Hudební Rozhledy

Novinky ze zahraniční muzikologické literatury IV

Oldřich Kašpar | 12/17 |Knihy a notoviny

Stejně tak jako ve všech předcházejících případech jsem se snažil i pro naše letošní poslední setkání vybrat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ tituly z poměrně široké jazykové oblasti, o nichž se domnívám, že by pro zájemce o vážnou hudbu mohly být nejen zajímavé, ale zcela určitě jim dokážou poskytnout neotřelý pohled na celou řadu problémů spjatých s širokospektrálním tématem hudební kultury. Uchýlil jsem se jako obvykle k osvědčenému schématu – a sice postupu, jenž přechází od novátorských děl z historie a teorie hudby až k jednotlivým tvůrcům. Vznikla tak pestrá mozaika, a to jak z hlediska jazykového a kulturního, tak samozřejmě hudebního a dalších.

Věnujme se však již konkrétně prvnímu „bloku“ nových příspěvků. Z hlediska aktuálnosti jsem se snažil vybírat tituly publikované zejména v posledních dvou letech, ale v několika případech (kdy k tomu byl důvod) jsem sáhl i do vzdálenější časové roviny.

Kolektiv španělských autorů nabízí poměrně nového (2016) „úplného“ průvodce klasickou hudbou. Ačkoliv slovo „úplný“ mi připadá přece jen trochu nadnesené, kniha je bezesporu zajímavá a zaslouží si pozornost. Zmíněný titul – La Guía completa de la música clásica – Úplný průvodce klasickou hudbou (Madrid, Akal, 2013, 352 s., ISBN 978-84-460-3792-7) přináší některé nové či méně známé informace.

Jiný španělský autorský kolektiv je alespoň ve svém názvu skromnější. Jeho Historia de la música – Dějiny hudby (Barcelona, EDT, 2012, 3480 s., ISBN 10:8860408784) jsou nepochybně obsáhlejší než předcházející titul a soustřeďují se opět – tentokráte s ještě větším úsilím – na celou řadu méně známých detailů dlouhé cesty hudebního umění dějinami lidstva.

Konečně první trojici příspěvků věnovaných dějinám klasické hudby uzavírá opět španělský autor – Alberto Zurrón, jenž se ve svém, dalo by se říci, netradičním díle vyjadřuje k celé řadě znaků její jedinečnosti. Jeho dílo Historia insólita de la música clásica, vols. 1 y 2 – Neobyčejné dějiny klasické hudby, sv. 1 a 2 (Madrid, Nowtilus, 2015, 350 s., ISBN 978-844967-7309) bezesporu představuje zajímavý pokus postihnout to, čeho si obvykle autoři podobně zaměřených děl nevšímají (nebo to převádějí do poněkud „bulvární roviny“), a sice až kuriózních detailů v dějinném vývoji vážné hudby.
U našich severních sousedů se objevily dvě vcelku nové práce věnované nejen historii, ale také teoretickým zákonitostem hudebního procesu.

Zbigniew Skowron se zaměřuje spíše na teoretické a estetické otázky – a to v knize Teoria a estetyka awangardy muzycznej drugiej połowy XX. wieku – Teorie a estetika hudební avantgardy druhé poloviny XX. století (Warszawa, Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 2016, 218 s., ISBN 97883-23522119).

Zatímco jeho krajanka Danuta Gwizdalanka se znovu vrátila k dějinám, ale i ve vědecko-pedagogickém smyslu její knížka, jak ostatně vypovídá i překlad titulu Dějiny hudby část 1. Učebnice pro hudební školy od antiky po barokní operu, je určena hlavně vzdělávání mladé generace (Historia muzyki cz. 1. Podrecznik dla szkół muzycznych. Od antyku do opery barokovej, Warszawa, Polskie Wydawnictvo Muzyczne, 2014, 268 s., ISBN 8323408331).

Obdobně se k problému staví i muzikoložky Pamela Burnard a Regina Murphy, jež kladou důraz na vyučování hudby kreativním způsobem. Ostatně jak dokládá španělský překlad anglického originálu jejich díla Enseñar música de forma creativa – Vyučovat hudbu tvůrčím způsobem (Morata Ediciones / překlad Pablo Manzano Bernárdez/, 2017, 278 s., ISBN 978-84-7112-838-6).

Konečně poslední teoretickou prací, jež o teorii hovoří dokonce již v názvu, je kniha kolektivu španělských autorů vedených Lorenzem Raízabalem (Improvisación: De la teoría a la práctica – Improvizace: od teorie k praxi, Boialeau, Ed. Música, 2010, 144 s., ISBN 978-84-8020-898-7). Autoři velmi ostře útočí na určitý „školometský způsob“, který se bohužel v našem – nejen hudebním – školství stále udržuje, a dávají důraz, jak ostatně vyplývá z názvu jejich práce na určitou (v řadě případů nikoli škodlivou, ale užitečnou až nutnou) improvizaci.

V obdobném duchu je vedena i vskutku zajímavá publikace přesahující hranice několika vědních disciplin, jako jsou muzikologie, psychologie, sociologie, pedagogika ad. Její autorka, španělská muzikoložka Tereza González Portillo, jí dala příznačný název La Guía del músico profesional. Cuerpo, mente, metodologías y pedagogía para avanzar en tu carrera – Průvodce profesionálního hudebníka. Tělo, mysl, metodologie a pedagogika pro rozvíjení tvé kariéry (Madrid, vydáno vlastním nákladem, 150 s., ISBN 10: 1523946008, ISBN 13: 9781523-946006). Domnívám se, že text knihy by mohl být zajímavý i pro ty, kteří se zabývají tzv. „arteterapií“, to znamená léčebnou metodou duševně nemocných, jejíž hlavní složkou je hudba v nejrůznějších podobách.

Ještě než přistoupíme, tak jak to děláme vždycky, k dalšímu bloku, věnovanému určitým historickým obdobím, přece jen bych rád zmínil ještě jeden titul, který jistě již svým samotným názvem nadchne všechny příznivce vážné hudby: „Nepostradatelnost klasické hudby“ (Imprescindibles de la música clásica / překlad z angličtiny María José Espinoza Saavedra, Barcelona, Ed. Planeta, Libros Cúpula, 192 s., ISBN 978-84-480-6855) – tak nazval svoji knihu muzikolog Michael Swift. K tomu snad opravdu není co dodávat.

Z obecnějšího historického hlediska nesporně zaujme publikace kolektivu autorů s poměrně širokým záběrem zahrnujícím „tisíc let klasické hudby“ s názvem „Život a doba velkých skladatelů. Tisíc let klasické hudby“ (Vida y época de los grandes compositores. Mil años de la música clásica, VV.AA., Potsdam, H. F. Ullman, 2012, 512 s., ISBN 978-38480-00-7).

Poněkud konkrétnější jsou francouzští muzikologové Henri Gonnard – Christiane Heine, kteří se zaměřili na komorní hudbu 20. století (La musique de Chambre au milieu du XXe siècle – Komorní hudba v polovině XX. století (Paris, Ed. Pu François Rabelais, 2017, 140 s., ISBN 2869064896).

Christian Ahrends byl ve svém zájmu ještě konkrétnější, do popředí jeho zájmu se dostala dvorní kapela ve Výmaru (Die Weimar Hofkapelle 1683–1851 – Výmarská dvorní kapela 1683–1851 (Studio Verlag, 2017, 652 s., 2 ISBN 978-3-89564-166-4).

Domnívám se, že do tohoto oddílu lze zařadit ještě jednu publikaci, jejímž námětem jsme se už na základě jiné knihy na stránkách tohoto časopisu zabývali. Jde o stalinské období v sovětském Rusku a jeho dopad na život a tvorbu Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Dojem z knihy uvedené na následujících řádcích se dá shrnout velmi jednoduše – pocit zoufalství a zmaru, beznaděje člověka drceného v soukolí obludné mašinérie a obdiv nad tím, že se nenechal „semlít“, ale naopak vytvořil úžasná nadčasová díla v podmínkách, jež si nikdo z nás neumí představit. Název snad nemůže být ani výstižnější – Ohlas času. Šostakovič a Stalin: umění ve stínu teroru (Juan Barnes: El ruido del tiempo. Shostakovich y Stalin: el arte a la sombra de terror. Mexico, Anagrama, překlad Jaime Zulaika, 2017, 340 s., ISBN neuvedeno).

Všichni zájemci o vážnou hudbu pochopitelně nemohou nevědět o existenci newyorské Metropolitní opery, na jejíž scéně vystupuje řada umělců z celého světa, naši zemi nevyjímaje. Přenosy z „Metky“, jak bývá důvěrně nazývána, umožňují i širšímu okruhu zájemců, aby si o ní udělali svoji vlastni představu. Ovšem USA nejsou pouze New York, a tak operní domy najdeme i v celé řadě menších amerických měst. Tvůrci anonymního díla nás svou publikací zavadějí do nikoliv nevýznamného, byť značně průmyslového města Seattlu a ukazují nám, že i v dalších městech Spojených států amerických vážná hudba žije. Stačí si přečíst následující knihu Classicals Seattle: Maestros, Impresarios, Virtuosi and other Music Mackers – Klasický Seattle: Mistři, impresáriové, virtuosové a ostatní hudební tvůrci (Washington, University Washington, 2017, 368 s., ISBN 10: 02957442771).

Hudba renesance a baroka zůstala dnes poněkud „zkrátka“, zastupují ji pouze dva tituly a to zejména tematický katalog operního díla italského barokního skladatele Pietra Nardiniho (1722–1793) z pera Federika Mari Marii Rouqiého (Pietro Nardini (1722–1793) Da Livorno all’ Europa. Catalogo tematico delle opere – Pietro Nardini (1722–1793) Z Livorna do Evropy. Tematický katalog díla (Treviso, Editore Diastema, 2017, 764 s., ISBN 9788-89-6988-466). A máme zde také jednu z mnohých antologií barokní hudby, jejímž autorem je John Walter (Antología de la música barroca – Antologie barokní hudby, Madrid, Akal, 2013, 576 s.).

Ze staršího období zmiňme alespoň tři české autory, jimž věnuje zahraniční literatura pozornost. Jsou to Jan Dismas Zelenka (1679–1745): Misa Omnium Sanctorum, Für Soli, Chor und Orchester, ZWV 21 – Jan Dismas Zelenka: Mše všech svatých, pro sóla, sbor a orchestr, ZWV 21 / Ed. Wolfgang Horn (Wiesbaden, Breitkopf & Härtel, 2015, 100 s., ISBN 13: 979-0004185148) a Josef Mysliveček (1737–1781), Daniel E. Freeman: Josef Mysliveček „Il Boemo“. The Man and his Music – Josef Mysliveček „Il Boemo“. Člověk a jeho hudba (Detroit, Harmonie Park Press, série Detroit Monographs in Musicology, 2009, 443 s., ISBN 10: 0899901484).

Z hlediska chronologického je posledním z trojice Antonín Rejcha (1770–1836), jenž po pobytech v Hamburku, Bonnu a ve Vídni působil od roku 1808 na konzervatoři v Paříži, kde byli jeho žáky např. H. Berlioz, Ch. Gounod ad. Před několika lety vydal Michael Bulley Rejchovu „Velkou sonátu in C“ (Antoine Rejcha: Grande Sonate en ut – Antonin Rejcha: Velká sonáta in C, místo vydání neuvedeno, 2014, 35 s., ISBN 13: 979-0281807608).
Dlužno dodat, že Rejcha byl autorem celé řady význačných teoretických spisů tištěných ve francouzštině. Na jejich zpřístupňování českému čtenáři má vskutku nezanedbatelnou zásluhu český muzikolog Roman Dykast jako editor, překladatel a v neposlední řadě i komentátor (srov. např. Antonín Rejcha, Pojednání o harmonii (Ed. Roman Dykast), Praha, Togga, 2014, Antonín Rejcha, Pojednání o kontrapunktu (Ed. Roman Dykast), Praha, Togga, 2016).

Zajímavý, poněkud netradiční příspěvek k životu a dílu Ludwiga van Beethovena (1770 –1827) představuje životopisný román (1866–1944) známého francouzského biografa Romai­na Rollanda (Vita di Beethoven – Život Beethovenův (Firenze, Passigli Editore, 2015, 109 s., překlad G. Confalonieri, ISBN 10: 8836814883, ISBN 13: 978-8836814886). Poprvé vyšel v roce 1903, ale v české podobě se objevil až na počátku šedesátých let.

Drobnější práce jsou pak věnovány Chopinovi, Bartókovi a dalším. Jako například Mariele Gioia Papa: Fryderyk Chopin – Fryderyk Chopin (Roma, L’ Universale, 2014, 42. s., ISBN 800-467-5643-7). Popřípadě novější studie věnované Faurému (Jacques Bonnaure: Gabriel Fauré – Gabriel Fauré (Arles, Actes-Sud Classica, 2017, 190 s., ISBN 978-2-330-07573-6). Také ovšem Bartókovi (Michael Kube a Jochen Reuter (ed.), Bartók. Mikrokosmos I. /vol. 1 a 2 – Bartók. Mikrokosmos I. / sv. 1 a 2 (Wien, Wiener Urtext Edition, 2016, 132 s., ISBN 10: 3850557634).

Rozhodně bych doporučoval k přečtení edici Bernsteinových dopisů Nigela Simeonea (The Leonard Bernstein Letters – Dopisy Leonarda Bernsteina, New Haven, Yale University Press, 2013, 624 s., ISBN neuvedeno).

Přitažlivým názvem jistě zaujme kniha dirigenta Maura Meliho „o hudbě z druhé strany“ (Musica al rovescio. La musica classica d´opera racontati da un grande dirretore artistico – Hudba z druhé strany. Klasická operní hudba ve vyprávění velkého uměleckého dirigenta (Firenze, Editore Ponte alle Grazie, 2016, 351 s., ISBN 10: 8868334933).

Trochu odlehčenějším čtením, byť nesmírně zajímavým v různých životních i uměleckých kontextech je kniha v Čechách velmi populárního Ennia Morriconeho o jeho vztahu k hudbě (Inseguendo quel suono. La mia musica, la mia vita – Pronásledován hudbou. Má hudba, můj život / Rozhovory Ennia Morriconeho s Alessandrem Rossou (Milano, Mondadori, 2016, 496 s., ISBN 9788804663515).

Mezi nejčerstvější novinky patří bezesporu letos vydané Monografie o dvou velikánech italské hudby – Vivaldim – Federico María Sardelli: El caso Vivaldi – Případ Vivaldi (Madrid, Turner Publicaciones, 2017, 220 s., a Puccinim (Leo Olschki (ed.) – Giacomo Puccini Organista. Il Contesto e le musiche – Giacomo Puccini varhaník. Kontext a hudba (Centro di studi Giacomo Puccini. Testi i documenti. 2017, 172 s., ISBN neuvedeno).

Poněkud jako úlitbu své hlavní profesi považuji upozornění na dvě knihy týkající se předkolumbovské Latinské Ameriky a vlivu hudby evropských misionářů (františkánů a jezuitů) na vzniku nové společnosti, kterou dnes tvoří latinskoamerické národy. Mnozí badatelé upozorňují na to, že evropská hudba sehrála zásadní roli v kristianizaci původních amerických obyvatel. Tudíž závěrem doporučuji každému k přečtení dvě zásadní publikace (vyšly i v jiných jazycích než španělštině a portugalštině), a sice zejména knihu Mariny Alonso Bolaños – La „invención“ de la música indígena de México – „Objevení“ indiánské hudby Mexika (Buenos Aires, Editorial SB, 2017, 156 s., ISBN 978-9871256167) a Marcose Hollera Os Jesuítas e a música no Brasil colonial – Jezuité a hudba v koloniální Brazílii (Campinas, Universidade Estadual de Campinas, Unicamp, 2010, 206 s., ISBN 10: 8526808982).

Nahoru | Obsah