Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy II

IX. Houslařka a smyčcařka Jana S. Páclová

Rafael Brom | 11/17 |Svět hudebních nástrojů

Jana S. Páclová při práci na basovém smyčci Foto ©

Na bezbřehé webové tabuli najdete o Janě S. Páclové jen několik málo informací. Jedna je ryze obchodní, totiž že je v internetovém obchodě k dostání její mistrovský smyčec z pernambuku. Vedle toho tam najdeme i to, že je současnou houslařkou a smyčcařkou původem z Náchoda a že dnes žije v Praze. Obchodní rejstřík uvádí, že firmu založila v roce 1990 a v základních informacích stojí, že se narodila 24. března 1967. Kontakt naleznete také v adresáři Cechu houslařů pražských. A protože jde o obchodní informaci, tak můžeme citovat, že svoji pražskou dílnu si Jana S. Páclová otevřela v Holešovicích na adrese U Vody 1. Jak se dostala k houslařině, jsem se zeptal ze všeho nejdříve, netuše, že odpověď bude jednou z nejnepravděpodobnějších a literárně nejpřitažlivějších ze všech, které jsem v cyklu o houslařích zaznamenal. Mimochodem, v textu užívám českého, prvorepublikového názvu Šénbach pro mě Schönbach – po válce Luby u Chebu.

K houslařině jsem se dostala přes stavařinu. Studovala jsem od roku 1981 Střední průmyslovou školu stavební v Náchodě a absolvovala jsem v roce 1985. Později si mne vyhledal místní houslař Jaromír Joo pro úpravu domu. To, že budu houslařkou, rozhodl pan Josef Vágner, ředitel Zoologické zahrady ve Dvoře Králové, který se krom jiného houslařině také věnoval. 1. ledna 1986 jsem nastoupila do učení k Jaromíru Joovi a setrvala asi šest let. Tenkrát však nešlo jen tak podnikat, chodila jsem tedy do práce a zbytek času jsem trávila učením v dílně. Požádala jsem Český hudební fond/Kruh umělců houslařů o pomoc. Odpověděli mi, abych se nejprve vyučila v závodě ČSHN v Lubech u Chebu. A tak jsem se ocitla v Lubech.

  • Na učňovské škole vám nepochybně uznali vaše studium na průmyslovce a zkrátili vám studium nejméně o jeden rok, že?
    Ano, uznali. Umožnili mi dvouleté externí studium. V Lubech jsem poznala mnoho významných houslařů, jako například pana Pötzla, Vávru, Šibala a Pikarta – ten dělal kontrabasy.
  • V Lubech bylo plno smyčcařů – celá jedna dílna tehdejšího závodu Cremona.
    Ano, a ve škole zrovna učil výrobu smyčců Milan Oubrecht. Já mu tenkrát řekla, že za deset let k němu přijdu do učení. Jenže po těch deseti letech mi již třetím rokem volal smyčcař Rudolf Neudörfer a nabízel mi místo ve své dílně v Bubenreuthu. Pan Oubrecht byl v té době nemocen a nemohl mne vzít do učení, tak jsem odjela do Německa k panu Neudörferovi. Pracoval tam tenkrát ještě Miteusuaki T. Sasano z Japonska, který dnes působí ve Francii. Měla jsem dílnu v Náchodě a nechtěla jsem ji opustit, i když si pan Neudörfer moc přál, abych po něm převzala jeho dílnu v Německu.
  • Jak fungovala vaše houslařská dílna v Náchodě a jak se vám daří v Praze?
    Na Náchodsku bylo mnoho dobrých hudebních škol, třeba v Polici nad Metují. Jezdili za mnou hudebníci z celých Čech i Vídně. Ti jsou rádi, že jsem v Praze, je to tu pro ně dostupnější. Nikdy jsem si nemusela dělat reklamu a vždy si mě lidé našli.
  • Co obnáší vaše práce?
    Nejvíce se zabývám opravami nástrojů, občas vyrobím nové smyčce. Jednou za čas dodělám a nalakuji violoncello. V Náchodě jsem kdysi opravovala i kytary a citery. Kontrabasy mi lidé nosili nejvíce, když jsem byla těhotná.
  • Máte dobrý zdroj materiálů?
    To, co potřebuji, mám. Nic už nesháním, nespotřebuji ani to, co mám.
  • Kupujete si laky, které se většinou shánějí v Německu? Někteří praktici ovšem tvrdí, že jsou drahé, a tak si je připravují sami. Vy si kupujete hotové laky?
    Ano, kupuji.
  • Máte svůj recept na přípravu laků?
    Ne, nemám. Dříve jsem trochu experimentovala. Mám plné krabice pryskyřic, ale už se k tomu asi nedostanu.
  • Vedete si záznamy o vyrobených nástrojích a jejich majitelích?
    Ze začátku jsem to dělala, ale vzdala jsem to. Těch smyčců mám tucty po celém světě a to neuhlídám. Mám radost, když se mi občas vrátí domů k seřízení.
  • Vy jste se dostala, jak jste naznačila v jednom rozhovoru, i do Paříže. Kdy to bylo?
    Pustili mne tam v letech 1988 a 1989. Pozval mě houslař, sochař a malíř Richard Ryšánek – toho asi neznáte.
  • Znám pouze pěvkyni jménem Rysanek.
    Ano, jsou příbuzní. V Paříži to bylo krásné, ale více mě to táhlo do Londýna, kde jsem pak zůstala asi rok.
  • V Bubenreuthu jste se mohla setkat s mnoha lidmi ze Šénbachu, kteří mluvili česky, že?
    Bylo to opravdu pěkné, že tam ještě občas někdo ze starších usedlíků mluvil česky. Bubenreuth totiž byla zemědělská vesnička o čtyřech stech obyvatelích, která po válce přijala asi 1600 obyvatel ze Šénbachu a okolí. A tak se hudební průmysl přesunul do bavorského Bubenreuthu. V době, kdy jsem v něm žila, tam působilo přes 80 houslařů a smyčcařů.
  • Takže když se vrátíme k těm fundamentálním záležitostem, své učební období jste strávila v Bubenreuthu, v Náchodě a v Lubech – která instituce vám nejvíce dala?
    Asi nejlepší školou byl Bubenreuth, ale člověk se učí celý život.
  • Během rozhovoru přinesla paní Páclová svoje první housle, měly velmi zajímavý osud.
    Nejdříve na ně hrál Matouš, starší z bratrů Michalových. Šimon a Matouš Michalovi studovali na Juilliard School a nyní hrají v Chicagském symfonickém orchestru (jehož hudebním ředitelem je Riccardo Muti – pozn. red.). Oba se zúčastnili konkurzu na jedno místo. Byli však tak dobří, že je vzali oba. Od Matouše koupila housle Markéta Nádvorníková, od které se mi je podařilo později koupit zpět. Dceři bylo tehdy asi 13 let, a tak jsem jí je mohla věnovat.
    Mohu vám ukázat i violoncellové smyčce, které jsem dělala na soutěž do Manchesteru. Smyčce vyrábím hlavně podle modelů Sartory a Peccatte. Basové smyčce jsem dělala do Vídně pro Tomáše Petöscze a Martina Peroutku. Basové smyčce dělám podle modelu Streicher nebo Phreczchner.
  • Navzdory spíše rozumným závěrům nejste pesimistka. Myslím, že ani v otázce, jestli se houslař uživí jenom stavbou nových nástrojů.
    Když je dobrý, tak ano.
  • Ale to se většině nepoštěstí, aby se věnovali jenom novým nástrojům, protože hudebníci, kteří chtějí opravy, si každého najdou jako vás.
    No, ono mě to baví. Támhle mám rozdělané smyčce, tady mám violoncella na opravu, támhle visí smyčce na potah, všude se povalují housle.
  • Stavíte nové?
    Nestavím, už je jen dokončuji a lakuji.

    Nahoru | Obsah