Hudební Rozhledy

Rudolf Firkušný – skladatel

Veronika Vejvodová | 12/17 |Studie, komentáře

Rudolf Firkušný byl všestranný hudebník, a ačkoliv se proslavil jako vynikající pianista, jeho hudební začátky se vyznačovaly spíše nadáním skladatelským. Nakonec se rozhodl se zcela odevzdat interpretační kariéře, neboť nebylo možné naplno vykonávat povolání skladatele i klavírního virtuosa zároveň.
Ve vzpomínkách na Firkušného dětství a v literatuře se traduje několik historek o tom, jak Ruda již v raném věku projevoval velké hudební nadání. Krátce po narození ho prý otec utišil hrou na klavír se slovy: „Tak ty budeš pořád řvát? Počkej, já tě naučím!“. Když byly Rudovi tři roky, začal si vyťukávat na klavír melodii písně „Šla Nanynka do zelí“, kterou mu zpívala chůva Andělka. Brzy začal k písni vymýšlet vlastní harmonický doprovod a maminka mu musela pomáhat „basovat“.

Záhy našla matka Firkušnému prvního učitele hudby. Byl jím Václav Kolář, flétnista divadelního orchestru v Brně, který si přivydělával soukromým vyučováním hry na klavír a který bydlel v domě Firkušných. Kolář se bohužel jako učitel neosvědčil, nechtěl Rudu učit noty a pravděpodobně sám nebyl příliš valný klavírista. Velmi brzy k němu malý Ruda odmítal chodit na hodiny: „Nikdo mě však nechtěl vzít před začátkem obecné školy, až nějaký pan Kolář, pikolista a flautista v brněnském Národním divadle, bydleli vedle, a tak mne začal učit… Já jsem se však rozhodl, že k panu Kolářovi už chodit nebudu. Nepomohly ani čokoládové doutníky, které mi slibovali, když do hodiny půjdu. Postavil jsem si hlavu, že ne a ne, a byla z toho tragédie. Ale na piano jsem si hrál dál po svém.“ Podle J. Šafaříka nebyl Kolář v klavíru tak fundovaný, a proto se spokojil pouze s tím, že chlapci ukazoval správné prstoklady. Nechtěl jej zatím učit noty, protože se domníval, že je stále ještě příliš brzo.
Po neúspěšných lekcích u Václava Koláře byl Firkušný přiveden k Leoši Janáčkovi: „K nám chodily všelijaké paní a od jedné té paní se o mně dověděl nějaký pan Svěntý, který aranžoval koncerty a kromě toho měl knihkupectví a prodával hračky. A tento pan Svěntý řekl: ,Tady je jediná věc, toho kluka musí slyšet Janáček. Já ho znám, já to zařídím‘. Janáček měl tehdy pověst prchlivého pána, který vůbec nebral na vědomí něco takového, čemu se říkalo ,Wunderkind‘. Ale já, když jsem se to dověděl, byl jsem u vytržení, protože poznat Janáčka byl sen mého mladého života.“ (Ze vzpomínek R. Firkušného). Ruda Firkušný se tedy poprvé setkal s Leošem Janáčkem v roce 1917, když mu bylo pět let. Byl podroben důkladné zkoušce sluchové i klavírní. Janáček postavil malého chlapce do rohu své pracovny a přehrával mu akordy a tóny, které Ruda bezpečně poznával. On sám pak Janáčkovi přehrál na klavír vlastní úpravu sboru z Její pastorkyně „Ej, mamko, mamko“ a také osmý Dvořákův „Slovanský tanec“ pouze tak, jak jej někde slyšel a s vlastním doprovodem. Po zkoušce Janáček při rozmluvě s matkou pronesl údajně větu: „Takový talent se rodí jednou za sto let.“ Přijal chlapce ke studiu s tím, že on si vezme na starost jeho výchovu hudební a na klavír mu najde jiného učitele. Důrazně také kladl jeho matce na srdce, aby se chlapec podrobil všem ostatním studiím, aby z něj bylo normální dítě a aby s ním nikdo zatím nepodnikal žádná veřejná vystoupení.

Janáček začal Firkušnému dávat soukromé hodiny hudební teorie a kompozice (dvakrát týdně). V publikovaném rozhovoru s Elyse Mach z roku 1980 popisuje Firkušný průběh tohoto soukromého vyučování (z angličtiny přeložila autorka): „Sám Janáček mě učil hudební teorii a kompozici. Jako učitelku klavíru mi doporučil slečnu Tučkovou, která vyučovala klavír a harfu na varhanické škole, jíž byl Janáček ředitelem. Zpočátku jsem u něj bral dvě lekce týdně. Později byly mé návštěvy zkráceny na hodinu týdně nebo si mě volával nepravidelně i jiné dny. Obvykle jsme spolu strávili čas dlouhý něco mezi půl hodinou až dvěma hodinami. Nic nebylo nikdy plánováno a každé setkání bylo pro mě překvapením, protože vše bylo velmi spontánní. Někdy jsme spolu seděli u klavíru a hráli čtyřručně, jindy mi zas představoval díla jiných skladatelů jako např. Debussyho La Mer. Jednou mi přinesl svou poslední operu Káťa Kabanová, která byla téměř připravená k vydání. Položil ji na stojan u klavíru a požádal mě, ať ji přehraji. Byl to jistě neortodoxní druh výuky. Nikdy jsem nevěděl, kam rozhovor s ním bude směřovat. Vždy ale trval na tom, ať mu na každé setkání přinesu svou novou vlastní skladbu. Spolu jsme pak prošli to, co jsem zkomponoval, a on mi ukázal, proč si myslí, že jsem určité části udělal právě takovým způsobem nebo proč si myslí, že by mohly být zkomponovány jinak. Nikdy mé rukopisy ale striktně neopravoval. Otázka ,proč?‘ pro něj byla zajímavější, než otázka ,co?‘. Všechny tyto své rané počiny jsem si schoval, protože jsem si nebyl jistý, kterým směrem se ve své kariéře vydám, a tyto skladby mohly být dobrým základem pro jiné kompozice. Stále je mám i s Janáčkovými poznámkami. Janáček byl člověk, který mě v mém hudebním životě ovlivnil nejvíce.“ V dalších vzpomínkách Firkušný uvádí: „Janáček se ovšem o piano vůbec u mě nestaral. Dal mi jen základní pojmy harmonie a forem. Začal jsem u něj psát maličké skladbičky a o těch jsme debatovali. Zajímal jsem se o jeho dílo a hltal jsem všechny jeho partitury a sledoval jeho opery. Svou láskou k jeho tvorbě a pobytem u něj jsem se dostal k této hudbě velice blízko. Byl jsem u něj do svých patnácti let. Takže to byly mé nejpodstatnější roky vývoje.“ V rozhovoru s D. Ewenem pak Janáčkovo působení shrnuje slovy (z angličtiny přeložila autorka): „Otevřel pro mě bránu hudby.“
Podle výše uvedených vzpomínek probíral Janáček s Firkušným své vlastní skladby i díla dalších soudobých skladatelů. Janáček také dával Firkušnému zhudebňovat pohádkové příběhy. Důkazem tohoto tvrzení může být pokus o zhudebnění pohádky s názvem Broučci. Od roku 1919 do roku 1924 byl Firkušný Janáčkovým žákem v mistrovské škole skladby, kam chodil s daleko staršími spolužáky, jako byl o 15 let starší Břetislav Bakala (nar. 1897), o 32 let starší Josef Černík (nar. 1880), o 17 let starší Rudolf Kvasnica (nar. 1895) a o pět let starší Rudolf Macudzinski (nar. 1907, Opatije, Přímoří).
Hlavním oborem byl však pro Firkušného klavír. Vedle soukromých hodin kompozice u Janáčka a posléze oficiálního studia na mistrovské škole skladby nastoupil Firkušný roku 1917 na varhanickou školu (tzv. nižší kurzy), kde se začal na Janáčkovo doporučení učit u profesorky Ludmily Tučkové, kterou za dva roky vystřídala profesorka Růžena Kurzová, manželka významného pedagoga Viléma Kurze. Ta učila podle proslulé metody svého manžela, ale v méně přísné verzi. Vedle toho byl Ruda stále žákem obecné školy a později studentem reálného gymnázia na Starém Brně.
Rudolf Firkušný vzpomínal celý svůj život na Janáčka jako na svého druhého otce. Janáček Firkušnému od malička vykal a choval se k němu mírně a laskavě. Nikdy ho prý přímo nechválil, vždy jen paní Kurzové. Dával mu zhudebňovat pohádky, které slyšel vykládat nebo viděl v divadle na dětských představeních. Jednal s ním jako s dospělým člověkem, ale přitom nezapomínal, že je ještě dítě. Stále kladl malému chlapci na srdce, že mimo hudbu musí studovat i jiné věci, protože potřebujeme inteligentní muzikanty. Každé Vánoce mu posílal po služebné Maře mísu s cukrovím. Janáček bral malého Rudu také na premiéry svých oper v Brně. Seděl s ním a jeho paní v jejich lóži, a viděl tak premiéry oper Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a později, když Janáčkovi bylo 70 let, cyklus všech jeho oper.

Během doby se osobní vztah mezi Firkušným a Janáčkem prohluboval, mluvili o mnoha jiných věcech, ne pouze o hudbě. Hráli avantgardní hudbu, a to jak skladby Janáčkovy, tak Debussyho a Stravinského. Když bylo Rudovi devět let, poslal mu Janáček partituru Zápisníku zmizelého s věnováním: „Rudolfu Firkušnému k vážné pouti umělecké na cestu přispívá Leoš Janáček, 24. prosince 1921.“
Po ukončení mistrovské školy skladby u Leoše Janáčka studoval Firkušný vedle klavíru v letech 1925–1928 obor skladba a dirigování u J. Kvapila a V. Steinmana. Ve druhém ročníku (1926–27) byli jeho spolužáky Bernard Pollak, Rafael Schächter a František Šesták.
Rudolf Firkušný začal od počátku svých studií na varhanické škole, konzervatoři a mistrovské škole také komponovat. Začínal drobnými klavírními skladbičkami. Jednou z prvních je Zastaveníčko komponované pravděpodobně v letech 1917–19 (v pěti až sedmi letech), které věnoval své první učitelce klavíru Ludmile Tučkové. Z dalších jeho dětských skladbiček jmenujme např. Pozdrav sluníčku, tři dvořákovské humoresky a písně na texty básní z Nerudovy sbírky Písně kosmické. Z pozdějších skladeb se v archivu dochoval chromatický valčík „Pocta Skrjabinovi“, kterou Firkušný věnoval strýci Jindřichu Šindelářovi. V Praze absolvoval studia na konzervatoři svým vlastním klavírním koncertem. Kompozici na zdejší Státní konzervatoři hudby studoval nejprve u Josefa Suka (1929–30), později u Rudolfa Karla (1928–29).

Nahoru | Obsah