Hudební Rozhledy

Nic není věčné. Wieland Wagner – tradice a revoluce.

Jubilejní výstava ke stému výročí narození

Oldřich Kašpar | 10/17 |Studie, komentáře

Po dlouhá léta (od roku 1976) sídlilo Muzeum Richarda Wagnera v jeho zamilované vile Wahnfried v Bayreuthu. Prostory vily však už potřebám muzea nestačily, a tak se v roce 2010 uzavřela a byla zahájena její náročná pět let trvající rekonstrukce, s níž souviselo i otevření další přilehlé budovy a rozšíření muzea o nově vybudovanou moderní stavbu. Komplex byl slavnostně otevřen přede dvěma lety – 26. července. Nyní je expozice rozdělena do tří míst – původního Wahnfriedu, nově zpřístupněného domu skladatelova syna Siegfrieda a již zmíněné nové prosklené části s nádherným výhledem na přilehlou zahradu, kde je umístěn i hrob slavného skladatele.

V suterénu této budovy je nainstalována stálá výstava kostýmů z chronologicky uspořádaných inscenací festivalu od jeho počátků včetně několika zajímavých rekvizit či panel se všemi zde působícími dirigenty, a v jejím přízemí se střídají časově ohraničené expozice. Ty zpřístupňují zajímavé momenty ze života nejen Wagnera, ale i jeho rodiny, a tak se v letošním roce u příležitosti stého výročí narození skladatelova vnuka Wielanda Wagnera (5. 1. 1917) uspořádání jedné z takto koncipovaných výstav přímo nabízelo.
Zajímavá expozice nese název „Nic není věčné.“ Wieland Wagner – tradice a revoluce. Jubilejní výstava ke stému výročí narození (24. 7. – 19. 11. 2017). Další z důležitých mott, jež najdeme na jednom z úvodních panelů výstavy, říká: „Život pro dědictví Richarda Wagnera“.
První expoziční panely ukazují pomocí fotokopií rodinných dokumentů životy jednotlivých členů rodiny od slavného dědečka až po jeho vnuky Wielanda (1917–1966) a Wolfganga (1919–2010). Poté už je výstava cele věnována Wielandovi, který je považován za jednoho z největších reformátorů operní scény ve 20. století (v roce 1959 byl oceněn Bavorským záslužným křížem a v roce 1966 vyznamenáním Pour le Merité).
První syn Wagnerova syna Siegfrieda a jeho manželky Winifred vyrostl – dalo by se říci – v „mocensko-chráněném prostředí“ Wahnfriedu, doslova až mytické vile svého dědečka Richarda, ovlivňován, stejně jako jeho bratr, nacistickou ideologií, pro niž horovala jeho matka (v roce 1938 vstoupil do NSDAP). Nicméně pokud bychom měli charakterizovat jeho rozporuplný život, dalo by se říci, že osciloval mezi „národním socialismem“ a bohémským způsobem života. Byl všestranně nadaný, kromě hudby se zabýval i malířstvím (a jmenovaná výstava ukazuje, že úspěšně). Dokonce namaloval i karikaturu Adolfa Hitlera (je otázkou, zda ji Hitler někdy viděl). Říšský kancléř a později německý führer byl pro oba Wagnerovy vnuky „strýčkem Wolfem“ a na výstavě najdete i dobovou fotografii, na níž ve své době „všemocný muž“ objímá oba mladíky v ochranitelském gestu kolem ramen.
Po válce bylo „korunnímu princi“, jak byl Wieland nazýván, v podstatě „odpuštěno“. Postupně opadla „slupka“, jež označovala Festspielhaus jako „Hitlerovo dvorní divadlo“, a ve věku pouhých třiceti let převzal Wieland s bratrem Wolfgangem vedení festivalu (Winifred byla přece jen příliš zdiskreditována svými úzkými styky s Hitlerem) a už v roce 1951, pouhých šest let po válce, byly znovu bayreuthské slavnosti, jež pokračují dodnes, zahájeny.
Wieland Wagner je považován za jednoho ze zakladatelů tzv. „režijního divadla“ (Regietheater) díky prosazování nového moderního stylu režie i scénografie Wagnerových oper, přičemž naturalistické inscenování nahradil symbolickým a zaměřil se na psychologii dramatu.
Za pouhých 15 let svého nedlouhého života (zemřel v pouhých 49 letech 17. 10. 1966 v Mnichově) vytvořil novou, dalo by se říci až revoluční divadelně estetickou koncepci „Neu-Bayreuth“, jež byla po desetiletí prakticky závazná. Ukončil tím etapu historismu Richarda Wagnera a otevřel festival novým uměleckým směrům. A co je velmi důležité, touto a dalšími aktivitami osvobodil festival od jeho politické diskreditace a dovedl jej k moderní wagnerovské renesanci.

Jeho inscenace Hitlerovými „norimberskými“ sjezdy zdiskreditované opery Mistři pěvci norimberští z roku 1956 pod titulem „Mistři pěvci bez Norimberka“ byla symbolickým vyvrcholením jeho kampaně za odpoutání se od naturalismu při inscenování Wagnera. Středověké město bylo reprezentováno pouze uličním dlážděním a nad scénou se vznášel velký balón připomínající kvetoucí strom.
Wielandův minimalismus se ale neomezoval pouze na kulisy a rekvizity. Například představitel Günthera měl v prvním dějství „Soumraku bohů“ stále sedět nakloněn vpřed do okamžiku, kdy pocítil svou autoritu zpochybněnou Hagenem, odkdy měl sedět zpříma. Je obtížné představit si větší kontrast s tradičním operním herectvím.
Účinek inscenací z 50. let umocnily výkony řady slavných dirigentských osobností včetně Hanse Knappertsbusche, Josepha Keilbertha a Clemense Krausse. Mezi zpěváky hlavních rolí vynikli např. Astrid Varnay, Wolfgang Windgassen, Birgit Nilsson ad.
Jubilejní výstava k 100. narozeninám Wielanda Wagnera nám umožnila předcházející úvahu především díky fotografickému materiálu zobrazujícímu dobovou skutečnost, trojrozměrným předmětům (jako například kostýmů jednotlivých představení, Wielandových obrazů, skic scén apod.) Velkou roli tu hrají rovněž obsáhlé a velmi fundované popisky.
A tak lze nakonec pouze konstatovat, že poslední z příležitostných výstav v nové budově Muzea Richarda Wagnera poskytuje prostřednictvím celé řady prostředků komplexní obraz jedné z nejvýraznějších postav Bayreuthských slavností i hudební kultury v kontextu doby vůbec.

Nahoru | Obsah