Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů II

X. Mistr houslař Antonín Barták

Rafael Brom | 12/17 |Svět hudebních nástrojů

Antonín Barták se soutěžními houslemi, opus 86

Stojí za to předeslat, co obsahuje pojem „houslař“ v podmínkách běžného provozu, který se v mnohém naprosto shoduje s prací v takzvaném, uměleckém ateliéru mistra houslaře, jenž obohacuje hudbu novými mistrovskými instrumenty pro potřeby virtuosů. V českém prostoru se tento řemeslný obor vyučoval na střední škole pod názvem Mechanik strunných hudebních nástrojů. Později, na dnešní integrované střední škole v Chebu, do níž je začleněna Odborná houslařská škola s oborem Uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů – strunné nástroje, se obor uvádí pod poněkud delším názvem Mechanik hudebních nástrojů se zaměřením na strunné hudební nástroje.

Student, jak praví předpisy, je vzděláván proto, aby zhotovoval všechny druhy strunných hudebních nástrojů. Jeho denní činností je pak výroba součástí strunných – upřesněno smyčcových, drnkacích a trsacích – hudebních nástrojů, která je založena hlavně na zpracování rezonančního dřeva, a to na strojním i ručním obrábění. Dále stejně tak na obrábění kovů, perleti a umělých hmot, na řezání, štípání, hoblování, frézování, vrtání, broušení a cídění a na ručním uměleckém opracování dřeva. A jsou další úkoly mechanika-houslaře, montážní práce, vyrábění intarzií, povrchová úprava hudebních nástrojů a další a další činnosti a vše, co s nimi souvisí… Heslo je dostupné na webových stránkách.
Po této přednáškové introdukci připomínám, že v našem seriálu uvádíme vedle specialistů také ty houslaře, kteří bez výhrad konají ve smyslu výše zveřejněné zákonné litery. Dnes uvádím rozhovor s Antonínem Bartákem (narozen 20. 5. 1970 v Chebu), kterého jsem zastihl na letošním ročníku Mezinárodní houslařské soutěže v Praze.

  • Antoníne, kde působíš?
    Narodil jsem se v Chebu, ale vyrůstal jsem a žiju v Mariánských Lázních, kde jsem vychodil základní školu. Pak jsem nastoupil do učení do houslařské školy v Lubech u Chebu, oficiálně se učební obor jmenoval „mechanik strunných hudebních nástrojů“. Absolvoval jsem tříletou výuku a pak jsem zkusil nastoupit na nástavbu s maturitou na Střední uměleckoprůmyslové škole v Hradci Králové, ale nevyšlo to. V Lubech jsem absolvoval v roce 1987 a pak jsem tři roky pracoval v dílně na výrobu houslí tehdejšího závodu Cremona. Během té doby jsem absolvoval závodní večerní mistrovský kurz pod vedením mistrů houslařů Aloise Šibala a Josefa Dvořáka. Chodili jsme po večerech do dílny na učňovské škole, kde nám poskytli jak nářadí, tak materiál, a po třech letech jsem získal certifikát mistra houslaře.
  • Během tří let v houslárně jsi pracoval na více operacích, nebo jsi měl speciální post?
    Pracoval jsem na mnoha strojích, na různých frézách, brousil jsem korpusy, frézoval drážky pro výložky, lícoval jsem houslové krky a kobylky, dělal jsem montáže a další práce.
  • Tehdy tam pracoval na operaci lícování nebo „pasování“ krků neskutečně zručný specialita jménem Vítek, přezdívaný „Kajman“ – zaučoval i tebe?
    Já jsem přišel do dílny v době, kdy právě odešel jako učitel na průmyslovku do Kraslic, a vlastně jsem po něm převzal jeho práci. A zaučoval mě Jirka Ernát, se kterým jsem potom delší čas dělal montáže nástrojů. Vedle dalších pracoval v houslárně také Josef Holpuch a dílenským mistrem byl Karel Poplštein.
  • Ty jsi vlastně ještě v Cremoně zažil přelom let 1989–90?
    Byl jsem v Cremoně až do roku 1991 a pamatuji si, že v houslárně vznikla myšlenka založit speciální nezávislou dílnu na výrobu koncertních a mistrovských nástrojů, která se pak realizovala jako soukromá firma Akord Kvint. Podle smlouvy s podnikem jsem měl zůstat v dílně tři roky a díky tomu a díky mistrovskému kurzu jsem dostal odklad k nástupu na vojenskou službu. Takže po absolvování kurzu a naplnění smlouvy jsem nastoupil základní vojenskou službu v Žatci, kde jsem byl v letech 1991–1992. Po vojně jsem se už do závodu nevrátil, i když jsem od tehdejšího ředitele učňovské školy Jaroslava Šindeláře dostal nabídku, abych šel na školu učit. Byl jsem si vědom toho, že v jednadvaceti letech toho vlastně moc z řemesla sám neumím a měl bych učit jen o pár let mladší kluky. Ale po letech jsem se na houslařské škole přeci jen objevil. Poté, co byla přestěhována do Chebu a začleněna do Integrované střední školy. Teď je jejím vedoucím učitelem mistr houslař Jiří Pátek, tak s nimi spolupracuji na přehrávkách a chodím přednášet na čtrnáctidenní workshopy, které se pořádají začátkem prázdnin pro širokou veřejnost. Přicházejí tam většinou děti kolem třinácti a čtrnácti let, ale také dospělí a cizinci. Je to sice trochu zrychlený proces, když mají za čtrnáct dní postavit nástroj, třebaže z hotových segmentů, a přitom mnozí z nich v životě nedrželi v ruce ani lupínkovou pilku, ale přijdou i šikovní zájemci. Jeden rok jsem učil dva dobré žáky – jeden byl ze Slovenska a byl to sochař, takže uměl pracovat se dřevem. Druhý byl šikovný kluk z Moravy, hráč na kontrabas, takže rozuměl muzice i nástrojům, a tím pádem také věděl, o co se jedná. Dodnes s ním spolupracuju a dá se říct, že je to vlastně můj dálkový učeň. Jmenuje se Pavel Jurásek.
  • Kdo tehdy učil na škole, když jsi tam studoval?
    Byl tam třeba Zdeněk Zadina, který učil technologii, v prvním ročníku nás měl na praxi a na tělocvik Václav Špryňar. Ve druhém ročníku jsme byli v houslárně pod vedením Karla Cáby a ve třetím ročníku jsem měl jako mistra odborného výcviku Vladimíra Čecha, který se právě vrátil z vojny – dnes pracuje v Kraslicích.
  • Jak jsi pokračoval v řemesle po vojně?
    Po dvou letech po návratu do civilu, kdy jsem se pokoušel podnikat, jsem se vydal do zahraničí na zkušenou a pracoval jsem u houslaře a profesionálního hudebníka Jaromíra Bažanta ve španělské Valencii. Ten hrával v symfonickém orchestru v Mariánských Lázních, kde se z nutnosti začal věnovat houslařině. Zůstal jsem tam celkem čtyři roky, v letech 1994 až 1998. Po návratu jsem si otevřel vlastní dílnu v Mariánských Lázních, kde se věnuji převážně opravám všech strunných nástrojů, tedy nejen smyčcových, houslí, viol, violoncell, kontrabasů a také smyčců, ale i drnkacích a trsacích nástrojů, kytar, mandolín a dalších. Pracuji nejen pro profesionální hráče, ale i pro ostatní zájemce, a do této kategorie patří opravy a seřizování nástrojů žákům hudebních škol. Vedle oprav se věnuji stavbě historických nástrojů a podle přání zákazníků zhotovuji i elektrické nástroje. Samozřejmě, že vedu také obchod se všemi jmenovanými nástroji a jejich příslušenstvími – součástkami, strunami, pouzdry a povlaky. Nemám sice velkou dílnu, i můj baráček je menší, ale mám nástroje od sklepa až po půdu. Na nové nástroje nemám moc času, ale občas nějaký postavím. Jsou mezi nimi třeba housle, které jsem dělal pro různá soutěžní klání, a to i pro minulý ročník soutěže v Náchodě, nebo skládací kontrabas, který jsem na objednávku postavil pro mariánskolázeňský Dixieland, jehož konstrukci jsem sám navrhl. Korpus a efa jsou zcela atypické, hlavice odnímatelného krku je krátká. A protože si eviduji všechny své nástroje, včetně smyčců a barokních viol da gamba, tak tenhle kontrabas má opusové číslo 86.
  • Kolik máš kolegů v okolí?
    V Mariánských Lázních jsem jako houslař jediný, pak působí ve Velké Hleďsebi kytarář Miloš Černý, který pracoval v Lubech u Chebu pro Cremonu. Je to už starší pán, který sice už nepodniká, ale sem tam opraví nějakou kytaru. Občas se vídáme. Z mých spolužáků jsou činní smyčcař Radek Zdvihal a Karel Sedlák, ten dělá smyčce v Házlově. V oboru pracuje ještě Radka Polívková, za svobodna Tomášková. Ta je mistrová ve firmě Strunal, bývalé Cremoně. A to jsou z našeho ročníku asi všichni, kteří zůstali u řemesla. A ještě vím o spolužačce Marcele Haškové, ta je v Americe. Továrna je také hodně zmenšená. Naposledy, když jsem tam byl na exkurzi právě s Pavlem Juráskem, posluchačem houslařského workshopu, jsem viděl, jak se jednotlivé dílny soustředily většinou do jedné haly.
  • Podle zápisů absolventů houslařské školy v Chebu z roku 1987 je na listině zapsáno 22 studentů – což byl, vzhledem k ostatním, docela silný ročník. My jsme se tu potkali na houslařské soutěži – máš tu nástroj, takže přinejmenším obohacuješ svůj profil kontakty s děním v oboru. Nepochybně jsi na soutěži už poněkolikáté.
    Jsem na soutěži už popáté – dvakrát jsem se zúčastnil mezinárodní soutěže v německém Mittenwaldu a na naší Mezinárodní houslařské soutěži, která bývala dříve v Náchodě, jsem potřetí. Co se týče hodnocení nástrojů v soutěži, jsem spíše pro jeho celistvou formu, kdy se spolu s prací hodnotí i zvuk. Protože pro mě jako houslaře je zvuk nejdůležitější, zajímá mě, jak můj nástroj zní. Takové hodnocení se praktikuje i na tónových přehrávkách, které organizuje Odborná houslařská škola v Chebu. Dnes nese soutěž název Mezinárodní tónová soutěž a tam někdy překvapí svým zvukem i nástroj, který by za řemeslné zpracování získal méně bodů. V minulém roce jsem byl v porotě mimo jiné s kolegy mistrem houslařem Vladimírem Čechem, Jaroslavem Svěceným, který také nástroje přehrával, mladým houslistou Jakubem Sedláčkem, vnukem houslového virtuosa Jana Sedláčka a synem houslaře Petra Sedláčka. Vím tedy, že pro houslaře a hlavně pro interpreta je opravdu nejdůležitější zvuk nástroje.

    Nahoru | Obsah