Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

X. Osmdesátá léta – arytmický osud jazzové sekce

Vladimír Kouřil | 12/17 |Studie, komentáře

Přichází rok 1980, láme se půle báječných let pod psa, řečí vlády jedné strany nazývaných „normalizací“. „Pach strachu, který proniká naší společností, podrývá lidskou důstojnost všech jejích členů.“ – píše Milan Šimečka ve svém eseji Společenství strachu. Ale také píše „Neexistuje tak totální kontrola, aby se v ní nenašly mezery. Vždy se najdou lidé, kteří vedou se strachem na tisíc způsobů svůj soukromý zápas.“ Sem patří také členové Jazzové sekce z celé republiky. Žijící generace netuší, jestli se dožijí zásadní politické změny. Jazzová sekce zase netuší, že jí nebudou povoleny zářijové jubilejní desáté Pražské jazzové dny, ale ani žádné příští. Zato hned v lednu vydává první číslo nové ediční řady Jazzpetit – Rockovou poezii.

Ze zakládajících členů Jazzové sekce jsou aktivní jen jedinci, činnost přechází na bedra mladých členů přicházejících od druhé poloviny 70. let. Do původního výboru předsedy Milana Dvořáka jsou na jaře kooptováni Vladimir Kouřil a Joska Skalník – rok poté Dvořák na vlastní žádost odchází a novým předsedou se stává Karel Srp. Je více času pro vydavatelské záměry Jazzové sekce. Od února 1980 se po čtyři roky daří omezenému počtu zájemců distribuovat časopis Flash Art. 12. října 1980 se koná slavné ilegální vystoupení amerického Living Theatru v hospodě Na Ořechovce. Při varšavském Jazz Jamboree ’80 v říjnu se uskuteční valná hromada International Jazz Federation s hojným zastoupením členů Jazzové sekce; dosavadní prezident organizace Lubomír Dorůžka byl opět zvolen do výboru IJF a z členů Jazzové sekce ještě do revizní komise Karel Srp – tomu však nikdy nebyl povolen výjezd za hranice na její zasedání. Neuskuteční se jazzové festivaly v Mladé Boleslavi, v Olomouci, ani v Přerově – jako by je začarovala „třináctka“ pražského mezinárodního festivalu (z hvězd si zahrály skupiny saxofonistů Dextera Gordona a Johna Surmana). Zato se konaly po čtrnácté „nezničitelné“ Slánské jazzové dny, náš jediný festival s nepřetržitou tradicí. 15. listopadu ministerstvo kultury píše na všechny národní výbory, že k tomuto datu přestává Jazzová sekce existovat a nemají se povolovat žádné akce pod její hlavičkou! Blíží se Vánoce 1980.
Současně se rodí generace, kolem níž se točí dnešek našeho jazzu, jehož samozřejmostí je obecně vysoká úroveň, dostupná pedagogika hudebních akademií a univerzit celého světa, široké mezinárodní zkušenosti, na vrcholové scéně i originalita souměřitelná se vším, co se děje na pestré paletě světového jazzu. K čerstvě narozeným patří i kytarista David Dorůžka, saxofonista Jakub Doležal, pianista Vojtěch Procházka. V době, kdy vedení Jazzové sekce bude arestováno, „čáp přináší“ příštího virtuosa kontrabasu Jiřího Slavíka a budoucí výbornou trumpetistku, skladatelku a kapelnici vynikajícího Concept Art Orchestra Štěpánku Balcarovou – například. Ti všichni dnes už mají jméno na evropské scéně. Jazzová sekce v čase jejich dětství řeší, jak se ubránit administrativním tlakům – teď už nejen ze strany nadřízeného Svazu hudebníků ČSR, ale také již zcela neskrývaným útokům konkrétních úředníků ministerstva kultury a ministerstva vnitra. Koncertní činnost je definitivně ochromena. Jazzová sekce se zákulisně snaží podporovat různé lokální koncertní aktivity pořádané pod hlavičkami klubů mládeže, kulturních domů a podobných zařízení. Nejednu akci s rockovými a jazzrockovými skupinami rozežene policie. S dvouletým zpožděním se zdaří vydat a rozeslat členům dvojčíslo bulletinu Jazz 27/28, připravené k tisku už v červnu 1980. Poslední koncerty, už ilegální, se konaly v žižkovském Junior Klubu a v Horních Počernicích se zahraničními hosty zakázaných 11. PJD. Jazzová sekce se také podílela na ilegálních koncertech Na Ořechovce a na kolejích v Brně dnes už slavného avantgardního multiinstrumentalisty Elliota Sharpa, pořádaných pod záminkou údajné dopolední „zkoušky amatérské kapely“. Kvůli potřebě informovat aktuálně své členy výrobně levnou tiskovinou vznikl už v roce 1979 jednoduše tištěný, bez fotografií a ilustrací Zpravodaj 43/10/88 – číslo bylo telefonním spojením do redakce. Rok po roce v něm ubývalo kulturních informací, až zcela převládly zprávy o marném existenčním zápasu Jazzové sekce. Poslední čísla vydaná už ilegálně na podzim 1986 a v roce 1987 byla množena ormigem a cyklostylem.
Nebudu se podrobně rozepisovat o právních a administrativních peripetiích, jimiž se Jazzová sekce bránila. Z redakce odešly desítky dopisů a stížností zasílaných orgánům státní moci; špičkou byl požadavek na odvolání ministra kultury Milana Klusáka. Tato korespondence ve svém důsledku k ničemu nevedla, ani vést nemohla, protože o zrušení Jazzové sekce bylo už dávno rozhodnuto politicky. Vadila systému, jemuž se vymykala, překážela tím, co činila vydavatelsky i koncertně bez dohledu cenzury, čímž vším ideologicky „kazila mládež“. Zastrašovací výslechy, pokuty členům vedení a organizátorům po celé republice nezafungovaly. Státní moc byla zaskočena urputnou administrativně-právní obranou, která by samozřejmě v demokratickém prostředí hravě uspěla. Moc byla zaskočena členstvím Jazzové sekce v Mezinárodní jazzové federaci, v jejichž orgánech působili hned dva členové sekce (Lubomír Dorůžka, Karel Srp) a dopisovateli jejího časopisu Jazz Forum, vydávaného anglicky, německy a polsky, byli tři další členové Jazzové sekce (Dorůžka, Kouřil, Antonín Truhlář), aniž by si je stát vybral a tuto spolupráci se „západní organizací“ povolil. V lednu 1987 pak na New York University Josef Škvorecký pronese o Chartě 77 a Jazzové sekci úvahu o „švejkovské víře“ záměrného dožadování se vlastních zákonů režimu, psaných i mezinárodně proklamovaných představiteli státu, kteří podepsali už v roce 1975 helsinskou smlouvu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A v té byly zakotveny také občanské svobody.

Jazzová obec se instinktivně připravuje na život po Jazzové sekci. V květnu 1983 několik předních muzikantů a publicistů, povětšinou členů Jazzové sekce s nízkým členským číslem, s „požehnáním shůry“ zakládají Českou jazzovou společnost. Vědí, co činí, nejsou ve věci Jazzové sekce optimističtí a chtějí ortodoxně zaměřený spolek jazzmanů a jazzových fandů, jakým byla Jazzová sekce v počátcích. Předsedou se stává Antonín Matzner, tajemníkem původní pokladník Jazzové sekce a pilný přispěvatel do bulletinu Jazz Aleš Benda. Alternativní rocková scéna, nasvícená pro veřejnost právě Jazzovou sekcí, balancuje mezi snahou dostat se na oficiální scénu a působením v undergroundu, kapely jsou stíhány zákazy, absurdně také lokálním omezováním koncertní činnosti. Rodí se nové jazzové soubory z pozůstalých kapel 70. let, jež veřejnosti představila Jazzová sekce právě v devateru Pražských jazzových dnů let 1974 až 1979. Trumpetista Pražského big bandu Michal Gera zakládá skvělý Gera Band. Tvrdošíjně publiku představuje na ojedinělých koncertech svůj styl Free Jazz Trio z Olomouce saxofonisty Milana Opravila. Kytarista Luboš Andršt zakládá A+L Blues Band se slovenským zpěvákem Peterem Lipou. Laco Déczi odlétá na měsíční angažmá v kapele trombonisty Sonnyho Costanza do USA. V jazzklubu Parnas spolu hrají starší i nastupující generace jazzmanů, tam také vznikl pod uměleckým i pedagogickým vedením Karla Velebného orchestr Veleband. Rudolf Dašek mezinárodní spolupráci rozšiřuje o dueto s dalším kytaristou – Totem Blankem, a vydrží jim to až do konce života. Český jazz prokázal vývoj za protektorátu a jeho tradiční i moderní stylové proudy přežijí přes veškerá soužení i komunistický režim.
Přichází rok 1984 – rok Orwellův. Kdekdo už má ze samizdatu přečteny jeho ještě za Stalina napsané knížky 1984 a Farmu zvířat – a tuší, že Orwellova vize je možná. Netýká se to jistě všech občanů, ale těch, co cítí nutnost se k situaci vyjadřovat, hlasitě se ozývat, ohradit vůči nespravedlnostem. Co chtějí pro veřejnost něco „nepovoleného“ dělat – koncerty, výstavy, publikace. Na jaře nařídí ministerstvo kultury vyřazení tiskovin Jazzové sekce z veřejných knihoven. V červenci 1984 ministerstvo vnitra rozhoduje o pozastavení činnosti Svazu hudebníků ČSR, včetně všech poboček, tj. také Jazzové sekce. V říjnu téhož roku ministerstvo kultury ruší Svaz hudebníků. Jazzová sekce existenci dále opírá o své kolektivní členství v IJF, ale pro naše úřady už je ilegálně fungující organizovanou skupinou. Direktivně je rozprášena také redakce Melodie vedená zkušeným hudebním publicistou Stanislavem Titzlem, pro niž psali mnozí mladí publicisté už kojení Jazzovou sekcí. Důvody? Začala psát příliš otevřeně – ideologicky „nesprávně“; jak to je, to se dnes špatně vysvětluje. Jednou je to samá „mánička“ na fotografiích, jindy kritika režimem oblíbené pop hvězdy, články samozřejmě při absenci jakýchkoli politických proklamací. Také hudební a obecně kulturní zabedněnost dohlížitelů. O Velikonocích 1985 se naposled setkávají sekční aktivisté z Čech a Moravy v Lokti u Karlových Varů, kde vedle diskusí a hudebních programů proběhne ještě seminář o represivních metodách StB s poučením, jak se chovat tváří v tvář k této zlovolnosti moci. Alternativní rockovou scénu amatérů, prezentovanou dosud nejsilněji na Pražských jazzových dnech, se snaží Socialistický svaz mládeže nahradit Rockfestem v červnu 1986. Končí prázdniny, přichází druhé září 1986, na den přesně po roce s druhými domovními prohlídkami u členů vedení Jazzová sekce a v krčské redakci. Následuje uvalení vazby na pět členů vedení, pokladníka a majitele objektu.
Nastává pomlouvačná kampaň proti vedení Jazzové sekce podle mustru užívaného komunistickým aparátem od nepaměti: bombastickou lží. Nejdříve jsou do světa vypuštěny miliony nedovoleného podnikání, ty se pak u soudu smrsknou na šedesát tisíc – tak bylo vyčísleno pokrytí nákladů za dobu „ilegální“ činnosti od roku 1984. Před Vánocemi se vrací z vazby Joska Skalník. Přestože s tím prokurátor Josef Monsport nesouhlasil, soud ještě před koncem roku propustil z vazby těžce nemocného dvaasedmdesátiletého pokladníka Miloše Drdu – navždy ulehne a zemře v červenci 1990. Koncem ledna 1987 soud propouští z vazby Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka a majitele redakčního „domečku“ Vlastimila Drdu – předchozí majitel, pan Josef Kupka (*1920), zemřel už v roce 1984, den po výslechu s vyhrožováním na Národním výboru Prahy 4, aby Jazzové sekci dal výpověď: jeho cévy napětí nevydržely. Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vydává 18. 9. 1986 informaci Na obranu Jazzové sekce. Aktivisté na svobodě, informovaní lidé v zahraničí, včetně „štvavých vysílaček“ Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, se snaží zformovat mezinárodní obranu obviňovaných a vězněných členů. V den soudu 10. 3. 1987 jsou chodby a okolí soudní budovy na Karlově náměstí zaplněny podporovateli Jazzové sekce. Jsou mezi nimi vedle řadových členů také představitelé disidentů včetně Václava Havla i zahraniční novináři. Druhý den je soudnímu jednání přítomen také prezident International Jazz Federation Charles Alexander a dopisovatel Hlasu Ameriky Jolyon Naegele.
Propuštěnci z vazby z prosince a ledna dostali podmíněné tresty osm až deset měsíců, předseda Srp a autor tohoto seriálu ve funkci tajemníka byli odměněni nepodmíněnými tresty šestnáct a deset měsíců. Odvolací soud v květnu 1987 to potvrdil. V obsáhlé zprávě VONS se mj. píše: V každém případě se však hluboce mýlí každý, kdo se domnívá, že lze život Jazzové sekce ukončit administrativním aktem. Všude, kde se sejdou lidé milující svobodu a umění, bude její případ na pořadu dne jako varování a výzva.
(Příště: Echo Pražských jazzových dnů)

Nahoru | Obsah