Hudební Rozhledy

Královské Letní slavnostil staré hudby

Helena Havlíková | 09/17 |Festivaly, koncerty

Olivier Schneebeli, který řídil proslulý soubor Les Pages & les Chantres.

Letní slavnosti staré hudby (11. 7. – 7. 8.) rozezněly zajímavá místa Prahy během prázdnin už po osmnácté. Tématem letošního ročníku tohoto renomovaného mezinárodního festivalu koncipovaného ve spolupráci pořadatele, kterým je Collegium Marianum – Týnská škola, s Centrem pro barokní hudbu ve Versailles, bylo právě toto honosné sídlo francouzských králů. Na sedmi koncertech zazněla hudba spjatá nejen s dobou vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV., ale i dalších členů královské rodiny během 17. a 18. století.

Tři vokální koncerty tohoto francouzského putování vedly nejprve v programu výstižně nazvaném Král nebes ( 11. 7.) do Královské kaple, ve které rozjímání Ludvíka XIV., krále z Boží milosti, provázela grand motets, velká moteta. Tento specifický žánr francouzské barokní chrámové hudby, odlišný od italské záliby v pěvecké virtuozitě, vycházel z textu žalmů. Ve zhruba dvaceti minutových kompozicích se pestře střídaly a prolínaly tři skupiny interpretů – sólisté zpívající samostatně i v různě kombinovaných ansámblech, polyfonně založený sbor a orchestr s pětihlasou sazbou a instrumentálními úvody i mezihrami. Mistrem těchto kompozic byl Michel-Richard de Lalande (1657–1726), o generaci mladší současník Jeana-Baptisty Lullyho, který strávil v bohatě placených královských službách více než čtyřicet let.
Při pražském uvedení Lalandeho motet v kostele sv. Šimona a Judy předvedli velká moteta interpreti z nejpovolanějších – francouzský soubor Les Pages & les Chantres, Pážata a zpěváci, kteří se na tento žánr specializují. Kombinace dospělých a dětských hlasů mu dodává podmanivou barvu. Sbor vznikl před třiceti lety v souvislosti se založením versailleského Centra barokní hudby tak, aby počtem členů a složením hlasů odpovídal podobě chóru při Královské kapli v době Ludvíka XIV. Koncert řídil přímo jeho umělecký ředitel Olivier Schneebeli. Přizval čtveřici sólistů s velkými zkušenostmi s interpretací francouzské barokní hudby, orchestrálního partu se s velkým citem pro styl velkých motet ujal rezidenční orchestr Letních slavností staré hudby – Collegium Marianum. Z versailleského Centra měli hráči k této příležitosti zapůjčené kopie kontratenorových, tenorových a kvintových houslí.
Francouzská velká moteta se u nás na koncertech objevují výjimečně. Letní slavnosti tak poskytly mimořádnou příležitost je poznat a „prožít“ v takto autentickém a velmi vytříbeném provedení. Snad by byl s takovým provedením spokojen přímo i Ludvík XIV. – velký znalec hudby, který při stavbě nové Královské kaple ve Versailles tak bedlivě dohlížel i na její akustiku.

Na takto velkolepé zahájení s duchovní hloubkou a hudební úchvatnost motet ve vokální linii programu festivalu navázal komorní koncert (31. 7.), který posluchače převedl do doby Ludvíka XV., do salónu korunní princezny Marie Josefy Saské, druhé manželky jeho syna Ludvíka Ferdinanda a matky hned tří dalších francouzských králů. Byla virtuózní hráčkou na klávesové nástroje a pořádala ve svých komnatách koncerty, stranou honosně okázalých dvorských zábav Ludvíka XV. a jeho favoritky Madame Pompadour. A právě z repertoáru těchto koncertů dauphinky, přezdívané Pépa, byl sestaven program s pastorální kantátou Auroro krásná a áriemi z opery Didone abbandonata jejího oblíbeného Johanna Adolfa Hasseho, také saského rodáka, který úspěšně vstřebal italské vlivy a uchytil se v žánru opery seria. Pépinu zálibu v italské hudbě reprezentovala ve výběru pro koncert v trójském zámku milostná kantáta Leonarda Lea Z nížin na horu stoupám, jeden z Vivaldiho Koncertů pro zobcovou flétnu a dvoje housle, RV 108 a sonáta Jeana-Pierra Guignona. Okázalé svatební oslavy dauphinky v roce 1747 připomněly části z heroického baletu Slavnosti svazku manželství a lásky, který k této příležitosti zkomponoval Jean-Philippe Rameau. Takto sofistikovaně sestavená dramaturgie koncertu vynikala svou oporou v historických pramenech. Nicméně ani sopranistce Raffaelle Milanesi, jejíž mistrovství při interpretaci barokní hudby známe z vystupování s Collegiem 1704, ani nizozemskému komornímu Ensemble Odyssee se nepodařilo dát koncertu jiskru, která by prozářila převládající fádní ušlechtilost. Jejich interpretaci s hluboce vstřebanou znalostí dobové praxe sice nebylo co vytknout z hlediska dokonalé intonace, vynikající techniky, perfektního frázování, zvukové vytříbenosti. Ale až titěrnému zvuku Ensemblu Odyssee, ve kterém ovšem i tak zanikal zvuk altové zobcové flétny, příliš střídmému zdobení čtyřikrát opakovaných částí árií a celkové výrazové uměřenosti chyběla muzikantská energie. Tento rozdíl vynikl zejména při srovnání s předchozím koncertem Letních slavností, při kterém z baskických lidových písní v provedení Euskal Barrokensemble strhující dravost doslova tryskala.
Festival pak vyvrcholil Slavností pro krále Slunce (7. 8.). Orchestr Collegium Marianum a mladá belgická sopranistka Jodie Devos na něm pod vedením koncertního mistra Patricka Cohën-Akenina, který koncert řídil od prvních houslí, uvedla v Rudolfinu výběr z Acise a Galatey Jeana-Baptisty Lullyho, Galantní Evropy Andrého Campry a Issé André-Cardinala Destouchese.
Zatímco Lullyho opery se na naších pódiích čas od času objeví, například nedávno jeho Psyché v sympatickém studentském provedení pod vedením Tomáše Hály a Tomáše Šimerdy na Pražské konzervatoři, hudebně-dramatická díla jeho následovníků, o generaci mladších Andrého Campry (1660–1744) a Andrého Cardinala Destouchese (1672–1749), jsou u nás prakticky neznámá. Přitom ze zpěvních i tanečních čísel, která byla pro koncert Letních slavností vybrána, je zřejmé, že opéra-ballet Galantní Evropa, u které Campra zatajoval své autorství, aby si nepošramotil svou pozici, ale hlavně honoráře plynoucí z jeho vedení notredamské kapituly, ale i heroické pastorale Issé původně královského mušketýra Destouchese, který v sobě objevil skladatelský talent, jsou nápadité kompozice. A mytologický námět Acise a Galatey patřil u barokních skladatelů napříč Evropou k velmi oblíbeným. Například na festivalu Smetanova Litomyšl letos zaznělo první z Händelových zhudebnění tohoto námětu v podobě serenaty. Jenže zatímco Händel nanášel emoce a konflikty mořské nymfy, do které se zamiluje divoký jednooký kyklop Polyfémos, italsky hutnými barvami, Lully je mnohem rafinovanější, decentnější, rozmanitější.
Všechna uváděná díla tak prezentovala francouzskou zálibu v propojování opery a baletu, která na rozdíl od italského příklonu k pěvecké virtuozitě vystihovala se zvukomalebným šarmem i vtipem v jemných nuancích postoj různých evropských národů k lásce nebo příběh nymfy Issé, po které zatoužil sám bůh Apollon. Letní slavnosti tak znovu potvrdily svou dramaturgickou vynalézavost. Skladby se hrály na základě edic Centra barokní hudby ve Versailles nebo Les Folies françoises, souboru založeném právě Patrickem Cohënem-Akeninem.

Podobně jako na koncertě velkých duchovních motet i na tento koncert měli hráči orchestru zapůjčené housle postavené na zakázku pro Centrum barokní hudby ve Versailles, tentokrát tak, aby obsazení orchestru „kopírovalo“ Ludvíkovu Královskou hudební akademii s celou „rodinou“ houslí od malých diskantových přes kontratenorové, tenorové, kvintové housle, které má hráč zavěšené na krku a drží je na břiše, až po basové, odpovídající svou velikostí dnešnímu violoncellu. Výsledkem byl lahodný měkký zvuk obohacený flétnami, hoboji a fagotem a celou „baterií“ nejrůznějších bicích nástrojů s tympánem, bubnem, trianglem, tamburínou, rolničkami, zvonky. V orchestru dostala příležitost řada frekventantů letošní Akademie Versailles a souznění všech interpretů dodalo koncertu další náboj.
Mladá sympatická Jodie Devos ukázala velkou kuráž, se kterou si troufla „utáhnout“ celý koncert v rolích Venuše, Céphise, Galatey, Hesperidky, Issé a Doris v áriích s mnoha fasetami výrazu. Jásavý svěží soprán Jodie Devos s příjemně zvonivou „špičkou“ nezapřel její zkušenost s operetou na straně jedné (Adéla v Netopýrovi, Eurydika v Orfeovi v podsvětí), s Mozartovými subretními rolemi Serpiny, Zuzanky, Despiny, ale i s koloraturní Královnou noci, Olympií v Hoffmannových povídkách nebo trojrolí Ohně, Slavíka a Princezny v Ravelově opeře Dítě a kouzla. Její hlas poletoval lehounce a zároveň barevně jako motýl, vzdychal, vzlykal a naříkal bolestí kvůli nevěrnému milenci, úpěl úzkostí a hrůzou ze ztráty milovaného, bouřil se hněvem a žárlivostí, odhodlaně vyhlašoval zosnování pomsty nebo se radostně vzepjal k opojně blaženému vytržení.
Letní slavnosti staré hudby i v osmnáctém roce své existence, kdy také u nás konkurence v tomto interpretačním oboru prudce vzrostla, potvrdily dramaturgickou vynalézavost ve spojení se špičkovou interpretací. Hudba, která vznikala pro vznešenou společnost svázanou přísnou dvorskou etiketou v těžkých parukách, krajkových žabó, bohatě zdobených krinolínách s úzkým pasem staženým šněrovačkou, nebyla na festivalu muzeálním exponátem, ale rozezněla se pro lidi zavalené notebooky, tablety a mobily s nepřebernou nabídkou Youtube, Spotify a dalších hudebních portálů jako výjimečný muzikantský zážitek.

Nahoru | Obsah