Hudební Rozhledy

Karlovy Vary opět filmové

Vladimír Říha | 11/17 |Horizont

Neklamnou známkou začínajícího léta je zahájení Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, a nebylo tomu jinak ani letos, kdy se po dvou výročních festivalech loni a hlavně předloni konal 52. ročník tohoto setkání milovníků filmu ve dnech 30. 6. – 8. 7. Festival má štěstí na výborný organizační tým a také na věrné diváky, kterým vedoucí trojice Jiří Bartoška (prezident), Karel Och (umělecký ředitel), Kryštof Mucha (výkonný ředitel) a nyní již v pozadí stojící Eva Zaoralová jako umělecká poradkyně připravují doslova hody. Také pro výhodné spojení s několika svátky, a tím pádem dny volna přijelo letos ještě více návštěvníků z domova než loni.

Při rozdělení do 19 sekcí a poct bylo z čeho si vybírat a fronty byly již od rána nekonečné, přesto ne časově dlouhé a vše klapalo bez zbytečných průtahů. A i když opět chyběla sekce hudební či alespoň hudební dokumenty, bylo hudebních akcí a spojení s filmem dost, takže znalci filmové hudby a hudebních témat se nenudili. Hned první host a nositel Křišťálového globusu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii byla osobnost hudební! A nebyl to nikdo jiný než americký skladatel James Newton Howard, tvůrce hudby k desítkám hollywoodských velkofilmů, který si odnesl cenu ze zahajovacího večera. Častý spolupracovník Českého národního symfonického orchestru pak ještě po zahájení jako host dirigoval krátce ČNSO na koncertě před Thermalem, který jinak řídil se směsí bondovských témat Carl Davis. Howard zadirigoval jen témata z filmu Fantastická zvířata a kde je najít. Druhý den také uskutečnil v Kongresovém sále Thermalu tzv. Masterclass, kde vyprávěl publiku, hrál na klavír ukázky a odpovídal na dotazy. Spolu s ním diskutovali americký kritik Leonard Maltin a náš skladatel Jan P. Muchow. „Prvních deset let jsem byl arogantní,“ vyjádřil se Howard o začátcích své již dvaatřicetileté kariéry, „Psal jsem rychle a nesnášel jsem, když mne režiséři kritizovali,“ řekl dále. „Časem jsem pochopil, že ze mne moje ego dělá horšího skladatele a začal jsem režiséry respektovat“, pokračoval. „Je to totiž jejich film, takže na mém pocitu, jakou mají v něm mít hudbu, nezáleží.“ Nebo také: „Až po třiceti pokusech může režisér schválit téma, které potřebuje, přestože říká stále, je to úžasné, ale není to ono!“
Dalšími hosty a nositeli cen Globus byli britský režisér Ken Loach a jeho scénárista Paul Laverty, ceny prezidenta MFF Jiřího Bartošky dostali američtí herci Casey Affleck, Jeremy Renner a největší hvězda letošního ročníku, Američanka Uma Thurman.
Filmů s hudebními tématy i koncertů bylo letos požehnaně. Tak v Hlavním programu mimo soutěž se objevil irský snímek Píseň ze žuly (rež. Pat Collins), hraný snímek, ale téměř dokumentárního stylu, vyrovnávající se se skutečnou postavou minulosti, irským zpěvákem lidových písní Joem Heaneym, Jeho písní v něm bylo spousty, ale vadila právě nejasnost reality a fikce (hráli vesměs neznámí irští herci). V sekci Na východ od Západu zaujal estonský snímek Muž, který vypadá jako já (rež. Katrin a Andreas Malmik) o mladém hudebním kritikovi popu a jeho vztahu k po letech objevenému otci – jazzovém muzikantovi. V některých generačních scénách i mediálních diskusích z estonské televize jako bychom se poznávali i my. V této sekci měl i velice přínosnou hudbu Aleš Březina ve slovenském snímku Nina (rež. Juraj Lehotský). Poněkud zarážející bylo, že v sekci Dokumentární filmy – soutěž byl jen jeden hudební dokument, a to již z kin známý slovenský Richard Müller: Nepoznaný (rež. Miro Remo), velice otevřená životní výpověď i u nás populárního pop-zpěváka.
V sekci Zvláštní uvedení zaujal podobný dokument o mladém, tragicky zesnulém americkém herci a zpěvákovi Jmenuji se Heath Ledger (rež. Derik Murray, Adrian Bultenhuis). Podobný, ale ještě depresivnější byl v sekci Horizonty dokumentární snímek o životní cestě rovněž již zemřelé (pravděpodobně následkem drog) americké hvězdě pop-music Whitney Houston nazvaný Whitney: Být sama sebou (rež. Nick Broomfield, Rudi Dolezal). Její náročná matka, drogy užívající bratři, nezralý manžel opilec a hlavně utajený lesbický vztah s posléze propuštěnou spolupracovnicí i další nová fakta o jejím životě i v souvislosti s filmem Osobní strážce, ve kterém hrála, byla dost šokující. Ve stejné sekci zmiňme britský snímek Jak balit holky na mejdanech (rež. John C. Mitchell) s muzikálovými prvky (hudba Jamie Stewart), rovněž britská Jejich nejlepší hodina (rež. Lone Scherfigová) s hudbou Rachel Portmanové a finský Druhá strana naděje (rež. Aki Kaurismäki), jenž z vlny „uprchlických“ snímků byl asi nejpříjemnější a přinesl i velkou dávku pro nás neznámého finského blues.

Jednu z největších událostí a zároveň šok pro mnoho diváků přinesl v sekci Jiný pohled francouzský snímek-muzikál Janička (rež. Bruno Dumont). S hudbou avantgardního metalového mága Igorra totiž zachycoval dětství Jany z Arku. Unikátní byl výkon osmileté Lisy Leplat Prudhomme jako malé Jany v excentrické choreografii Philppa Decouflého, jež nešla naproti divákům, kteří opouštěli sál po desítkách. Ve stejné sekci jsme viděli i rockovou zpěvačku Neneh Cherry v hlavní roli filmu-eseje Stockholm, má láska (rež. Mark Cousin). Její písně spolu s ABBA skupinou a klasikem Franzem Berwaldem tvořily pozadí pro její putování v roli průvodkyně po švédském velkoměstě.
V tzv. Půlnočních filmech zaujal mladé diváky snímek Baby Driver (rež. Edgar Wright) s hudbou Stevena Pricea, ale hlavně s desítkami hitů různých kapel, které zaznívají neustále ve sluchátkách hlavnímu hrdinovi, řidiči aut zločineckých band. Přímo potěšením bylo sledovat proti tomu v sekci České filmy nádherný dokument Olgy Sommerové Červená o naší legendární operní zpěvačce, která se po dlouhé emigraci vrátila domů.
Hodně zajímavých snímků se objevilo v sekci Návraty k pramenům. Na úvod vzpomeňme jen polskou klasiku režiséra Andrzeje Wajdy Popel a démant s hudbou Filipa Nowaka z roku 1958 a skvělý dokument o Wajdovi samotném při natáčení Katyně Andrzej Wajda: Akce (rež. skupina Paladino). Velkým hitem festivalu byl americký dokument David Lynch: život v umění (rež. Rick Barnes a další) o uměleckém dozrávání známého amerického režiséra v době, kdy se také jako mladík zabýval hudbou a výtvarným uměním.
A do stejné sekce byl zařazen další rekonstruovaný snímek české němé éry Hříchy lásky (rež. Karel Lamač) z roku 1929 s Josefem Rovenským v hlavní roli herce, jemuž zničí život nové angažmá, a hlavně láska k mnohem mladší manželce, také herečce (hrála Italka Marcella Albani). Byl uveden v budově divadla jen jednou, ale zato s novou hudbou herečky a hudebnice Johany Švarcové. Stejná sekce nakonec přinesla největší události z hudebního i filmového hlediska – promítnutí nového dokumentu francouzského režiséra Bernarda Taverniera Putování francouzským filmem, tříhodinové vyprávění znalce a pamětníka, který využívá i osobních setkání s mnoha legendami francouzského filmu (kupř. Jeanem Gabinem). Téměř hodinová pasáž o hudbě ve francouzských filmech byla školou nejvyššího stupně a přinesla pro mne i velký objev skladatele předválečné éry Maurice Jauberta!
A Pocta Jiřímu Brdečkovi zase připomněla všechny ty skladatele, kteří spolupracovali s tímto nezapomenutelným tvůrcem animovaných i hraných filmů (Jana Klusáka, Jana Rychlíka, Jiřího Kolafu aj.).
Ve Varech se ale nejen promítalo, ale chodilo se i na hudební koncerty. Jmenujme jen dva nejznámější – koncert Karlovarského symfonického orchestru s kapelou Michala Hrůzy v Letním kině a koncert na Kolonádě s Moondance Orchestra, Epoque Quartet a Pražským výběrem, které oba přilákaly množství diváků.
A nakonec statistické údaje. Zvítězil a hlavní cenu Křišťálový globus získal překvapivě český film Václava Kadrnky Křižáček se středověkým námětem dětských křížových výprav podle básně Jaroslava Vrchlického s hudbou Ireny a Vojtěcha Havlových, jehož přijetí bylo u publika i kritiky dost odmítavé. Během festivalu bylo promítnuto 207 filmů, 23 mělo světovou premiéru. Filmy navštívilo 13 734 akreditovaných návštěvníků, lístků se prodalo 140 067, tj. o 5 tisíc více než loni.

Nahoru | Obsah