Hudební Rozhledy

Hudební festival Postupim Sanssouci 2017

Jana Vašatová | 09/17 |Zahraničí

V popředí Marina Pardo a Maria Hinojosa; v zadu zleva Marta Valero, Luanda Siqueira, Hugo Oliveira, Adrián Schvarzstein 32 Z A H R A N I Č Í Transport Public, který vede gambista Thomas Baeté. Do Postupimi přivezl díla britských autorů 2. poloviny 17. sto

Mezinárodní hudební festival Musikfestspiele Potsdam-Sanssouci v německé Postupimi má už léta své jméno a charakter; letos se uskutečnil už jeho 64. ročník, cele věnovaný hudbě na téma „živly – elementy“. Ke čtyřem základním prvkům, promítajícím se do kompozic i literárních děl, si přidal ještě pátý – samotnou hudbu a její sílu a moc. Přitažlivá a nápaditá dramaturgie tak byla na světě. Navíc se festival koná pravidelně v červnu, kdy je v této zeměpisné šířce málem do půlnoci světlo, což přispívá k neopakovatelné atmosféře jednotlivých festivalových akcí.

K tomu přičtěme festivalem bohatě využívané zachovalé a jedinečné historické prostory, které jsou zde bohatě k dispozici nejen v tradičním areálu Sanssouci, ale s postupnou revitalizací města po ruských jednotkách na řadě dalších, dnes veřejnosti přístupných míst. Postupně se tu objevují koncerty konané venku, akce pro děti, koncertní řady propojené s cyklistickou trasou, nebo letos poprvé i domácí koncerty – vlastníci zajímavého objektu s možností uspořádat malý koncert jej nabídnou festivalu a představí ho svým hostům.
Třetí červnový víkend, který jsem v Postupimi měla možnost strávit, byl festivalově velice bohatý. Navštívila jsem např. koncert v Ovid Gallery, kde vystupoval mezinárodní ansámbl s programem věnovaným alchymii a „pátému živlu“ – hudbě. Sešly se tu nástroje, sólisté a hudba ze Španělska (Arianna Savall, harfa a zpěv), Norska (Petter Udland Johansen, hardangerské housle a zpěv), Islandu i Británie v originálních aranžmá. Jeden večer, pořádaný ve zcela nově po rekonstrukci otevřeném Raffaelově sále zámecké Oranžerie, patřil britskému souboru Transport Public, který vede gambista Thomas Baeté. Do Postupimi přivezl díla britských autorů 2. poloviny 17. století, jako byli Henry Purcell, John Blow, Matthew Locke a Pelham Humfrey, zhudebňující převážně texty žalmů, hovořící o zemi či vodě. Ostrovní Británie byla jiný svět – a v takovéto konfrontaci se také zřetelně ukáže, že Purcell byl jen jeden…
Pořadatelé o víkendech využili i možnost připravit něco pro ty, kdo tzv. vážné hudbě zrovna neholdují. A protože jedním z prvků je voda, děti i ti starší řádili v nově rekonstruovaném parku zámku Babelsberg, proslulém vodními atrakcemi, k nimž jim festival přidal ještě různé hadice, konve a láhve s vodou. O nějakou chvíli později na stejném místě zněly v podání kvarteta lesních rohů slavné barokní „kousky“ včetně částí Händelovy Vodní hudby k svátečnímu pikniku, zatímco na jiném konci města na břehu jednoho ze zdejších jezer předčítala paní domu hostům festivalem pořádaného domácího koncertu ze své biografie věnované Minně Wagnerové. Pozdě večer uzavřela festivalová jazzová noc silnici u zámku Sanssouci, kolem něhož koncertovala v historickém prostředí celá řada domácích a především zahraničních ansámblů.
Při rozlehlosti areálu Sanssouci se jen nikoho nerušící osvětlení z této akce neslo k zámecké Oranžérii, kde probíhalo jedno ze čtyř představení poměrně nedávno v Národní knihovně v Madridu objevené španělské barokní kantáty – opery, nesoucí přímo název Los elementos. Jejím autorem je skladatel přelomu 17. a 18. století Antonio de Literes, autor textu není známý a není ani přesně známý rok vzniku. Pouze se odhaduje podle věnování, které směřuje na vévodkyni z Mediny de las Torres. Literes se pohyboval ve vysokých šlechtických kruzích, komponoval i pro královský dvůr. Do Postupimi dílo přivezl soubor Le Tendre Amour z Barcelony, který vede Esteban Mazer. Tento soubor, zabývající se autentickou interpretací staré hudby, používal i nástroje pro Literesovo Španělsko typické: kytaru, harfu a různé bicí – především kastaněty. Interpreti a realizátoři v jednom totiž do Literesova spíše epického díla, víc kantáty než opery, vložili velké množství typických španělských tanců, jejichž autorem je Literesem uznávaný Santiago de Murcia, který učil na kytaru manželku španělského krále Filipa V. Barokní Evropa prý byla roztančená, a Španělsko nebylo výjimkou. A tak tu zaznívají folias, marizapalos, jacaras, fandango a jotta – někdy lehce ztvárněné pěvci, jindy – a to především – dvojicí skvělých tanečníků a choreografů: Carolinou Pozuelo Montero a Miguelem Larou. V kombinaci s da capo áriemi, virtuózními ozdobami i v italské opeře oblíbenými imitacemi hlasu a nástroje vznikla půvabná směs italského a španělského temperamentu, umocněná režijním pojetím díla: režisér a scenárista Adrián Schvarzstein totiž Živly umístil do hospody! Podobnost s inscenací Händelova oratoria Triumf pravdy a času, ve které v milánské Scale (a v mondénní kavárně, kde se v tomto případě děj odehrává) excelovala i Martina Janková, je zajímavá. I jistá podobnost obou kompozic. U Händela figurují na jedné straně Radost a Krása, na druhé Rozčarování a Čas. Vyústění je filozofující a vede k zamyšlení nad pomíjivostí pozemského světa. U Literese (nebo spíš jeho neznámého libretisty) se většinu doby prezentují dlouhým vlastním vychvalováním se Voda, Země, Vzduch a Oheň, a dohadují se o svém významu. Čas jim pouze občas připomene, že ať se sváří, jak chtějí, on přese všechno trvá. Tento nelad a nesoulad Živlů vyústí nakonec do smíru a harmonie (i když světštějšího než u Händela): Živly jednak zjistí, že samy o sobě nemohou existovat, a pak – že klid a mír je něco krásného, jak zpívá v úchvatné do pianissima se tišící závěrečné árii sopranistka Maria Hinojosa alias Voda v nádherných zelenkavých šatech, zatímco Země je celá růžová (mezzosopranistka Marta Valero), Vzduch bílý (brazilská sopranistka Luanda Siqueira) a Oheň – kterého se všichni bojí – je v rudých šatech (mezzosopranistka Marina Pardo). Do tohoto ryze ženského obsazení se prý ještě promítá stará španělská záliba ve vysokých hlasech. Personifikovaný Čas je v tomto případě v civilu a bez ustání noviny si čtoucí a jednu kávu za druhou popíjející návštěvník hospody, kterého jen tak nic nevyruší. Do němé role barmana či hospodského sám sebe obsadil režisér Adrián Schvarzstein. Občas působil vtipně, ke konci pak už trochu přeháněl – prostě „živel“. Podobně na sebe strhly pozornost posluchačů do díla vložené španělské tance – a dva jmenovaní skvělí tanečníci. Lehce kostýmovaní a do hry v počátku zapojení byli i členové orchestříku – soustředění to moc nepomohlo, ale stačila chvilka a ukázali se jako skvělí instrumentalisté. Úžasné byly ale všechny čtyři sólistky, které jedna jako druhá zpívají po celém světě na prestižních scénách a věnují se rovněž barokní hudbě s předními specializovanými ansámbly. Stejně je v mezinárodním hudebním světě zapojen portugalský barytonista Hugo Oliveira (Čas). Celé představení včetně hudebního nastudování mělo spád a švih. A navíc: se španělskou barokní operou se nesetkáte každý den!
Ještě poznámka pod čarou: festival v Postupimi přichystal pro své malé návštěvníky Mozartovu Kouzelnou flétnu – v loutkové podobě a hudební verzi pro tři basetové rohy, která pochází z Prahy kolem roku 1800 a jejíž autor není, bohužel, známý. Do Postupimi zavítala i legendární inscenace Monteverdiho Návratu Odyssea režiséra Williama Kentridge v podání Handspring Puppet Company z jihoafrického Kapského Města a souboru Ricercar Consort, která už procestovala celý svět. Postupim však není jen festivalem „staré“ hudby, i když ta převažuje. Jeden z večerů tu patřil i symfonickému portrétu pro sbor a orchestr s názvem Itaipu (Zpívající kámen) Philipa Glasse.

Musikfestspiele Potsdam Sanssouci – Antonio de Literes: Los elementos. Le Tendre Amour. Umělecký vedoucí Esteban Mazer, režie a scéna Adrián Schvarzstein. Premiéra 16. 6. 2017, psáno z 2. představení 17. 6. 2017, Orangerieschloss Sanssouci.

Nahoru | Obsah