Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

IX. Hudba, jazz – čtvrtá dimenze výtvarného umění

Vladimír Kouřil | 09/17 |Studie, komentáře

V minulém dílu tohoto seriálu o „pozůstalosti“ Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR byly tituly knižní edice Jazzpetit rozděleny do čtyř tematických okruhů. Protože tato část bude věnována výtvarné stránce publikací, jejím tvůrcům a další edici – Situace, začněme čtvrtou, nejrozsáhlejší skupinou Jazzpetitů, kterou jsem nazval Umění ve filosofii a obrazech. Patří sem Jazzpetit O dada, surrealismu a českém umění (poprvé uveřejněný pohled kritika umění a esejisty Jindřicha Chalupeckého na dada, český expresionismus a surrealismus, na umělecký svaz Devětsil, doplněný statí Svět, ve kterém žijeme z Programu D40). Sborník reprodukcí s úvodem Jiřího Valocha Partitury, grafická hudba, fónická poezie, akce, parafráze, interpretace ve stručnosti představil významné domácí a světové tvůrce.

Ve výběru česko-francouzské historičky umění Anny Fárové (redakce raději v tiráži použila se svolením její francouzské dívčí jméno Annette Moussu, neboť jako signatářka Charty 77 byla „nežádoucí“ občankou) vznikl Jazzpetit Fotografické dílo Jindřicha Štyrského. Dvoudílná antologie Minimal & Earth & Concept Art, kterou sestavil Karel Srp mladší, byla zaměřena na americké umění druhé poloviny 60. let. Soustřeďuje se na nejvýraznější osobnosti, u některých z nich je text doplněný stručným průřezem jejich celoživotní tvorby. Oba díly mají přes 600 stran. Jazzpetit Dada, historie světového dadaismu a zhuštěné portréty důležitých osobností, byla práce původně připravovaná Ludvíkem Kunderou v letech 1967 až 1971 pro edici „ismy“ v Obelisku, po „normalizační“ čistce v Odeonu v roce 1974 už k realizaci nedošlo. Kundera rukopis v drobnostech upravil a, ač nerad, smířil se s černobílými reprodukcemi; na barevný tisk a kvalitní papír, jak je dnes u takových publikací samozřejmostí, peníze nebyly. Psal se rok 1983 a díky zakazované činnosti Jazzové sekce se prakticky už její edice stávaly samizdatem – byť vyrobeny v oficiálních tiskárnách a ve větších nákladech, zato v nutné konspiraci.
Fenomenologický filozof Petr Rezek konfrontuje umění 60. a 70. let s klasickým uměním v úvodní práci své bibliografie, v Jazzpetitu Tělo, věc a skutečnost v současném umění – v té době tajně spolupracoval se zahraničními filozofy, pořádal bytové semináře a živil se nekvalifikovanými činnostmi. Pro Jazzovou sekci na konci 70. let připravil přednášky o umění, hudbě, opeře, konceptualismu, uváděl je v Divadle hudby v rámci Pražských jazzových dnů nebo v sále pionýrského domu pod letenskou vodárenskou věží. Rezek připravil také další Jazzpetit Případ Wagner – sborník textů Friedricha Nietzscheho o Richardu Wagnerovi („Byli jsme přátelé, a teď jsme si cizí. Ale je tomu tak dobře a my si to nechceme ani skrývat ani zastírat, jako bychom se za to měli stydět. Jsme dvě lodě, z nichž každá má svůj cíl a svou cestu; můžeme se ovšem křižovat a oslavit pak společně svátek...“). Ten doplnil vlastními poznámkami a překlady Otokara Fischera, Pavla Kouby, Arnošta Procházky. Koubův překlad Richard Wagner v Bayreuthu měl v knížce dokonce premiérové zveřejnění. Knížka vyšla u příležitosti 100. úmrtí Richarda Wagnera rovněž v roce 1983. Tečkou za celou edicí Jazzpetit byl titul Hlava Medusy, který uspořádal esejista umění Josef Kroutvor. Předmluva knížky se nazývá Cesta k postmodernímu umění a charakterizuje její obsah. Autor vybral některé své texty z časopisů Výtvarné umění, Výtvarná práce a Orientace z roku 1970, dále imaginární deník neznámého umělce Nový Leonardo, sepsaný v letech 1967 až 1969, a současnou fenomenologickou studii Hlava Medusy. Tento Jazzpetit byl ve výrobě v době, kdy už byl výbor Jazzové sekce zatčen a uvězněn. Celý náklad státní bezpečnost zadržela, ale ještě v knihárně se podařilo několik desítek knížek z nákladu tajně odebrat.
I s odstupem času výtvarná stránka všech publikací Jazzové sekce obstojí. Časopisy oné doby neměly snahu o osobitý grafický koncept ve svém záměru – také v tom byl bulletin Jazz originální. Postupně se vytvořila skupina ilustrátorů, kteří spoluvytvářeli jedinečnou tvář bulletinu Jazz. Doplnili tak sekční kmenové fotografy, jejichž problémem byl nejen nedostatek objektů – hvězd světového jazzu, ale také přístrojové vybavení. Vedle profesionálních fotografů Jiřího Kučery z barrandovských filmových studií či nedávno předčasně zemřelého Jana Malého se rozvíjeli začínající fotografové jako Jiří Exner, Pavel Hořejší, Ivan Prokop, Jiří Regentík, Jan Střížovský, Jiří Volek.

Grafickou stránku všech publikací měl na starosti výtvarník Joska Skalník. Když redaktor Karel Srp půl roku po založení Jazzové sekce hledal, kdo připraví pro tisk a vytiskne první číslo členského bulletinu, sešel se s dixielandovým banjistou Petrem Kretschmerem, pracujícím v pražské pobočce Středočeských tiskáren, a s jeho kolínským známým, rovněž už žijícím v Praze, Joskou Skalníkem. Ten se stal výsadním grafikem veškerých tiskovin Jazzové sekce. Pracoval ve Státním divadelním studiu, pod nějž patřil i pražský Činoherní klub, a především na bulletinu Jazz, v hudebních a divadelních plakátech dospěl k osobitému výtvarnému rukopisu. Spolupráci se Středočeskými tiskárnami a Petrem Kretschmerem Skalník ukončil s číslem Jazz 14 a starost o tiskárnu vzal na sebe s představami o polygraficky kvalitnější podobě bulletinu. Nová tiskárna už nebyla v tiráži záměrně zveřejňována. O tiskařskou kvalitu se postarala nenápadná, leč dobře vybavená provozovna Vodních staveb v podzemí paláce Lucerna, jíž vévodili tiskaři Jan Kaliba a Milan Kohout.
Prvních čtrnáct bulletinů má skromnou, až banální grafickou úpravu, jedinými výtvarnými stopami jsou reprodukované fotografie či obaly desek. První a na čas ojedinělá celostránková kresba – stylizovaný portrét swingové kytarové hvězdy Eddieho Condona – se objevuje až v osmém čísle bulletinu. Od Jazzu 10 přicházejí na stránky bulletinu charakteristické kresby Jana Fialy – obvykle krátké komiksy nebo volné ilustrace s hudební tematikou. Od čísla Jazz 12 nastupuje další ilustrátor s drobnými kresbami – Jindřich Jetel. Výrazná změna nastává programově až v prosinci 1975 s bulletinem Jazz 15. Z přední stránky definitivně mizí fotografie jazzmanů, naopak ji budou zdobit až do existenčního konce bulletinů kresby Josky Skalníka a Jiřího Brázdy. Od čísla Jazz 20 je Skalník jediným ilustrátorem titulní stránky. Vnitřek bulletinu postupně ilustrují další – Jiří Blecha, Libor Fára, Milan Grygar, Ivan Pelc, Jindřich Pelc, Jiří Lacina, Pavel Turnovský, Václav Vokolek.
K původním rozhovorům pro bulletin poskytne kresbu králíků Vladimír Jiránek k dialogu s Vodňanským a Skoumalem, Jiří Suchý ke svému Suchému konstatování, portrét Ivana Vyskočila k rozhovoru o jazzu s ním dodala dvojice Miroslav Liďák a Pavel Hanuš, v té době již zakázaní karikaturisté publikující pod pseudonymem Haďák.
Pojem Situace se objevil poprvé v bulletinu Jazz 23 v roce 1978 jako název dvoustránky věnované výtvarníkům majícím problémy s oficiální scénou. Až do konce existence bulletinu byli čtenářům jazzově a rockově zaměřeného časopisu představeni Karel Malich, Milan Grygar, Stanislav Zippe, Jiří Kovanda a Václav Vokolek. Ale už v březnu 1979 vyšlo také první číslo samostatné edice Situace, což byly dvacetistránkové sešity velikosti A4 na křídovém papíře s černobílými reprodukcemi, průvodním slovem budoucího kurátora Galerie hlavního města Prahy Karla Srpa, stručným životopisem umělce, přehledem jeho výstav a bibliografií. Sešitů edice Situace vyšlo do zákazu činnosti Jazzové sekce patnáct. Připravené tituly pro roky 1983–1984 (Čestmír Kafka, Květa a Jitka Válovy) už nebyly vytištěny. Edice, o níž byl mimořádný zájem také mimo členskou základnu Jazzové sekce, postupně zahrnula tituly: Adriena Šimotová (Koláže, objekty, kresby), Karel Miler (Možnosti), Jitka Svobodová (Kresby, objekty), Milan Grygar (Kresby), Emila Medková (Fotografie), Stanislav Kolíbal (Mezi prostorem a plochou), Jan Svoboda (Fotografie), Eva Kmentová (Kresby, plastiky), Libor Fára (Dialog projektu okno), Václav Boštík (Obrazy), Petr Štembera (Performance), Karel Malich (Vědomí a kosmické energie), Dalibor Chatrný (Prostorové orientace), Hugo Demartini (Modely) a Vladimír Janoušek (Změny). Je zřejmé, že tento výběr umělců patřil k výkvětu naší scény – tehdy ale spíše známým a uznávaným za hranicemi naší republiky; nejvyššího uznání se na české oficiální scéně těmto mistrům dostalo až po souborných výstavách po listopadové revoluci 1989.
Vedle toho v oblasti výtvarného umění Jazzová sekce připravila ještě tři sborníky – jeden byl věnován sochařce Evě Kmenové, která zemřela v roce 1980, ale své vlastní Situace se ještě dočkala, další dva dokumentovaly instalace Terezín 80 a Most 81/82 (z již vylidněného a bouraného původního města). Díky spolupráci s historičkou umění Helenou Kontovou žijící v Itálii, spoluzakladatelkou mezinárodního časopisu o současném umění Flash Art, se podařilo na začátku 80. let nějaký čas distribuovat tento krásný časopis úzkému okruhu členů Jazzové sekce. Přicházel v balíku poštou na malé krčské nádraží. Pro výstavní účely byl upraven sklep na adrese redakce, v něm však proběhly jen čtyři výstavy – kreseb Pavla Turnovského, fotografií Jiřího Kučery, grafických prací Josky Skalníka a osmi fotografů z Finska se souborem zaměřeným na prostředí tamní punkrockové scény. Tato výstava trvala jen pár dnů – přišla si ji prohlédnout státní bezpečnost, oznámila její nepovolenost a žádala okamžitou deinstalaci. Naštěstí jsme jim vyhověli a nechali fotografie iniciátorem výstavy Pavlem Štechou, učitelem fotografie na FAMU, odvézt, neboť za několik hodin přijeli znovu s úmyslem exponáty zabavit. K tomu nedošlo a expozice se mohla vydat do dalších měst východní Evropy, kde už žádné problémy neměla.
Originální labutí písní Jazzové sekce v „podvratné“ činnosti na výtvarné scéně byl Skalníkův nápad známý pod názvem Minisalon. Skalník nabídl třem stovkách proskribovaných umělců možnost výtvarně pojednat dřevěnou krabičku 15 x 15 x 5 cm s plným dnem. Aktivisté krabičky umělcům roznášeli, aby přes poštu nedošlo k vyzrazení akce, k níž se přihlásilo nakonec 244 výtvarníků. Těsně před zatčením členů výboru byly pojednané krabičky soustřeďovány u fotografa Jana Malého pořizujícího fotodokumentaci pro katalog Minisalonu. Nakonec se stal strážcem tohoto pokladu až do listopadu 89. Kolekce byla veřejnosti představena poprvé v roce 1992 v pražské Nové síni.
Vstup výtvarného umění na stránky publikací – do bulletinu či edicí Jazzpetit a Situace, ale také do sklepní galerie Jazzové sekce, představoval společně s nástupem literárních či filozofických témat fenomén, který tehdy nebyl obvyklý – rozšíření zájmů a informací v obsahu nad rámec specializovaného zaměření periodika či organizace. Mělo to v rámci Jazzové sekce dva iniciační důvody. Zaprvé, přetlak různorodých mimohudebních zájmů v okruhu aktivních členů, z nichž stále více členů i nečlenů Jazzovou sekci považovalo za obecně kulturní instituci nepodléhající státním kulturním direktivám. Zadruhé, potřeba zaplnit záměrně zabělená či začerněná místa kulturní sféry, o nichž komunisté správně tušili, že otvírají dveře lidské svobodomyslnosti.

(Příště: X. Osmdesátá léta – arytmický osud Jazzové sekce)

Nahoru | Obsah