Hudební Rozhledy

Bayreuther Festspiele 2017

Hana Jarolímková | 12/17 |Zahraničí

Johannes Martin Kränzle (Sixtus Beckmesser)

Po deseti letech, kdy jsme Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, na Bayreuthských slavnostech představené v roce 1888, tedy 20 let po premiéře v Mnichově, mohli na Zeleném pahorku poprvé vidět v jejich dosud poslední režii, podepsané Katharinou Wagner, zde byla v letošním roce uvedena další inscenace tohoto Mistrova díla. Tentokrát se jí chopil mnoha cenami ověnčený intendant Berlínské komické opery, Australan Barrie Kosky, první režisér židovského původu, který se za 141 let existence festivalu v Bayreuthu objevil. To však zase není až tak důležitá informace, byť jistě patří k zajímavostem letošního ročníku. Mnohem zásadnější je totiž ta, že tento svérázný umělec v minulosti několikrát prohlásil, že ho Wagner nezajímá, a přesto se pro jednu z jeho oper – uvedené Mistry pěvce norimberské – nakonec rozhodl a, jak se nechal slyšet před premiérou, pokusil se je pojmout „přes Wagnerova zdeformovaného, rozporuplného a znepokojivě komplikovaného génia“.

Pochopitelně nenechal bez povšimnutí problematiku antisemitismu, ovšem Kosky se nevydal cestou stále diskutovaného antisemitismu Wagnerova, ale antisemitismu jako obecného problému, provázejícího lidské společenství již od starověku.
Koskyho inscenační vize začíná ve vile Wahnfried, tedy doma u Wagnerů (což není nic nového, vzpomeňme např. na bayreuthského Parsifala Stefana Herheima z roku 2008), a to již (opět jako u Herheima) během předehry. Na návštěvě je skladatelův tchán Ferenc Liszt a dirigent Hermann Levi, jehož skladatel jako umělce velice uznával (svěřil mu dokonce premiéru Parsifala v rámci druhého ročníku Bayreuthských slavností v roce 1882), ale údajně podle Koskyho slov v programu zároveň i kvůli jeho židovskému původu ponižoval a zesměšňoval. Je 13. 9. 1875, jak se dozvídáme z informace, promítnuté na průhlednou oponu, spuštěnou před scénicky přesvědčivě ztvárněný salon u Wagnerů (Rebecca Ringst) a Mistr přijímá a rozbaluje dárky (snad od svých obdivovatelů?), jimiž se chlubí svým přátelům. Jsou mezi nimi např. boty, hedvábná šála, sada parfémů či obraz s portrétem Cosimy. Tu ovšem sužuje migréna, tak s ní není moc řeč. Scénu doplňují dva výstavní „novofundlanďáci“ Molly a Mark, kteří se jako jediní nepodílejí na přehrávce Mistrů pěvců, které s doprovodem klavíru všichni přítomní předzpěvují. Skladatel vše režíruje, a tak Lisztovi uděluje roli Pognera, Cosima ztvárňuje Evu, Levimu připadne rozporuplná postava puntičkářského Beckmessera a sám Wagner si ponechává role dvě: mladého Walthera Stolzinga i „starého“ Hanse Sachse. Děj oživují i další Wagnerovi dvojníci s černými barety na hlavách, vylézající z klavíru. V tuto chvíli má příběh švih, srší vtipem, ale vyzařuje i ironický podtext – a to zejména v okamžiku, kdy se v pokoji, představujícím posléze kostel sv. Kateřiny, setmí, rozsvítí se svíčky a všichni, oblečení do renesančních kostýmů (Klaus Bruns), pokleknou (kromě Leviho), aby se pomodlili za výsostné německé umění. Tam se sejde i Eva, dcera bohatého zlatníka Pognera, doprovázená služebnou Magdalenou, se Stolzingem, jenž je dívkou zcela okouzlen.
I první setkání meistersingrů, kteří na něm rozhodují o povýšení svých učňů do stavu mistrů, je plné akčních detailů včetně neustálého přeskupování židlí či několika obrazů, které jsou v místnosti a jimž vévodí nový portrét Cosimy, režisérem posléze využívaný i v dalších souvislostech. Z obrazů je např. rovněž vytvořen prostor, uvnitř kterého je schován Beckmesser jako merkýř, upozorňující kladívkem na chyby v písni ostatním se představujícího Stolzinga. I ten totiž usiluje, byť nejprve neúspěšně, o zařazení mezi mistry pěvce, a tím i o možnost ucházet se o ruku Evy. Její otec ji totiž dá jen tomu, kdo zvítězí v soutěži během svatojánských slavností, začínajících následujícího dne.
V závěru dějství se celý pokoj odsune do útrob jeviště, od nichž je scéna oddělena spuštěnou stěnou, znázorňující zadní část zatím téměř prázdné soudní síně norimberského justičního paláce, kde se v letech 1945 až 1946 odehrával soud s válečnými zločinci. V místnosti, jejíž bezpečí chrání vojenský policista, zůstává za pultíkem pouze osamocený Richard Wagner alias Hans Sachs.
I druhé dějství začíná v soudní síni, ovšem pokryté trávníkem (znázorňujícím v dějství třetím louku za městem, kde se koná soutěž), opět od hlediště odděleným průhlednou oponou, na níž je napsán úryvek z deníku Cosimy, datovaný 27. 11. 1870 a obsahující Wagnerovo milostné vyznání. Oba si užívají letního pikniku v přírodě. Po té se opona zvedne a začíná samotný děj, v němž patří vedle Sachsovy skvostně zazpívané písně o Evě vyhnané z ráje, které pánbůh věnoval pár bot, k nejlepším scénám Beckmesserovo neohrabané dvoření se Evě s loutničkou, zpestřené orchestrem přiběhnuvším na scénu. Je to vtipné a odlehčené, o to více vás pak zaskočí hrubé napadení Beckmessera Davidem, který se mylně domnívá, že se dvoří jeho milé Magdaleně (služebné Evy, záměrně oblečené do jejích šatů), a k němuž se přidá zfanatizovaný dav, jenž nešťastnému protagonistovi dostaveníčka loutnu rozbije a bez slitování mu dá na frak. Poté mu nasadí zkarikovanou židovskou hlavu (zde se nabízí režisérova inspirace názorem ještě z dob Wagnerova života, podle kterého se touto postavou skladatel mstil zpočátku ke svému dílu nesmiřitelnému vídeňskému kritikovi Eduardu Hanslickovi, jehož matka byla Židovka), která se za chvíli objeví v obří velikosti uprostřed scény: na lanech z prostoru, určenému obžalovaným či svědkům, je vytažena černobílá látka, která se do této podoby postupně nafoukne a v závěru, kdy ručičky hodin, umístěných na zadní stěně síně, splašeně pádí proti svému směru, postupně opět splaskne – zůstane pouze vrchní část hlavy s jarmulkou jako děsivé memento někdejšího pogromu i výstraha do budoucnosti.

Třetí dějství už znázorňuje plně vybavenou soudní síň s řadou lavic a vlajkami čtyř vítězných mocností, do níž ze všech dveří vbíhají děti s nasazenými zkarikovanými hlavami Židů. Nastává scéna soupeření pěvců – provázených při příchodu – až na zraněného a všemi opovrhovaného Beckmessera – potleskem. Díky předchozí Sachsově pomoci při kompozici písně tentokrát již dle pravidel tabulatury vítězí Walther von Stolzing a Hans Sachs, který zůstává na konci dějství na scéně sám, nejprve promlouvá směrem k publiku o pravém německém umění. Poté nasadí sbor a na jeviště vjede z jeho zadní části orchestr, který Sachs alias Wagner diriguje. Je to jasné poselství: hudba nade vším – i nad odsouzeníhodnými ideologiemi – nakonec vždy zvítězí.
Jednotící inscenační linie je tedy až na pár nejednoznačných detailů (zavádějící data na oponě, stále zdůrazňovaná, ovšem ne zcela pro diváka rozluštitelná důležitost Cosimina portrétu, Wagnerovy dárky, předávané Mistrovi bez jakékoliv příčinné souvislosti ad.) tentokrát vcelku jasná a zřetelná (byť zaměřená trochu zploštěle pouze na jedno druhou světovou válkou devastované etnikum). Nepřináší sice do oblasti současných režijních koncepcí žádný zásadní průlom, ale zaujme lehkostí odvíjeného děje a řadou nápadů, které nejen pobaví, ale přinutí i k zamyšlení a připomenutí si hrůzných okamžiků historie – a to zase není tak málo. Je ovšem pravda, že oblíbené aktualizace včetně zrůdných okamžiků války již využilo více režisérů, i když zase z poněkud jiných úhlů, jako např. již zmíněný Stefan Herheim před devíti lety v Parsifalovi, kde jsou centrem pozornosti – ovšem ve spjatosti s rodem Wagnerů a důrazem na jeho problematický postoj k nacistickému režimu – dokonce všechny důležité události německé historie počínaje císařstvím přes první i druhou světovou válku až po založení Spolkové republiky Německo v roce 1949. Nejen však klasická válečná dramata se stávají osou operních režií, stranou zájmu totiž nezůstal např. ani současný exodus arabských národů do Evropy, podmíněný islamistickým řáděním – a to opět v Parsifalovi – tentokrát ve zpracování Uweho Erika Laufenberga (Bayreuth, 2016). Pokud je to ale uděláno nápaditě a chytře, jako se to na letošním bayreuthském festivalu vcelku povedlo Barriemu Koskymu, proč ne. Určitě to má větší význam než příběh Tannhäusera naroubovaný na chod bioplynové stanice (Bayreuth, 2011).
Přesto, že nebylo v této inscenaci slabších výkonů, hvězdou večera byl jednoznačně Hans Sachs nositele již celé řady ocenění Michaela Volleho. Zažila jsem ho v Mistrech pěvcích norimberských v této Wagnerově roli s nejdelším partem již před pár lety v Salcburku a už tam mě přesvědčil, že v současné době snad není mezi pěvci nikdo, kdo by se mu ve zpodobnění ševcovského mistra vyrovnal, a to jak pěvecky, tak herecky. Jeho zvučný baryton s nádhernou barvou, ovládaný bezchybnou technikou, byl ozdobou celého představení, stejně jako přirozené ztvárnění této nelehké postavy, kterou obdařil celu škálou i těch nejjemnějších výrazových nuancí (vzpomeňme i na jeho skvělého Beckmesssera v bayreuthské inscenaci Pěvců, jíž se před deseti lety zhostila zmíněná Katharina Wagner). Vynikající byl ale i Veit Pogner Günthera Groisböcka, jenž mě výrazně zaujal rovněž v nové Carsenově inscenaci Růžového kavalíra v Metropolitní, kde skvěle ztvárnil Barona Ochse. I tento pěvec je nadán talentem po všech stránkách mírou vrchovatou. Dalšími dvěma výraznými postavami pak byli Walther von Stolzing skvělého wagnerovského tenora (a také Prince z Rusalky) Klause Floriana Vogta a úžasně zahraného i zazpívaného Sixta Beckmessera (basový part se tu pohybuje ve stále vysoké poloze!) Johannesa Martina Kränzleho (původně vystudovaného houslisty a divadelního režiséra): málokdy se může tato postava pochlubit tak výrazným, byť rozporuplným charismatem. Výborně se své role Davida zhostil i německý tenorista a skladatel Daniel Behle (zajímavé je, že se Kränzle, Behle a Volle setkali těsně před Bayreuthem v Hamburku, kde v koncertním provedení Rýnského zlata v nově otevřené Labské filharmonii zpívali Albericha, Logeho a Wotana) a role Magdaleny vynikající altistka Wiebke Lehmkuhl. U postavy Evy v podání jinak vždy výborné Anne Schwanewilms jsem trochu na rozpacích. Pěvecky mě sice tentokrát také vyloženě neokouzlila, ale to, co mi vadilo mnohem více, bylo její výrazové uchopení zlatníkovy dcery jako stále poskakujícího a pitvořícího se diblíka v postpubertálním věku. Patrně to byla vize režiséra, ale proč, to se mi opravdu nepodařilo odhalit. V každém případě to působilo vyumělkovaně až nepatřičně a postavu Evy to posunulo zcela mimo její úlohu v tomto příběhu… Všichni ostatní pěvci si však stejně jako jejich již jmenovaní kolegové zaslouží jen samou chválu, vztahující se i na vynikající Festivalový sbor, perfektně jako ostatně pokaždé připravený Eberhardem Friedrichem, a Festivalový orchestr, který, vedený přesnými gesty Philippa Jordana, šlapal v jednotlivých nástrojových sekcích jako hodinky a předvedl nádheru Wagnerovy hudby se vší parádou. Bylo to výjimečné představení, kde se vzácně všechny umělecké složky propojily v dokonalém souladu, což během mých mnohaletých návštěv tohoto festivalu vůbec poprvé (snad až na potlesk Pierru Boulezovi po reprízovaném představení Schlingensiefova Parsifala v roce 2005) vyburcovalo publikum nejen ke standing ovation, ale zároveň i k rytmicky sjednocenému potlesku.

Bayreuther Festspiele 2017 – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští). Dirigent Philippe Jordan, režie Barrie Kosky, scéna Rebecca Ringst, kostýmy Klaus Bruns, světla Franck Evin, video Regine Freise, dramaturgie Ulrich Lenz, sbor Eberhard Friedrich. Premiéra 26. 7., psáno ze čtvrté reprízy 19. 8. 2017, Festspielhaus.

Nahoru | Obsah