Hudební Rozhledy

Ostravské dny nové hudby

Milan Bátor | 10/17 |Festivaly, koncerty

Keiko Shichijo ve skladbě Holography iránského skladatele Mofakhana

Festival ukazující nekompromisní a radikální cesty hudby 20. století letos proběhl ve dnech 24. 8. – 2. 9. Celkem se v Ostravě odehrálo 22 koncertů, během nichž zazněla řada českých i světových premiér současné experimentální nové hudby. Tradiční rozměr festivalu Ostravské dny. Festival nové a experimentální hudby (dříve Ostravské dny nové hudby) i letos zahrnoval orchestrální kompozice, současnou operu, vokální skladby, zvukové instalace, maraton elektronické hudby, experimentální performance i díla nejmladší skladatelské generace – rezidentů institutu. Exkluzivitou letošního festivalu byla světová premiéra symfonického orchestru mladých pojmenovaného symbolicky ONO (Ostrava New Orchestra).

CAGE CHESS SHOW, STRING NOISE
V pátek 25. 8. se v prostoru pojmenovaném s drsnou ostravskou poetikou Staré koupelny uskutečnila nejprve elektronická verze Chess Show (Homagge to John Cage). Jednalo se o projekt klavíristy Reinholda Friedla a Opening Performance Orchestra, který tvořili čtyři členové. Smyslem hlukového konceptu bylo rozeznít pomocí čtyř macbooků simultánní úryvky z různých děl Johna Cage. Reinhold Friedl kromě klavíru využil mikrofon k syrovým výkřikům či hlasitému pojídání jablka. Chess Show mělo i svou vizuální analogii v podobě videoprojekce šachovnice, jejíž torzo mělo být přidanou hodnotou. Celá kompozice trvala přesně 64 minut. Už během ní však někteří posluchači neúměrnou zvukovou intenzitu nevydrželi a odcházeli. Jako smysluplný počin Chess Show ve svém celku příliš nevyzněl.
Daleko větší úspěch mělo vystoupení houslového dua String Noise, které tvoří Conrad a Pauline Kim Harris. Jejich program obsáhl převážně hudbu českých skladatelů, přičemž dramaturgicky se na jeho koncepci podílel Michal Rataj, jehož skladby a elektronické mezihry rámovaly celý koncert. Rataj hned v úvodu zaujal svou sónickou skladbou Glassy Fragile. Po ní následovala poněkud zmatená a nesourodá Fuga Georga Friedricha Haase, která sestávala pouze z velmi rychlých běhů a chaotických intervalových poměrů. Mnohem více upoutala světová premiéra skladby Nothing is free Petra Cíglera s invenční rytmikou a neofolklorní barvitostí. Vrcholem koncertu byla složitě strukturovaná kompozice Alexe Minczeka s názvem Way. Po ní přišlo mírné uvolnění v podobě September Petra Bakly, jež si pohrávala s tonalitou. Celý koncert zakončila Ratajova The Long Sentence II, která působila jako most s Minczekovou Way. Ratajova originální zvuková představivost se ukázala jako nejzajímavější prvek celého večera. Houslové duo String Noise potvrdilo své dominantní postavení v interpretaci nové hudby a hudby využívající nestandardní kompoziční postupy.

ONO POPRVÉ
Letos poprvé se festivalu Ostravské dny nezúčastnila Janáčkova filharmonie. Z důvodu uměleckých neshod mezi ředitelem festivalu Petrem Kotíkem a filharmoniky se organizátoři Ostravských dnů rozhodli k radikálnímu kroku do neznáma. Vznikl nový orchestr, který doplnil tradiční členy Ostravské bandy. Těleso o více než 80 hráčích se představilo ve světové premiéře 27. 8. v akusticky obávaném prostředí Trojhalí Karolina. Naštěstí jsou v čele festivalu skuteční profesionálové, akustika obrovského interiéru byla ošetřena akustickými paravány i vhodným situováním jednotlivých nástrojů orchestru. Program byl sestaven z kompozic různé úrovně. Zvukově stereotypní pásmo jednoho a téhož akordu v délce asi třiceti minut napsal americký autor Phill Niblock pod názvem #9.7 (světová premiéra). Podle svých slov skladbu opatřil sólovým violoncellovým partem. Výsledek však zněl rozpačitě: violoncellista Juho Laitinen hrál celou půlhodinu to samé co orchestr. Skladba působila nudným, vyprázdněným dojmem, pokud by mohla fungovat, pak maximálně jako zvuková instalace, součást výstavy či performance. Přesvědčivější práci s hudební matérií předvedli Devin Maxwell a Idin Samimi Mofakhan, kteří byli rezidenty Ostravských dnů. Zejména Holography iránského skladatele Mofakhana se sólovým klavírem Keiko Shichijo byla ilustrací, že i radikální hudbu lze vytvářet na seriózních základech a myšlenkově aktivním scénáři.
Vrcholem byly kompozice Salvatora Sciarrina a Iannise Xenakise. Sciarrinův houslový koncert s podtitulem Giorno velato presso il lago nero přednesla znamenitým způsobem přední česká interpretka Hana Kotková. Pronikavý intelekt houslistky jí umožňuje pohybovat se bez obtíží v hudbě různých stylových konfesí. Není rovněž tajemstvím, že dílo italského mistra Sciarrina je Kotkové bytostně blízké. Provedení extrémně náročné partitury nastudoval dirigent Bruno Ferrandis, jehož minuciózní příprava a ponor do díla se odrážel v každém dirigentském gestu, naprosto přesné pozornosti v udávání nástupů a plastické tektonické výstavbě. Xenakisovu Aïs provázely drobné zmatky ve vertikální synchronii některých nástrojových sekcí, což bylo částečně způsobeno chaotickým řízením dirigenta Petra Kotíka, který neprojevil dostatečný přehled v partituře. Přesto se orchestr ONO při své premiéře představil v dobrém světle, šlo evidentně o talentované interprety, kteří jevili nadšení a zájem o problematiku provozování experimentální hudby. Na Ostravských dnech lze, při přísnějším výběru některých kompozic, očekávat i nadále převážně inspirativní zážitky.

NEKONEČNÁ VOKÁLNÍ KOSMOLOGIE S NEUE VOCALSOLISTEN STUTTGART
Helena Havlíková

Pro letošní bienále Ostravských dnů se podařilo získat stuttgartský soubor Neue Vocalsolisten, který vystupuje na prestižních festivalech soudobé hudby. Jejich koncert se synergickým efektem lokace do kostela sv. Václava (29. 8.), který v sobě propojuje historickou kotvu jedné z nejstarších ostravských památek s novodobou rekonstrukcí, byl i v kontextu našeho koncertního „provozu“ včetně například hostování Hilliard Ensemblu nebo britských The King‘s Singers ale i amerického Chanticleeru mimořádný.
Stuttgartské vokální septeto s rozsahem od vysokého koloraturního sopránu Johanny Zimmer přes kontratenor Daniela Glogera po profondní bas Andrease Fischera samo sebe považuje za idealisty a badatele, kteří ve spolupráci se soudobými skladateli objevují nové zvuky a interdisciplinární žánry propojující vokální hudbu s médii, vizuálním uměním, literaturou i starou hudbou. Každý rok soubor uvede v premiérách na dvacet současných kompozic. Působí od roku 1984 a vyniká fantastickou sezpívaností, perfektní vokální technikou a až neuvěřitelnou intonační přesností v mikrointervalech i příkrých hlasových skocích v polyfonně traktovaném předivu linií i ve zvukových clusterech s homofonní sazbou.
První část koncertu vyplnilo Dvanáct madrigalů Salvatora Sciarrina na dvakrát odlišně zhudebněnou šestici japonských haiku Matsua Basha ze 17. století s křehkým zvukovým tušením přírodní lyriky spjaté s vlnami, větrem, sluncem, skalami, cikádami nebo skřivanem. Neue Vocalsolisten dali tomuto rozsáhlému dílu takový tah a napětí, že čtyřicet minut uteklo jako voda. Zvukově masivněji vyzněl Glas (Umíráček) na nepřeložitelný text složený z útržků slabik a hlásek jako základního principu, který souboru Neue Vocalsolisten loni věnoval německý skladatel Enno Poppe. Charakter hudebně-dramatické kompozice vtiskl svým Dvěma scénám Friedrich Cerha, ve kterých se sólisté, opět bez srozumitelnosti slov, „domlouvají“, překřikují, hádají a vymezují vůči dominantnímu kontratenoru. Meditativní ráz měla kompozice zebaoth (Bůh zástupů) Konstantina Heuera, rezidenta Institutu Ostravské dny 2017. Koncert uzavřela kompozice Lidé slyšte Karlheinze Stockhausena, vokální adaptace závěrečné části jeho operního cyklu Licht (Světlo) s tajemnou kosmologií nekonečně mnoha konstelací věčných galaxií, kterou soubor Neue Vocalsolisten umocnil tím, že se jeho členové rozestoupili po celém obvodu kostela a postupně „rotovali“ s barevnými modely planet, až se jejich zpěv s odchodem souboru mimo prostor kostela vzdaloval a smířlivě zanikl. Byl to strhující koncert.

SRNKA SVOU OPEROU HLUK NEDĚLÁ
Třebaže se na soudobou operu u nás soustřeďuje bienále NODO (New Opera Days Ostrava), i v rámci letošní přehlídky nové a experimentální hudby Ostravské dny, které se s NODO ob rok střídají, byla uvedena opera Miroslava Srnky Make No Noise. Tomuto skladateli, čtyřicátníkovi, se jako jednomu z mála soudobých českých tvůrců podařilo prosadit se v zahraničí, kde je pohříchu známější než u nás – připomeňme jeho loňský úspěch opery Jižní pól, kterou v Bavorské státní opeře prosazovaly takové osobnosti, jako je dirigent Kirill Petrenko nebo sólisté Thomas Hampson a Rolando Villazón. Také opera Make No Noise z roku 2011 vznikla na objednávku tohoto významného světového operního domu s podporou stipendia programu Jerwood Opera Writing Fellowship v „Brittenově“ Aldeburghu, který tak dává dohromady mladé tvůrce z různých divadelních oborů. A dalšího uvedení se dočkala přede dvěma lety na festivalu v Bregenzu – se sólisty, které jsme mohli vidět v Ostravě.
Make No Noise není žádná odpočinková líbivá opera nebo ironizace tohoto „zastaralého“ žánru, ke které se dnes mnozí „alternativní“ skladatelé uchylují. Námět své první celovečerní opery, která vznikala tři roky, si Srnka s australským režisérem Mattewem Luttonem a libretistou, australsko-britským dramatikem Tomem Hollowayem, vybral závažný. Na tehdy 36letého skladatele hodně drsný až depresivní, jakkoli se zábleskem naděje na konci.
Opera vychází z filmu španělské režisérky Isabel Coixet Tajemství slov. (Podle jejího filmu My Life Without Me o mladé matce, která před rodinou tají, že je v posledním stádiu rakoviny, vytvořil Srnka kompozici pro soprán a orchestr, která zazněla v roce 2013 na Pražském jaru v podání Ensemble Intercontemporain.) Ale kdo film nezná, z operního zpracování si teprve postupně z různých útržků a nápovědí skládá fabuli. Děj se koncentruje na komorní, intimní příběh dvou lidí poznamenaných hlubokými životními traumaty, která se jim jen těžce daří překonávat. Ve válce znásilněná, zhanobená a psychosomaticky nedoslýchavá Hanna se uzavírá do světa svých obsedantních stereotypů, naslouchátko vypíná a s okolím komunikuje spíše skřeky než mluvou. Pro své introvertní a nesociální chování se v továrně, kde pracuje, stává terčem posměchu i nenávisti. Při hledání nového místa se dostane jako ošetřovatelka na ropnou plošinu. Pečuje o Josepha, který se zde při požáru těžce zranil a dočasně oslepl. Joseph se vyrovnává s vinou za smrt svého nejlepšího přítele, který při požáru zahynul, patrně záměrně, protože zjistil, že mu jeho žena byla nevěrná právě s Josephem.
Srnka ve své komorní opeře pro pět sólistů a třináctičlenný orchestr s převahou dechových nástrojů a bicích, ale i zvukovými pásy neplýtvá slovy a v hudbě využívá zvukový potenciál děje, například situace, kdy Hanna „vypíná“ vnější svět odložením naslouchátka a Srnka ji nechává v jejím vlastním zvukovém prostoru (vyjádřeném elektronicky), kdy se zajíká svou koktavostí. V plastické struktuře, která jen pozvolna posouvá příběh, velmi sugestivně vyjadřuje především emocionální stavy postav. Jeho hudební ztvárnění působí mnohdy až halucinatorně a mysteriózně – Srnka ostatně v rozhovorech uváděl, že ho inspirují třeba i matematické modely letu ptačího hejna. A hledání nějakého řádu „za“ zdánlivým chaosem a náhodami, je v jeho hudbě znát. Využívá i mikrointervaly, clustry, ale i svým způsobem navracející se „leitmotivy“. Závěrečná scéna, ve které Hanna a Joseph dospějí v tichém pianissimu dvou hlasů bez orchestru k vzájemnému souznění, má obrovskou sílu.
Pro původní ostravské nastudování byla určující skvělá volba chladně industriálního prostoru obnažených kovových konstrukcí a betonu v nově zrekonstruovaném Trojhalí Karolina a vynikající sólisté, či spíše skvěle zpívající herci v čele s představiteli obou hlavních rolí – kanadskou performerkou Meashou Brueggergosman a barytonistou Holgerem Falkem, který Josepha zpíval nejen v Bregenzu, ale i při bavorské premiéře. Roli úřednicky věcné Inge z centra pro oběti týrání vytvořila mezzosopranistka Katali Károlyi a další postavy, se kterými se protagonisté dostávají do kontaktu (arogantní dělník, chladný šéf, pomstychtivý kuchař, autistický vědec počítající mořské vlny), vystihli tenorista Taylan Reinhard a barytonista Maciej Idziorek. Svou vyhlášenou pohotovost znovu osvědčila Ostravská banda, tentokrát pod taktovkou Josepha Traftona. Akustické řešení zvuku orchestru ze strany a elektronického zvuku z reproduktorů do všech stran nad „jevištěm“ však bylo posluchačsky matoucí.
O všechny tyto kvality se mohl opřít režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou, ligth designerem Stanislavem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Neilustrovali konkrétní situace útržkovitého příběhu a divákům při orientaci v ději pomáhali prostřednictvím promítaných titulků, které obsahovaly i scénické poznámky. Ve shodě se Srnkovou hudební koncepcí se soustředili na vnitřní izolované světy Hanny a Josepha tak, že je diváci pozorují shora v prostoru izolovaném betonovým nájezdem do podzemního prostoru Trojhalí Karolina, na kterém je umístěna pouze ruční pumpa, z jejíž vody se Hanna snaží načerpat životodárnou energii. Třebaže je šedá plocha nájezdu vymezena vylepenými žluto-černými páskami s pravými úhly pro komisního bosse a nepravidelnými klikyháky pro autistického vědce, Hanna a Joseph se míjejí. Pouze jejich stíny jsou vidět vedle sebe. Napětí z jejich hledání vzájemného vztahu se stupňuje, než si v samém závěru při ztišeném zpěvu bez orchestru pohlédnou do očí. Make No Noise je jedna z nejlepších Nekvasilových režií.
Srnku zajímá komunikace v širokém pojetí a významu – oba protagonisté jeho opery Make No Noise se k sobě přibližují nejistě, zpočátku ona neslyší, on nevidí, teprve postupně se z útržků slov stávají věty a opravdový dialog. K dialogu, který vede Srnka s operou a soudobými diváky, stojí za to se připojit.

Ostravské dny. Festival nové a experimentální hudby – Miroslav Srnka: Make No Noise. Hudební nastudování Joseph Traflon, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, zvukový design Otakar Mlčoch, světla Stanislav Dvořák. Premiéra 1. 9. 2017, Trojhalí Karolina.

Nahoru | Obsah