Hudební Rozhledy

MHF Český Krumlov 2017

Hana Jarolímková | 12/17 |Události

Ramón Vargas a Angela Gheorghiu festival zahájili…

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, který v loňském roce oslavil čtvrt století své existence, se vypracoval mezi naše přední letní přehlídky, v jejichž programu si jistě každý hudbymilovný člověk najde něco svého. K nejatraktivnějším večerům ale bezesporu patří pokaždé večer zahajovací, na který se již celou řadu let daří prezidentovi festivalu Jaromíru Boháčovi zvát mezinárodně proslulé pěvecké hvězdy. Český Krumlov tak již od roku 2009 navštívili umělci takových renomé, jaká mají Renée Fleming, José Cura, Plácido Domingo, Dmitri Hvorostovsky, Elina Garanča, Jonas Kaufmann, Sumi Jo či vloni Juan Diego Flórez. Letos se po šesti letech na festival vrátil mexický tenorista Ramón Vargas, který s sebou přivezl vynikající rumunskou sopranistku Angelu Gheorghiu. Vargas, pro něhož bylo jeho první vystoupení v tomto historicky cenném městě, zapsaném do seznamu světového dědictví UNESCO, tak výjimečné, že o něm hovoří jako o jednom z nejkrásnějších zážitků své kariéry, zpívá s Angelou Gheorghiu často a velmi rád. Jak oba svorně tvrdí, jsou přátelé a vystupují spolu v podstatě pravidelně např. ve Vídeňské státní opeře, kde také oba žijí. Jistě i proto byla atmosféra na tiskové konferenci a rovněž následující den (14. 7.) na koncertě, kde je pod taktovkou Leoše Svárovského doprovodila PKF – Prague Philharmonia, velmi uvolněná a ze stran obou umělců maximálně vstřícná.

Koncert, který byl velmi dobře ozvučen (výrazné zlepšení bylo znát již v minulém roce, ale letos bylo ještě slyšitelnější), zahájila výborně orchestrem zahraná předehra k Verdiho opeře Nabucco, ozdobená mistrným hobojovým sólem, a stejně jako další orchestrální číslo první poloviny večera, Pucciniho Preludio Sinfonico, s propracovaným výrazem, dynamikou i jednotlivými gradačními oblouky, propojenými do jednoho stmeleného celku.
Hned po předehře se představili oba sólisté – a to v duetu Violetty a Alfreda „Parigi, o cara“ ze 3. dějství Verdiho Traviaty. Vargas, jenž svou kariéru zahájil skvělým provedením role Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského ve Vídeňské státní opeře v roce 1992 (a vzápětí byl pozván do newyorské Metropolitní a milánské La Scaly), předvedl skvěle posazený barevný hlas, k němuž se měkký, svítivý a technicky dokonale ovládaný soprán Gheorghiu skvěle hodí. Rovněž tato operní diva slavila první velký úspěch v roce 1992 – a to v opeře Bohéma na prknech londýnské Covent Garden, k níž v témže roce přidala podobně jako Vargas debut v Metropolitní a ve Vídeňské státní opeře. Ještě více však okouzlila posluchače o dva roky později titulní rolí v La traviatě – a to opět v Covent Garden, odkud celé představení odvysílala BBC v přímém přenosu. Bohužel dalšího Verdiho jsme od ní již na večeru v Českém Krumlově neslyšeli, ovšem do konce první poloviny večera to ještě byly ukázky z děl Julese Massseneta („Adieu, notre petite table“, árie Manon z 2. dějství stejnojmenné opery), Giacoma Pucciniho („Un bel dì vedremo“, árie Čo-Čo-San z 2. dějství opery Madama Butterfly) a – společně s Ramónem Vargasem – duet Lucie a Edgarda z 1. dějství opery Lucie z Lammermooru, „Lucia, perdona… Ah! talor del tuo pensiero“, v němž mají oba pěvci dokonale zažitou každou hudební frázi, v níž výtečně cítí nejen výrazový potenciál každého taktu, ale i význam každého tónu. Ze sólových ukázek se nelze nevrátit ke zmíněné strhující árii Čo-Čo-San a přes výpadek, kdy Gheorghiu musela navzdory notám na pultíku začít znovu, k nádherně dojemně zazpívané árii Manon…
Po půlhodinové přestávce jsme již na svá místa zasedli při lehkém mrholení, což díky pláštěnkám ani moc nevadilo. Orchestr tak stačil ještě výtečně zahrát předehru ke 3. jednání Bizetovy Carmen a oba sólisté svoje vybrané árie z této opery: Vargas květinovou árii Dona Josého z 2. dějství „La fleur que tu m’ avais jetée“, a Gheorghiu, převlečena do efektních šatů ohnivé cikánky, oblíbenou Habaneru z 1. dějství, „L’amour est un oiseau rebelle“. A jak? Se sugestivním výrazem, nepostrádajícím lehce erotický nádech, i skvostnou pěveckou technikou, která jí umožňuje docílit nádherně znělých, oblých a přitom křišťálových výšek.
Škoda, že následující, mistrně zazpívaný duet Tosky a Cavaradossiho z 1. dějství Pucciniho Tosky „Mario! Mario!“ zdařilý večer kvůli stále zesilujícímu dešti, k němuž se přidala docela silná bouřka, konkurující oběma krásným hlasům, ukončil. Pěvci i vytrvalí diváci by asi vydrželi ještě o něco déle, ale hráči na leckdy vzácné nástroje již více jejich poničení riskovat nemohli. Kromě Mascagniho Intermezza z opery Sedlák kavalír jsme tak přišli o árii Cavaradossiho ze 3. dějství Tosky „E lucevan le stelle“, árii Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ z 1. dějství Dvořákovy slavné stejnojmenné opery a duet Mimi a Rodolfa z 1. dějství Pucciniho Bohémy „O soave fanciulla“. Škoda, určitě i aranžmá slavné písně Granada, plánované jako jeden ze tří přídavků, by diváky o něco více rozproudil. Koncert to byl totiž sice krásný, ale tak strhující atmosféru, jakou vytvořil např. v loňském roce – zvláště, když se chopil kytary – Juan Diego Flórez, nakonec neměl – a to nejen vzhledem k nenaladěnému sv. Petrovi. To mu však neubírá na profesionální kvalitě prezentované pěvci, jejichž umění zdobí jeviště nejslavnějších operních domů světa…

A OCHUTNÁVKA DALŠÍCH KONCERTŮ...

Julius Hůlek

Jesús Castro Balbi
Recitály sólových kytaristů nebývají v dramaturgii festivalu častým jevem. O to dychtivěji bylo očekáváno vystoupení iberoamerického kytarového virtuosa Jesúse Castra Balbiho (19. 7., Maškarní sál), notabene z natolik exotické a vzdálené země, jako je Peru. J. Castro Balbi je ovšem mezinárodně uznávaným sólistou ve svém oboru, laureátem významných kytarových soutěží, pedagogem a badatelem. K Evropě i evropské hudbě má vřelý vztah, koneckonců působí na konzervatoři v Lyonu. Odtud volba počáteční skladby programu, původně loutnové Suity Johanna Sebastiana Bacha (BWV 997), a to v interpretově vlastní transkripci. Tok skladby se odvíjel od umírněného Preludia, ale od věty k větě míra individualizace rostla co do dynamiky i zpěvnosti (s příkladně plynulou návazností tónů), až vrcholila závěrečnou Double. Zbytek programové dramaturgie náležel už jen peruánské hudbě, popřípadě hudbě v Peru, a poučení z nám naprosto neznámé kapitoly mimoevropské „vážné“ hudby bylo nanejvýše a vřele vítané. Nejprve Španěl působící ve své době v Peru, klasicista Matías José Maestro byl autorem dvojice Sonát doplněných Fandangem, vybrané ze sbírky jeho kytarových skladeb. Tato trojice poukázala na svébytnou stylizační představivost v případě ovlivnění lidovou hudbou, dále na nápaditou výrazovou paletu, projevivší se v kultuře úhozu, a posléze na finesy ve specifiku hráčské techniky. Po přestávce zazněl pestrý výběr ze sbírky celého sta menuetů, kterou zkompletoval a v Paříži 1844 vydal její autor Pedro Ximenes Abril Tirado, současník Verdiho, jenž některé motivy z jeho milostných písní měl využít v opeře Traviata. Bylo až neuvěřitelné, jaké bohatství hudebního výrazu vyplynulo jednak z kompoziční, ale především interpretační stylizace zdánlivě prostého útvaru zvaného menuet. Anonymní Sonáta z učebnice vydané 1830 pro vihuelu, nástroj podobný kytaře, v interpretově transkripci zvýšenou měrou předvedla umění plasticky prohloubeného výrazu, jehož je schopna kytarová hra právě v Balbiho osobitém pojetí. Zcela zvláštním zážitkem i poučením měly být tři nástrojově efektní části ze sbírky Aires Costeños (s českým názvem Závan z pobřeží), jímž současný peruánský autor Octavio Santa Cruz vstřebává a tlumočí odkaz afroperuánských hudebních idiomů, stylizovaných však dost romantizujícím střihem. Castro Balbi dokázal jeho dynamickou, témbrově-výrazovou a především melodickou stránku zvlášť působivě vygradovat. Jestliže platí, že interpretova kytara „zpívá“, pak on sám v tomto směru předčil očekávání jímavě procítěným, melancholickým přídavkem, jímž byla jeho úprava písně Vírgenes del Sol kultovního peruánského skladatele jménem Jorge Bravo de Rueda, mj. autora hitu El cóndor pasa. Zřídkakdy lze slyšet tak pečlivě vybroušenou sólovou hru na kytaru, zcela prostou jakýchkoli tónových kazů...

Mischa Maisky
Protagonistou violoncellového recitálu (20. 7., Maškarní sál) byl slavný a uznávaný Mischa Maisky, světoobčan usazený v Bruselu a narozený v lotyšské Rize, tehdy ještě na území bývalého Sovětského svazu. Partnerem mu byl mladý jihokorejský klavírista Chulhee Yoon namísto původně ohlášené čínské klavíristky Shiran Wang, omluvené ze zdravotních důvodů. I proto program doznal dílčích změn. Příznačně jej otevřela Suita pro sólové violoncello č. 1 G dur (BWV 1007) Johanna Sebastiana Bacha v pojetí na jedné straně dost velkorysém a uvolněném, ale na straně druhé ctícím určité zásady stylově poučené interpretace Bachových děl pro sólové smyčcové nástroje. Epiteton „uvolněné“ platil především pro agogickou stránku přednesu a výrazu, a to jak v tempově svižných větách počínaje Preludiem, tak v těch pomalejších, z nichž poukážeme na kontemplativně zamyšlenou Sarabandu. Příznačně určující byly zvučné opory v basových tónech na začátcích taktů, popřípadě frází. To samozřejmě platilo i pro následující veleobtížnou Bachovu Suitu pro sólové violoncello č. 5 c moll (BWV 1011), která hned zkraje imponovala velkolepým úvodem mocného výrazového vzepětí. V pokračujícím průběhu skladby jsme ocenili zřetelnou koncepci interpretační výstavby pamatující na individualizaci vět a dokonale využívající dynamických a témbrových dispozic nástroje, na nějž Maisky hraje. Pevně posazené kantabilní partie byly skvělé. Tok skladby byl zdárně doveden až k přesvědčivému vrcholu v bezprostřední lehkosti ubíhajícího finále. A to přes setrvale panující dusné vedro, když ani o přestávce nebyl (nevím proč) vyvětrán nabitý Maškarní sál. O to více, právě vzhledem k uvedeným okolnostem, oceníme Maiského heroický výkon. Programu, jenž následoval po přestávce a patřil Johannesu Brahmsovi, rozhodně prospělo vítané dramaturgické oživení v podobě dvou jeho písní v úpravě pro violoncello a klavír, a to „Liebestreu“ a „Immer leiser wird mein Schlummer“. V podání Maiského se obě písně staly skutečnými violoncellovými skvosty ladícími s jeho naturelem – širokou romantickou kantilénou i ztišeným kontrastem (první) a příznačným neklidem v polohově velkém rozpětí (druhá). Ve znamení neumdlévajícího nasazení se Maisky pustil do třívěté Brahmsovy Sonáty č. 1 e moll pro violoncello a klavír, op. 38, počínaje monumentálním obloukem první věty v nepolevujícím tahu permanentní violoncellové linie. Zde však nutno s respektem poukázat na vskutku partnersky pozorný, tvořivý podíl „zaskakujícího“ klavíristy Chulhee Yoona, dynamicky citlivého a ohleduplného mj. zvláště v robustní druhé větě. Obdiv zaslouží souhra obou interpretů v dynamických proporcích a virtuózních nárocích věty závěrečné. Bylo úžasné, jak Maisky ještě poté dovedl překvapit přidaným Adagiem affetuosem z Brahmsovy druhé cellové sonáty.

Cappella Mariana
Koncert vokálního souboru Cappella Mariana v Maškarním sále (21. 7.) se stal perlou svého druhu nejen druhého festivalového týdne, ale celého festivalu vůbec. Kolektiv specializovaných a erudovaných interpretů, vokalistů podle potřeby doplňovaný instrumentalisty – Hana Blažíková a Barbora Kabátková (soprány), Vojtěch Semerád (tenor, umělecký vedoucí), Tomáš Lajtkep (tenor), Jaromír Nosek (bas), Melusine de Pas (viola da gamba), Kateřina Ghanudi (trojřadá harfa) – byl založen v roce 2008 a je zaměřený hlavně na polyfonii vrcholné renesance a raného baroka. Názornou a přímo monograficky vybranou ukázkou té druhé, „manýristické“ a chronologicky mladší vrstvy byl v rámci festivalové dramaturgie koncert věnovaný madrigalovému odkazu Claudia Monteverdiho. Program vnitřně souměrně sestával ze dvou polovin oddělených přestávkou, přičemž první polovina obsáhla osm madrigalů s instrumentálním Interludiem, kdežto odlišný ekvivalent tohoto útvaru po přestávce oddělil jen dvě trojice madrigalů. Jednoznačnou interpretační hodnotou a dominantou je dokonalou intonací a celkovou kompaktností se vyznačující čistota vokálního souzvuku. Jednotliví vokalisté se dokážou ukázněně podřídit celkovému spektru, ale tam, kde je třeba, decentně vystaví na odiv individuální výraz. Společným jmenovatelem toho všeho je pečlivá a zřetelná artikulace. Monteverdi proslul jako nekompromisní novátor, hlavně na poli nového hudebního výrazu a sepětí hudby se slovem a tento svůj vklad vložil především právě do průběžně realizované tvorby písňové, přesněji řečeno madrigalové. První čtveřice madrigalů v souladu s jejich přehlednější strukturou poukázala na volné, dynamicky jemně propracované plynutí vokálního přediva. Po harfovém interludiu se patrněji prosazovala výrazová naléhavost ve střídání sólových hlasů s kolektivem. Kooperace prvního sopránu, druhého tenoru a basu s plností pléna pak zejména v Amor se giusto sei imponovala výrazově podmanivým vzplanutím vášně, stejně tak ohraničením dílčích úseků, pečlivými nástupy a vytříbenými závěry. Obdobným přístupem a v bohatých obměnách jsme samozřejmě s různou intenzitou byli oslovováni během celého večera, individuálním výkonem na sebe právem soustředila pozornost zejména H. Blažíková. Po přestávce přišel ke slovu větší podíl homofonie pregnantnějšího rytmu a členitosti a nemuselo být náhodou, vybavila-li se někomu vzpomínka na našeho Michnu z Otradovic. Individualizovaný výraz a vnitřně prokombinovaný projev měly v rámci stylově vybroušeného večera svůj vrchol v předposledním madrigalu Bel pastor ve vokálním dialogu B. Kabátkové a V. Semeráda s oběma instrumenty.

Irská skupina Altan
Specificky zaměřený etno večer v Pivovarské zahradě (22. 7.) suverénně ovládla skupina tradiční irské hudby Altan (název podle severoirského jezera) atraktivní zvukovou kulisou. V duchu charakteristik, které jejímu vystoupení předcházely, neměla být v duchu doplňujícího názvu celé akce („s ochutnávkou irské whisky“) jen ozvěnou slávy nápoje i u nás už zdomácnělého, nýbrž především tradic irské národní kultury, česko-irských kulturních styků a vztahů, které jsou mimochodem docela bohaté, ale hlavně připomínkou plných třiceti let existence přítomné skupiny. Ta se těší neutuchající slávě nejen doma a ve Velké Británii, ale i na mezinárodním poli v tom nejširším slova smyslu. Skupina Altan se dostavila v kmenovém pětičlenném obsazení, které tvoří protagonistka a zakladatelka souboru Mairéad Ni Mhaonaigh (housle, sólový zpěv), Ciaran Tourish (housle, irská píšťala, doprovodný zpěv), Ciaran Curran (buzuki – drnkací nástroj řeckého původu, který převzali Turci a rozšířili ho mj. do Evropy), Martin Tourish (akordeon) a Martin Kelly (cistra – drnkací nástroj s oblým korpusem, doprovodný zpěv). Skupina pěstuje původní irský folklor, jehož obliba má širší souvislosti v kontextu aktuální „keltské“ módy, zdaleka ne jen hudební. Zpívá se v angličtině a gaelštině, původním irském jazyce. Většina programových čísel byla instrumentální. Obdobně přítomnost jak instrumentální, tak vokální hudby lze dále lišit povahu jednotlivých čísel jako taneční, nebo baladickou. Nutno ovšem konstatovat, že právě ta instrumentální vrstva je sice – jak ukázala reakce publika – nesmírně působivá a podmanivá, avšak zároveň svým motorismem a přítomností navzájem velmi podobných melodických a rytmických idiomů také monotónní, jednotvárná a kultivovanějšímu posluchači se brzy oposlouchá. Temperamentní, strhující hudba, převážně v rychlém tempu, plynula jak na běžícím pásu. Výjimkou, a ta opravdu stála za to, bylo pět krásných, navzájem různorodých písní procítěně přednesených protagonistkou kolektivu. Nicméně Altan si i tady našel své publikum, lidé nadšeně vstávali, skandovali, vykřikovali, pískali, pohybovali se a podupávali do rytmu. Zřejmě si to neuvědomovali, ale mohli cítit, že byli blízko jednoho ze zdrojů severoamerické country music.

Verdiho Messa da Requiem
K dramaturgickým vrcholům a také interpretačně hodnotným dominantám festivalu rozhodně patřilo provedení jednoho z vrcholných vokálně-instrumentálních děl Giuseppa Verdiho, jímž je jeho Messa da Requiem (4. 8., Pivovarská zahrada). Co do monumentality i kompozičního mistrovství tvoří Verdiho Requiem důstojný romantický pendant k Mozartovu Requiem a autora, jehož ke komponování obvykle vedly závažné pohnutky, roku 1873 k tvorbě motivovala smrt ideově mu blízkého, významného italského spisovatele Alessandra Manzoniho. Stejně jako Verdi byl příznivcem sjednocené Itálie, a upřímně – kdo u nás dnes o něm ví? K provedení se tentokrát sešla – jak výsledný tvar i ukázal – naprosto kompetentní tělesa spolu s dirigenty i sólisty. V čele zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů stanul Stanislav Vavřínek, Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala. V obsazení pěveckého sólistického kvarteta vinou náhlé zdravotní indispozice muselo ovšem dojít hned ke dvěma změnám. Sopranistku Mariu Kobielskou nahradila Eva Hornyáková, altový part provedla Terézia Kružliaková, tenoristu Otokara Kleina nahradil Jaroslav Březina a basový part provedl Peter Mikuláš. Orchestr podal vyrovnaný výkon ve vyrovnaném spektru jednotlivých sekcí, zaujal hned prvními takty tajemnou atmosférou úvodu. Svému výkonu vděčil koncentrované pozornosti a tím pádem i bezprostřednímu napojení na dirigenta, jehož koncepční nadhled a evidentně stimulující vedení se účinně a s nepolevující jistotou obráželo ve výrazově dynamické i barevné rezonanci svěřeného tělesa, včetně rytmických i tempových náležitostí. Ze sólistů průběžně poutala pozornost T. Kružliaková výtečně vedeným altem, po celé škále rozsahu barevně i dynamicky znělým a vyrovnaným, s výrazově bohatou paletou odstínů. E. Hornyáková si v podmínkách „záskoku“ počínala s přesvědčivou jistotou, její doménou byla spíše střední poloha. Krásný zážitek ovšem poskytl výkon J. Březiny. Jeho exponovaná sóla se skvěla procítěnou naléhavostí, neselhávající technickou jistotou a jedinečnou výrazovou individualizací odpovídajících úseků jeho partu v souladu s obsahem textové i hudební složky díla. Zkušený a znalý P. Mikuláš imponoval niterně vyrovnaným pojetím zejména kontemplativních dílčích částí a vůbec vyrovnanou jednotou pěvecké techniky a výrazu. Adekvátním prostorem pro Verdiho Requiem je pochopitelně chrámová katedrála, bývá také prováděno ve velkých divadlech a koncertních síních, ale ani situování v plenéru mu nemusí být cizí. Hodně záleží na kvalitě ozvučení a možno konstatovat, že tentokrát se pro to vykonalo, co ve stávajících podmínkách bylo možné. Jen jedna věc byla na velice zdařilém večeru zkraje vlahé letní noci zarážející – nepochopitelně vlažná reakce publika.

Festivalové finále
Skutečné překvapení v podobě okázalé schow uchystal večer sobotního festivalového finále (5. 8.) v celém prostoru rozlehlé zámecké zahrady Státního hradu a zámku Český Krumlov. O to více, že v dosavadní, více než pětadvacetileté historii festivalu tomu tak bylo poprvé. „Noc barokních mistrů“, jak byla celá velkolepá, abych tak řekl „mezioborově“ koncipovaná akce nazvána, měla být a také byla – ovšem novodobě značně stylizovanou – evokací někdejších zdejších schwarzenberských slavností v 18. století. Novodobá iluze baroka se na nás opravdu hrnula všemi směry a smysly – nehledě na často používané, doslova všudypřítomné a hrčivě zdůrazňované slovo baroko a jeho odvozeniny v moderování Jana Čenského, který nás celým večerem provázel, přes zastavení u barokní fontány s úchvatným pohledem na iluminovanou zahradu a baletní vystoupení, které přešlo v levitaci knížecí koruny nad vodotrysky, s pokračující procházkou v anglickém parku za otáčivou scénou, dále s koncertem a následnou opulentní hostinou mezi vzrostlými kmeny staletých stromů až po efektní završení ohňostrojem kolem půlnoci, realizovaným na ostrůvku revitalizovaného jezírka. Zmíněný název Noc barokních mistrů ovšem příslušel především samotnému koncertu, který se místně i časově odehrával uprostřed setmělé a zároveň iluminované zahrady. Počasí pořadatelům, interpretům i návštěvníkům opravdu přálo, takže koncert si všichni mohli vychutnat bezezbytku, jedině snad s akusticky zplošťujícím limitem prostředí a tudíž i nezbytného ozvučení. Celá hudební produkce na pozadí kulis vypůjčených ze zdejšího unikátního zámeckého divadla svým vizuálním, repertoárovým a celkově výrazovým charakterem poněkud zvláštním způsobem kontrastovala s okolní velkolepostí. Nicméně i zde bylo pamatováno na zvukově lesklou patinu barokních hudebních produkcí a postaral se o ni výtečný trumpetista Marek Zvolánek nejprve známým Preludiem k Te Deum (úvodní fanfára se stala znělkou Eurovize) Marka Antoina Charpentiera, dále v koncertantní skladbě Sinfonia Spirituosa Georga Philippa Telemanna a zejména v Koncertu D dur pro housle a trubku téhož autora. Orchestrální pendant v podobě smyčcového pléna a bassa continua zajišťoval stylově fundovaný soubor, jenž má adorovaný epiteton závěrečné festivalové akce přímo ve svém názvu – Barocco sempre giovanne, s uměleckým vedoucím Josefem Krečmerem. Sólistickými výkony, které ovšem v daném prostředí nevynikly, jak by měly, zaujaly houslistky Iva Kramperová a Markéta Klodová ve známém Dvojkoncertu d moll Johanna Sebastiana Bacha. Dramaturgicky vhodně volený program sestával skutečně ze skladeb „barokních mistrů“, vesměs Bachových současníků, a doplnily ho ještě Divadelní předehra, op. 4 č. 4 Pietra Antonia Locatelliho, Sinfonia C dur Antonia Vivaldiho a Pochod prince dánského na závěr. Pojednávaný koncert se v kontextu celého večera stal v dobrém slova smyslu epizodou víceméně komorní, ale jinak to asi nešlo, a nakonec to vůbec nebylo na škodu...
Letošní 26. festivalový ročník přišel v rozmezí třech týdnů s nabídkou celkem 19 koncertů v tradičních, již osvědčených českokrumlovských lokalitách, jako jsou Zámecká jízdárna, pod širým nebem Pivovarská zahrada, Zahrada Kooperativy nebo Zámecká zahrada, pro komorní akce pak atraktivní Maškarní sál nebo kostel Božího Těla. Kromě koncertů, na něž jsme soustředili pozornost v samostatných recenzích, je v kategorii symfonických těles třeba zmínit Symfonický orchestr Českého rozhlasu a z těch regionálních co do angažovanosti Jihočeskou filharmonii. Z tematických koncertů se těšil pozornosti muzikálový koncert „Bravo Broadway“ nebo francouzské šansony v podání Radky Fišarové. Publikum se letos potěšilo výkony sólistů zejména mladší generace, jako například litevského houslisty Juliana Rachlina, kanadské violistky Sarah McElravy nebo houslisty Da Yoon Youa z Jižní Koreje. Celým festivalem se jako stříbrná nit příznačně vinula řada komorních koncertů, při nichž hodnotný zážitek i poznání kromě jiných poskytli především čeští umělci a natolik různorodé ansámbly, jako jsou Schola Gregoriana Pragensis, Škampovo kvarteto, violoncellista Petr Nouzovský s kytaristkou Miriam Rodriguez Brüllovou a Smetanovo trio.

Nahoru | Obsah