Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

X. Jan Heřman

Miloš Pokora | 12/17 |Studie, komentáře

„Je to umělec z boží milosti. Dává plnýma rukama to, čeho je opravdu jen nadšený nositel umění schopen…,“ napsal roku 1932 jeden haagský kritik. „Je to opravdu světový klavírista a bylo by mu možno naslouchat snad celé hodiny…,“ můžeme zase číst v jednom kodaňském listu ze stejné doby. Komu jsou tato slova adresována? Možná, že to leckoho překvapí, ale takové nadšení vyvolával u kritických veličin dobového tisku český klavírista Jan Heřman (31. 8. 1886 – 30. 11. 1946), osobnost, kterou nelze při představování velkých pianistických zjevů 20. století opomenout.

Životní běh
Rodištěm Jana Heřmana byla malebná obec Neveklov, pouhých pět kilometrů vzdálená od Křečovic, kde se o dvanáct let dříve narodil pozdější Heřmanův blízký přítel – skladatel Josef Suk. Stejně jako Suk pocházel i Jan Heřman z rodiny vesnických kantorů. Jeho otec byl hudebně výjimečně nadán a obdařen absolutním sluchem a jeho strýc byl varhaník a hudební pedagog. Od otce se Janu Heřmanovi dostalo také prvního hudebního školení. Václav Jan Sýkora ve své monografii o Janu Heřmanovi k tomu cituje tato pianistova slova: „Otec záhy rozpoznal moji vlohu a lásku hudbě a počal mě v pěti letech učit na klavír a brzy také na housle, což byl jeho oblíbený nástroj. Jako žáček obecné školy jsem psával dlouhé úkoly z nauky o harmonii a také jsem byl procvičován ve hře na varhany…“ Na klavír musel o prázdninách Heřman jako kluk cvičit až dvanáct hodin denně, přičemž hotové „kousky“, jak otec říkal, směl hrát pouze za odměnu. Když se roku 1898 chlapcův otec pochlubil svým pedagogickým uměním a nechal hrát dvanáctiletého Heřmana veřejně v rámci pravidelných koncertů zpěváckého spolku v Benešově (mj. zazněly na něm i Sukovy mladistvé Idylky, op. 7), ukázalo se jasně, jakou cestou se bude začínající hudebník ubírat. Přesto se stalo něco neočekávaného. Otec rozhodl, že jeho syn se sice pokusí o přijetí na pražskou konzervatoř, ale nikoli do klavírního, nýbrž houslového oddělení. Mladičký Heřman však u Otakara Ševčíka, do jehož péče se na konzervatoři dostal, neuspěl. Velký mistr neuznal Heřmanovu ruku za „dost houslistickou“ a doporučil mu, aby přestoupil na stejné konzervatoři na klavír. Proč se tak nestalo, není přesně známo, jisté však je, že se na otcovo přání Jan Heřman neocitl na konzervatoři, ale na pražském gymnáziu. Tam však šťasten nebyl, zvláště když tehdy bydlel u svého hudbymilovného strýce a byl neustále obklopen hudbou. Naštěstí byl jako sedmnáctiletý představen prof. Adolfu Mikešovi, který sám nedlouho předtím jako pedagog z konzervatoře odešel a začal u svých žáků vehementně prosazovat tzv. deppeovskou metodu (podle německého klavíristy Ludwiga Deppeho), která byla jakýmsi předstupněm pozdějších psychofyziologických metod a která zapojovala do hry svalový systém celé paže a razila heslo „nejprve hlava, potom prsty“. Současně na začínajícího pianistu v té době udeřila jako blesk z čistého nebe lákavá nabídka, aby doprovázel tehdy nadějnou houslistku a Ševčíkovu odchovankyni Marii Heritesovou na koncertním turné po Americe. Něco takového se začínajícímu virtuosovi jen tak nepřihodí a je samozřejmé, že Heřman využil této okružní cesty po USA k tomu, aby se předvedl i jako sólista. Po návratu z Ameriky ve studiích u prof. Mikeše pokračoval, vystupoval na školních koncertech, kde okouzloval návštěvníky svým přednesem Sukovy a Dvořákovy hudby, a dále se vzdělával v hudební teorii. Na podzim roku 1906 dovolil Heřmanovi prof. Mikeš poprvé vystoupit s Českou filharmonií, a to v Bachově Koncertu pro tři klavíry, v lednu 1907 hrál na recitálu v Rudolfinu Chopina, Suka a Nováka a 10. listopadu téhož roku ho čekal památný úspěch v Beethovenově 4. klavírním koncertu, který předvedl ve spolupráci s Českou filharmonií, řízenou Karlem Zemánkem. Od existenčních starostí mu však načas pomohlo něco úplně jiného. V Národním divadle, kde musel pomáhat Karlu Kovařovicovi s korepeticemi, se totiž seznámil s baletkou Annou Vodičkovou, se kterou se proti vůli svého otce i prof. Mikeše nejen oženil, ale se kterou se rozhodl odjet roku 1909 na přání houslisty Jiřího Schneidera, tehdejšího ředitele Carské ruské hudební společnosti v Orle, do Ruska, aby mohl učit klavírní hru na tamní konzervatoři. Šlo o plodná léta, plná koncertních vystoupení a seznámení s uměleckými velikány, například polským klavíristou Josefem Hofmannem nebo Rubinštejnovým žákem Pušečnikovem, za nímž Heřman zajížděl ke konzultacím do Moskvy. Po návratu do Prahy mu Adolf Mikeš zařídil dva zájezdy do Paříže. Na tom prvním v roce 1913, kde hrál zejména svého oblíbeného Suka a Nováka, byl Heřman natolik úspěšný, že se jeho obdivovateli stali Romain Rolland a prof. Ernest Denis. Ten druhý, stejně jako plánované studium u Ferruccia Busoniho v Berlíně, mu však zhatila světová válka. Od té doby se plně soustředil na domov. Začal pravidelně (od 1915) vystupovat s Českým kvartetem, pořádal beethovenovské recitály s Karlem Hoffmannem a na přímluvu Emanuela Chvály pedagogicky působil (i když od roku 1914 jako prozatímní učitel a teprve od roku 1920 jako řádný profesor) na té instituci, která ho dříve jako žáka odmítla – na pražské konzervatoři. V zahraničí se po válce objevil nejprve v Londýně na Festivalu československé hudby, kde vystoupil společně s Českým kvartetem. To už znal prakticky celé Smetanovo klavírní dílo. Svůj první ryze smetanovský recitál předvedl v květnu 1921 a v jubilejním smetanovském roce 1924 už nabídl posluchačům Smetanu celého. Pravidelně zajížděl koncertovat do dalších českých měst i na Slovensko a zahraniční pódia ho lákala pouze tehdy, když tam mohl propagovat něco z české hudby. Tak se dostal do Kodaně, Bělehradu, Vídně, znovu do Kodaně, znovu do Bělehradu, do Záhřebu, opět do Vídně, dvakrát do Varšavy a také do Hamburku, Haagu a Stockholmu.
Důležitými mezníky v jeho životě se poté stala zvláště léta 1933 a 1934. Jednak se po rozpadu Českého kvarteta stal spolu s Karlem Hoffmanem (později Stanislavem Novákem) a Ladislavem Zelenkou členem Českého tria, jednak byl (1934) jmenován profesorem Mistrovské školy pražské konzervatoře, a také (to už byl podruhé ženatý) si své soukromé zázemí našel na Orlíku. Přímo horečnou aktivitu vyvinul Heřman během protektorátu. Když předvedl ve filharmonické sezoně 1942/43 Beethovenovy koncerty G dur a Es dur, povšimli si jeho výkonů i Němci a nabídli mu pozvání k zájezdům do Německa. Heřman však tyto nabídky ignoroval, a naopak až do konce války nehrál téměř nic jiného než českou hudbu. Bohužel začal trpět zákeřnou nemocí. Z nešťastného náletu na Prahu 14. února 1945, který prožíval z bezprostřední blízkosti a který zle pochroumal jeho nervovou soustavu, se sice ještě dostal a udělalo mu také radost jmenování národním umělcem, nicméně realizovat svůj bilanční koncert, na kterém se chystal předvést jakési resumé svého českého repertoáru od Dusíka přes Smetanu a Fibicha až do současnosti, mu už osud nedopřál. Své šedesátiny přežil o pouhé tři měsíce.

Osobnost
Nebylo možné, aby lidé neměli Jana Heřmana rádi. Už jeho bystré oči prozrazovaly permanentně pozitivně naladěnou mysl. Bylo až jímavé sledovat, jak dvorně galantně se Jan Heřman choval k ženám nebo jak dobře se cítil mezi svými rozjařenými druhy. Miloval rychlou jízdu (jednou na to na motorce ošklivě doplatil), ale stejně tak dovedl v ústraní naplno relaxovat, jak dokazuje jeho záliba v rybaření. Samozřejmě se muselo leccos z jeho naturelu odrazit i v jeho pianistickém projevu. Rád bavil společnost svými parodistickými variacemi, rád předváděl, jak by určitou melodii zahrál ten či onen. Jinými slovy, choval se bezprostředně a stejně bezprostředně navazoval i kontakt s posluchači. Z jeho pianistického projevu, v němž postřehli doboví posluchači odlesk projevu romantických pianistů D’Alberta a Teresy Carreño, vyzařovala jakási magická sdělnost. Škoda, že se zachovalo pouze několik jeho nahrávek, dodejme, že ne příliš směrodatných (při nahrávání se Heřman cítil stísněně) a navíc věnovaných výhradně české hudbě (jejích obnovená verze vyšla v roce 1987). Pamětníci vzpomínají, že pokud hrál skladbu, která těžila hlavně z rytmického kouzla, dovedl ji podat s takovou nadsázkou, že dostala posluchače doslova do rytmického opojení. Z podání dalších skladeb (například i Mozartových) vyzařovala v případě Jana Heřmana podle pamětníků jakási permanentní agogická rozevlátost, která jako by vycházela z tlukotu pianistova srdce. Přejemnělý sluch a vypjatá senzitivita přitom nesmírně umocňovaly i širokou dynamickou škálu jeho hry, o jeho pianissimech, například v Beethovenovi, se hovořilo jako o sférických. Stylovost jednotlivých kompozic odhadoval Heřman intuitivně. Nešlo o historizující rozkrytí notových zápisů, ale spíše o taková podání, která ctila cítění dnešního člověka, proto si někdy dovolil některou skladbu jaksi ještě více rozsvítit. Nejenom notový zápis, ale i to, co v jeho duši tento zápis rozrezonovávalo, bylo pro něho tím nejvyšším kritériem. Dalo by se říci, že dílo cizího skladatele hrál současně jako dílo své. Na druhé straně ovšem byl v pravém slova smyslu perfekcionista. To se týkalo nejen jeho perfektní techniky nebo úžasné paměti (když své žáky učil, nedíval se nikdy do not, protože všechny studované skladby uměl dokonale zpaměti), nýbrž také neustálého nutkání již nastudované skladby opakovaně promýšlet. Nikdy si nemyslel, že dospěl k nějaké definitivě. „Přestudoval jsem České tance už mnohokráte – a přesto cítím, že s nimi nikdy nebudu hotov,“ prohlásil jednou. Snad nejraději se ale „mazlil“ s témbrem. Jako by uměl na klavíru instrumentovat, připodobnit jeho zvuk různým nástrojům. Jana Hlaváčková připomíná ve své diplomové práci Jan Heřman – český klavírista tento citát z listu Národní politika z roku 1915: „V akordech Beethovenova adagia zdálo se, jako by ve střední hloubce bylo slyšeti spolusmyk cella, v pizzicatech bylo téměř nerozeznatelno, kdy toto pizzicato přešlo do klavíru, a hravé figurky perlily jako rosa v slunci.“ Totéž dovedl Heřman uplatnit v komorní hře.

Repertoár
Přestože Heřman nastudoval během své umělecké dráhy stylově rozkošatělý repertoár, nikdy se netajil tím, že jeho srdeční záležitostí byla česká hudba. Jako by netoužil po dráze světového virtuosa, začínal Sukem, Dvořákem a Novákem, jehož Písně zimních nocí a Zbojnickou sonatinu uvedl později vůbec poprvé, a když mu bylo třiadvacet, silně přilnul ke Smetanovi. Bylo to v době, kdy se poetický náboj Smetanova klavírního odkazu počal teprve objevovat. „Teprve díky Heřmanovi Smetanova klavírní hudba znovu ožila,“ napsal roku 1915 Zdeněk Nejedlý. Ke jmenovaným českým autorům však přibývala další jména – Janáček, Křička, Kvapil, Rudolf Karel (jehož Klavírní sonátu Heřman premiéroval), Axman (premiéra jeho Appassionaty), nebo Martinů, jehož 1. klavírní koncert mu byl dokonce věnován. K významným autorům, jejichž skladby poprvé zazněly v jeho interpretaci, patřili ale například i Dusík nebo Tomášek. Byly tu však ještě jiné velmi zajímavé momenty. Ten první se týkal Aloise Háby. Klavíristovi s tak perfektním sluchem, jakým Heřman disponoval, nemohlo činit žádné potíže orientovat se v Hábově zacházení s mikrointervaly. Když Hába uspořádal roku 1924 přednášku na téma „O podstatě hudby čtvrttónové“, nebyla to vůbec náhoda, že příslušné ukázky této hudby předvedl právě Jan Heřman. Ta druhá se týkala Leoše Janáčka. Ten napsal jednou Heřmanovi: „Hrál jste skvostně, tak jako nikdo, můj Zápisník zmizelého. Šel jsem od Vás k Prašné bráně a zpět. Jak už to u mne je, napadly mi hlavní motivy z budoucího Concertina při chůzi... Proto Vám vděčím za Concertino…“ Jinak měl Heřman zvlášť blízko k Debussymu, velmi rád hrál i Francka, Schumanna, Chopina, poprvé v Čechách předvedl Straussovu Burlesku a Honeggerovo Concertino a samozřejmě exceloval i ve slavném Lisztově nebo Čajkovského koncertu. Nejvíce však miloval Beethovena, jehož hudbu rozkrýval s postřehnutelnou nadsázkou slovanského hudebnosti, jak to činilo České kvarteto. Vídeňané jeho Beethovena, stejně jako Brahmse nebo Schumanna, milovali, „… to, co jsme od něho slyšeli, nemůže nám dát ani největší pianista zdejší,“ psal vídeňský tisk. Poláci obdivovali jeho Chopina. Mohl se radovat z daleko větší světové kariéry, ale on lákavé nabídky ze zahraničí spíše odmítal. Dalo by se říct, že se pro českou hudbu doslova obětoval. I ono protektorátní pravidlo, že na každém koncertě musí zaznít alespoň jedna skladba německého autora, jednoduše ignoroval. S pohnutím čteme vzpomínku Václava Jana Sýkory na jeho koncert v Obecním domě 19. března 1943, na němž předvedl Sukovy a Smetanovy skladby: „Nelze vystihnout, co se onoho večera dálo ve Smetanově síni! Jak byli všichni očarováni, každý jakoby vyměněn; jak po skončení programu běželi všichni vstříc tomuto básníkovi bojovníku, jenž klidně stál a skromně přijímal jejich díky. Hrál jim tenkrát dlouho, až do zhasnutí světel v sále.“

Nahoru | Obsah