znovuzrození Mieczysława Karłowicze. Za jakých okolností jste se s tímto dílem seznámil?
    Symfonii jsem poznal, když jsem přede dvěma lety dirigoval krakovský Orchestr Beethovenovy akademie. Je to skvělá a nebezpečná příležitost premiérovat skladbu s orchestrem, který je kulturně a sociálně spojený s autorem. Když máte mysl otevřenou, můžete se hrozně moc naučit.
  • Jak se vám vlastně v Praze líbí, máte ji rád? Nechystáte se jí třeba věnovat nějaké své dílo?
    V Praze se cítím velmi příjemně. Přál bych si, abych uměl česky a mohl ještě víc navázat s Čechy vztah. Inspiraci středověkou Prahou jsem vložil do své desetiminutové skladby Modus pro sbor a orchestr, která vychází z Kyrie z 10. století a bude mít premiéru na koncertech s FOK v říjnu.
  • Jak na vás působí pražské publikum?
    Pražské publikum je především erudované, jak je to ve střední Evropě obvyklé. Zároveň je však velmi vášnivé ve vyjádření pochvaly něčemu, co se mu líbí. Když po premiéře Ecce homo nastaly spontánní standing ovations, byl jsem opravdu hodně dojatý. Je vždycky těžké odhalovat lidem novou hudbu, když nevíte, jaké reakce se dočkáte. Je jedno, jak moc skladatel své dílo miluje, je na ostatních, aby skladbu svým přijetím naplnili smyslem, který je ve vzájemném sdílení emocí.
  • Vedl jste v Praze také mistrovské kurzy, můžete porovnat Čechy s mezinárodní konkurencí?
    Řekl bych, že se obecně české hlasy vyznačují mimořádnou lehkostí ve vytváření tónu a jasné barvy, tedy tím, čemu říkáme „kovový zvuk“. Naopak z povahy češtiny vyplývají obtíže s tvořením oblého, sametového zvuku v italštině a francouzštině. Samozřejmě tohle je jen obecná charakteristika a žádné pravidlo. Češi jsou pochopitelně výborní v českém a slovanském repertoáru a italské a francouzské opery jsou pro ně o něco obtížnější. Ale když český pěvec překoná tuhle „přirozenou překážku“ a získá správnou dikci pro románský repertoár, může překonat jakoukoli konkurenci, tak kvalitní jsou tu hlasy. V tomhle směru mají Češi oproti nám výhodu, protože je pro ně snazší naučit se naše jazyky než opačně. Já to s češtinou zkoušel a byla to noční můra…
  • V Praze se budete i nadále představovat také jako dirigent a skladatel. Dlouhá léta jste se však věnoval především zpěvu a nekomponoval, jaké to je, když nyní slyšíte poprvé své skladby napsané před třiceti lety? Je to povzbuzení k dalšímu skládání?
    Rozhodně! Vlastně jsem teď plně pohroužen do psaní své první opery! Mnoho lidí neví, že skládání a dirigování jsou vlastně kořenem mé hudební kariéry a že zpívat profesionálně jsem začal až o mnoho let později. Slyšet hudbu, kterou jsem složil před třiceti lety, pro mne bylo hodně emotivní a potvrdilo mi to, že mé počáteční poslání bylo silné a upřímné.
  • Vím, že se věnujete i psaní knih. Jaké je vaše hlavní téma?
    Nejsem žádný profesionální spisovatel, držím se motta: „Každý by měl napsat knihu, zasadit strom a…“ Zasadil jsem už dost stromů, tak je čas na knihu! Když se jednou někdo rozhodne moje texty vydat, budu velmi pyšný, ale pokud ne, jsem už teď docela spokojen s tím, jak jsem naplnil své spojení s budoucími generacemi svých potomků. Představte si, že za sto nebo i více let bude vaše rodina číst vaši knihu. Není to úžasné? Moje hlavní téma je spojeno s… Počkejme si na vydání a pak se to dozvíte!
  • Letos jste poprvé zpíval Wagnera a Brittena, jaká to byla zkušenost? Plánujete další poprvé na následující roky?
    Zkušenost to byla velice uspokojující. O něco více s Brittenem než s Wagnerem, protože Brittenova dramaturgie je bližší mému vlastnímu chápání dramatu. V obou případech jsem měl dobré kritiky, především od německých recenzentů, z kterých jsem zejména ohledně „jejich“ Wagnera měl obavy. V příštích letech plánuji debutovat v několika dalších rolích, ale ještě není namístě něco prozrazovat. Také doufám, že najdu divadlo, které uvede premiéru mé opery – opery buffa vycházející z novely kubánského spisovatele Aleja Carpentiera s nečekaným zvratem v poslední části.
  • Cestujete po celém světě, jak vnímáte jeho současnou situaci? A jaké je postavení klasické hudby?
    Svět nikdy neměl tolik prostředků k tomu být šťastný, a přesto nikdy nebyl tak nešťastný. Nemyslím to v absolutním slova smyslu, filozoficky řečeno, ale v relativním: Čím více máme, abychom byli šťastní, tím méně opravdu šťastní jsme. Je to velmi složité téma, nelze ho shrnout do několika vět, takže mohu jen připomenout pár „zřejmostí“. Budu se soustředit na to, co ovlivňuje umění, jinak bychom si povídali hodiny a hodiny.
    Pro mne ta zdánlivá „lehkost“, v níž je dnes všechno na první pohled obaleno, ubírá na hloubce, s níž by umění mělo být spojeno. Moje generace „hvězd“ (mimochodem to je dost hloupé označení) je pravděpodobně poslední, která musela patřičně zaplatit za svůj status, doslova pracovat až do padnutí, aby vůbec dostala šanci, že si jí někdo všimne. To nám dalo silný základ, o který se můžeme opřít, když se dostaneme pod tlak. Ale dnešní stroj showbyznysu, dobře promazaný elektronickými masmédii, nazve třeba „nejlepším dirigentem současnosti“ kteréhokoli sladkého mladého chlapíka, zapomínaje, že dobrý dirigent musí nejen dobře a více či méně sexy způsobem udávat rytmus, ale musí být zároveň „mudrcem“ taktovky, a tím se lze stát až po dlouhých a dlouhých letech na pódiu. Totéž platí pro nejlepšího spisovatele, který ve skutečnosti zatím napsal jen jeden komerčně úspěšný titul. Prostě „nejlepší ten nebo onen“ není správné označení pro lidi, kteří ještě nemohli dokázat, že jedno jediné úspěšné představení nebylo jen štěstí, že mají kam dál růst…
    Pokud si někdo myslí, že ze mě mluví závist, ať si uvědomí, že po více než třiceti letech kariéry, v níž jsem se dostal do pozice, jíž jsem dosáhl, opravdu nejsem poháněn nějakými negativními emocemi. Právě naopak, mne ženou velké obavy o budoucnost opery v úzkém a o budoucnost světa v širokém slova smyslu. Mám tři děti, takže je asi jasné proč. Stále zapomínáme na to, co jsem už mnohokrát opakoval, talent je jako semínko – pokud ho nezasadíte a nepečujete o něj po několik desetiletí, žádný strom z něj nebude! Když toužíte po uklidňujícím závětří, neschováte se pod sotva metrovou rostlinu, ale potřebujete pořádný a silný strom.
  • V čem má tedy spočívat podpora mladých umělců?
    Samozřejmě mladí umělci potřebují podporu, a já jsem ten první, kdo jim ji rád a často poskytuje. Ale podpora znamená chránit „výhonek“, dokud není dost silný, aby čelil větru, a ne „zneužití“ v byznysu, ze kterého profituje pár jednotlivců, vysát z něj veškerou energii, pak ho zahodit a poohlédnout se po dalším, který by mohl dát svou mízu. Vím moc dobře, o čem tu mluvím, znám to. Budoucnost opery? Nikdy jsme neměli tolik talentovaných lidí, tolik „čerstvých výhonků“, o které je třeba se postarat, takže pokud opera budoucnost nemá, pokud se nedočkáme bohatého a silného „lesa“, není to příroda, kdo nese vinu, ale zahradníci. Víte, jak to myslím.
  • Co si myslíte o klasické hudbě a opeře, jsou pro každého, nebo jen pro pár jednotlivců?
    To je velice citlivé téma. Především musím předeslat, že moje odpověď se týká jakési více méně průměrné společnosti. Tím myslím, že i když bych si moc přál, aby se klasická hudba dostala do každého kouta světa, jsem realista a je mi jasné, že když řešíte, co budete dnes jíst, máte úplně jiné priority. Jedna věc je chtít dostat klasiku ke každému, a druhá je stát se demagogem a lhářem, který slibuje lidem s prázdným žaludkem úžasné umělecké zážitky. Když své peníze utratíte za drahé auto, i když máte děravou střechu a do domu vám zatékají hektolitry vody, pak jste slušně řečeno dost nezodpovědný. Takže připusťme, že se na ten problém budeme dívat jen z našeho zúženého evropského pohledu, z místa, kde je společenský život zorganizovaný tak, že se ke kulturním zdrojům může dostat každý, kdo o to stojí, pak předejdeme nedorozuměním.
    V téhle debatě jsou dva základní pohledy – ekonomický a informační. Co si pamatuji, trváme na tom, že umění je z hlediska peněz elitářské. Špatná zpráva pro ty, kdo trvají na tomto alibi, však je, že lístek na operu je dnes levnější než lístek na fotbal a často i než lístek do kina, takže se jedná spíš o nedostatek zájmu než o hmotný nedostatek. Můžete se vydat do muzeí, galerií, knihoven a dalších míst, která jsou zdroji kulturních hodnot, za opravdu málo peněz, nebo dokonce zadarmo, pokud jste student nebo senior. Samozřejmě, když chcete na premiéru do La Scaly, pak je to drahá zábava (i když pořád levnější než utkání Barcelona versus Paris Saint-Germain). Ale ceny za lístek do Státní opery nebo Národního divadla v Praze či vídeňské Staats-oper, abych zmínil instituce, které jsou v obecném povědomí, nejsou nijak vysoké. Takže je na čase opustit argument nebo spíš výmluvy na peníze. Stačí upřímně říct: „Já operu nemám rád.“ To je v pořádku. Nikdo se z toho nezhroutí. Když něco, tak to jen znamená ztrátu krásných zážitků. Ale samozřejmě, je to osobní volba každého z nás. Neházejme ji na ostatní!
    S druhým problémem, informačním, je mnohem složitější se vyrovnat: „Umění není fast food…“ Pro skladatele, malíře, tanečníka, zpěváka, hudebníka atd. znamená to, aby měli co předvést, roky tvrdé práce, teprve pak si zaslouží být vidět. Tak proč tedy my, veřejnost, sedíme na svých místech a předstíráme, že se bavíme, aniž bychom vynaložili jakékoli úsilí k pochopení úsilí ostatních? Abych to zkrátil: Ano, opera a klasická hudba obecně je pro každého, ale pro každého, kdo má dostatek respektu, aby investoval alespoň chvilku svého času k tomu, aby se připravil a mohl si užít hloubku toho, co uvidí nebo uslyší. Jeden příklad za všechny: Když se postavíte před Monu Lisu, uvidíte jen malý obraz s legrační kulatou dámou, která vypadá, že se na vás usmívá, a budete z Louvru odcházet s pocitem, že ten humbuk kolem téhle mazanice je hodně přehnaný. Pokud vám ale někdo vysvětlí, co tenhle obraz znamená z hlediska vývoje malířské techniky, otevřete pusu, budete se cítit jako idiot, a pokud máte trochu sebeúcty, poběžíte domů najít si něco dalšího, než začnete vynášet své rychlé soudy. Tohle by bylo dobré aplikovat na celý život, určitě pak bude kvalita vašeho života o hodně povznesena! Připomeňme si staré pořekadlo: Nemůžeme milovat, co neznáme! K tomu dodávám logický a férový závěr: Nemůžeme nenávidět, co neznáme… Takže proč někdo říká, že nesnáší klasické umění, když nemá ani v nejmenším ponětí, o čem vlastně mluví? Končím náš rozhovor právě touhle otázkou každému z vás. Snažte se dát sami sobě čestnou odpověď. Mír a lásku!

    Zadáno pro: Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK

    Nahoru | Obsah