Hudební Rozhledy

Setkání s Naděždou Kniplovou

Jakub Horváth | 12/17 |Rozhovory

Naděžda Kniplová

Milovníci operního umění nepochybně zaznamenali, že 18. 4. oslavila významné životní jubileum přední heroina české opery, pěvkyně Naděžda Kniplová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.


  • Kde se zrodil impulz k tomu, že jste se od dětství věnovala zpěvu?
    Pocházím z hudební rodiny, protože můj otec byl ředitelem hudební školy v Hranicích na Moravě, kde sám vyučoval zpěv. Měl školený baryton. Ve čtyřech letech jsem byla v nemocnici na operaci s apendixem, a když jsem přišla domů, začala jsem zpívat operní árie Rusalky a Barči, které jsem zaslechla od spolupacientek, jež se zřejmě tímto způsobem chtěly vetřít do přízně některých lékařů. Otec si mě poslechl a začal se mi samozřejmě věnovat. Svoje první pěvecké vystoupení jsem absolvovala v pěti letech, kdy mě na klavír doprovázel Jaroslav Křička, protože jsem zpívala Jiříčkovy písničky. V patnácti jsem poprvé zpívala sólový sopránový part ve Dvořákově Stabat Mater společně s Beno Blachutem a Eduardem Hakenem. Poté mě otec odvezl do Prahy, kde jsem zdárně absolvovala přijímací zkoušky na konzervatoř.
  • Po absolutoriu Pražské konzervatoře jste pokračovala ve studiu zpěvu na HAMU. Který z pedagogů nejvýrazněji formoval váš pěvecký projev?
    Jednoznačně Zdeněk Otava, jenž doslova zachránil můj pěvecký život. Na HAMU jsem totiž začala studovat u Kamily Ungrové a bohužel jsem se pod jejím špatným technickým vedením dopracovala až k uzlíkům na hlasivkách. Dokonce mně tehdy foniatr prof. Sedláček řekl, že už nikdy nebudu zpívat. Ze zoufalství jsem se obrátila na Zdeňka Otavu s prosbou o pomoc. Ten si mě vzal do parády a celý měsíc jsem k němu každý den docházela na hodiny. Pak jsme šli společně k prof. Sedláčkovi, který prohlásil: ,,Zdeněčku, ten krk je úplně vyměněný. Kdybych věděl, že se dá udělat plastika, tak bych řekl, že je po plastice!" Stal se doslova zázrak, protože se mi dokonce vrátila i moje původní barva hlasu, která byla zmiňovanými uzlíky poničena, což se běžně napravit nedá. Přestoupila jsem do třídy ke Zdeňku Otavovi a pod jeho vedením školu absolvovala. Když jsem byla v posledním ročníku, ozvali se s nabídkou z Ústí nad Labem, abych s nimi zpívala Jaroslavnu v Borodinově opeře Kníže Igor. Na Otavovo doporučení jsem přijala nejen tuto roli, ale záhy i angažmá v ústecké opeře. Vzápětí jsem tam nastudovala Tosku, pak hned přišla Libuše, Kostelnička, a už to jelo.
  • Po dvou letech působení v Ústí nad Labem jste přijala angažmá ve Státním divadle v Brně. Čím bylo pro vás průlomové?
    Na angažmá v Brně vzpomínám ráda, byla zde pochopitelně vyšší umělecká úroveň nežli v ústecké opeře. Za svoji nejzajímavější a nejefektnější roli z tohoto období považuji Renatu z Prokofjevovy opery Ohnivý anděl. Také jsem v Brně prvně zpívala Řecké pašije, dokonce na premiéru přijela manželka Bohuslava Martinů. Když jsem vyhrála mezinárodní pěveckou soutěž v Toulouse, ministerstvo kultury žádalo, aby mně bylo umožněno hostování v Národním divadle v Praze. Šéf opery Jan Seidel mně to však neumožnil, protože bych byla dle jeho slov ,,hřebíkem do rakve“ tehdejší první heroině Marii Podvalové.
  • Nakonec jste se však přes hostování dopracovala až ke stálému angažmá v Národním divadle...
    Bylo mi dovoleno zde prvně hostovat v roli Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, protože tuto postavu paní Podvalová nezpívala. V červenci 1964 jsem přijala nabídku nového šéfa opery Hanuše Theina a stala se členkou Národního divadla. Předtím jsem však ještě jako externistka musela odehrát na této scéně tři velké role, což byla podmínka, jež vždy předcházela stálé smlouvě. Představila jsem se tedy jako Libuše, další rolí byla Kostelnička v Její pastorkyni a Cizí kněžna v Rusalce.
  • Záhy jste se stala přední heroinou naší první scény. Která role z počátků vašeho angažmá v ND byla nejzásadnější pro vaši další pěveckou kariéru?
    Těžko lze vybrat jenom jednu. Za červenou nit svého života však považuji Libuši, kvůli níž jsem nikdy nepodepsala v cizině stálou smlouvu a šéfovi opery Jiřímu Pauerovi jsem musela slíbit, že ji budu zpívat vždy o Pražském jaru. Předtím jsem totiž přijala nabídku z Německa hostovat jako Senta v Bludném Holanďanovi a od té chvíle mě pro vystupování v zahraničí výhradně zastupoval agent Robert Schulz z Mnichova.
  • Měla jste někdy za minulého režimu problém vycestovat na západ?
    Naštěstí ne, dokonce i manžel, jenž byl advokátem, měl pas a mohl mně případně dělat doprovod. Nicméně byla jsem jednou pozvána k výslechu na StB do nechvalně známé Bartolomějské ulice. Tam jsem však řekla: ,,Podívejte se, děti nemám, nemusím se tedy obávat, že by nemohly studovat, manželovi můžete vzít pas, a pokud byste ho vzali i mně, tak z toho mít trochu ostudu budete!" Věděla jsem totiž, že jsem už v cizině příliš známá, protože jsem kupříkladu alternovala mnoho rolí s přední wagnerovskou pěvkyní Birgit Nilsson. V Národním divadle jsem díky těmto úspěchům musela čelit ,,přejícnosti“ mnoha lidí, počínaje vrátným a konče vrchností, protože tehdy v zahraničí samostatně vystupovali pouze Josef Suk, Ivan Moravec a já.
  • Oplývala jste také mimořádným hereckým temperamentem, který nejvíce vynikl právě ve vrcholně dramatických rolích. Měli jste na škole hereckou výchovu s tak dobrými pedagogy, nebo jste se vypracovala vlastní pílí?
    Velkou zásluhu na tom měla především baletní průprava, kam jsem chodila od čtyř let. Nevadilo mně tedy na jevišti ležet hlavou dolů z pódia nebo na břiše a přitom zpívat.
  • Ze světových skladatelů je vašemu naturelu velmi blízký Richard Wagner. Čím vás oslovoval jako interpretku?
    Byla jsem si vědoma faktu, že na Wagnera disponuji dostatečným hlasovým materiálem. Kupříkladu jsem odmítala zpívat italský repertoár, protože jsem věděla, že nemám tu správnou slzu v hlase, jež je k tomu nutně zapotřebí. I když jsem milovala Tosku, nikdy jsem ji v cizině z výše uvedeného důvodu nechtěla zpívat. Navíc v tomto repertoáru, na rozdíl od wagnerovského, v němž jsem se převážně pohybovala, byla vždy velká konkurence.
  • Jak došlo ke spolupráci s Herbertem von Karajanem?
    V roce 1968 mi zavolal Robert Schulz, abych ihned přijela do Mnichova, protože mě chce slyšet Karajan. Jela jsem tedy nejbližším nočním expresem, taxík mě dovezl až k němu do studia, tam jsem asi půl hodiny čekala, a najednou přiběhl pán velmi malého vzrůstu. Hned se mě ptal: ,,Co mi zazpíváte?“ Já na to: ,,Maestro, co byste si přál?“ Načež řekl: ,,Chci slyšet jenom kousek Ortrudy z Lohengrina – od tohoto místa až sem.“ Když jsem mu zmíněný fragment přezpívala, lakonicky zareagoval: ,,Na shledanou na Festspielu v Salcburku!“ Mimochodem, v té době jsme Lohengrina uváděli v Praze ve Smetanově divadle a Karajan se na toto představení předtím přijel inkognito podívat, takže mě jako Ortrudu na jevišti viděl a slyšel.
  • Při interpretaci Janáčkových postav jste spolupracovala zejména s dirigenty Jaroslavem Krombholcem a Bohumilem Gregorem. V čem se lišil přístup těchto dvou od Herberta von Karajana a kdo z nich vám více konvenoval?
    Spolupráce s Karajanem byla po umělecké stránce natolik ojedinělá a výjimečná, že se nedá s nikým jiným kongeniálně srovnávat. Bohumil Gregor měl speciální cit pro hudbu Leoše Janáčka, takže zpívat pod jeho vedením třeba Emiliu Marty ve Věci Makropulos byl fantastický zážitek. Co se týče kvantity, nejvíce jsem spolupracovala s Jaroslavem Krombholcem, který si mě dosti žádal, a já k němu přistupovala vždy s respektem a považovala ho za vynikajícího operního dirigenta.
  • Hostovala jste na nejvýznamnějších světových operních scénách, například v Metropolitní opeře v New Yorku – dokonce v roli Kostelničky v Její pastorkyni. Za jakých okolností přišla tato exkluzivní nabídka?
    V roce 1967 jela berlínská opera hostovat do Montrealu v rámci světové výstavy. Vzápětí mne volal Robert Schulz, abych jela s nimi, že budu zpívat Sentu v Bludném Holanďanovi. Z Montrealu jsme poté letěli do Metropolitní opery v New Yorku, kde jsem zpívala Kostelničku, což byl neopakovatelný zážitek s mohutnými ovacemi a potlesky ve stoje.
  • Na které pěvecké partnery a partnerky vzpomínáte nejraději?
    Na Štěpánku Štěpánovou, jež oplývala nádherně sametovým altem a ihned po mém příchodu do Národního divadla si mě vzala k sobě do šatny. Věděla totiž, že jsem původně měla sdílet šatnu s paní Podvalovou, a prozíravě tak zabránila možným nepříjemnostem. Dále jsem moc ráda zpívala s Libuší Domanínskou a Ivanou Mixovou, s nimiž jsem si rozuměla nejen po umělecké stránce. Z mužských partnerů bych určitě jmenovala Eduarda Hakena a Beno Blachuta.
  • Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete?
    Ztvárnění všech předních postav z operního repertoáru Richarda Wagnera, které se nedají, co se týče hlasové náročnosti a výdrže, s ničím jiným srovnávat. Již zmiňovaná Birgit Nilsson na adresu Wagnerových oper trefně poznamenala: ,,Na Wagnera zpěvák potřebuje především pohodlné boty.“ Vydržet totiž čtyřhodinové stojáky na jevišti v patřičném napětí není nic jednoduchého.
  • Dvanáct let jste vyučovala operní zpěv na HAMU. Do jaké míry vás tato činnost naplňovala?
    Přistupovala jsem k výuce tak, že se budu snažit poznatky získané od Zdeňka Otavy předávat dál a obohacovat je o vlastní zkušenosti. Po listopadu 1989, kdy musel Přemysl Kočí na nátlak studentů z politických důvodů odstoupit, jsem byla navržena převzít funkci vedoucí katedry pěveckého oddělení, jež jsem poté deset let vedla. Podařilo se mi v rámci výuky prosadit řadu změn a inovací, které jsem považovala pro posluchače za přínosné. Například jsem zavedla tři hodiny korepetic týdně namísto jedné nebo jsem umožnila žákům během studia přestoupit k jinému hlavnímu pedagogovi. Bohužel se po mém odchodu ze školy vše vrátilo do starých kolejí.
  • Imponuje vám současná interpretace opery v pražském Národním divadle?
    V žádném případě, pro mě je to katastrofa! Nedávno jsem například pomáhala jedné zpěvačce, která měla problémy s hlasivkami a špatným pedagogickým vedením na konzervatoři přišla o svoji nádherně přirozenou barvu. Otava by o jejím hlase řekl, že je technicky dokonalý, ovšem původní barva je nenávratně pryč. A tato dívka zpívá v Národním divadle stěžejní role minimálně v osmi inscenacích, což ovšem není nic ojedinělého, protože takových zpěváků je tam většina. To nedokážu pochopit.
  • Co byste si přála k narozeninám?
    Nikdy jsem nebyla příliš nakloněna oslavám svých narozenin. Přála bych si však, aby můj současný zdravotní stav setrval v únosné míře co možná nejdéle.

    Naděžda Kniplová
    nar. 18. 4. 1932, Ostrava
    Studovala zpěv na Konzervatoři Praha (1947–1953) a na HAMU (1954–1958). Působila v opeře v Ústí nad Labem (1957–1959), pak ve Státním divadle v Brně (1959–1964) a nakonec v Národním divadle (1964–1992). Slavila řadu úspěchů na mnoha prestižních světových operních scénách (Düsseldorf, Brémy, Řím, Turín, Amsterdam, Barcelona, Ženeva, Stockholm, San Francisco, Los Angeles, New York, Montreal, Mexico City, Tokio). V letech 1987–1999 působila jako pedagožka na HAMU. Je držitelkou řady ocenění: Laureátka státní ceny (1967), tituly: zasloužilá umělkyně (1970) a národní umělkyně (1983). V roce 2011 odmítla převzít cenu Thálie za celoživotní mistrovství v opeře s odůvodněním, že si ji zasloužila už dávno a o milodary nestojí.

    Zadáno pro: Národní divadlo

    Nahoru | Obsah