Hudební Rozhledy

Olomoucké barokní slavnosti

Helena Havlíková | 12/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Z inscenace Carla Müllera Zrození Jupitera Foto ©

Už pět let se Jezuitský konvikt, dnes Umělecké centrum Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, stává během prázdninového července kongeniálním prostorem pro operní hostinu, při které Ensemble Damian se svým uměleckým vedoucím Tomášem Hanzlíkem „servíruje“ nejen barokní, ale i soudobé minimalistické neobarokní hudební divadlo ne jako suchopárnou učenost, ale jako hravou a vtipnou připomínku tehdejších zábav s nevtíravými paralelami k současnosti. Letos bylo „menu“ složeno ze šesti „chodů“.

Kromě nové verze Hanzlíkovy neobarokní opery Lacrimae Alexandri magni / Slzy Alexandra Velikého na libreto podle anonymního latinského textu školské hry určené studentům řečnictví a poezie ditrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou v roce 1764 a starších produkcí Zouharovy Coronide, Harlekýnových dobrodružství Tomáše Hanzlíka a jeho Endymia byly uvedeny tři barokní serenaty: La contesa de’numi / Spor bohů Leonarda Vinciho (1690–1730), Il natal di Giove / Zrození Jupiterovo Karla Müllera (1719–?) a La Senna festeggiante / Oslavující Seina, RV 693 Antonia Vivaldiho (1678–1741).
Vinciho Spor bohů má vztah i k českým, resp. moravským zemím, protože jeden z opisů tohoto díla se dochoval v archivu v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde byl někdy po roce 1733 uvedený s upraveným textem u příležitosti oslavy narozenin hraběte Jana Adama Questenberga. Serenata ovšem vznikla s jasným „politickým“ zadáním jako součást velkolepých oslav narození francouzského dauphina Ludvíka Ferdinanda, který se po třech dcerách konečně v roce 1729 narodil králi Ludvíkovi XV. a jeho manželce Marii Leszczyńské (a v té době nikdo nemohl vědět, že se nakonec kralování nedočká, jeho otec ho přežije a následníkem se stane jeho syn Ludvík XVI.). Slavnosti s instrukcemi i štědrou finanční podporou francouzského dvora se konaly nejen ve Francii, ale i v dalších zemích. Pro ty římské, při kterých nechybělo ani Te Deum, závod divokých koní a ohňostroj, objednal zdejší francouzský velvyslanec kardinál Melchior de Polignac výpravnou festa teatrale právě u Leonarda Vinciho, vždyť v té době patřil k předním operním skladatelům a působil jako impresário zdejšího Teatro delle Dame. Z dnešního pohledu patří Vinci k oněm stovkám zdatných skladatelských řemeslníků, kteří si osvojili kompoziční techniky tehdejší neapolské opery.
I když byl adorační účel díla jasně stanoven, libretista, kterým nebyl nikdo menší než „guru“ italské barokní opery Pietro Metastasio, vytvořil vtipný a zábavný text, jemuž dodal Vinci árie s typicky italskou vzletnou melodikou a požadovanou pěveckou virtuozitou, efektní ansámbly i jásavou předehru: Nejvyšší bůh Jupiter uklidňuje na Olympu lítou hádku tří bohů – boha rozumu, umění a harmonie Apollóna, boha války Marta a bohyně spravedlnosti Astrey – a dvou alegorických postav – Míru a Štěstěny. Přou se o způsob výchovy dauphina – Mars slibuje, že královského chlapečka vyučí vojenské zdatnosti, Mír chce kolem něj nechat rašit olivy a v jejich stínu smočit jeho rty v prameni poznání, Štěstěna garantuje uklidnění všech vln kolem osudu jeho královské lodi, Astrea hodlá chlapce vést ke shovívavosti k jiným a přísnosti k sobě, Apollón je připraven k oslavným písním na Ludvíkovu spravedlivost a zbožnost. Božské „prezentace“ s vychloubáním jejich zásluh a vzájemným vyhrožováním nakonec Jupiter moudře a smířlivě uzavře přáním, aby vzájemně vyvážili své protichůdné schopnosti a na výchově se podíleli svým umem všichni. Zhruba dvouhodinová oslavná serenata má přehlednou strukturu – v každém ze dvou dějství se postupně po recitativu představí rozsáhlou třípětidílnou árií jednotlivé postavy a v závěru se spojí do oslavného ansámblu. Podobnou, ve své době zavedenou strukturu mají i ostatní uváděné serenaty.
Pokud byl Vinciho Spor bohů podobně jako spousta dalších kompozic především italských oper na Jaroměřické panství s dvěma stovkami hudebně dramatických představení v rozmezí let 1722–1752 importován, holdovací serenata Il natal di Giove vznikla přímo pro Jana Adama Questenberga, jak výzkum Vladimíra Helferta posunuly ve svých muzikologických pracích Jana Peroutková a Michaela Macháčková, která ve své diplomové práci z roku 2015 serenatu Il natal di Giove podrobně rozebírá. Zkomponoval ji v roce 1748 Carl Müller. Hrabě si totiž všiml hudebního talentu tohoto svého kancelisty, dopřál mu školení ve Vídni a pravděpodobně také v Itálii, takže od roku 1743 mohl zastávat funkci skladatele, a to až do roku 1754, kdy požádal o propuštění ze služeb. Jeho další osudy jsou zatím neznámé. Il natal di Giove je jediná kompletně dochovaná Müllerova kompozice, kterou pro uvedení na olomouckém festivalu Hanzlík doplnil o úvod z Müllerovy gratulační kompozice Issicratea. Svědčí nejen o Müllerově zběhlosti, se kterou vstřebal italské vlivy s kánonem afektů a hudební symbolikou pro vyjádření emocí a situací včetně tak oblíbené dramatické bouře, ale i o jeho muzikantském talentu, díky kterému má jeho Jupiterovo zrození úroveň odpovídající vyspělým kompozicím galantního stylu.
Také děj Müllerovy serenaty vychází z holdovacího účelu. Metastasiovo libreto čerpá z antické mytologie s obvyklou zápletkou špatně pochopeného proroctví. Kněz Adrasto z odmítnutí obvyklé obětiny dovodí, že bohové požadují, aby byla obětována jedna ze dvou královských dcer. Jak Melite, tak Amaltea však chtějí svou smrtí zachránit svou sestru a jejich odhodlání, ušlechtilá ctnost zemřít jedna pro druhou a blaho vlasti, naděje a víra tvoří základ zhruba osmdesátiminutového díla, než bohyně Themis osvětlí pravý význam proroctví, podle kterého mají obě sestry pečovat o právě narozeného Jupitera, jemuž je v závěrečném ansámblu vzdán patřičný hold.

Vivaldiho La Senna festeggiante vznikla v roce 1726 při příležitosti narovnání diplomatických vztahů mezi Benátkami a Francií jako hold francouzskému králi Ludvíkovi XV. a kardinálu Ottobonimu, symbolu onoho benátsko-francouzského usmíření. Také struktura této serenaty je jednoduchá: Seina, role svěřená basu, vítá na svých březích alegorické postavy Zlatý věk / soprán a Statečnost / alt, které putují na královskou korunovaci do Versailles. Když konečně spatří francouzského panovníka, oddané komplimenty neberou konce, když Statečnost přestává milovat hvězdy, protože „se zářivější tváří zastíní vaši krásnou čistotu největší panovník“, což Zlatý věk trumfuje árií, že „nikdy nebyla viděna na trůnu ani zbožnost vznešenější, ani ušlechtilejší majestát, tak nebylo ani na Kapitolu, takové nemělo ani Řecké impérium, podobné se nikdy neuzří“. Jakkoli Vivaldi do svého francouzského holdu použil rozmanité inspirace francouzskou hudbou i své mistrovství zvukomalby a Senna se dnes objevuje v repertoáru různých souborů staré hudby (mj. Collegia 1704), není to žádný veleopus.
Římské provedení Sporu bohů bylo podle dobového tisku v rezidenci francouzského velvyslance v Palazzo Attemps (od roku 1982 sídlo italského ministerstva kultury a po rozsáhlé rekonstrukci dnes sídlo Národního románského muzea) patřičně velkolepé. Na stupňovitém pódiu prý vystupovalo na 130 kostýmovaných hudebníků, nad nimi v hlavních rolích v „nebeských oblacích“ bohové v přepychových kostýmech, tisíce zrcadel odrážely světla svícnů. Také Vivaldiho La Senna u příležitosti oslav svátku sv. Ludvíka v Benátkách s holdem francouzskému velvyslanci, francouzskému králi Ludvíkovi XV. a Ottobonimu byla dozajista velkolepá. A ze scénické poznámky v Müllerově Zrození Jupitera Tomáš Hanzlík dovozuje, že při zjevení bohyně v chrámu scénická akce v Jaroměřicích vyžadovala nějaký druh létajícího stroje v podobě mraků, které se i s bohyní snesly na jeviště a poté se rozestoupily.
Novodobé olomoucké provedení serenat bylo sice výrazně skromnější, ovšem perfektně se hodilo do atria Jezuitského konviktu sousedícího s barokní kaplí Božího těla. Hrálo se ve výpravě typické pro takové produkce Ensemblu Damian – ve zdobných barokních kostýmech (v případě Vivaldiho s Hanzlíkem spolupracovala Vendula Johnová) s naddimenzovanými nástavci na hlavách a typickými znaky jednotlivých postav, například Martovým štítem a helmou, kolem Štěstěny, Apollónovou lyrou, rustikálním košíkem s květinami Míru. Scénu tvořilo pro všechny inscenace Theatrum Schrattenbach, replika barokního divadla, kterou si Ensemble Damian nechal zbudovat na principu vyměnitelných plátěných malovaných bočních kulis a zadního prospektu, jak ho známe například ze zámeckého divadla českokrumlovského zámku. Les, louka, vesnice, nebe a výhled na město namaloval anonym z roku 1900, výhled do zahrady a sál se schodištěm má Ensemble Damian zapůjčený z barokního kostela v Jevíčku, kde plátna z počátku 20. století ležela svinutá na kůru za varhanami. Tomáš Hanzlík doplnil les se dvěma satyry a společně s Janem Flaškou vytvořil i počítačovou animaci dobových podkladů pro ďábelskou tlamu, podmořský svět a rokokovou fresku s vodopádem. Osvětlení skýtá řada světel z podlahy proscénia.
Tomáš Hanzlík, zakladatel a „impresário“ souboru Ensemble Damian, který je duší těchto slavností a má zkušenost s historicky poučenou interpretací barokní hudby, kromě Vivaldiho Senny, kterou dirigoval, při ostatních inscenacích s přehledem řídil od violy Damian Orchestra. Uvádění serenat je ovšem záludné. Šlo o příležitostné kompozice, které vznikaly často narychlo k oslavě významných událostí prominentních osob – narozenin, sňatků, mírových smluv. Tomu odpovídala záplava pajánů naroubovaná na chatrný, či spíše žádný děj. A protože v případě uváděných tří serenat nejde o špičková díla, úspěšné provedení vyžaduje jiskrnou virtuozitu. Té se Tomášovi Hanzlíkovi dařilo dosahovat rozkolísaně – například při Vincim se suverénně uplatnili i hráči na nátiskově a intonačně choulostivé přirozené lesní rohy a clariny a oslavnými fanfárami dodali provedení patřičný lesk. V Müllerovi se už hráči na klariny nevyvarovali drobných selhání. V případě Vivaldiho však Damian Orchestra v až příliš komorním obsazení se smyčcovými nástroji po jednom hráči s výjimkou dvou prvních houslistek zněl řídce, podobně jako sbor, a bylo slyšet každičkou nepřesnost. V kontextu ostatních serenat letošních Olomouckých barokních slavností lze považovat Vivaldiho Sennu za nejméně podařenou. Celkově Hanzlíkovo hudební nastudování nemělo detailní vypracování frází, dynamiky a ozdob, jak to u nás známe například od Collegia 1704 Václava Lukse, ale nepostrádalo hravou muzikantskou radost.
Hanzlík se ujal i režie. Jeho pojetí vychází z barokní gestiky s její popisností slov, kterou ale režisér obohacuje nadsázkou a humorem v pantomimických akcích všech sólistů, kteří jsou často přítomní na scéně i jako „kompars“ a s ironií komentují vystupování svých kolegů či soků. Například scény bouře znázorňuje typicky barokním způsobem s vlněním pruhů látky, mezi kterými se kymácí nejen maketa lodi, ale tu a tam se vynořuje i kluk v novodobých plaveckých brýlích se šnorchlem. Hanzlík se nebál ani drsnějšího žertu např. při pohazování následníkem v podobě panenky a s odpudivým šklebem bohů, kteří miminko štítivě odmítají, když mu přičichnou k zadečku. Bylo to vtipné, nicméně – nevím, kolik diváků zvládlo během Olomouckých barokních slavností více produkcí nebo dokonce všechny – na mě po třech takto bezprostředně po sobě následujících představeních dopadala jednotvárnost z opakování stejných postupů.
Podobně jako hudební nastudování, i obsazení tří serenat, při kterých museli sólisté zvládat árie typické pro operu seria se střídmým zdobením opakovaných částí, mělo proměnlivou úroveň, kdy vedle zkušených sólistů dostávají příležitost i mladí nadějní „učňové“ pěveckého oboru. Vincimu se dostalo talentovaného obsazení dokonce se třemi kontratenoristy: vedle osvědčeného Jana Mikuška, který coby představitel Míru svou kolegyni Štěstěnu navíc doprovodil na cimbál, se uplatnili Leandro Lafont jako uměřený vládce Jupiter a Filip Dámec jako distingovaný Apollón. Dámec se pak v tenorovém oboru méně přesvědčivě uplatnil i v Müllerovi jako kněz Cassandro. Tuto trojici kontratenoristů v Müllerovi doplnil ještě Vojtěch Pačák, který se úctyhodně vypořádal i s brilantní dramatickou árií hlavního kněze Adrasta s belcantovými koloraturami a skoky. Svou energickou ženskostí zaujala Dora Rubart-Pavlíková nejen ve Vincim jako bohyně spravedlnosti, která se ochotně ujala s vtipnou nadsázkou i role dauphinovy kojné, ale i jako Themis v Müllerovi, když z pozice bohyně vysvětlí špatně pochopenou věštbu. Také soprán Hany Holodňákové se v roli královské dcery Melite, odhodlané podstoupit smrt místo své sestry, krásně nesl a měl zvonivou „špičku“ v kontrastu s ostřejším sopránem Anety Ručkové v roli její sestry Amaltey. V případě Vivaldiho však útlý alt Doroty Smělíkové neodpovídal roli Statečnosti, Kristýna Vylíčilová má sice barevně zajímavější soprán, ale v áriích nedosahovala potřebné perlivosti, a i pro zkušeného basistu Jaromíra Noska role Seiny přesahovala jeho rozsah.
Je obdivuhodné, jak Tomáš Hanzlík dokáže naplnit 23 večerů ve velice příhodném prostoru olomouckého jezuitského konviktu s kapacitou 120 míst šesti inscenacemi. A ocenit je třeba i badatelské úsilí a odvahu uvést a prosazovat díla spjatá přímo s Olomoucí nebo dalšími našimi archivy, včetně kompozic zdánlivých „kleinmeisterů“, za jakého by bylo možnost považovat v Jaroměřících nad Rokytnou Carla Müllera.
Při srovnání Ensemblu Damian s jinými soubory, které se u nás věnují staré hudbě, je tento Hanzlíkův soubor ukotven pomyslně někde uprostřed mezi přece jen hudebně zvládnutější svrchovaností typickou pro Collegium 1704 Václava Lukse a až dogmatickým lpěním na dobové interpretační praxi po hudební i inscenační stránce, jak své produkce pojímá Ondřej Macek se svým souborem Hofmusici (letos v českokrumlovském barokním divadle uvede v září novodobou premiéru Didony Antonia Boroniho). Hanzlík z historicky poučené interpretační praxe vychází, ale obohacuje ji muzikantským citem. V tom je podobný přístupu Romana Válka. Jenže zatímco Válkovy inscenace s Czech Ensemble Baroque Orchestra na Hudebním festivalu Znojmo kombinují takto pojatou hudební složku s novodobým režijním pojetím, Hanzlík i v režii vychází ve své replice barokního divadla Theatrum Schrattenbach z kánonu barokní scénografie, kostýmů a gestiky, kterou však zpestřuje vtipně ironickým odstupem. Byly to příjemné večery.

Olomoucké barokní slavnosti 2017. Umělecké centrum Univerzity Palackého – Jezuitský konvikt.
Leonardo Vinci: La contesa de’ numi. Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Premiéra 11. 7. 2017, psáno z reprízy 13. 7. 2017.
Carl Müller: Il natal di Giove. Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Premiéra 19. 7. 2017.
Antonio Vivaldi: La Senna festeggiante, RV 693. Scéna a kostýmy Vendula Johnová a Tomáš Hanzlík. Premiéra 27. 7. 2017.

Nahoru | Obsah