Hudební Rozhledy

Festival Janáček a Luhačovice

Rafael Brom | 11/17 |Festivaly, koncerty

Týdenní Festival Janáček a Luhačovice (17.–21. 7.) nabídl pět vynikajících koncertů s několika doprovodnými akcemi – mimo jiné i koncert excelentního Pěveckého sdružení moravských učitelů. Festival, který letos vstoupil do 26. ročníku, zahájil slavnostní akt u busty Leoše Janáčka, kde – za účasti reprezentace pořadatele – Lázeňské kolonády – a spolupořadatele – Lázní Luhačovice – Eduarda Bláhy, Josefa Krůžely, Mileny Hrbáčové, Hany Felcmanové a dále profesorky Evy Blahové, jež převzala nad festivalem uměleckou záštitu – promluvil profesor Jiří Hlaváč. Jako rodák z blízkého Zlína pronesl nadčasově výstižný a mimořádně zaujatý projev.

Téhož dne večer, tedy 17. 7., se konal první koncert za účasti hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka, který převzal nad festivalem záštitu. Městský dům kultury Elektra hostil Filharmonii Bohuslava Martinů s dirigentem Vojtěchem Spurným a sólistou Ivanem Ženatým. Program zahájila Předehra Žárlivost k opeře Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Výstižné razantní nasazení otevřelo hudbu plnou náladových proměn a Vojtěch Spurný verboval ansámbl až k prudkému závěru v pravdě janáčkovsky dodnes vyzývavého díla. Druhým opusem programu byla Skotská fantazie pro housle a orchestr, op. 46 Maxe Brucha. Orchestr vykreslil elegicky nevzrušenou introdukci, do níž vstoupil Ženatý tichým hřejivým tónem, který se ve výškách proměňoval v naléhavě zřetelný až pronikavý hlas. Ten se v dalším průběhu hudby vykreslené v mnoha dynamických zvolněních usadil v „americky“ atraktivním držení s vyšším podílem vibrata, ve virtuosově výrazovém rejstříku obohacující dříve ustálený projev. Bruchův čtyřvětý opus zvýraznil bravurní techniku sólisty, v níž zaujala i ušlechtilá glissanda a sférické flažolety. Spurného synergie se sólistovou představou vynikala v modelování orchestrální dynamiky, tempa a zejména rytmu, který v Bruchově kompozici hraje svou roli, jakož i ve snaze dosáhnout ideálu souborového zvuku bojujícího s nebývale krátkým dozvukem akustického prostoru. Ivan Ženatý přidával úryvek z hudby Johanna Sebastiana Bacha. Po přestávce provedl orchestr Lašské tance Leoše Janáčka v duchu populární poslechově vstřícné suity s povědomými melodiemi a rytmy v daném prostoru s mnohem výraznějšími žesti a bicími nástroji. Závěrem zazněla barvitě ztvárněná symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 Antonína Dvořáka. Programně koncipovaná hudba zazněla v sympaticky vyvážených proměnách tempa a dynamiky se zřetelně vykresleným známým příběhem, nikoli ovšem hudbou pouze ilustrovaným, nýbrž emočně prožitým.

Další tři koncerty se konaly v Lázeňském divadle. V úterý 18. 7. se zde odehrál projekt slučující dva tematicky příbuzné písňové cykly rozdílného stylového zařazení. Protagonistkou prvního z nich – Děvčete z hor od Edvarda Griega podle veršů norského spisovatele Arneho Garborga – byla arménská mezzosopranistka Juliette Galstianová, u klavíru byl Jiří Hrubý. Scénicky provedený cyklus byl zasazen do zešeřelého pódia, na němž pěvkyně za plného zpěvu realizovala propracovaný choreograficky úsporný plán. Příběh o mladé pastýřce a jejím prvním milostném vztahu a prvním zklamání přednesla Galstianová v pestré výrazové paletě zvučným znělým mezzosopránem, který v nádherných forte přeplňoval hranice akustického prostoru divadla. Emotivní cyklus artificiálně povznesené lidové inspirace – po vizuální stránce režijně rozepsaný Roccem a přesvědčivě herecky naplněný – byl završen hudebně citlivým nastudováním a suverénním provedením. Pozoruhodně výstižný byl klavírní part, jenž mnohde zůstával vyloženě skromným partnerem zpěvačky. Pianista Jiří Hrubý zde odvedl výtečnou práci, zůstávaje povětšinou jakoby na prahu sálu, v němž exceluje zpěv. Projekt kontinuálně pokračoval provedením Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka. Slyšeli jsme osobitě zaujaté a expresivní provedení tenoristy Aleše Brisceina, který s naprostým soustředěním zahájil cyklus s prudkostí a s dynamickou mocností projevu. Přesto se jeho hlas nesl jasně a zřetelně, ve výškách zněle bez zaostření či zúžení.
V jednadvaceti číslech Zápisníku procházel Janíčkův zpěv mnoha výrazovými proměnami. Od vyzývavě proklamačních výpadů přes lyrická ztišení, výstižně nesená místa odmítání s nádherně janáčkovsky vykresleným hádavým zrychlením a také stesk, či pokoru, přes poetické rozprávění s lyrickým nábojem, výčitku, smířlivé odevzdání, odhodlání, furiantství, vzdorné účtování, lyrickou scénu loučení až k závěrečnému rozhodnému zvolání „chci všechno podniknút…“. Režie vybavila roli Janíčka mnohými hereckými akcemi od zaujímání míst a poloh – zpíval vsedě i vleže – k mimickému výrazivu. Briscein zanechal v tomto opusu více než dobrý dojem, jeho pojetí bylo pečlivě a minuciézně nastudováno, přesvědčil v emotivním ztotožnění se s příběhem nejen litery, ale koneckonců i autorova prožitku a předvedl celistvý výkon hodný vřelého aplausu. K režijním řešením patřila i realizace okamžiku vstupu Zefky – Julietty Galstianové na scénu, jež se vynoří ze stínu a odzpívá své sloky s nesentimentální svůdností a zdařilým zvládnutím docela slušného množství nezpěvných slov. Mysteriózní bylo zinscenování příchodu tří ženských hlasů, které se jako zahalené lesní víly vetřou na scénu a po několika z mála zplna znějících lyrických výstupů nepozorovaně scénu opustí. Zpívaly Michaela Jančaříková, Marie Mičanová a Jitka Klečanská. Pianista Jiří Hrubý v Zápisníku zmizelého skvěle interpretoval bohatě technicky dynamicky a významově nabitý klavírní part, který zněl i v častých sólových mezihrách, jakož i v celém čtrnáctém zpěvu, který náladově připravil závěrečnou část Janáčkova zdárně – navzdory tropickému ovzduší v sále – vyvedeného opusu. Nadšené publikum děkovalo bouřlivým potleskem vestoje. Představení vzniklo z iniciativy souboru Opera povera ve spolupráci s Operou Bergen a v koprodukci s Národním divadlem Brno a Mezinárodním festivalem Janáček Brno. Manažerem projektu je Tomáš Cafourek, produkční jsou Gabriela Vojtíčková a Anne Libscher. Následující den, ve středu 19. 7., došlo k setkání s legendou mezi komorními soubory. Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala s uměleckým vedoucím Ewaldem Danelem zahájil svůj koncert famózní Prostou symfonií Benjamina Brittena, pokračoval vzrušujícím podáním cyklu argentinského mága Ástora Piazzolly Čtyři roční období v Buenos Aires a poté populárním cyklem s názvem Rumunské lidové tance od Bély Bartóka. Po přestávce uvedli Warchalovci Serenádu pro smyčcový orchestr, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského. Věrni tradici stylového uchopení každého opusu přednesli hudbu radostného souznění s mistrovskou interpretací. Jako přídavek uvedli Tanec od současného litevského komponisty Romualda Twardowského. Třetí koncert v Lázeňském divadle ve čtvrtek 20. 7. uvedl reprízu projektu s názvem Písňové studánky Leoše Janáčka, v němž zářila slunečně empatická sopranistka Martina Janková. Spoluúčinkovali famózní klavírista Ivo Kahánek a Ensemble Flair s uměleckým vedoucím Janem Rokytou mladším a zpěvačkou Klárou Obručovou-Blažkovou, dále zpívala Ludmila Vašková a hostem byl hráč na stolový cimbál Petr Zetek. Prokomponované pásmo bylo řešeno jako jeden nepřerušovaný tok písniček, sólových či v duetu a doprovázených klavírem, cimbálem nebo celou kapelou, a instrumentálních meziher. Program byl sestaven ze dvou Janáčkových cyklů – Ukvalská lidová poezie a Moravská lidová poezie v písních, díly I. až IV., dále z lidových písní upravených Janem Rokytou mladším a Petrem Zetkem, jakož i autorských písní obou jmenovaných. Součástí programu byly tři úryvky z Janáčkovy klavírní tvorby, které přednesl Ivo Kahánek. Nejprve Naše večery a poté Štěbětaly jak laštovičky a Dobrou noc z prvního dílu cyklu Po zarostlém chodníčku. Mistrně přednesené náladově autentické klavírní miniatury psychologicky rozdělovaly omamný emotivně rozrůzněný písňový tok jako mezihra, nadto byly darem skvostu vzešlého z lidové tvořivosti a Janáčkova génia. Soprán Martiny Jankové, vyzrálý operním školením, procházel večerem v mnoha polohách se suverenitou, přesvědčivým nasazením a nevšedním zaujetím a Janková dokázala i slevit ze specifických hlasových charakteristik, aby v duetu s Klárou Obručovou-Blažkovou (jejíž hlas byl v hloubkách temný, celkově znělý a průrazný, jakož i ohebný, výrazově variabilní a rytmicky ukázněný) oba projevy co možná nejvíce sblížila, své okouzlující vibrato ovšem nezamlčela. Však také zůstalo jen u jednoho dueta s Klárou v Rokytově autorské písničce Ej lásko, lásko za doprovodu Ensemblu Flair takřka v závěru večera. Přesto navodila dojem lidově prostého pěveckého projevu. Emoční zadání jednotlivých písní dokázala interpretovat naprosto výjimečně a strhujícím způsobem. Podobně se prezentovala i Ludmila Vašková. Její zpěv, stylově zakotvený, vroucného témbru, rovný pevný se svítivými výškami zapůsobil jako hudební pohlazení už v písni, s níž svou interpretaci zahájila, Janáčkově Fuč, větříčku podolé za doprovodu Rokyty na cimbál a Jiřího Pivovarčíka na klarinet. Režii měl Rocc, projekci Lukáš Kovalčík, kostýmy navrhla Miroslava Matulová, světla řídil Petr Kačírek.

Finální koncert Festivalu Janáček a Luhačovice se konal v kostele svaté Rodiny v pátek 21. 7. Protagonistkou koncertu byla varhanice Kateřina Chroboková, uměleckým jménem Katt, spoluúčinkoval Komorní orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod vedením mladého atraktivního dirigenta Marka Štilce. Úvodní skladbou byl nedlouhý třívětý Koncert pro smyčce a continuo g moll Antonia Vivaldiho, R 157, který byl proveden se zdařile vyznívající snahou po stylovém uchopení. V další skladbě programu vstoupila na pódium Katt, která provedla sólový part varhanního Koncertu s orchestrálním doprovodem Johanna Sebastiana Bacha, BWV 35 a 156. Tento opus je sestaven z orchestrálních sinfonií dvou chrámových kantát, má tedy autorovu autentickou varhanní verzi s orchestrálním doprovodem. Katt s jistotou rozezněla hutné varhanní plénum, sólovou melodii i dialog mezi svým nástrojem a orchestrem, který ovšem varhanním zvukem tak tak prosvítal, nicméně o jeho účasti vypovídala alespoň dirigentova čitelná nekomplikovaná gesta a byl kvitován homogenní harmonicky přívětivý zvuk. Sólo pro varhany s titulem Slavkof, autorské dílo Katt, které dále v programu koncertu zaznělo, je autorsky přitažlivá kompozice a byla podaná s autenticitou a prožitkem. Následující Veni sancte spiritus pro vokál, varhany a orchestr s šokujícími výrazovými prostředky bylo pro první poslech bezesporu zarážející. Katt využila nástroj v mnoha jeho barevných a zvukových možnostech včetně zařazení zvonků i brutálních kontrastů, kdy líbezně znějící rejstřík drtily nečekané „metalové“ ataky a varhany v pravém slova smyslu skutečně hřměly i ve více než oktávových klastrech. Nevšední začlenění hlasu do kompozice přenášeného mikrofonem působilo jako zjevení, text, který varhanice v příjemné altové poloze zpívala, byl ale díky přenosu v konturách neurčitý, nikoli ovšem v opětných odpoutaných dynamických erupcích. V dráždivě provokativní kompozici patřil zvuk komorního orchestru svým způsobem k výrazovým finesám. Po ovacích přidala Katt Toccatu a fugu d moll „dórskou“ Johanna Sebastiana Bacha, BWV 538. Závěrečnou kompozicí koncertu byla Serenáda pro smyčce E dur, op. 22 Antonína Dvořáka. Marek Štilec nastudoval populární dílo s vědomím tradic dvořákovské interpretace a s využitím všech atraktivních momentů. Velmi působivě vyzněla svůdná proměna tempa a nálady ve třetí větě a opravdu hřejivě vyšel závěr věty čtvrté Larghetto. Finále potvrdilo celkovou zodpovědně nastudovanou svěže provedenou skladbu, která je přitažlivou částí každého koncertu. Ve finale vystoupila ještě jednou Katt a přidala skladbu, kterou komponovala pro svou babičku, modlitbu Andělíčku, můj strážníčku pro varhany a zpěv.

Nahoru | Obsah