Hudební Rozhledy

Petr Nouzovský: Učím se číst mezi řádky

Miloš Pokora | 10/17 |Rozhovory

Petr Nouzovský

Uměleckému zrání violoncellisty
Petra Nouzovského (1982) se věnovala nezvykle velká řada osobností, v Praze to byli Zora Krásná, Martin a Mirko Škampovi, František Pišinger, Jiří Bárta, Jan Páleníček a Miroslav Petráš, v Drážďanech pak Wolfgang Emanuel Schmidt a v Madridu Iagoba Fanló. Byli tu však ještě další, kteří mu předávali cenné zkušenosti, mj. Mstislav Rostropovič, Boris Pergamenščikov a David Geringas, soukromě studoval u Stanislava Apolína a svá studia završil po boku legendárního amerického violoncellisty Lynna Harrella. Obdržel opětovná pozvání na Piatigorského seminář v Los Angeles. Roku 2007 získal ocenění „New Master on Tour 2007“ a „Europäische Förderpreis für Musik 2007“ a v letech 2011 a 2013 se stal postupně laureátem „Val Tidone Competition“ a „Johannes Brahms Competition“.

Dnes má za sebou imponující počet více než 1600 koncertů ve 40 zemích světa, včetně prestižních festivalů doma, v Evropě, obou Amerikách, Číně i Japonsku, a to mj. v takových sálech, jako jsou Concertgebouw v Amsterdamu, Moskevské mezinárodní interpetační centrum, Blumental Hall v Tel Avivu, Blackheath Hall v Londýně, Bad Kissingen Regentenbau nebo Festspielhaus v Bayreuthu, Sál Moskevské konzervatoře, Glinkův sál v Petrohradu, Palau de la Musica Valencia nebo Auditorium v Barceloně. Hrál šestkrát na Pražském jaru, letos zahajoval se SOČR a Leošem Svárovským Janáčkův máj koncertem Bohuslava Martinů. V letech 2014–2016 byl rezidenčním umělcem Plzeňské filharmonie a od roku 2017 působí pedagogicky na Pražské konzervatoři. Sám již vedl workshopy i mistrovské kurzy v Limě, Jekatěrinburgu, Atlantě, Vratislavi i Olomouci a od roku 2013 pravidelně působí na letních mistrovských kurzech v Třeboni. Je pozoruhodné, že v přepestrém repertoárovém rejstříku tohoto charismatického violoncellisty (hraje na nástroje „Georg Rauer 1921“ a „Josef Janeba 1936“), ze značné části zachyceného již na 26 CD, zaujímají zvlášť výrazné místo soudobé kompoziční kreace, z nichž řadu uváděl ve světové premiéře. V těchto dnech se nám dostane do rukou významná nahrávka – historicky první kompletní vydání skladeb pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů, a to za spolupráce Plzeňské filharmonie a dirigenta Tomáše Braunera pro významnou německou nahrávací společnost Dabringhaus und Grimm.

  • Hlavním impulzem k tomuto rozhovoru je vaše kompletní nahrávka Martinů koncertantních skladeb věnovaných violoncellu. Přesto mi dovolte nejprve přiblížit, jak jste se k tomuto skladateli dostal. Vím, že jste měl už v 15 letech v repertoáru Boccheriniho koncert, oba Haydnovy koncerty i Dvořáka. Ale také vím, že jste se začal brzy s chutí poohlížet po romantismu nebo hudbě, stojící na předělu mezi romantismem a modernou. Kdy jste se dostal k nějakému skutečně náročnému dílu 20. století a ke kreacím soudobým. Bylo to ještě na škole?
    Můj první kontakt s hudbou Bohuslava Martinů byl ve třídě Martina Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy, u něhož jsem studoval Variace na Slovenskou lidovou píseň. To byl moc dobrý vstup do synkopického světa Martinů. Však má cesta k pochopení Martinů v postudijních dobách byla nelehká. Pamatuji si, když jsme s Terezií Fialovou hráli prof. Miroslavu Petrášovi Martinů 2. sonátu. Dohráli jsme a on svým typickým způsobem vykřikl: „… ale Péťo, o tom to přece vůbec není… Poslechni si Večtomova a pochopíš.“ Udělal to nejlepší, co mohl. Saša Večtomov byl v některých kreacích nepřekonaný a nepřekonatelný violoncellista reprezentující mnou milovaný odkaz Šafrana a Harrella.
    První závažné dílo 20. století, které jsem nastudoval, byl violoncellový koncert Miroslava Srnky, následovala díla Ondřeje Štochla, Marka Kopelenta, Ivany Loudové nebo Martina Marka. Většinou v premiérách.
  • Nevyplývá váš bytostný vztah k oné směrově pestré repertoárové množině hudby našeho věku také z toho, že tíhnete spíše k uvolněnému a expresivně nabitému než přísně stylově zakódovanému projevu? Sám jste jednou prohlásil, že nejste v žádném směru nijak „zaškatulkovatelný“ a že hrajete před přísným publikem raději ty skladby, u kterých uvolněný přístup tolik nevadí…
    Zpětně vidím, co jsem tím myslel. Byl jsem krátce po škole a měl jsem v sobě zakódovanou obavu z kritiky své klasicistně-hudební interpretace. Dnes je vše jinak i díky mému estetickému zrání a poznávání nových impulzů. Krása je jen jedna, i když má mnoho podob.
  • Je vůbec cello schopné, myslím, pokud hraje sólově, vyhovět požadavkům historicky poučené interpretace? Navíc – takový Bach měl přece na mysli gambu…
    To je věčná otázka. Když jsme s Monikou Knoblochovou točili Bachovy gambové sonáty, poslechl si nás Václav Luks. Měl jsem tendenci k omluvám za vibrato a romantické smyky. Václav svým typickým do hudby zamilovaným pohledem odvětil: „Ty ale musíš vibrovat (vkusně), protože hraješ Bacha na moderní nástroj. Respektuj zásadní fakta barokní interpretace a nesnaž se o oddaně poučenou interpretaci.“ Jeho slova mě velmi ovlivnila. Musím kriticky říci, že interpretace Bacha ve mně není ještě ukotvena. Až to nastane, zachytím všech šest suit ze živého koncertu na LP. To je můj současný sen s Bachem.
  • Když jste hrál Schumanna, reagovala na to kritika slovy, že jste se do skladatele přímo převtělil, v Ligetiho sólové sonátě dovedete uhrančivě kouzlit s návaly frází a mazlit se s pauzami, ve „vašem“ Dvořákově koncertu se snoubí úžasná elasticita s fantazijně protepleným frázováním a také tempem, které dovedete zvolňovat až na doraz. Mám pravdu, když řeknu, že vám nevadí určitá emotivní nadsázka, která k dané skladbě nic cizího nepřidává, ale demonstruje, jak ji interpret dovede prožívat, tedy to, z čeho by měl skladatel určitě radost?
    Čím jsem starší, tím více inklinuji k transformaci autorovy myšlenky skrze jeho hudbu. Avšak s tím vším, co na cello umím. Hrát „jen“ notový zápis je dnes málo. Musíme posouvat interpretaci dál. Možná proto, abychom se jednou mohli vrátit na začátek. Nemluvím o nedodržení skladatelových tužeb, ale o pochopení toho, co v notách není napsáno a co autor pravděpodobně při komponování cítil. Noty číst umím. Teď se učím číst mezi řádky autora. Jsem rád, že jsem šel jako student „proti proudu“. Je lepší otesávat hrany než budovat nebudovatelné.
  • Nevadí vám, že nemůžete v některých skladbách, například u vídeňských klasiků, využívat vzhledem ke stylovosti všech specifických vlastností cella?
    U interpretace využívám vše, co na cello umím, ale důsledně to dávkuji. Každá skladba může být okořeněna diferencovaným vibratem, různým tlakem smyku, sklonem smyčce, rychlostí smyčce, rozdílným typem intonace. Je tolik způsobů udělat si život cellisty krásný. Beethoven neměl internet a ústřední topení, ale miloval a nesnášel stejně jako my. Jeho hudba je plna emocí a náhlých zvratů, což svědčí o jeho psychické dvojjedinosti. Tak k němu přistupuji. Třeba nevyužíval „sul ponticello“, ale jsou místa, která si u Beethovena neumím představit autentičtěji než právě za pomoci tohoto výrazového prostředku.
  • Jaký jste měl pocit z odezvy publika, pokud jste prováděl díla Martinů v cizině? Ptám se proto, že na rozdíl od Janáčka stále ještě nemáme dost objektivních informací, jak je dnes Martinů hudba v zahraničí přijímána.
    Martinů je ve světě oproti Janáčkovi v plenkách. Řekněme si na rovinu, že to je i díky Janáčkově operní nepřekonatelnosti. Těším se ale z toho, že moji kolegové Sol Gabetta nebo Johannes Moser Martinů hrají, a dávají tak jeho odkazu skrze 1. violoncellový koncert šanci ukázat, že je to autor zasluhující pozornost. Nemohu nezmínit neutuchající práci Zuzany Růžičkové, Jiřího Bělohlávka, Libora Peška, Jakuba Hrůši nebo Aleše Březiny. Ti všichni se zasloužili nebo zasluhují o zvyšující se zájem o dílo Martinů. Věřím, že i naše nahrávka bude díky světovosti vydavatelství Dabringhaus und Grimm pro jméno Martinů přínosem.
  • Co vás přimělo nahrát všechny Martinů skladby s orchestrem? Je známo, že u Plzeňské filharmonie nejen působíte a nahrál jste s ní krásný snímek Dvořákova koncertu, ale také že jste se s Tomášem Braunerem potkával na hudební fakultě AMU. Byl i on spolutvůrcem tohoto nápadu?
    S Tomášem Braunerem nás pojí přátelství a stejné hudební myšlenky. U zrodu nápadu na vydání kompletního díla BM pro violoncello a orchestr byl však můj manažer a kamarád Pavel Langpaul, který, když jsem mu přinesl dnes již cenami ověnčené CD Supraphonu „Vivat Tango“ (s akordeonistou Ladislavem Horákem), řekl: „To je moc pěkné, Petře, ale já si myslím, že bys měl mít CD s orchestrem.“ A tak začala příprava projektu, na němž se podepsali všichni skvělí hráči Plzeňské filharmonie, jejich ředitelka a v tomto případě producentka projektu Lenka Kavalová, Tomáš Brauner, Václav Riedlbauch, Veronika Korelusová, Petr Fiala a Hana Svobodová. Náš společný počin jsem bral zodpovědně a zajistil si všechny dostupné nahrávky a informace o dílech.
  • Na právě vycházejícím dvoudiskovém kompletu uslyšíme Martinů Concertino, mladě dravé a rytmicky vitální, dále 1. violoncellový koncert s kouzelnou volnou větou, projasněnou Sonátu da camera a jakoby moudře zklidněný 2. violoncellový koncert. Co vás na těchto, typicky „martinůovsky“ rozkošatělých dílech nejvíc přitahovalo?
    Na Martinů miluji nejvíce dvě věci. Všechny „volné“ pasáže a díky jeho typicky informacemi nepředimenzované partituře určitou volnost v interpretaci, a tím následnou možnost nahlédnutí do jeho duše a pochopení „toho mezi linkami“. Katarzních míst, která by dle zápisu zůstala bez pozornosti, jsme s Tomášem našli desítky.
  • Svůj repertoár rád zpestřujete duovými kreacemi v netradičních nástrojových kombinacích. S violou, harfou, kytarou či akordeonem. To vyžaduje mistrovské úpravy. Chcete docílit toho, aby si posluchači řekli „toto je ještě lepší než originál“, nebo vás vymýšlet nové témbrové kombinace prostě baví?
    V hudebním světě je zakódováno, že duo znamená violoncello s klavírem. Možná je to díky bohatému repertoáru obsahujícímu skvosty, možná kvůli tradičnosti, která ovládá náš svět. Snažím se ukázat světu, že krása je obsažena i ve vámi zmíněných kombinacích. Se všemi kolegy jsme se rozhodli zachytit naše mnohaleté hudební přátelství na CD. Můžeme tak poslouchat duo s Kateřinou Englichovou, v New Yorku oceněné CD s Ladislavem Horákem, nedávno v Českém Krumlově pokřtěné CD s kytaristkou Miriam Rodriguez Brüllovou anebo „manželské CD“ s mou milovanou ženou, violistkou Kristinou Fialovou.
  • Vaše nahrávací činnost je velice bohatá…
    Za dob mých studií stál nahrávací průmysl na jiných pilířích, než je tomu dnes. Díky internetu jsme se dostali do slepé uličky. Tato dekáda bude dle mého názoru stěžejní v dalším nasměrování formy životnosti zvukových nosičů. Jsem rád, že jsem si mohl splnit své sny a že jsem nahrál vše od sólového violoncella po violoncello s orchestrem. V nedávné době jsem dokonce zažil velice milý debut s nahráním díla Regina coeli laetare mého tchána Petra Fialy za spolupráce Českého filharmonického sboru Brno. Zvuk tohoto tělesa je světovým fenoménem a vždy, když s nimi hraji výše zmíněné dílo, nebo Svyati Johna Tavenera, mám „husí kůži“ z jejich pianissima.
  • Jak se cítíte jako pedagog?
    Na Pražskou konzervatoř, na níž jsem úspěšně vykonal konkurz, jsem nastoupil letos v září. Je to pro mě nová zkušenost, kterou jsem dlouho zvažoval. Jsem rád, že jsem se správně rozhodl a že budu to, díky čemuž dnes mohu dávat i tento rozhovor, předávat mladým lidem dál. Můj přítel prof. Jiří Hlaváč, kterého si nesmírně vážím, mi na otázku mého potenciálního pedagogického působení odvětil, že je to má milá povinnost a že kdyby sólisté neučili, byl by svět ochuzen o jednu pedagogickou platformu. Moc se na své působiště těším. Pražská konzervatoř je moje mládí a v mém životě hrála podstatnou roli. I když prozatím z časových důvodů nemohu učit víc než jednoho studenta, bude to nová životní cesta. Zodpovědná a krásná.
  • Jaké máte nejbližší plány?
    Nejprve se sluší poděkovat všem, kteří chtějí, abych hrál a kteří mě chtějí poslouchat. Je sekundární, zda to je v New Yorku nebo v Kunžaku, kde mám své milované prarodiče. Ale z profesního hlediska důležitá vystoupení zažiji v nejbližších měsících v New Yorku s akordeonistou Ladislavem Horákem, s manželkou koncertně procestujeme celou Čínu, čeká mě turné v Japonsku, Brazílii, Indonésii, zahraji na důležitých festivalech v Německu, Pendereckého Trojkoncert se Slovenskou filharmonií za řízení autora, abonentní koncerty Filharmonie Karola Szymanowského v Krakowě, kde s Charlesem Olivierim-Munroem zahraji koncert Lutosławského. Na co se moc těším, je japonské turné s Dvořákovým koncertem v příštím roce. Bližší informace si nechám zatím pro sebe, ale bude to moje osobní oslava 20. výročí velice blízkého kontaktu s tímto skvostem violoncellové literatury.

    Nahoru | Obsah