Hudební Rozhledy

Theatrum Kuks

Vojtěch Frank | 12/17 |Festivaly, koncerty

V rámci festivalu eatrum Kuks vystoupil v krásných prostorách Lapidária hospitálu s originály Braunových soch i chlapecký pěvecký sbor Bonifantes.

Letošní ročník festivalu Theatrum Kuks (22. 8. – 27. 8.) přinesl kromě řady divadelních projektů také množství zajímavých hudebních vystoupení. V bohatém hudebním programu byl zastoupen především barokní a klasicistní repertoár v žánrech od opery po loutnovou instrumentální hudbu, avšak nechyběla ani současná sborová tvorba. Na Kuksu se konala také pěvecká dílna. Přinášíme vám recenze dvou vrcholných počinů festivalu: koncertu pardubického sboru Bonifantes a představení barokní serenaty Carla Müllera Il natal di Giove v podání ansámblu Damian.

Pardubický chlapecký sbor Bonifantes pod vedením Jana Míška představil v lapidáriu kukského hospitalu (26. 8.) sborovou tvorbu dvou současných českých skladatelů. Missa propria skladatele Jana Jiráska – a stav vytržení z repetitivních struktur, silných jednohlasů, ještě silnějších vícehlasých klastrů a z celkové atmosféry díla, které jako by bylo psáno v tmavých barvách. Abych nebyl špatně pochopen, nejde o dílo depresivní, jde o skladbu v prvé řadě uchvacující svou mystickou velebnou ušlechtilostí. Nechci používat klišé, ale z Jiráskovy mše na nás dýchl závan středověku v nejpochvalnějším slova smyslu. Dýchl na nás duch minulosti. Posíleno tím, že samotný barokní hospital v Kuksu tyto nálady v člověku evokuje. Chlapci ze sboru dokázali odstínit svůj přednes do nejmenších detailů a v harmonických vrcholech skladby člověka z toho širokého a všudy- přítomného zvuku až mrazilo. O bezchybné intonaci ani nemluvím.
Pro mě osobně bylo ale o něco zajímavější setkání s kompozicí Radka Rejška Statuae kuksenses. Dílo zde bylo představeno ve světové premiéře. Už když jsem se dozvěděl, že bude na Kuksu premiérována skladba takového názvu, přemýšlel jsem, jakým způsobem se skladatel zhostí tohoto úkolu. Rejšek zhudebnil latinské texty související s přídomky Braunových soch a vytvořil rozsáhlou, náročnou a prokomponovanou kantátu pro sbor s doprovodem varhan. Varhanní part zde ovšem hraje roli mnohem větší než pouze doprovodnou. Varhanám svěřil skladatel hudbu, která propojuje celou skladbu, exponuje veškerá témata a symfonicky s nimi pracuje. S trochou nadsázky lze říct, že varhany se starají o hudbu. Sbor se pak s nemenší mírou nadsázky stará o text a obsah. Ať už v lakonických výkřicích nebo v šeptaných slovech-idiomech, odkazujících k jednotlivým ctnostem a neřestem. Hudba svěřená sboru je zkrátka mnohem sémantičtější. A tyto dvě zdánlivě nezávislé složky funkčně kooperují a skladba „pro sbor a varhany“ jako celek vyznívá velmi sugestivně, byť je pro posluchače náročnější na koncentraci.
O to víc musím smeknout před uměním sboru a varhanice Jiřiny Marešové-Dvořákové. Chlapecký sbor, složený ze členů různého věku, přednesl dvě navýsost náročná současná díla s obdivuhodnou precizitou. Sbormistr dirigoval zdrženlivým gestem, ale o to rytmicky přesněji a jasněji. Varhanice hrála s entuziasmem, citem a přehledem. Koncert citlivě a organicky splynul s jinak barokním programem festivalu a stal se jedním z jeho vrcholů.

Ensemble Damian v čele se svým uměleckým vedoucím Tomášem Hanzlíkem nastudoval holdovací serenatu Il natal di Giove jaroměřického dvorního skladatele Carla Müllera (25. 8.) – a neváhám říct, že tato inscenace nabídla všem divákům požitek přímo nevídaný. Jaroměřice, stejně jako Kuks, měly svého hudbymilovného hraběte a v první polovině 18. století se v obou sídlech pěstovala italská opera, v Čechách tehdy fenomén poměrně nový. Sporck byl s jaroměřickým hrabětem Questenbergem v kontaktu, a tak má uvedení díla jaroměřického dvorního skladatele Müllera z roku 1748 na kukském festivalu své historické odůvodnění.
A teď už k samotné inscenaci: výběr kukského lapidária, dlouhého úzkého prostoru lemovaného Braunovými sochami, pro inscenaci barokní opery považuji za nesmírně šťastný. Režijní pojetí totiž pracovalo velmi hutně s barokní gestikou a kostýmy a velmi střídmě s kulisami a rekvizitami. Gesta pěvců a jejich vzezření tak citlivě korespondovalo s emočním rozmachem Braunových soch. Člověk si navíc mohl domýšlet metaforický význam takových kooperací. Na dramaturgicky vypjatých místech serenaty režisér nasadil bohatší scénickou akci. Dynamická scéna s vlnobitím působila neobyčejně silným dojmem a podobný dojem zanechaly občasné taneční kreace, či spíše davové hemžení (zdánlivě chaotické, avšak do detailu promyšlené).
Překvapením pro všechny byla nečekaná kvalita Müllerovy hudby. V prvé řadě je Müller silný melodik. Často staví motiv na dlouhých vyrážených akordických tónech, přičemž udržuje napětí velkými intervalovými skoky. V pomalejších áriích umí vyšperkovat prostý, a přitom nesmírně expresivní melodický oblouk – záležitost tak typickou pro galantní styl. Při tom všem neztrácí originalitu v harmonii. Müller svou hudbou promlouvá do srdcí posluchačů, je chytrý i hravý, promyšlený i spontánní. Dobrým příkladem za všechny je árie Non so dirti, stylizovaná do podoby menuetu, na který se dá tančit, ale jehož melodie je zde o tolik sofistikovanější, než by se na normální menuet slušelo.
Zbývá jen poděkovat umělcům za to, že poskytli návštěvníkům festivalu příležitost poznat toto neznámé dílo, a hluboce se sklonit před jejich umem. A ještě poznámka: tento večer jsme vlastně poznali celé Müllerovo přeživší dílo – před šestou scénu byla totiž šibalsky vsunuta jediná další dochovaná skladba Carla Müllera – předehra ke gratulační kompozici Issicratea.
Neděle jako poslední den festivalu v Kuksu (27. 8.) byla v souladu s názvem „Loutna nejen barokní“ věnována fenoménu loutny, a to hned v několikeré konkretizaci. Nejprve matiné loutnisty Milana Černého „Mezi Prahou a Vídní“ v podobě věrohodné interpretace a výběrem převážně anonymních skladeb z doby okolo 1700 poukázalo na barokní loutnu jako konkrétní nástroj. Odpoledne, v rámci již třetího festivalového „Barokování“, se konal diskusní panel k Loutně české jako jedinečné sbírce písní Adama Michny z Otradovic z roku 1653. Na ni bezprostředně navázala svým způsobem parodizující současná hudebně-dramatická inscenace Loutnacz podaná souborem Geisslers Hofcomoedianten. Důstojné završení znamenal koncert Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, jenž v kostele Nejsvětější Trojice nechal zaznít celému kompletu původních třinácti písní Michnovy Loutny české v autentické interpretaci. Důkladnou rekapitulaci dané problematiky přináší podrobná recenze na webových stránkách Hudebních rozhledů – www. hudebnirozhledy.cz

Theatrum Kuks – Carl Müller: Il natal di Giove. Dirigent, režie a kostýmy Tomáš Hanzlík. Jediné představení 25. 8., Lapidárium hospitálu Kuks

Nahoru | Obsah