Hudební Rozhledy

Wynton Marsalis

Markéta Jůzová | 11/17 |Rozhovory

Wynton Marsalis

Legendární americký trumpetista a skladatel Wynton Marsalis, generální a umělecký ředitel kulturního střediska Jazz at Lincoln Center v New Yorku, vydal od roku 1982 více než 70 jazzových a klasických alb. Je devítinásobným držitelem nejprestižnějších cen Grammy. V roce 1983 se stal prvním a jediným hudebníkem, který získal cenu Grammy jak v jazzové, tak v klasické kategorii, o rok později si stejný úspěch zopakoval. V mládí studoval na Juilliard School a stal se členem slavného jazzového souboru Arta Blakeyho Jazz Messengers. V roce 1997 se stal prvním jazzovým umělcem, který získal prestižní Pulitzerovu cenu za hudbu za své oratorium Blood on the Field. Své rozsáhlé skladatelské dílo komorní, orchestrální, oratorní, baletní a filmové hudby stále rozšiřuje. Byly mu uděleny čestné doktoráty mnoha vysokými školami v USA.

Po celém světě propaguje jazz. Prezident George W. Bush odměnil Wyntona Marsalise Národní medailí za umění. V roce 2001 byl Marsalis jmenován poslem míru Kofi Annanem, tehdejším generálním tajemníkem OSN. V rámci programu Culture Connect (Kulturní spojka) byl také americkým Státním departmentem jmenován kulturním velvyslancem USA. V roce 2009 byl vyznamenán Řádem čestné legie, nejvyšším státním vyznamenáním udělovaným francouzskou vládou.
Je dlouhodobým uměleckým vedoucím Jazz at Lincoln Centra Orchestra, s nímž v červnu (21. 6. – 23. 6.) vystoupil v Praze. K exkluzivnímu rozhovoru jsme se setkali v Rudolfinu poslední den před koncertem ve Dvořákově síni. Na přání pana Marsalise naše debata pokračovala i po úspěšném koncertě...

  • Na Hradčanském náměstí hrál Jazz at Lincoln Center Orchestra s Českou filharmonií vaši skladbu Swing Symphony. Jak se vám líbila vzájemná spolupráce těles a provedení díla na koncertě pod širým nebem v Praze?
    Těšil jsem se, až budu zase hrát s Českou filharmonií, orchestr je skvělý. V roce 2000 jsme již společně s Lincoln Center Orchestra a Morgan State University Choir provedli v Praze mou skladbu All Rise, rád vzpomínám na naši tehdejší spolupráci s Českou filharmonií. Skladbu Swing Symphony zahráli velmi dojemně.
  • Vaše kompozice Swing Symphony má mnoho stylů, vychází i z vašich neworleanských kořenů.
    Ano, máte pravdu, skladba je zcela jiná než oratorium All Rise. Swing Symphony čerpá z historie jazzu a vznikla také pod vlivem dirigenta sira Simona Rattlea, s nímž jsem hovořil o skladbě. Ve světové premiéře zazněla v roce 2010 s Berlínskou filharmonií a Jazz at Lincoln Center Orchestra. Mám rád různé styly, propojil jsem je do jednoho díla. Skladba je hlubší, oduševnělejší.
  • V kontextu vašich velkých kompozic je vedle Blues Symphony a oratorií All Rise nejúspěšnější Blood on the Fields, za kterou jste získal v roce 1997 prestižní Pulitzerovu cenu za hudbu. Domníváte se, že hledáte novou cestu vývoje symfonické hudby ve spojení s jazzem?
    Ne. Každá skladba byla diametrálně odlišná. Je velmi složité být v trendu. Snažím se o to celý život, věřte mi.
  • Zkomponoval jste novou skladbu symfonicky laděnou …
    Ano, svou čtvrtou symfonii The Jungle. Na sklonku prosince 2016 zazněla její světová premiéra pod taktovkou Alana Gilberta v provedení Newyorské filharmonie a Jazz at Lincoln Center Orchestra.
  • Ve Dvořákově síni Rudolfina jste nabídli s vaším tělesem na dvou koncertech odlišný repertoár. Proč oba večery zahrnovaly převážně kompozice Theoloniouse Monka?
    Jeho kompozice obsahují blues i chrámovou hudební atmosféru vycházející z historie. Theolonious Monk byl největším hudebníkem z bebopového období. Harmonicky a rytmicky byla jeho hudba hodně sofistikovaná. Docílil originálního zvuku, zaměřoval se na detaily. Když hrál na klavír, detailně působila jeho sóla. Způsob, jakým si zachoval koncentraci, byl nádherný. Jeho hudba měla na mne velký vliv.
  • Na Hradčanském náměstí i v Rudolfinu jste rovněž upřednostnili skladby Duka Ellingtona…
    Volba programu bylo mé rozhodnutí. Duke Ellington je jednou z nejvýznamnějších osobností jazzové historie 20. století. Mimochodem, pro začátečníky napsal pěkné jazzové album Three Suites. V hudbě byl velmi kultivovaný. Jsem rád, že naše koncerty byly v Praze velmi úspěšné.
  • Vaše nahrávky jsou krásné, řada z nich jazzové i klasické hudby patří k mým nejoblíbenějším. Kteří hudebníci nejvíce ovlivnili vaši jazzovou hru na trubku?
    Děkuji vám. Neměl jsem svuj idol ve hře na trubku, ale více osobností ovlivnilo mou hru. Theolonious Monk pro svou práci s tématy a tím, že byl moderní, aniž by byl při znění hudby tvrdý a hrubý. Duke Ellington pro svou bohatou kreativitu. Lester Young pro vřelost zvuku a zocelenou osobnost. Louis Armstrong pro sílu frázování, jemné a elegantní nuance odstínů ve znění tónů. Charlie Parker byl sebejistý a nikdy nebyl arogantní. John Coltrane měl ve hře lidskost a vznešenost. Billy Holiday za frázování a záměr. Rovněž i Jimmy Yancey a Count Basie.
  • Kdo na vás výrazně zapůsobil z trumpetistů vážné hudby?
    Trumpetista Maurice André. Líbila se mi vibrace jeho zvuku. Při poslechu jeho nahrávek klasické hudby jsem měl podobný pocit, jak když hraje John Coltrane jazz.
  • Studoval jste na prestižní Juilliard School v New Yorku. V počátcích své profesionální dráhy jste nahrál řadu kompaktních disků s vážnou hudbou, výjimečná byla i barokní dueta se sopranistkou Kathleen Battle a Orchestrem of St. Luke´s pod taktovkou Johna Nelsona pro Sony Music / Sony Classical. Jaké jsou vaše plány se sólovou trubkou v klasické hudbě?
    Své hraní vážné hudby jsem před lety přerušil. Mám mnoho aktivit v různých zemích. Již nehraji klasickou hudbu.
  • Vždyť jste získal ve vážné hudbě nejprestižnější ceny Grammy. Proč ve vážné hudbě nechcete pokračovat?
    Nemám na vážnou hudbu čas. Stále mám plno jiných plánů. Třeba se k ní vrátím, možná...
  • Jste mezinárodně uznávaným pedagogem, v různých zemích dáváte lekce, píšete knihy, jazz propagujete v rozhlase i televizi pro zájemce všech generací.
    Když jsem studoval na Juilliard School, měl na mne v New Yorku velký vliv spisovatel Stanley Crouch, který vlastnil mnoho knih a nahrávek. Ovlivnil mne i jeho mentor Albert Murray, probudili ve mne intelektuální zvídavost. Navštěvoval jsem důležité výstavy. Murray napsal jednu z nejlepších knih o poetice jazzu Stomping the Blues.
    V současnosti s Jazz at Lincoln Center Orchestra pořádáme dlouhodobě vzdělávací programy pro studenty všech věkových kategorií. Populární jsou naše koncerty s programem „Jazz pro mladé“. Miluji práci s dětmi. Všiml jsem si, že hudba Theoloniouse Monka dokáže děti nadchnout. Z knížek jsem napsal Sweet Swing Blues on the Road, Jazz in the Bittersweet Blues of Life, To a Young Musician: Letters from the Road, Squeak, Rumble, Whomp! Whomp! Whomp! a Moving to Higher Ground: How Jazz Can Change Your Life. Baví mne psát scénáře a moderovat, pro televizi vznikl cyklus Marsalis on Music, pro rozhlas zase cyklus Making the Music. Moc rád vedu i lekce hry na trubku.
  • Snažíte se dělat maximum pro propagaci jazzu. Ráda vzpomínám, když jsem hrála na flétnu v big bandu a dělali jsme výchovné koncerty s programem o vývoji jazzu. Pořady jsme začínali od afrických kořenů hudebními ukázkami plantážních halekaček, pracovních černošských písní a ragtimů. Tradicionálem Když svatí pochodují jsme přiblížili posluchačům atmosféru ulic města kolébky jazzu, vašeho rodiště New Orleansu…
    Vyrostl jsem v hudebním prostředí, ale jazz jsem neměl hned rád. Můj otec hrával v Al Hirt´s bandu, trubku mi dal v šesti letech, ale cvičit jsem začal až ve dvanácti. New Orleans mělo velkou tradici oslav. Operu, vojenské pochodující kapely, hrálo se blues i chrámová hudba, ragtimy, pěstovala se tradice afrického bubnování a pestré taneční styly, které byly slyšet a vidět všude ve městě. Song When the Saints Go marching In hráli neworleánští muzikanti. Tradicionál, který jste ráda hrála na flétnu, byl také mým oblíbeným, a tak jsem si postupně zamiloval jazz.
  • Váš otec Ellis Marsalis je jazzový hudebník a pedagog. Jak na vás působil v dětství?
    Otec uměl krásně improvizovat a hrát jazzovou hudbu na klavír. Líbilo se mi, že znal mnoho písní a skladeb George Gershwina, Cola Portera, Duka Ellingtona. Zajímal se o celou tradici americké hudby. Doma jsme měli mnoho desek. U sousedů jsem poslouchal s přáteli nahrávky Stevieho Wondera. Žili jsme poblíž řeky Mississippi. Měl jsem pět sourozenců a se starším bratrem Branfordem jsme hráli společně v kapelách. S Branfordem jsme k otci vzhlíželi.
  • Umíte hrát i na jiný nástroj?
    Trochu hraji na klavír, bicí, lesní roh a tubu, ale velmi chabě.
  • Vaše záliba z období dospívání – bavit lidi – vás provází i v současnosti. Bravurní hrou nabízíte posluchačům i při improvizacích pestrou škálu emocí...
    V jazzu není improvizace záležitostí hry všeho možného, jen aby zněla hudba. Jazz, jako každý jazyk, má svou gramatiku a slovník. Volba možností umožňuje hráči být lepší než ostatní. Improvizace se podobají běhu a závodu. Hudebníci by se neměli příliš vkládat do stylu, úspěchu by měli dosáhnout niterným uchopením podstaty skladby. Při improvizaci je vám emoce dána muzikanty, jak si rozdělí hru s tématem a rozhodnou se, co daný moment vyžaduje a jak interpretaci skladby cítí. Jazz disponuje silou okamžiku a jeho předností by měla být konverzace. Jazzová hudba vytváří mnoho fenomenálních muzikantů. Mám rád swing, miluji blues. Současně věřím v profesionalitu. Když jsou lidé pěkně oblečeni, hraje se jim dobře. Hudebník by měl být vděčný za možnost hrát. Vystoupení je také oduševnělá záležitost. Nabízíte hudbu někomu a nevíte, jestli se mu bude vaše hra líbit, ale nabízíte ji.
  • Když se chcete odreagovat od jazzu a vážné hudby, jaké jiné hudební žánry máte rád?
    Rád poslouchám různé styly. Mám rád bluegrass a folk, sambu, tango. Oblíbil jsem si i tradiční japonskou hudbu.
  • Ráda jsem hrála skladby mísící jazz a rock, jak vnímáte jejich žánrové spojení a jaký je váš pohled na free jazz?
    Některé kompozice fúze jazzu a rocku jsou zajímavé. Free jazz nemám příliš v oblibě, ale je dobrým nástrojem pro vzdělání, protože dovoluje studentům pustit se do jazzu bez znalostí hudební formy. Současně free jazz umožňuje svobodné vyjádření emocí a citů.
  • Váš orchestr se zapojuje i do benefičních koncertů, po ničivém hurikánu Katrina jste velmi podpořili město New Orleans...
    Jazz at Lincoln Center zorganizoval Higher Ground Benefit Concert, protože chtěl získat prostředky pro Higher Ground Relief Fund. Tento fond založil Jazz at Lincoln Center a prostředky spravovala Baton Rouge Area Foundation ku prospěchu hudebníků, hudebních podniků a dalších jednotlivců i organizací v New Orleansu a okolí, kteří byli postiženi hurikánem Katrina. Fond poskytl i obecnou humanitární pomoc po hurikánu. Náš orchestr zní i na nahrávce Higher Ground Benefit Concert CD, které vyšlo po koncertě u společnosti Blue Note Records.
  • V New Yorku jste generálním a uměleckým ředitelem kulturního střediska Jazz at Lincoln Center. Co vás v posledních letech nejvíce potěšilo?
    Když v roce 2015 Jazz at Lincoln Center mohl oznámit založení Blue Engine Records, nové platformy, která zpřístupnila rozsáhlý archiv koncertních nahrávek jazzovému publiku po celém světě. Label se vedle archivních nahrávek Jazz at Lincoln Center věnuje vydávání nových studiových i živých desek. První nahrávka, Live in Cuba, byla pořízena, když jsme podnikli s Jazz at Lincoln Center Orchestra turné do Havany v roce 2010, na trhu se objevila na podzim 2015, na sklonku téhož roku jsme vydali s orchestrem Big Band Holidays, kde vystoupili z hostů např. zpěvačky Cécile McLorin Salvant a René Marie a zpěvák Gregory Porter. Label vydal i mou skladbu The Abyssinian Mass v hudební spolupráci s Jazz at Lincoln Center Orchestra, Damienem Sneedem, gospelovým sborem Chorale Le Chateau, vzácným hostem byl důstojný otec dr. Calvin O. Butts III. Nahrávka The Music of John Lewis, kde účinkuje i klavírista Jon Batiste, se dostala na pulty obchodů letos na jaře.

    Nahoru | Obsah