Hudební Rozhledy

Tristan a Isolda pod celtou

Hana Jarolímková | 09/17 |Zahraničí

Zleva Anne- eresa Møller (Brangäne) a Annette Seiltgen (Isolde)

Dosud poslední výjezd za Wagnerem několika členů české pobočky Společnosti Richarda Wagnera nás zavedl do německého Landshutu. Po dobu rekonstrukce zdejšího Městského divadla, sídlícího v komplexu Bernlochner, se zde od roku 2014 hraje v tzv. Theaterzelt – čili v Divadle pod celtou, které stojí uprostřed místního veletržního areálu. Divadlo spadá pod Landestheater Niederbayern, k němuž od roku 1952 patří i divadla v Pasově (Stadttheater Passau – Fürstbischöftlichen Opernhaus) a ve Straubingu (Stadttheater Am Hagen).

Všechny tři scény mají kolem 150 zaměstnanců, mezi nimiž je 14 pěvců, 19 herců a 42 členů orchestru Niederbayerische Philharmonie, k samostatným složkám každé z nich patří dílny, výroba kostýmů, technika a správní oddělení. A protože Divadlo pod celtou, byť hostí umělce ansámblu pasovského Městského divadla, opravdu vypadá tak trochu jako lepší cirkusové šapitó s obvodovými zdmi z cihel a střechou z nějaké tvrzené hmoty ve tvaru stanu, brali jsme to spíše jako kuriozitu a po umělecké stránce jsme si od toho zase až tolik neslibovali. Jak jsme ale postupně při našich výjezdech zjistili, v Německu můžete slyšet Wagnera prakticky kdekoliv a téměř nikdy jeho provedení nemůžete zcela zatratit. I v tak netradičním prostředí jsme se totiž dočkali inscenace, za kterou by se nemusely stydět ani nesrovnatelně proslulejší scény. A to jsme si vybrali Tristana a Isoldu, tedy dílo, které patří k inscenačně i hudebně těm tvrdším oříškům z Wagnerovy operní produkce...
Naposledy zazněly v oblasti Dolního Bavorska tóny Wagnerovy hudby v letech 1990 a 2000 – nejprve to byl Bludný Holanďan, kterého uvedly ve svých prostorách nejen Městské divadlo v Landshutu, ale i Hala Nibelungů (Nibelungenhalle) v Pasově – a o deset let později Tannhäuser, jehož si – opět v Pasově – mohli tentokrát posluchači vychutnat v nastudování zdejšího Městského divadla, sídlícího v krásném Fürstbischöftlichen Opernhaus. Tristan a Isolda, dílo, premiérované před sto dvaapadesáti lety v Mnichově (10. 6. 1865 ve Dvorním divadle), je tedy třetí Wagnerovou operou, která si v posledních sedmadvaceti letech našla cestu k provedení v Dolním Bavorsku – a to nejprve v Landshutu, kde tato inscenace poprvé zazněla 8. 4. 2016, a po té ještě v Pasově, kam mohli milovníci Wagnera zajet o šest dní později – 14. 4. 2016, a ve Straubingu, v němž se tato inscenace představila 26. 4. 2016.
Jak jsem již psala v úvodu, my navštívili reprízu v landshutském Divadle pod celtou, která se konala 25. 5. 2017. Dílo hudebně nastudoval Basil H. E. Coleman, režie se ujal Stefan Tilch, jenž působí již patnáct let rovněž na postu intendanta Zemského divadla Dolního Bavorska (zajímavostí je, že v roli Kurwenala se objevil další z rodiny Tilchů Peter a v roli postavy Tristana jako dítěte Luca!), a autory scény, videa a kostýmů byli Karlheinz Beer, Florian Rodl a Ursula Beutler.
Notoricky známý příběh, líčící nešťastnou lásku Tristana a Isoldy, kteří místo údajného nápoje usmíření (jímž měl však být na Isoldino přání nápoj smrti) vypijí omylem jim Brangänou podaný osudový nápoj lásky, a znepřátelí si tak Isoldina nastávajícího chotě, Krále Marka, pojal Stefan Tilch velmi netradičně. Obrazy, nastiňující budoucí děj, se na od počátku otevřené scéně odvíjejí už během předehry, byť nejprve pouze staticky: v levém rohu jeviště sedí na židli nepohnutě zadumaná Isolda, vpravo vidíme náznak žebroví lodi, v níž bez známky života leží Tristan. Vše zastřešuje nebe poseté hvězdami, vzájemně propojenými svítícími dráhami. Vlastní dění tak rozehraje teprve projekce, která nás zavede do chvíle, předznamenávající samotný závěr opery, kdy je Tristan smrtelně zraněn v boji s Melotem a je, napojený na kapačku, odvážen nemocniční chodbou na operační sál. Poté je uložen na loď, kde monitor sleduje tep jeho srdce, projekce nás však odtud záhy přenese do horské krajiny se zálivem, v němž se postupně mořské vlny mění v ledové kry… (podobně, jako chladne krev v žilách umírajícího Tristana).

První dějství, v němž Tristan (který kdysi v boji zabil Isoldina snoubence, irského knížete Morolda, ale ona ho po čase i přesto těžce zraněného zachránila) přiváží z Irska svému strýci, Králi Markemu, do Cornwallu nešťastnou Isoldu jako jeho budoucí ženu, je situováno do muzea, kde je na téma nesmrtelného příběhu Tristana a Isoldy právě zahájena výstava. Jeviště upoutá prosklenými skříňkami, zaplněnými nejrůznějšími s příběhem souvisejícími artefakty včetně meče, postelí s přehozenými Isoldinými svatebními šaty, obrazy apod. Tady se odehrává i samotný děj, v němž Tristan vystupuje v kapitánské uniformě a Isolda v bílém kostýmku a bílých vysokých kozačkách. Takto civilně oblečeni po vzrušené debatě plné Isoldiných výčitek vypijí i domnělý nápoj usmíření – ovšem v této inscenaci bez jakéhokoliv názorného divadelního gesta… Poté, stejně jako v dějství třetím, nás projekce, prolínající na divadelních prknech odvíjejícím se příběhem, náhle zavede do dětského pokoje malého Tristana, který se však v závěru posledního jednání změní na místnost plnou pavučin a zpřeházeného nábytku, kde chlapce hladí, objímá a utěšuje vidina Isoldy, zjevená v tmavém středu zářícího kruhu.

I druhé dějství zůstává na scéně v původních kulisách muzea, ovšem její ústřední prvek, postel, je tentokrát zakryt přehozem, stejně jako vybavení prostor na hradu Cornwall, kam nás zavede další filmová projekce. Jediným oživujícím prvkem jsou tu pouze na postranních stěnách jeviště hořící louče. Projekci používá režisér pochopitelně i při Noci lásky, kdy kamera zachycuje kromě planety Země, která je tu zabrána nejprve v detailu, i další nebeská tělesa, jež dodávají této hudebně magické chvíli ještě větší mysterióznost. Poté na scénu poprvé vstupuje se svou družinou vysoký Král Marke v dlouhém plášti a klobouku, jenž se na vlastní oči přesvědčí o pravdivosti Melotových slov, označujících Tristana za zrádce. Ve své ústřední árii (během které se svléká do půli těla?), v níž vyjadřuje hlubokou bolest, kterou kvůli tomu prožívá, zaznívá – možná místy až příliš bolestínsky a pateticky – snaha o pochopení toho, co se stalo. Tristan s šátkem okolo hlavy, tentokrát připomínající spíše člena soutěže Robinsonův ostrov, pouze netečně, než je napaden Melotem, přihlíží. Scénu pak zakončí projekce, zachycující prchavé útržky ze života zvířat a ptáků, protkané romantickými záběry rosou zkropených nádherných květů – jako by se snažila vypjatou chvíli vyhroceného děje odlehčit (podobně tomu bude i v závěru opery) a zavést nás v mysli k příjemnějším okamžikům života...

Třetí dějství se vrací ke scéně z dějství prvního, ovšem zcela vzhledem k popadaným obrazům a všude panujícímu nepořádku zdevastované – tentokrát totiž znázorňuje zchátralý hrad Tristanova otce Kareol. Rovněž se opakuje projekce z předehry se smrtelně zraněným Tristanem, napojeným na monitor. Na jevišti jsou nejprve pouze Kurwenal, sedící na židli, a na první pohled nezraněný Tristan, vyhlížející toužebně Isoldu, zároveň ale ležící v pozadí jeviště s torzem lodi nehybně na lůžku. Po Isoldině příjezdu se na monitoru objeví rovná čára, signalizující smrt mozku, marně se snaží Isolda, sklánějící se nad Tristanem, vrátit ho mezi živé… Melot, Kurwenal a vojáci se sice poté podle předlohy vzájemně povraždí, Kurwenal ale posléze vstává a gestem ruky v závěru opery všechny opět vzkřísí: společně s Králem pak všichni obklopí Isoldu, která, duchem již odtržená od všeho pozemského, zpívá nádhernou závěrečnou árii „V sladké vůni zahynouti? Zvuků těch kypící proud! A tam v dechu nekonečném tonouti, zhynouti, býti báj – vítej ráj!“. Příběh tak jako by končil happy endem...
Jak je z předchozích řádků zřejmé, Stefan Tilch přichází s dalším z mnoha více či méně zdařilejších pojetí tohoto nesmrtelného příběhu, který rozvrstvuje do dvou základních, vzájemně se prolínajících rovin: reálné, v níž se pěvci pohybují a příběh ztvárňují v prostorách v jednotlivých dějstvích více či méně obměňovaných kulis muzea, a jakési snové, obohacené nejrůznějšími projekcemi. To jistě není nic nového, ovšem použitý kontext, v němž základní scénu i výchozí bod celé inscenace tvoří prostor muzea s výstavou, jistě přinesl další výklad, který však není nikterak provokující. Zajímavým prvkem byl i návrat do Tristanova dětství, které ho podle režijního výkladu ovlivnilo natolik, že situaci, v níž, byť neúmyslně, zradí svého strýce, nedokáže řešit: a to nejprve dětství šťastného, plného lásky, kterou mu podle staré keltské pověsti dávali královští rodiče, a poté hrou osudu, kdy o oba rodiče přijde, osamoceného a plného touhy po maminčině náruči, kterou si promítá do náruče Isoldy... Navíc režisér jednotlivými nápady (výstava v muzeu, zraněný Tristan, napojený na monitor, návrat do jeho dětství ad.) všechna tři dějství propojuje, a tak dává příběhu jakýsi kompaktní stmelující tvar.
Jistě i proto se inscenace setkala u posluchačů s velmi příznivou odezvou, zvláště pak, když pěvci a především orchestr, Niederbayerische Philharmonie, vedená Basilem H. E. Colemanem, předvedli vskutku přesvědčivé výkony. Oba protagonisté, Hans-Georg Wimmer a Annette Seiltgen, kteří v této inscenaci v rolích Tristana a Isoldy v minulé sezoně v Landshutu debutovali, byli výtečně připraveni, a i když mohou wagnerovští fanoušci ve světě jistě slyšet krásnější hlasy, nelze ani jednomu z nich – kromě v některých partiích ostřejších tónů Seiltgen – nic zásadnějšího vytknout. Velmi osobitou postavou s výrazným, technicky dobře zvládnutým hlasem, byl Král Marke Stephana Bootze a pochvalu za své výkony si zaslouží i barevně velmi krásným hlasem vybavená Anne-Theresa Møller jako Isoldina oddaná služebná Brangäne, Peter Tilch jako herecky i pěvecky přesvědčivý Kurwenal i výrazově zajímavě vyhraněná postava Melota Američana Jeffreyho Nardona. Pokud k tomu připočteme velmi dobře hrající orchestr, který zněl nejen krásně plasticky, ale jehož výkon zdobily i vesměs výborné dechy, nelze než s uznáním celou inscenaci doporučit každému, kdo by se chtěl do tohoto netradičního divadla zajet podívat.

Landshut, Theaterzelt – Richard Wagner: Tristan und Isolde (Tristan a Isolda). Dirigent Basil H. E. Coleman, režie Stefan Tilch, scéna Karlheinz Beer, video Florian Rödl, kostýmy Ursula Beutler, dramaturgie Swantje Schmidt-Bundschuh. Premiéry 8., 14. a 26. 4. 2016, psáno z reprízy 25. 5. 2017.

Nahoru | Obsah