Hudební Rozhledy

Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu

IV. Boj o přežití

Robert Rytina | 09/17 |Studie, komentáře

Reinhard Heydrich jako námořní kadet

„V překrásném, firmou Jentzsch und Reichardt vybudovaném prostorném třípatrovém paláci na Gütchengasse sídlí uprostřed zeleně páně Heydrichova konzervatoř. Velké množství světlých učeben, z nichž vede výhled do zahrad, čekárna, sekretariát – budova je zkrátka skutečně moderním školským zařízením. Zlatým hřebem konzervatoře je ovšem nádherný sál pro tři sta osob, sídlící v přízemí. Je vysoký a vzdušný, a v létě i v průběhu celého roku poskytuje návštěvníkům nanejvýš příjemný pobyt. Sledovat zde pokroky Heydrichových žáků je tedy opravdovou radostí! V tomto takřka geniálně architektonicky vypraveném sále, vybaveném též decentním elektrickým osvětlením, má člověk neodbytný pocit, že se právě ocitl v jednom z oněch útulných knížecích divadel, na jaká je dodnes možno narazit ve starých zámcích a rezidencích.“ – Z brožury, vydané k výročí deseti let od založení Konzervatoře Bruna Heydricha pro hudbu a divadlo, 1909.

Text, který má ke skromnosti vskutku daleko, připomíná nejen „zlatý hřeb“ konzervatoře Bruna Heydricha v Halle nad Sálou, ale i její zlatou éru, o níž byla řeč v minulém díle tohoto seriálu. V jeho závěru jsem naznačil, že konjunktura zmíněného prestižního vzdělávacího ústavu v rodném městě Georga Friedricha Händela vzala za své s vypuknutím první světové války, která poznamenala i další životní rozhodnutí nejstaršího syna manželů Heydrichových, Reinharda Tristana Eugena. Podívejme se tedy nyní podrobněji na toto neobyčejně dramatické období v životě prominentní hudebnické rodiny.
Události z léta roku 1914, jež začaly atentátem na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu dne 28. června (koho by tehdy napadlo, že podobný útok na jedoucí automobil, uskutečněný s pomocí výbušniny a střelné zbraně, se stane jednou osudným i Reinhardu Heydrichovi), pokračovaly o měsíc později tím, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, a vyvrcholily počátkem srpna stejným aktem Německa vůči Rusku a Francii, zastihly rodinu Heydrichových na tradičním místě. Jako obvykle trávila dlouhé letní prázdniny v elegantních přímořských lázních Swinemünde u Baltu. Kromě turistických vycházek po okolí, koupání a jachtaření, o které projevoval enormní zájem právě desetiletý Reinhard, hltali pochopitelně lázeňští hosté z Halle i veškeré převratné novinky ze světa, jimiž je den co den zásoboval tisk. Jako vlastenci a občané loajální císaři Vilému II. považovali zprávy o blížící se válce za důvod k hrdosti i k přesvědčení, že během několika měsíců budou Německo a jeho spojenci pány situace a konflikt nebude mít dlouhého trvání. Hned po návratu domů založil Bruno Heydrich těleso s názvem „Vlastenecký mužský pěvecký sbor roku 1914“ a začal s ním pořádat benefiční koncerty a písňové večery ve prospěch hallských rodin, jejichž živitelé odešli bojovat na frontu. Už brzy se ovšem ukázalo, že domů se tito muži v dohledné době rozhodně nevrátí… Jak nabíraly válečné operace na východní i západní frontě na obrátkách, začala se životní úroveň v Německu povážlivě snižovat a i dříve finančně solidně zajištěné rodiny se v ekonomicky nelehké době snažily šetřit všude tam, kde jen to bylo možné. Nelze se tedy divit, že jako jedni z prvních pocítili tuto nepříjemnou skutečnost majitelé „prostorného třípatrového paláce na Gütchengasse“. Hudební vzdělání dětí se pro mnohé obyvatele Halle stalo nadbytečným luxusem, a tak už koncem roku 1914 musel Heydrich propustit deset učitelů. V následujících letech se pak konzervatoři vedlo po finanční stránce stále hůř, v zimě roku 1916 dokonce rodina Heydrichových poznala – zejména vinou už zcela katastrofálního zásobování – i skutečný hlad. Tehdy se o alespoň základní podmínky pro přežití svých blízkých starala především Brunova prakticky založená manželka Elisabeth: na obživu během takzvané „tuřínové zimy“ vydělávala mimo jiné pořádáním kurzů pletení a háčkování v budově konzervatoře.
S porážkou Německa na podzim roku 1918 přišlo pro mnoho Němců neobyčejně kruté vystřízlivění z iluze, že léta strádání a milionových obětí nebyla marná a že vítězství jednou skutečně přijde… Nejenže nepřišlo, ale s válečným debaklem a následným koncem císařství nastalo období, během něhož se země ocitla ve víru do té doby nepoznaných revolučních hrůz a na pokraji občanské války. Hned na přelomu let 1918 a 1919 došlo k prvnímu pokusu o levicový převrat. Přestože se jej za pomoci dobrovolnických vojenských sborů (tzv. freikorpsů) podařilo potlačit, začala už na jaře další vlna nepokojů, stávek a pouličních střetů, která se už nepokrytě stavěla proti čerstvě ustavené vládě, sídlící ve Výmaru (jenž se tehdy zdál být bezpečnějším útočištěm než Berlín) a tvořené z velké části členy sociálně demokratické strany.
Do Halle není z Výmaru daleko, a právě zde se také 23. února 1919 konala velká schůze Svazu středoněmeckých horníků, jejímž výsledkem bylo vyhlášení protivládní stávky. Došlo k ní koncem února a zúčastnili se jí zaměstnanci takřka tří čtvrtin všech továren a dolů v oblasti. Do hallských ulic vyšlo téměř padesát tisíc demonstrantů, kteří žádali okamžité odstoupení vlády a zestátnění průmyslových podniků. Představitelé města brzy zjistili, že nemají vládu nad Halle ve svých rukou, a proto požádali o pomoc ministra obrany Gustava Noskeho. Poslanci říšského sněmu, vyděšení tím, že je revoluční nepokoje dostihly i na dohled od Výmaru, ministrovi pomoc městu obratem schválili, a tak se už 1. března vydal potlačit hallské nepokoje tzv. Maerckerův dobrovolnický sbor, sestavený z demobilizovaných příslušníků císařské armády a dobrovolníků.

Ještě téhož dne se přihodil incident, který potvrdil, že situace ve městě byla opravdu napjatá. Maerckerův důstojník, jistý plukovník Klüber, byl coby agent v civilu revolucionáři odhalen a za jásotu davů shozen do řeky Sály. Jako zdatný plavec by se byl patrně zachránil, kdyby po něm nezačalo několik přihlížejících střílet. Příslušníci domobrany, kteří se o této nedůstojné popravě svého spolubojovníka doslechli, zaútočili hned následujícího dne na město, rozhodnuti nemít s levicovými potížisty žádné slitování. V centru města – nedaleko Heydrichovy konzervatoře – však narazili na nečekané ohnisko odporu. V městském divadle, v němž kdysi zakončil Bruno svou kariéru hrdinného tenora a Reinhard zhlédl svůj první Wagnerův Ring, zřídili povstalci svůj hlavní štáb a bez boje se ho vzdát rozhodně odmítali. Během následujících dvou dnů se tak rodina Heydrichových stala svědkem krvavého dobývání divadla za pomoci kulometů, a dokonce i děl. Výsledkem hallského povstání bylo jeho mimořádně brutální potlačení – okolo třiceti revolucionářů bylo zabito a dvě stě zatčeno a uvězněno.
Muži generálmajora Ludwiga Rudolfa Maerckera (1865 –1924) se stali ve městě hrdiny, a když začali mezi sebe přijímat další dobrovolníky za účelem „ochrany soukromého majetku a obnovení pořádku“, nechyběl mezi prvními adepty ani patnáctiletý Reinhard Heydrich. Nelze se domnívat, že zde absolvoval něco víc, než jen základní výcvik, nicméně příslušností k proslulým Maerckovým dobrovolníkům, kteří zachránili Halle od komunistů, se později Heydrich ve svém oficiálním životopise velmi okázale chlubil. Bezpečně nelze prokázat ani jeho podíl na pouličních bojích, které v Halle propukly o rok později během takzvaného Kappova puče, kdy se oddíly freikorpsu snažily v Německu převzít moc a opět se střetly s přívrženci levice. Tou dobou, tedy na jaře roku 1920, byly už ovšem oficiální vládní jednotky do té míry silné a dobře organizované, že se s oběma stranami konfliktu dokázaly poměrně rychle vypořádat.
S postupným zklidňováním politické situace se zdálo, že se Brunovi Heydrichovi podaří stabilizovat i do té doby stále ještě neutěšený stav jeho konzervatoře. V roce 1921, kdy se škola starala o výuku téměř dvou set žáků, manželé Heydrichovi s jistým zadostiučiněním konstatovali, že mohou svým třem dětem opět dopřát jistý nadstandard v podobě „tanečních hodin a abonentních lístků do opery“. Už o rok později se však zisky konzervatoře opět snížily do té míry, že Bruno musel napsat ponížený dopis magistrátu města Halle s prosbou o mimořádnou půjčku deseti tisíc říšských marek k zajištění dalšího chodu školy. Žádal též o výhodnější tarify pro odběr plynu, elektřiny a topiva a v emotivním závěru se doznal, že „v důsledku neustálého zdražování základních potřeb, snižujících se příjmů a zmenšujícího se soukromého majetku se cítí být na konci svých sil“. Šedesátiletý Heydrich se ovšem kladné odpovědi na svůj dopis nedočkal, a tak se musel do budoucna spoléhat v pokusech o udržení své konzervatoře stále jen na své vlastní síly.
Oslavy úspěšně složené maturity Reinharda Heydricha v roce 1922 tak pravděpodobně nepatřily k nejhonosnějším. Když bylo třeba rozhodnout, jakým směrem se bude mladíkova další kariéra ubírat, museli si manželé Heydrichovi se smutkem přiznat, že jistotu v podobě výnosného ředitelského postu v „Konzervatoři Bruna Heydricha pro hudbu a divadlo“ svému synovi momentálně skutečně nabídnout nemohou. Naopak bylo třeba uvažovat pragmaticky – mladý Reinhard si měl pokud možno zvolit profesi, díky níž se ocitne tak říkajíc „pod penzí“, a s vidinou státem zaručeného příjmu bude případně schopen podporovat i své rodiče. Fascinace světem uniforem, které ještě nedávno oblékal jako hrdý člen freikorpsu, a záliba v jachtaření a dalších vodních sportech patrně udělaly své a sloučily se v Reinhardových očích ve vidinu budoucnosti u vojenského námořnictva.
V odborné literatuře se lze dočíst, že Bruno Heydrich rozhodnutím svého syna nebyl nijak nadšen a že si pro něho právě díky jeho mimořádnému hudebnímu nadání představoval zcela jinou životní dráhu. Uvedené okolnosti nás však opravňují k domněnce, že tomu tak být nemuselo, mimo jiné i proto, že Bruno si sám moc dobře pamatoval na vlastní mladické plány, které musel mnohokrát změnit a přehodnotit, aby mohl živit svou matku (která zemřela teprve roku 1923) a početné sourozence. Jedno je každopádně jisté: když nastoupil Reinhard Heydrich 1. dubna 1922 s několika desítkami dalších souputníků do Kielu jako námořní kadet, vezl si s sebou od otce zvláštní dárek. Pouzdro s houslemi, na něž se rozhodl i nadále poctivě cvičit.

Nahoru | Obsah