Hudební Rozhledy

Mnichovské operní slavnosti

Zbyněk Brabec | 12/17 |Zahraničí

Operní sezona Bavorské státní opery v Mnichově každoročně vrcholí v měsíci červnu, kdy během jednoho měsíce a několika dní (začíná se již koncem června) se v rámci Mnichovských operních slavností odehrají dvě operní festivalové premiéry, uvedou reprízy premiér uplynulé sezony a ještě některé další repertoárové opery. Připomeňme, že Bavorská státní opera uvádí v každé sezoně šest až sedm operních premiér, na repertoáru má přes čtyřicet operních titulů a odehraje přes 170 operních představení. Během letošního festivalu měly premiéry tituly vskutku neotřelé, uváděné jen sporadicky: opera Franze Schrekera Die Gezeichneten (Poznamenaní) a poslední dílo zakladatele německé romantické opery Carla Marii von Webera Oberon, König der Elfen (Oberon, král elfů).

Kromě těchto dvou titulů mělo v uplynulé sezoně premiéru ještě dalších pět oper: Donizettiho Favoritka, Šostakovičova Lady Macbeth mcenského újezdu, Rossiniho Semiramis, Giordanův Andrea Chénier a Wagnerův Tannhäuser. V rámci festivalu byly uvedeny i další inscenace z bohatého repertoáru této přední německé operní scény: Rusalka, La traviata, Žena bez stínu, Kouzelná flétna, Lucia di Lammermoor, Její pastorkyňa (hraná v zahraničí pod názvem Jenůfa), Nabucco, Síla osudu a Hoffmannovy povídky. Celkem tedy šestnáct operních titulů v celkem 31 představeních. V rámci festivalu byly uvedeny i tři balety, jeden symfonický a pět komorních koncertů a šest písňových recitálů (Hampson, Harteros, Gerhaher, Damrau, Breslik a Keenlyside). Ve festivalové dílně byly uvedeny ještě další produkce, z nichž nejvýznamnější byly čtyři představení opery Greek současného britského skladatele Marka-Anthonyho Turnage.
Během Mnichovských operních slavností každoročně vystupují ti nejvýznamnější dirigenti a operní pěvci. Kromě těch, o kterých bude zmínka při pohledu na vybraná představení, letos v Mnichově dirigovali např. Andris Nelsons, Paolo Carignani, Constantin Trinks a náš Tomáš Hanus (Janáčkovu Jenůfu), zpívali např. Kristine Opolais, Sonya Yoncheva, Anja Kampe, Alexandra Kurzak, Karita Mattila, Eva-Maria Westbroek, Elina Garanča, Charles Castronovo, Klaus Florian Vogt, Matthew Polenzani, Plácido Domingo, Mariusz Kwiecień, Dimitri Platanias, Günther Groisböck, René Pape a Georg Zeppenfeld. V Jenůfě zpíval úlohu Števy Pavel Černoch.
První festivalovou premiérou byla opera Franze Schrekera Poznamenaní. A bylo načase, neboť již léta se Schrekerovy opery vrací na světové operní scény. V Mnichově je Schrekerovo dílo uvedeno po dlouhých devadesáti letech. Okolo roku 1920 přitom patřil Schreker k nejcennějším německým skladatelům a byl považován za legitimního pokračovatele díla Richarda Wagnera. V letech 1912/20 zažil velké úspěchy se svými nejúspěšnějšími operami: Vzdálený zvuk, Poznamenaní a Hledač pokladů. Po nástupu národních socialistů bylo jeho dílo označeno za „zvrhlé“ a z jevišť divadel zmizelo. Schreker sám na následky mrtvice a infarktu v roce 1934 ve svých šestapadesáti letech umírá. Teprve na konci sedmdesátých let minulého století najdeme jeho opery opět na repertoáru. Dotvářejí nám obraz německé hudby počátku 20. století, kde mají své nezastupitelné místo. Schrekerova hudba jistě vychází z Wagnera, ale je ovlivněna i francouzským impresionismem a námětově přináší i velkou dávku erotismu, který je zastoupen snad v každé autorově opeře. Schreker si po Wagnerově vzoru psal libreta ke svým operám sám, ovšem byl větším skladatelem než literátem. Projevuje se to i na opeře Poznamenaní, kde hudební kvality díla výrazně převyšují libreto. Opera je místy málo dramatická (první dvě jednání jsou založené především na konverzaci) a inscenace, které neváhaly přistoupit ke škrtům v díle, dopadly lépe než ty, které je hrají celé (nebo skoro celé), jako v Mnichově. Hlavní hrdina opery, fyzicky ošklivý Alviano Salvago, miluje vše krásné a chce městu Janovu věnovat svůj nedaleký ostrov, kde vybudoval jakousi oázu krásy. Protože se na ostrově pořádají sexuální orgie, jejich aktéři se prodeji ostrova snaží zabránit. Do tohoto rámce je ještě zakomponován jakýsi milostný trojúhelník mezi Salvagem, dcerou janovského starosty Carlottou a šlechticem Tamarem. Mnichovská inscenace vyniká především hudebním nastudováním předního německého dirigenta Inga Metzmachera a pěveckými výkony všech sólistů. Těm dominuje především anglický tenorista John Daszak v nesmírně náročné roli Salvaga, vynikající Catherine Naglestad jako Carlotta a Christopher Maltman v roli Tamara. Režie byla svěřena polskému režisérovi Krzysztofu Warlikowskému, který zdivadelnění opery nijak nepomohl, ba naopak. Přílišnými symboly s odkazy na výtvarné umění, které běžný divák nepozná (byť tomu napomáhá výtvarná stránka obsáhlého programu a promítání ukázek z různých filmů, např. Golem nebo Frankenstein), jen vytvořil intelektuální směs nedramatických odkazů. K nedramatičnosti celé inscenace „pomohl“ i přidaný dlouhý monolog Alviana Salvaga na začátku třetího dějství, kde mu režisér vložil do úst vlastní Schrekerova slova. Jistě by divadelně efektní mohla být scéna orgií na ostrově, ale režisér nechal unifikovaně oblečený balet bez odlišení pohlaví tanečníků a tanečnic bezradně pocházet po jevišti, případně vzadu jeviště cvičit u tyče jako při baletním tréninku. I zvířecí masky sboru nepřinesly nic podstatného, ostatně jsme to viděli již dříve (viz Neuenfelsův Lohengrin v Bayreuthu v roce 2010). Zrovna tak zbytečná byla při závěrečné scéně vyšetřování polonahá, stereotypně se pohybující striptérka.

Druhou festivalovou premiérou byl Oberon, král elfů Carla Marii von Webera, pro dnešní jeviště další poněkud problematická opera. Vznikla podle různých pramenů, především podle Wielanda a Shakespeara, ve stylu dobově oblíbených operních feérií. Zkušený operní divák v ní pozná prvky z Mozartových oper Kouzelná flétna a Únos ze serailu. Oberon má krásnou hudbu, ale ne příliš šťastné libreto s velkým podílem mluvených scén. V Mnichově debutující rakouský režisér Nikolaus Habjan ovšem vytvořil představení, které všechny nedostatky libreta překonalo. Celý příběh zasadil do jakéhosi výzkumného medicínského centra, zabývajícího se výzkumem mozku, které vede Oberon s Titanií. Přou se o tom, zda muž či žena obstojí v lásce a věrnosti a ve třech plánovaných zkouškách. Ke svému zkoumání si zvolí rytíře Hüona z Bordeaux a dceru kalifa z Bagdádu Rezii. Nechybí samozřejmě ani druhý pár – Fatima a Scherasmin. Významnou součástí celého představení jsou loutky v lidské velikosti, které představují další mluvené role, ale někdy i dublují hlavní představitele (Oberon jako vládce říše elfů je jako jediný představován též naddimenzovanou asi čtyřmetrovou loutkou). Představení v tomto rámci pak snese nadsázku, ironii, parodii i komiku, přičemž vše působí přirozeně a nesmírně divadelně. V takovéto koncepci všichni účinkující museli nejen dobře zpívat, ale i skvěle hrát divadlo a nebát se této stylizace. V tom všichni obstáli na výbornou, ocenění zaslouží i přirozeně mluvené dialogy. Ze sólistů zaujala především Annette Dasch jako Rezie, která také obdivuhodně zazpívala náročnou „Oceán – árii“. Brenden Gunnell jako Hüon se po počáteční nejistotě v druhé polovině večera rozezpíval v plném lesku. Velice zaujali i mladí představitelé Fatimy (Rachel Wilson) a Scherasmina (Johannes Kammler), o nichž určitě ještě uslyšíme. V titulní roli Oberona vystoupil Julian Prégardien, jeho partnerkou Titanií byla Alyona Abramowa. Lví podíl na úspěchu představení mají tři loutkoherci – Manuela Linshalm, Daniel Frantisek Kamen a Sebastian Mock, kteří s loutkami nejen perfektně pracovali, ale i mluvili (často různé postavy různě pozměněným hlasem). Hudební nastudování Ivora Boltona jsou vždy stylová a naprosto přesná. V orchestru navíc byly některé nástroje dobové (lesní rohy), což dávalo celkovému vyznění díla jistý punc autentické interpretace hudby začátku 19. století.
Nastudováním Rossiniho opery Semiramis se do Mnichova vrátil americký režisér David Alden, který zde v době ředitelování Sira Petera Jonase inscenoval řadu oper od Monteverdiho po Wagnera. Jeho nejnovější inscenace Rossiniho Semiramis je vzorovou ukázkou postmoderního režijního divadla, které při využití všech moderních prvků zachovává podstatu díla a celého příběhu. Babylonská královna Semiramis se svým milencem Assurem otráví svého manžela Nina. Když po patnácti letech má zvolit nového vládce a zároveň svého nového manžela, nezvolí Assura, ale vojevůdce Arsaceho, což vzbudí u Assura touhu po pomstě. Když vyjde najevo, že Arsace je ztraceným synem Semiramis a Nina, ze sňatku nemůže nic být, navíc Arsace, veden rukou osudu, svou vlastní matku probodne. Příběh podle Voltaira zpracoval pro Rossiniho Gaetano Rossi. Vznikla rozměrná tříapůlhodinová opera, která se dá hrát jen tehdy, je-li pro ni k dispozici virtuózní pěvecké obsazení. A to v Mnichově mají. Titulní role byla svěřena americké sopranistce Joyce DiDonato, která má pro Semiramis dostatečně pohyblivý a vyrovnaný hlas. Arsaceho zpívala Daniela Barcellona a v duetech s DiDonato předvedly na jevišti naprosto dokonalý rossiniovský výkon – sezpívané koloratury, stejné frázování, dynamické finesy, smysl pro belcantový styl. O nic pozadu nezůstali ani Alex Esposito v roli zavrženého milence Assura a Lawrence Brownlee jako Idreno, který oslnil svými tenorovými koloraturami. V roli princezny Azemy zaujala i mladá německá sopranistka Nikola Hillebrand. Všichni sólisté nejen zvládli náročné rossiniovské party, ale pod vedením režiséra Aldena vytvořili plnokrevné postavy, hráli nesmírně plastické a čitelné divadlo. Alex Esposito předvedl dokonalý herecký koncert a vytvořil postavu královnina milence, který se těší významnému postavení u dvora a který pak prochází proměnou v pomstychtivého žárlivého muže, ztrácejícího milenku i svou kariéru. Operu nastudoval a s velkým porozuměním pro rossiniovský styl řídil mladý italský dirigent Michele Mariotti, v současné době považovaný za jednoho z největších znalců interpretace Rossiniho oper. Dokonalé představení, při kterém se divák i přes jeho délku ani na okamžik nenudil.

Letošní Mnichovské operní slavnosti byly zakončené představením opery Andrea Chénier Umberta Giordana 31. 7. (kdysi festival pravidelně končil Mistry pěvci norimberskými). I Andrea Chénier je novinkou letošní sezony. Převážně filmový režisér Philipp Stölzl příběh z doby francouzské revoluce s historicky skutečnými postavami nijak neaktualizoval a naopak se snažil vytvořit působivý historický spektákl. Tomu mu napomohla simultánní scéna, kterou si vytvořil sám spolu s Heike Vollmerovou, založená na dvou několikapatrových vozech, rozdělených na jednotlivá hrací prostředí. To umožňuje rozehrát vedle právě zpívaného děje ještě další situace, související s dějem opery, např. při Gérardově monologu je mučen a vyslýchán v podzemí Chénier, nebo když Maddalena a Chénier se v podzemním vězení připravují na společnou smrt a nahoře na scéně se již chystá gilotina. Ne vždy zřetelné svícení (často převládala na jevišti tma) znesnadňovalo divákovi orientaci, kdo právě kde zpívá. Režie se nevyhnula ani okázalým operním gestům a prázdným akcím (stereotypní mávání sboru prapory). Operu nastudoval a řídil izraelský dirigent Omer Meir Wellber s temperamentem a pochopením pro veristický styl. Bohužel pod jeho taktovkou hrál orchestr místy příliš hlučně, a kryl tak některé zpěváky. Z nich byl nejlepší v Mnichově oblíbený pár Anja Harteros (Maddalena) a Jonas Kaufmann (Chénier), kteří svým výkonem strhli obecenstvo k frenetickému potlesku. Ambrogio Maestri, který převzal roli Gérarda za onemocnělého Luku Salsiho, imponoval hereckým pojetím role a některými plnými tóny, pokud je ovšem dotáhl intonačně a pokud zůstaly ve správné rezonanci. Z řady menších rolí pak nutno jmenovat J’Nai Bridges jako Bersi, charizmatickou Doris Soffel jako Hraběnku Coigny, Elenu Zilio jako herecky působivou, byť pěvecky nevyrovnanou Madelon a Andreu Borghiniho jako Rouchera.
Z bohatého repertoáru Bavorské státní opery se po třech letech na jeviště vrátila působivá inscenace opery Richarda Strausse Žena bez stínu režiséra Krzysztofa Warlikowskeho (podrobně jsme o ní psali v HR 2/2014). Obsazení doznalo některé změny, císaře zpíval Burkhard Fritz, císařovnu Ricarda Merberth, chůvu Michaela Schuster, Baraka Wolfgang Koch, jeho ženu Elena Pankratova a z menších rolí zaujal vyrovnaným a znělým barytonem Sebastian Holecek. Kirill Petrenko interpretoval Straussovu náročnou partituru s velkým nadhledem a byla radost poslouchat překrásný zvuk Bavorského státního orchestru. Je třeba vyzdvihnout, jak tento orchestr stylově zvládá neobyčejnou šíři operního repertoáru, v orchestru jsou skuteční virtuosové na jednotlivé nástroje (procítěné klarinetové sólo v Síle osudu, lesní rohy v Oberonu).
Ze starších inscenací byla na festivalu dvakrát uvedena i Verdiho Síla osudu v hudebním nastudování Ashera Fische a v režii Martina Kušeje. I tato opera má problematické libreto, kterému dnešní divák už jen stěží může uvěřit. Nicméně Verdi k ní napsal nádhernou hudbu, která ostatně tuto operu drží při životě. Romantickému příběhu opery, založenému na „síle osudu“, režisér Kušej nepomohl, ba spíše již tak spletitý a nepřehledný děj zkomplikoval, když v 1. jednání opery, v inscenaci režisérem pojaté jako večeře u markýze Calatravy, je přítomen Fra Melitone, Trabuco i Alcade. Když Alvaro odhodí pistoli, která vystřelí a zastřelí Leonořina otce, všechny přidané postavy na jevišti jen bezmocně stojí (s pistolemi v rukou). Nelogické je i zdvojení role markýze Calatravy a Padre Guardiana a převtělení Curry v Preziosillu. Také je nesmyslné, že markýzova mrtvola leží u stolu na jevišti i ve druhém obraze, který se odehrává po několika letech (Leonořin bratr Carlo je v prvním jednání malým chlapečkem, ve druhém již dospělým mužem). Pokud si tedy divák nebude lámat hlavu nad tím, co a proč se na jevišti odehrává, pak nutno přiznat, že Kušej vytvořil působivé obrazy ze života společnosti v polovině 18. století, byť po výtvarné stránce vidíme naši současnost. Hudebně a pěvecky však bylo představení prvotřídní. Sólistickému obsazení opět dominovaly výkony Anjy Harteros (Leonora) a Jonase Kaufmanna (Don Alvaro), oba zpívali v celé dynamické škále od štíhlých pianissim po burácející plná forte. Jejich spolehlivými partnery byli Vitalij Kowaljow v dvojroli markýze Calatravy a Padre Guardiana, Nadia Krasteva jako Preziosilla, Ambrogio Maestri v roli Fra Melitona a poněkud matný barytonista Simone Piazzola jako Don Carlo. V této opeře je nutno vyzdvihnout i vynikající sbor Bavorské státní opery pod vedením Sörena Eckhoffa, který zaujal především v rataplanu, odzpívaném vleže hlavou do nitra jeviště, naprosto přesně a zvukově krásně. Síla osudu má jistě překrásnou hudbu, nicméně si nejsem jist, zda se vše musí dnes hrát. Vhodné škrty by přispěly k většímu spádu děje a možná by trochu odstranily některé nevěrohodné situace, např. v duetu Alvara a Carlose v závěru předposledního obrazu opery.
Na závěr ještě několik statistických údajů. Letošní Mnichovské operní slavnosti měly 97% návštěvnost. Na téměř sedmdesát festivalových produkcí od 24. 6. do 31. 7. bylo prodáno více než 87 000 vstupenek. Na akce v rámci „Opera pro všechny“ (s volným vstupem) přišlo dalších 25 000 diváků. Okolo 12 000 lidí zažilo Opern-air koncert pod taktovkou Omera Meir Wellbera. Přenos Tannhäusera na obří obrazovku před budovou divadla vidělo zdarma 13 000 návštěvníků, livestream po internetu sledovalo dalších 38 000 diváků.

Münchner Opernfestspiele
München, Bayerische Staatsoper – Franz Schreker: Die Gezeichneten (Poznamenaní). Dirigent Ingo Metzmacher, režie Krzystof Warlikowski, scéna a kostýmy Małgorzata Szcześniak, světla Felice Ross, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Miron Hakenbeck. Premiéra 1. 7. 2017, psáno z reprízy 11. 7. 2017), National Theater.

Carl Maria von Weber: Oberon, König der Elfen (Oberon, král elfů). Dirigent Ivor Bolton, režie Nikolaus Habjan, scéna Jakob Brossmann, kostýmy Denise Heschl, světla Michael Bauer, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Rainer Karlitschek. Premiéra 21. 7. 2017, psáno z reprízy 30. 7. 2017, Prinzregenttheater.

Gioachino Rossini: Semiramide. Dirigent Michele Mariotti, režie David Alden, scéna Paul Steinberg, kostýmy Buki Shiff, světla Michael Bauer, sbormistr Stellario Fagone, dramaturgie Daniel Menne. Premiéra 12.2. 2017, psáno z reprízy 24. 7. 2017, National Theater.

Umberto Giordano: Andrea Chénier. Dirigent Omer Meir Wellber, režie Philipp Stölzl, scéna Philipp Stölzl a Heike Vollmer, kostýmy Anke Winckler, světla Michael Bauer, sbormistr Stellario Fagone, dramaturgie Benedikt Stampfli. Premiéra 12. 3. 2017, psáno z reprízy 31. 7. 2017, National Theater.

Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu). Dirigent Kirill Petrenko, režie Krzystof Warlikowski, scéna a kostýmy Malgorzata Szcześniak, světla Felice Ross, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Miron Hakenbeck. Premiéra 21. 11. 2013, psáno z reprízy 2. 7. 2017, National Theater.

Giuseppe Verdi: La forza del destino (Síla osudu). Dirigent Asher Fisch, režie Martin Kušej, scéna Martin Zehetgruber, kostýmy Heidi Hackl, světla Reinhard Traub, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Olaf A. Schmitt, Benedikt Stampfli. Premiéra 22. 12. 2013, psáno z reprízy 23. 7. 2017, National Theater.

Nahoru | Obsah