Hudební Rozhledy

Editorial 10/17

Hana Jarolímková | 10/17 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
již třetím rokem uveřejňujeme v jednom z našich seriálů informace o nejvýznamnějších hudebních festivalech, konaných v zahraničí – na konci tohoto roku tedy dospějeme k dílu 36! Jak je z uvedeného počtu zřejmé, lidé mají rádi tuto esenci uměleckých zážitků, která jim díky krátkým intervalům mezi jednotlivými projekty umožňuje i celou řadu srovnání. Nejproduktivnější je v tomto směru samozřejmě náš kontinent, tedy Evropa, kde patří k nejprestižnějším festivalům slavnosti v Bayreuthu a v Salcburku.

V Bayreuthu mimo jiné díky tomu, že se zdejší festival jako jediný na světě cele věnuje dílu pouze jednoho skladatele (tedy Richarda Wagnera, jenž ho i sám v roce 1876 založil), a v Salcburku, u jehož počátků stál Max Reinhardt, Hugo von Hofmannsthal a Richard Strauss, naopak pro šíři jeho rozpětí. Od roku 1920 totiž vedle koncertů a celé řady oper (v roce 250. výročí narození W. A. Mozarta dokonce všech jeho dvaadvaceti!) prezentuje i činohru, z níž Jedermannem každý rok festival svůj více než pětitýdenní maratón zahajuje.
Samozřejmě, že obojí slavnosti se ke svým předním umístěním dopracovaly zejména kvalitou nabízené produkce, kterou jistí ti nejlepší z nejlepších. A to ať už se jedná o orchestry, režiséry, sólisty či celý štáb, který se na jednotlivých – zejména operních – večerech podílí. A to vyžaduje nemalé finance: např. rozpočet rovněž téměř pět týdnů trvajícího festivalu v Bayreuthu činí 23 milionů eur, z čehož stát přispívá necelou jednou třetinou, Salcburk potřebuje kolem 62 milionů eur, ze kterých tvoří veřejné zdroje jenom 16 milionů eur. Hlavní donátoři, firmy Nestlé, Audi a Siemens, musejí být tedy velmi štědří.
Letošní premiérou v Bayreuthu byli Mistři pěvci norimberští, jejichž zhodnocení přinášíme v předkládaném čísle. Zmíním tedy pouze to, že se tentokrát jednalo o veskrze zdařilou inscenaci v režii Barrieho Koskyho, v níž vedle ostatních výborně své role ztvárňujících pěvců fenomenálně exceloval jako Hans Sachs především Michael Volle.
O Salcburských slavnostech přineseme podrobnější informace v čísle následujícím, a tak se v těchto řádcích budu snažit pouze o malou ochutnávku a stručné shrnutí. A to z nejnákladnějšího a nejnáročnějšího z uvedených třech pilířů festivalu, kterým je bezesporu opera. Letos jich v Salcburku uvedli celkem jedenáct, z čehož pětice byla inscenována nově, Händelův Ariodante zazněl v repríze, Monteverdiho trojice Orfeo, Návrat Odyseův do vlasti a Korunovace Poppey poloscénicky a Verdiho I due Foscari a Donizettiho Lucrezia Borgia koncertantně.

Z premiér jsem kromě Mozartovy opery La clemenza di Tito viděla všechny a musím říci, že každá z nich určitě stála za zhlédnutí. A to ať vzpomeneme Šostakovičovu drsnou Lady Macbeth Mcenského újezdu ve skvělém nastudování Marisse Jansonse a zdařilé režii Andrease Kriegenburga, Verdiho Aidu, zcela nevšedně pojatou iránskou režisérkou Shirin Neshat, či výborného Leara Ariberta Reimanna, skvostně nastudovaného Franzem Welserem-Möstem. U Bergova Vojcka ve vynikajícím provedení Matthiase Goerneho byla poněkud diskutabilní režie Williama Kentridge, jenž se tak báječně zhostil Šostakovičova Nosu v Met, každý den ale není posvícení. Bezkonkurenční pěvecké výkony pak odvedli v Markem Armiliatem nastudované Lucrezii Borgii Krassimira Stoyanova, Ildar Abdrazakov a Juan Diego Flórez, a v Ariodantovi, inscenačně ztvárněném Christofem Loyem, pěvecky i herecky tentokrát naprosto nepřekonatelná Cecilia Bartoli.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že „Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch jako srdce“, jak napsal už před lety básník, dramaturg, režisér a novinář Jiří Mahen (1882–1939)...

Nahoru | Obsah