Hudební Rozhledy

Festival komorní hudby Český Krumlov

Julius Hůlek | 11/17 |Festivaly, koncerty

Sopranistka Raffaelle Milanesi

Po uplynulých třiceti ročnících českokrumlovský festival komorní hudby stanul na prahu dalšího, již čtvrtého desetiletí. Atraktivní prostředí města Český Krumlov festival permanentně inspiruje a zároveň zavazuje a dá se říci, že letos tomu tak bylo zvýšenou měrou. Na letošní rok totiž připadá 25. výročí zapsání města do seznamu UNESCO. Ve více než týdenním sledu jedenácti koncertních událostí se právě tato okolnost zřetelně projevila netoliko kvalitou zážitků na pozadí interpretačních výkonů, ale zároveň podstatně inovovaným dramaturgickým záměrem. Kromě jiného to byla právě hudba, která po staletí prolínala zdejším životem a nedílně spoluutvářela jeho tradici. Byla kultivována nejen zdejší osvícenou aristokracií, ale i měšťanstvem a vzdělanci a doslova prolínala životem celého města. Důsledné odkrývání a oživování tohoto procesu se stalo novým úkolem festivalu, a právě proto se na ně zaměříme především.

Stalo se transparentním symbolem, že festival otevírá Barokní noc připomínající dávnou tradici zámeckých galantních slavností. Jejím těžištěm – vedle společenské obřadnosti a klauniád v duchu commedie del’arte na nádvoří a v reprezentativních sálech zámku, hostiny v zámecké zahradě a půlnočního ohňostroje na závěr – zůstává inscenace historické opery ve světově unikátním, zcela autenticky zachovaném barokním zámeckém divadle s dobově původním vybavením.
Takže hlavním uměleckým ziskem letošní Barokní noci (23. a 24. 6.) se stalo uvedení opery Das Orakel – Věštba dnes nepříliš známého českého raného klasicisty, mosteckého rodáka Antonína Laubeho (1718–1784). Laube byl plodným autorem, v jehož hudbě jsou ještě zřetelná pozdně barokní rezidua. Jeho hudebně-historický význam se dosud hodnotil tvorbou sinfonií, duchovními kompozicemi a působením ve funkci ředitele kůru v katedrále sv. Víta v Praze, kde se stal nástupcem proslulého Františka Xavera Brixiho. Ví se také, že napsal několik oper, dnes už většinou nedochovaných. Jednu z nich představuje Das Orakel. Ve stockholmské Musik-ochteaterbiblioteket rukopis tohoto díla nedávno objevil muzikolog Václav Kapsa. Revize a nastudování se ujali renomovaní znalci a interpreti v oboru barokní a klasicistní hudby a hudebně-dramatické tvorby Robert Hugo se souborem Capella Regia, jehož je uměleckým vedoucím a zakladatelem, ve spolupráci s Jiřím Kotoučem, jenž se zhostil režie a dramaturgické stránky inscenace. Díky tomu si budeme muset dosavadní znalosti Laubeho odkazu a významu poopravit a doplnit. Laube zhudebnil německé libreto svého současníka Christiana Fürchtegotta Gelerta, ve své době oblíbeného německého osvícenského básníka, na jehož texty psal i Beethoven. V podmínkách pojednávané inscenace bylo ovšem nutno celý rozsah opery proponované v přibližném rozsahu tří a půl hodin (!) podstatně krátit. Ale i tak jsme se stali svědky vskutku invenční kreace, a to rovněž po scénické stránce. Text opery vypráví o peripetických úkladech posléze šťastné lásky s morálním odsudkem ezoterního šarlatánství (z dnešního pohledu je opravdu zvláštní, co všechno se v takových případech řešilo). Děj spočívá na pouhé trojici zúčastněných osob – na Kouzelnici (Jaroslav Březina), Alcindorovi, jejím synovi (Michaela Šrůmová) a mladé princezně (Marie Fajtová). Hudební stránka inscenace měla díky dirigentovým zkušenostem (R. Hugo se svým ansámblem tu ostatně účinkuje již poněkolikáté) žádoucí aktualizační švih. Sólisté byli jedineční, i když museli při zpěvu nahlížet do partesů na pultících doplňující mobiliář (zřejmě vinou kvapné přípravy), což ovšem vizuálně příliš nerušilo, pouze pohybově tím byla poněkud ochuzena scénická stránka. Espritem, herecky i pěvecky dominoval J. Březina, pěvecky transparentní a suverénní byla M. Fajtová, zatímco pěvecky rovněž kvalitní M. Šrůmová vtiskla své roli umírněnější výraz.

Hudební genius loci Českého Krumlova měl a díky festivalu nadále má širší rozměr. Zdejší historická schwarzenberská hudební sbírka, dodnes uchovávaná na zdejším zámku jako jeden z nejpočetnějších kompletů svého druhu v Evropě, čítá několik tisíc jednotek. A právě sem tentokrát festivalová dramaturgie sáhla hlouběji, aby připomenula hudební život někdejších majitelů českokrumlovského panství. Proto koncert uspořádaný v Zrcadlovém sále a tradičně nazvaný Ozvěny Pražského jara (28. 6.) mohl nést výmluvný podtitul Smyčcové kvartety ze schwarzenberské hudební sbírky. Nově spartované a revidované notové prameny dostaly svou konkrétní, živou tvář po více než dvou stoletích díky Wihanovu kvartetu (Leoš Čepický a Jan Schulmeister – 1. a 2. housle, Jakub Čepický – viola, Matěj Štěpánek – violoncello). Mimořádně platným členem schwarzenberské kapely byl ve své době cítolibský rodák a Mozartův starší současník, Jan Vent. Byl nejen hobojistou, ale i aranžérem oblíbených dobových oper pro komorní ansámbly smyčcového kvarteta nebo dechové harmonie a navíc zdatným skladatelem. Právě tento poslední aspekt názorně přiblížila úvodní skladba programu, Ventův Smyčcový kvartet G dur, poslední ze čtyř jeho kvartetů uchovávaných ve zmíněné sbírce. Jejich invenční provedení jasně prokázalo autorovu schopnost vyrovnat se s haydnovsko-mozartovským kvartetním standardem závěrečné dekády 18. století. Módním trendem tehdejšího hudebního života bývalo variační zpracování – zde konkrétně kvartetní – oblíbených árií tehdejšího operního repertoáru. Na to pamatovalo další programové číslo, přinášející Quatuord´aireschoisis italského skladatele Giuseppa Marii Gambiniho působícího v Paříži, s variacemi na dvě árie z komických oper dvou soudobých francouzských autorů. Bylo evidentní, jak si Wihanovci připomínku tehdejšího muzicírování užívají, jednotlivým variacím, některým i s virtuózními nároky, dokázali vtisknout výrazově individuální ráz. Dramaturgicky opravdu šťastným a poučným nápadem bylo předeslat kvartetním variacím původní zpěvní tvar dotyčných árií, a to dramatickým, na komorní prostředí poněkud více průrazným, avšak podmanivým a artikulačně jasným sopránem Zuzany Benešové. Interpretační i posluchačskou devizou přítomného výkonu Wihanova kvarteta byl ovšem širší záběr v podání klasicistního kvartetního repertoáru, a to v podobě vrcholných děl jako Adagia a fugy c moll (KV 546) Wolfganga Amadea Mozarta po přestávce a Smyčcového kvartetu G dur, op. 54, č. 1 Josepha Haydna na závěr.
Dalším badatelsko-revivalistickým počinem hodným samostatné pozornosti bylo v kontextu několika posledních festivalových ročníků již čtvrté nedělní matiné Jazzbandu schwarzenberské gardy na druhém zámeckém nádvoří (2. 7.). Tentokrát popisovaná produkce zazněla v prostředí navýsost autentickém, konkrétně před historickým objektem, kde v rámci zámeckého komplexu garda skutečně sídlila. Schwarzenberská granátnická garda byla založena v první čtvrtině 18. století a původně měla sloužit k ochraně členů schwarzenberského rodu, avšak léty slábla polovojenská funkce tohoto orgánu, jehož členům naopak přibývaly funkce jiné, zejména úřední, k nimž se v neposlední řadě přidružily povinnosti hudebnické, proto od jisté doby lze mluvit přímo o kapele provozující hlavně užitkový a populární repertoár. V tomto smyslu zažil tento útvar renesanci na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, svou činnost rozšířil i mimo zámek a věnoval se produkci dobově odvozeného jazzu či spíše populáru hlavně německé, ale také české provenience. V této koncepci se v posledních letech odehrávají i koncerty obnoveného jazzbandu, a to zásluhou jeho uměleckého vedoucího, muzikologa Martina Voříška, jenž je mj. autorem odborné publikace na toto téma. Výsledkem jeho bádání je hudba, kterou vytěžil rovněž ze schwarzenberského archivu a která je pod jeho vedením s trochou nadsázky pořád dobře poslouchatelná v autentickém stylovém provedení spolu s jeho zasvěcenými a vtipnými komentáři. Zásluhu na nezpochybnitelné kvalitě provedení mají hudebníci z renomovaných jazzových ansámblů, kteří se tu k této příležitosti každoročně scházejí. Dodejme, že M. Voříšek je od letoška novým dramaturgem popisovaného festivalu a jeho erudice, rozhled i osobní interes („festivalové koncerty jsem skládal tak, aby mě samotného bavily“) zaručují fundovaný a přitažlivý program i v dalších ročnících.
Také podvečerní koncert souboru Dyškanti, jenž festivalový týden v klášterním kostele Božího těla uzavřel (2. 7.), vycházel z výsledků mnohaletého badatelského úsilí svého uměleckého vedoucího, muzikologa Martina Horyny. (Dodejme, že definitivní tečkou za festivalem byla po dvoudenní prodlevě až Akademie komorní hudby v zámecké Sloupové síni 5. 6.)
Vystoupení Dyškantů bylo o to významnější, že právě ono bylo speciálně věnováno 25. výročí zapsání města do seznamu UNESCO. Svůj soubor českokrumlovský rodák M. Horyna založil před úctyhodnými pětatřiceti léty, aby se ve složení především vokalistů, ale také hráčů na historické nástroje věnoval stylově zasvěcené interpretaci hudby pozdního středověku, přes renesanci až po baroko. Pro tento koncert byla vybrána hudba, která v Českém Krumlově, zejména pak v chrámu sv. Víta, kolem roku 1600 skutečně zněla. Základem je soustavné studium historických pramenů, přepis starých notačních systémů a pochopitelně samo fundované nastudování. M. Horyna kolektiv, který mívá osm až dvanáct členů a může se vykázat soustavnou a úspěšnou koncertní činností, nahrávkami v rozhlase i CD, vede jednoduchými, přehlednými a účinnými gesty, dociluje přesné intonace (tentokrát a cappella), dynamicky jemného výrazu i odstínění hlasů vycházejícího z hluboké znalosti polyfonního přediva daných skladeb. Obě poloviny koncertu byly nejen místně, ale i dramaturgicky příznačně zvolené a kdysi příslušely jednak k hudebnímu doprovodu při zdejších nešporách, a jednak k výběru skladeb, které měl poslední Rožmberk a zdejší rodák Petr Vok obzvlášť rád. Závěr festivalu opravdu nemohl vyznít přesvědčivěji.

Nahoru | Obsah