Hudební Rozhledy

Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu

X. Toselliho serenáda

Robert Rytina | 12/17 |Studie, komentáře

Poslední setkání Wilhelma Canarise (vlevo) a Reinharda Heydricha (uprostřed) v Praze

„Reinhard působil při hře na housle překvapivě jemně a kultivovaně, byl to neobyčejně senzibilní a vnímavý hudebník. Zprvu mi připadal jen jako povrchní mladík v námořnické uniformě, ale tento pocit zmizel, jakmile vzal do ruky housle nebo začal hovořit o hudbě.“
Hertha Lehman-Jottkowitz, Heydrichova přítelkyně z mládí

V minulém díle tohoto seriálu o hudebních kořenech jednoho z nejmocnějších mužů Hitlerovy Třetí říše jsme se dostali až k okamžiku, který by bylo možné označit za velmi podstatnou dějovou křižovatku. Osmnáctiletého Reinharda Heydricha jsme totiž opustili ve chvíli, kdy se s houslovým pouzdrem v podpaží rozloučil s rodným Halle nad Sálou a vydal se do Kielu za kariérou námořního důstojníka. Až dosud jsme se zabývali především osudy jeho otce Bruna, který na životní dráhu úspěšného operního pěvce a pozoruhodného hudebního skladatele navázal v úloze zakladatele a ředitele hallské konzervatoře.

Zprvu prosperující pedagogický ústav se po letech předválečného rozkvětu dostal během první světové války do nemalých ekonomických potíží, takže v dalších letech doslova bojoval o přežití. S ohledem na reálnou spojitost s hudbou by se tedy mohlo zdát, že by bylo namístě sledovat spíše další životní peripetie Heydricha staršího a jeho snah o udržení chodu školy, která měla v kulturním životě rodného města Georga Friedricha Händela rozhodně své důležité místo. Samozřejmě se k nim ještě vrátíme, nicméně v tuto chvíli nebude bez zajímavosti zaměřit se na příběh onoho mladého houslisty v drsném prostřední námořní kadetky. Nebýt jeho vztahu k hudbě, nedošlo by s největší pravděpodobností k navázání jednoho z nejdůležitějších přátelství jeho života. Jednalo se o přátelství s mužem, který se měl stát v časech Heydrichovy největší slávy v nacistickém bezpečnostním aparátu jeho spojencem a zároveň nebezpečným konkurentem. A také s mužem, jehož vztahy s Adolfem Hitlerem nabraly podivuhodnou cestu od naprosté Vůdcovy důvěry až po neméně absolutní zavržení a nakonec i popravu oběšením.
Dnem, kdy čerstvý maturant Reinhard Heydrich nastoupil v přístavu Kiel-Holtenau do služby jako námořní kadet, byl 1. duben 1922. Výcvik posádky, označené jako „crew 22“, započal půlročním základním kurzem na palubě lodi Braunschweig. Na následné tříměsíční školení na plachetnici Niobe poté navázala služba na křižníku Berlin. Přesně po dvou letech, tedy 1. dubna 1924, odsud Heydrich odešel s hodností „Oberfähnrich zur See“ – tedy námořní praporčík – za dalším studiem na námořní škole v Mürvicku u Flensburgu. Vrcholem zdejší výuky se pro budoucího důstojníka stala služba na vlajkové lodi německé severomořské flotily Schleswig-Holstein (právě té, která se později 1. září 1939 zapsala do historie druhé světové války její první salvou, vypálenou z přístavu Westerplatte směrem k polským pozicím). Heydrich na ni od léta do konce roku 1926 zbrázdil značnou část Atlantiku a Středozemního moře, a po absolvování výcviku se dočkal povýšení na námořního poručíka. Když prošel též školením na technického zpravodajského důstojníka se zaměřením na radiotechniku, vrátil se opět na Schleswig-Holstein, kde sloužil až do roku 1928. V hodnosti nadporučíka byl odsud přeložen na velitelství baltského námořnictva v Kielu, kde setrval ve funkci pomocného referenta do ledna 1931. Zde se jeho na první pohled přímá cesta za admirálskou uniformou skončila nečekaným a potupným propuštěním od námořnictva, a to po událostech, o nichž bude ještě řeč.
Pro toto vyprávění je ovšem důležité, jak v průběhu jistě nelehkého a drsného výcviku vnímalo Heydricha jeho okolí. Osobních svědectví se v tomto případě dochovalo poměrně velké množství, nicméně je třeba brát v potaz, že byla zaznamenána až po druhé světové válce, kdy rozhodně nebylo žádoucí, aby na nezpochybnitelného válečného zločince kdokoliv vzpomínal v pozitivním duchu. Je také třeba si uvědomit, že svět námořních kadetů a válečného námořnictva obecně byl jakýmsi do sebe uzavřeným vesmírem s mnoha vlastními tradicemi, pravidly a psanými i nepsanými zákony. Ty se zdály často nepochopitelné, ba absurdní už současníkům této „mořské šlechty“, takže na nás mohou působit tím bizarněji.
Ostatně, posuďte sami: poněkud plachý a samotářský Heydrich brzy narazil mezi spolužáky na skutečnost, že všichni až příliš dobře vědí o lexikonu německých hudebních skladatelů, v němž byl jeho otec uveden jako „Bruno Heydrich, vlastním jménem Süss“ (šířeji jsme se touto záležitostí zabývali ve druhém díle tohoto seriálu). Bezprostředně se tak Reinhardovi začalo přezdívat „bílý Žid Heydrich“, „blonďatý Mojžíš“ nebo „Mojžíš Händel.“ Tento typ posměchu byl za zdmi kadetky chápán jako zcela normální druh „kamarádské zábavy“, ale úplně jinou váhu mělo zjištění, jak reagoval Heydrich na stejný typ „humoru“ v jiném prostředí. Rozneslo se totiž, že když byl na dovolené v Halle, pokřikoval na něj kdosi na ulici „Podívejte, mladej Icík Süss v námořnický uniformě.“ Na dotaz, zda okamžitě žádal satisfakci, odpověděl prý Heydrich ostatním námořníkům: „Nežádal, co jsem měl podle vás dělat?“ Osazenstvo světnice, v níž mládenec bydlel, se na základě jeho prohlášení okamžitě přestalo s Reinhardem bavit, neboť svou neschopností bránit se křivému nařčení „poskvrnil svou čest i čest námořnictva“. Heydrich se tak dostal na dlouhou dobu do téměř naprosté izolace od spolužáků, dokud si situace nepovšiml jeden z důstojníků, jenž pro obnovení vztahů mezi kadety zorganizoval setkání, nazvané „Usmiřovací ceremonie“.

Neméně podivně působí popis incidentu, který se měl odehrát během Heydrichova pobytu na ostrově Madeira, kam roku 1926 připlul na lodi Schleswig-Holstein. Jeden z dalších německých důstojníků jej ve vzpomínkách vylíčil takto: „Dostali jsme pozvánku do uzavřeného klubu, kde nás uvítali britští námořní důstojníci a jejich dámy. Orchestr hrál taneční melodie, ale nikdo netančil. Heydrich považoval pasívní chování Angličanů za urážlivé a byl jím popuzen. Navzdory našemu varování šel k jednomu z anglických stolů a požádal o tanec jednu z dam, aniž jí byl představen (!). Jak bylo možné předpokládat, byl odmítnut a zcela rudý se vrátil k nám. Naléhavě žádal, abychom všichni ostentativně odešli. Nesouhlasili jsme, neboť za svou urážku si mohl výhradně sám. Přestože Angličané s mistrovskou bravurou vyřešili napjatou situaci tak, že se za chování dámy omluvili a ona sama přišla Heydricha vyzvat k tanci, cítili jsme se chováním svého kolegy i nadále pohoršeni.“
Nacházet si přátele a přizpůsobovat se konvencím zkrátka k silným stránkám kadeta Heydricha nepatřilo, a tak není divu, že kromě seberealizace v nejrůznějších sportovních aktivitách utíkal stále častěji ke svým houslím. Ty mu mimochodem vynesly další přezdívku, a to „nebeský kozel“ (s narážkou na jeho vysoký pisklavý hlas). Pohled na budoucího námořníka s houslemi v rukou samozřejmě podněcoval jeho okolí i k dalším posměškům a jednání často až na hraně šikany. Heydrich se mu nevyhnul ani ze strany důstojníků, v největší míře pak od jednoho instruktora, na nějž později vzpomínal jako na „tlustého Poláka ze Západního Pruska“. Ten našel v Heydrichovi podle všeho zvláštní zalíbení, protože si ho často nechával vytáhnout z postele i uprostřed noci a nutil ho, aby mu hrál na housle jeho oblíbené šlágry. Zvláštní slabost měl údajně pro skladbu Serenata (známou též jako Rimpianto) od Enrika Toselliho (1883–1926). Mladý kadet mu jí někdy musel hrát i několik nocí po sobě, dokud nebyl „tlustý Polák“ spokojen a nepropustil nevyspalého virtuosa se slovy: „Můžete jít, Heydrichu. Dojal jste mě.“ Když se pak později v Heydrichově rodině poslouchalo rádio, musel ho prý někdo okamžitě vypnout, kdykoliv se z něj začala linout Toselliho serenáda. A jak nezapomněla uvést ve své vzpomínkové knize Lina Heydrichová, „na malé, tlusté mongoloidní typy s kulatou hlavou ze Západního Pruska měl Reinhard až do konce života vyhraněný názor“.
Během tříměsíčního kurzu na křižníku Berlin se však „nebeský kozel“ setkal s někým, kdo se s ním naopak díky jeho lásce k hudbě velice srdečně spřátelil. V červenci 1923 se totiž námořní rekrut Reinhard Heydrich dostal pod velení prvního důstojníka, který se jmenoval Wilhelm Canaris (1887–1945). Kultivovaný korvetní kapitán s pověstí jednoho z hrdinů první světové války si samotářského mládence s neobyčejným hudebním nadáním rychle oblíbil a seznámil ho se svou manželkou Erikou, rovněž nadšenou houslistkou. Dvacetiletý Heydrich si brzy získal její sympatie a jako druhý houslista zasedl po jejím boku ve smyčcovém kvartetu, které se od té doby začalo v kielském domě Canarisovy rodiny pravidelně scházet a muzicírovat. A byl to zřejmě právě hudební talent, které zjednal Heydrichovi přístup i do dalších vlivných důstojnických rodin. Do té doby nesmělý mladý muž přišel v krátkém čase na to, že dovede imponovat ženám, a začal se z jejich přízně poměrně nezřízeně těšit. Novopečený námořní praporčík zřetelně získal na sebevědomí, což se projevilo i v jeho kariérních ambicích. Jak uvedl Heydrichův kamarád z posádky Schleswig-Holstein Heinrich Beucke, „Reinhard chtěl všude zazářit – ve službě, před nadřízenými, u kamarádů i podřízených, ve sportu, ve společnosti i u baru“. A jako jeden z mála připomněl ještě jeden hudební nástroj, na který se Heydrich naučil hrát. „Nashromáždil si slušný repertoár vtipů, anekdot a písní, které s úspěchem zpíval na veřejnosti a doprovázel se přitom na kytaru. Sjednávalo mu to všeobecnou oblibu a respekt.“
Vřelé vztahy mezi Heydrichem a Canarisem vydržely i do dalších let a domy obou mužů spolu často i sousedily, jen aby „Streichquartet Canaris–Heydrich“ mohl i nadále pokračovat v činnosti. Kupodivu v ní neustával ani v době, kdy se stal Reinhard Heydrich všemocným šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), zatímco byl Wilhelm Canaris – na rozdíl od Heydricha – skutečně jmenován admirálem, a navíc i vedoucím vojenské zpravodajské služby Abwehr. Fakt, že spolu instituce, jimž oba muži šéfovali, často nesmiřitelně soupeřily, vzájemně se špehovaly a bojovaly na úkor té druhé o přízeň Adolfa Hitlera a dalších pohlavárů Třetí říše, je všeobecně znám. Tím spíše překvapí zjištění, že se přátelství někdejších námořníků z křižníku Berlin zdálo navenek nezničitelné. Snad až do 18. května 1942, kdy si Heydrich už jako zastupující říšský protektor Čech a Moravy zavolal hlavu říšského vojenského zpravodajství na konferenci do Německého (dnes Španělského) sálu Pražského hradu. Zde si poněkud šokovaný Canaris vyslechl Heydrichovu vizi začlenění Abwehru do faktické podřízenosti RSHA, a chtě nechtě musel spolupode psat dokument o vzájemné spolupráci mezi oběma úřady. Admirál měl tedy napříště poslouchat nadporučíkovy rozkazy... Že k tomu v plné míře nikdy nedošlo, je mimo jiné i důsledkem atentátu, jemuž Reinhard Heydrich o necelé tři týdny později podlehl. Zemřít přirozenou smrtí však nakonec nebylo dáno ani Canarisovi. Po atentátu na Hitlera padlo podezření z účasti na tomto spiknutí i na šéfa Abwehru, nicméně rozhodující důkazy se nepodařilo nalézt až do března 1945. Tehdy byly náhodně objeveny Canarisovy tajné deníky, a když do nich šokovaný Hitler nahlédl, nařídil admirálovu okamžitou popravu. Došlo k ní 9. dubna 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg. Canaris byl ponížen do té míry, že si pro smrt na šibenici musel dojít nahý. Zemřel však prý „srdnatě a mužně“. Jeho poslední slova zněla následovně: „Umírám pro vlast, mám čisté svědomí. Konal jsem jen svou vlasteneckou povinnost, když jsem se pokoušel postavit zločinné cestě, po níž vedl Hitler Německo do záhuby. Bylo to však marné. Teď vím, že Německo zahyne...“
To vše však bylo v době, kdy se kapitán Canaris postaral o nezadržitelný společenský vzestup praporčíka Heydricha, ještě dalekou budoucností. Tehdy se nejspíš oba muži domnívali, že je jim souzen společný osud vysokých námořních důstojníků, jimž by život naplněný společnými večírky a koncerty smyčcového kvarteta v lepších kielských rodinách pravděpodobně plně vyhovoval. Že se tak nestalo, není zdaleka jen vinou pozdějšího nástupu nacistů k moci. Může za to v první řadě návštěva nadporučíka Reinharda Heydricha na plese šlesvicko-holštýnského veslařského spolku v Kielu 6. prosince 1930, kde se mladý důstojník na první pohled zamiloval do osmnáctileté dívky jménem Lina von Osten. Náklonnost to byla oboustranná, protože už 18. prosince se dvojice tajně zasnoubila. A protože se Linině rodině fešný námořník ze známé hudebnické rodiny z Halle zalíbil, nestálo jen několik dní na to nic v cestě ani zásnubám oficiálním. Nadšený Reinhard zaslal oficiální zásnubní oznámení všem příbuzným a známým, a zdálo se, že jeho štěstí už nic nebrání v cestě. Možná by skutečně nebránilo, kdyby jedno z oznámení nedoputovalo také k jisté studentce z Postupimi, které prý Heydrich slíbil před časem manželství také.

Nahoru | Obsah