Hudební Rozhledy

Bouřlivé ovace pro Wyntona Marsalise a Jazz at Lincoln Center Orchestra

Markéta Jůzová | 11/17 |Události

A ještě jednou Wynton Marsalis – tentokrát při svém vystoupení v Praze

Vzácní hosté nejprve v Rudolfinu
Devítinásobný držitel Grammy a nositel Pulitzerovy ceny Wynton Marsalis, legendární trumpetista, mimořádný skladatel, generální a hudební ředitel Jazz at Lincoln Center v New Yorku a dlouholetý umělecký vedoucí světoznámého newyorského tělesa Jazz at Lincoln Center Orchestra, se vrátil do České republiky se svým bigbandem po roce a tentokrát ve velkém stylu. Ve dnech 20.–23. 6. 2017 vystoupil v naší metropoli s americkými jazzovými hudebníky v rámci Eurasia turné. Společně hráli na třech koncertech se zcela odlišným a strhujícím programem.

Ve Dvořákově síni Rudolfina měli návštěvníci 20. 6. jedinečnou možnost zažít otevřenou zkoušku jazzového orchestru s Českou filharmonií a zažít jejich společné nastudování třetí symfonické skladby Wyntona Marsalise Swing Symphony, kterou dirigoval Brit Wayne Marshall, s nímž a několika dalšími hudebníky si posluchači bezprostředně po skončení hudební přípravy mohli vyslechnout zajímavou debatu o díle, newyorském tělese a zkušenostech hráčů s interpretací kompozice.
21. 6. se konal ve stejném prostředí Masterclass pro jazzové bigbandy a 23. 6. v Sukově síni Rudolfina byl uspořádán Masterclass pro hráče na trubku. Oba edukativní programy vedli členové Jazz at Lincoln Center Orchestra. Je škoda, že velmi cenné zkušenosti skvělých amerických jazzových hráčů a jejich inspirativní setkání s mladými českými hudebníky vidělo poměrně málo zájemců všech generací. Ke spoluúčasti byl přizván např. Big Band ZUŠ (ZUŠ Biskupská) a Big Band VOŠ (Konzervatoř Jaroslava Ježka). První edukativní program vedli trombonista Chris Crenshaw a saxofonista, klarinetista, flétnista Victor Goines, druhé mezinárodní setkání pedagogicky řídili trumpetisté Greg Gisbert, Marcus Printup a Kenny Rampton. Akce podobného charakteru by si jistě zasloužily rozsáhlejší celorepublikovou osvětu pro umělecké školy všech stupňů vzdělání a systematičtější organizaci v zajištění větší návštěvnosti. I když metodické vedení bylo ze strany členů JLCO na vysoké úrovni, velmi podnětné a odehrávalo se v radostné atmosféře, bohužel žádného z edukativních programů a ani debaty o Swing Symphony se nezúčastnil Wynton Marsalis, který je mezinárodně uznávaným pedagogem a propaguje jazz, hru na trubku i hudební výchovu s úspěchem po celém světě.

První koncert nabídl Wynton Marsalis a Jazz at Lincoln Center Orchestra 21. 6. ve Dvořákově síni Rudolfina. Výběr programu, se kterým byl plný sál posluchačů seznámen až v průběhu večera, se stal poctou dvěma velikánům jazzu. V první části zaznělo šest děl, které složil Duke Ellington, z nichž některé vybrané skladby byly uvedeny ve spojení Ellingtona s jinými autory, mezi nimiž figurovali Irving Mills, Henry Nemo, Billy Strayhorn a Juan Tizol. Po přestávce vzdal orchestr hold dalšímu legendárnímu jazzovému pianistovi a skladateli, kterým byl Thelonious Monk. Poeticky laděná Epistrophy zazněla ve spojeném autorství T. Monk, Kenny Clarke a Cootie Williams. Na aranžích skladeb se podíleli členové tělesa JLCO.
Marsalis večer moderoval z místa trumpetové sekce, kterou opustil jen při sólech hrajících, jak jeho kolegové, vpředu u klavíru a rytmické sekce. Zasvěceně a vtipně uváděl nejen skladby a jejich dedikace, ale představoval i své kolegy.
Elegantně oděný patnáctičlenný jazzový orchestr, jehož vynikající lídr je jedním z hudebníků, hraje svůj repertoár dlouhodobě mimořádně stylově a k provedení na vysoké interpretační úrovni nepotřebuje ani dirigujícího kapelníka, ani showmanství v projevu hráčů či hojně rozšířené bigbandové forzírování hry, které zpravidla ústí v klamném efektu hudebního účinku. Newyorské těleso disponuje sestavou špičkových jazzových sólistů a ansámblových hráčů, kteří při sólech těží z bohatého rejstříku technických možností a dovedností, při interpretacích skladeb využívají stylově a efektně velkou dynamickou škálu a široké spektrum nástrojových barev. Jejich devízou je přesná artikulace, strhující a architektonicky pojaté improvizace, spontaneita, humor vycházející z interpretace a práce s frázemi, tónem i se zvukem, čímž docilují pestrou konverzaci hudbou mezi sebou navzájem a s publikem. Posluchače si brzy získali, mnozí po krásných sólech aplaudovali a koncert gradoval do spontánních ovací ve stoje.
Wynton Marsalis je mimořádný trumpetista, technicky bravurní, improvizuje s lehkostí nadhledu, a přitom promyšleně a s čistotou vůči harmonii skladeb. Je spontánní, přesně a velmi kreativně artikuluje, nabízí ve hře pestrou paletu emocí v závratně rychlých i extrémně pomalých tempech, hravě a vtipně rozvíjí motivy a klenbu frází v plném rozsahu nástroje a úžasně tvárně přistupuje ke znění tónu. Má nádherná pianissima i dynamickou variabilitu barev. Pouští-li se do zvukových extrémů jen s trubkou nebo i se sordinkou, jsou jeho tóny vždy nesmírně kultivované a krásné.
Výjimečnými sóly se představili i jeho kolegové, např. trumpetista Greg Gisbert, trombonisté Vincent Gardner a Chris Crenshaw, saxofonista Sherman Irby, saxofonista a klarinetista Victor Goines, klavírista Dan Nimmer nebo kontrabasista Carlos Henriquez. Aranžmá flétny a piccoly byla velmi citlivá, neboť zněly sólově či v kombinaci s žesti se sordinkami a žestě je zvukově nepřevážily, jak se často stává u jiných big- bandů. K Monkově skladbě Raise Four byl přizván náš výborný jazzový klavírista Emil Viklický. Strhující interpretace díla, Viklického zářná improvizace a Marsalisovo nádherné sólo byly zážitkem a jedním z vrcholů večera.

Poté pod širým nebem na Hradčanském náměstí
Wynton Marsalis získal prestižní Pulitzerovu cenu za hudbu k oratoriu Blood on the Fields, které složil v roce 1997. V Praze představil 22. 6. na koncertě pod širým nebem na Hradčanském náměstí svou třetí symfonii nazvanou Swing Symphony (světová premiéra 2010), která zazněla po třech repertoárových skladbách JLCO, z nichž největší úspěch sklidila kompozice Portrait of Louis Armstrong Dukea Ellingtona. Swing Symphony v provedení České filharmonie a Jazz at Lincoln Center Orchestra dirigoval Wayne Marshall impulzivně a s entuziasmem. Bohužel kvůli dešti koncert pro více než pět tisíc lidí v areálu skončil dříve, stejně tak i přímý přenos na ČT Art. Obsáhlá kompozice nabízí syntézu jazzových stylů v souladu se symfonickým orchestrem, inspirativně čerpá z afro-americké hudby a chrámového prostředí. Spojuje různé emoce a nálady. S úspěchem ji JLCO hrál např. s Berlínskou filharmonií, Newyorskou filharmonií a Losangeleskou filharmonií. Závěrečný koncert 121. sezony, jenž byl věnovaný 25. výročí Člověka v tísni, moderoval noblesně Marek Eben. Česká filharmonie uzavřela sezonu koncertem pod širým nebem již popáté. Stylově bylo dílo pro hráče pod taktovkou Marshalla náročné, ale interpretace se zhostili s radostí a úctyhodně. Posluchači přijali skladbu pozitivně a mnozí koncert odměnili ovacemi ve stoje.

A na závěr opět v Rudolfinu
Na svém posledním koncertě v Praze 23. 6. v zaplněné Dvořákově síni Rudolfina nabídl Jazz at Lincoln Center Orchestra se svým uměleckým vedoucím Wyntonem Marsalisem skladby Theloniouse Monka Stuffy Turkey, Green Chimneys, Reflections, Bright Mississippi a Rhytm-A-Ning v aranžích členů JLCO. Po pauze zazněla díla, v nichž se hráči Victor Goines, Walter Blanding, Christopher Crenshaw představili publiku i z pozice nápaditých a výborných komponistů vycházejících z tradice jazzové historie. Victor Goines v Laboratories of Ideas z díla Untamed Elegance použil efektně i suzafon, který hojně zněl v dixielandech v New Orleans, kolébky jazzu a rodiště Goinese i Marsalise, jenž naopak svou skladbu zahrál v přídavku, virtuózní je dílo Knozz-Moe-King.
Jednou z výsostných devíz Jazz at Lincoln Center Orchestra je, že zvukově vrací posluchače do období vzniku kompozice díla a aranžmá jsou velmi citlivá, což je zřídka slýchané u big bandů. Členové a skladatelé JLCO nechaly ve svých soudobých kompozicích v působivých harmoniích pěkně rozeznít širší škálu barev souzvuku celého výtečného tělesa. Koncert opět velmi rychle gradoval nadšením posluchačů ze sólových výkonů i interpretace repertoáru, korunován byl rovněž přídavky a dlouhými ovacemi ve stoje.

Nahoru | Obsah