Hudební Rozhledy

Andrej Gavrilov

Anna Šerých | 11/17 |Rozhovory

Andrej Gavrilov

„Pro mnohé je díky jedinečnému přístupu jedním z nejosobitějších klavíristů naší doby. Už v 18 letech získal první cenu na prestižní Čajkovského soutěži v Moskvě, po níž následovalo vystoupení na Salcburském festivalu. Jeho debutový recitál v Carnegie Hall vzbudil obrovský zájem a kritici nešetřili superlativy…“, píše se v programu letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, kde tento umělec, v 70. letech nemilosrdně pronásledován tajnou sovětskou službou KGB, přednese díla Roberta Schumanna a Ference Liszta.


  • Ve vaší základní pianistické přípravě figuruje hlavně ruská tradice navazující na Heinricha Neuhause – maminka, vaše první učitelka, byla jeho žačkou a stejně také váš pedagog na Čajkovského konzervatoři v Moskvě Lev Naumov. Co to v praxi znamená?
    Ruská pianistická škola byla na konci 60. let velmi konzervativní a dala mně základy, bez nichž bych se později nemohl vypracovat na interpretační úroveň, které jsem dosáhl. Jsem opravdu rád, že na Ústřední hudební škole jsem byl vedený právě v duchu nejlepší ruské tradice konce 19. století. Po audici na konzervatoř mě chtěli do své třídy Jakov Flier, Lev Oborin i Taťana Nikolajeva, ale maminka usilovala o to, aby mne vedl právě Lev Naumov, ač ho na konzervatoři tehdy nepovažovali za zvlášť významnou osobnost. Domluvila s jeho ženou Irinou přehrávku u nich doma, a to byl pravý šok, nenechal mne dohrát jedinou frázi, jediný takt bez přerušení… Lev Naumov byl skutečný Mistr ve středověkém smyslu slova, studoval jsem u něj až do roku 1979, ani potom jsme nepřerušili přátelství.
  • Ještě vám nebylo 19 a vyhrál jste Čajkovského soutěž v Moskvě v roce 1974, stále držíte výsadu nejmladšího laureáta. Navíc jste okamžitě zaskočil v Salcburku za samotného Svjatoslava Richtera… Jel jste tehdy ze Sovětského svazu sám, nebo jste směl mít doprovod, třeba své maminky pianistky?
    Užíval jsem si prázdnin po Čajkovského soutěži a přišel telegram: „Soudruh Gavrilov. Urgentní. Musíte letět na festival v Salcburku nahradit nemocného Svjatoslava Richtera.“ Deset dní před koncertem! A stihnout jsem toho musel opravdu hodně: pět komisí k povolení výjezdu, ceremonie k získání pasu, projít prověřovacími pohovory, stát se členem Komsomolu… Asi největší problém bylo sehnat frak, v komunistickém Sovětském svazu bylo v roce 1974 vyloučeno, aby jej někdo do týdne ušil. Dával jsem ho dohromady kus po kuse, jeden známý půjčil motýlka, jiný sako, v Bolšom těatre měli náprsenku a vestu, boty jsem měl své, nejhůř bylo s kalhotami. Jedny mé velikosti ve fundusu divadla sice měli, ale byly široké jak pro tureckého sultána, naštěstí jedna dobrá duše nakonec dokázala kalhoty ušít. Po celé té anabázi mně na přípravu nejdůležitějšího koncertu života zbyly pouhé dva dny. Jako doprovod jsem dostal průvodkyni, která letěla se mnou. Když jsem v tom svém splácaném sovětském koncertním obleku stanul před vybraným salcburským publikem, pohled do sálu mne ohromil – zázrak, tolik šarmu, tolik známých osobností, Michael York hned v první řadě, dech beroucí toalety, šperky, vše v třpytu jak nejdražší šampaňské… Úplně mne to vyvedlo z míry. Jako ve snách jsem se dopotácel ke klavíru a začal hrát – a hrál jsem jak o život, hrál jsem svůj poslední koncert před věčným zatracením. Po mnoha přídavcích vtrhlo publikum na pódium, vyzvedli mne do výšky a odnesli do salónku pro účinkující, do obležení nadšených posluchačů a mnoha hudebních agentů. Naprostá senzace.
  • V Československu jsme měli výsadu, že jsme vás zažili už v roce 1976 na Pražském jaru, hrál jste s Českou filharmonií Čajkovského Koncert b moll, o dva roky později jste se vrátil se stejným programem a Leningradskou filharmonií. Utkvělo vám něco v paměti?
    V Praze jsem byl tehdy plných čtrnáct dní, dával jsem i recitál a odlétal jsem rovnou do Itálie, kde mne čekala šňůra čtyřiceti koncertů, pak Francie, Helsinky. Tam jsem dostal kufr plný ruské ilegální literatury – Marčenko, Vadim Delone, Žukovskaja… Jako zázrakem se mně podařilo převézt ho přes hranice. Ten týden v Helsinkách ze mne udělal jiného člověka – pochopil jsem, že svoboda myšlení, kreativity, individuality, vše, co jsme tak postrádali, nejsou pouhá slova, dochucovadlo a okořenění úspěšného života, ale jeho samotný základ, fundament. Důležitá byla pro mne Praha v roce 1983, dva dny natáčení Skrjabina pro EMI, v době, kdy jsem byl silně střežen, dostal jsem kratičké povolení vyjet za hranice.
  • Sedmdesátá léta znamenala váš světový koncertní boom, včetně evropského turné s Berlínskou filharmonií 1978. Následnou nahrávku Rachmaninovových koncertů s tímto orchestrem a Herbertem von Karajanem uťalo KGB. Zabavili vám pas i letenku, nesměl jste vycestovat. Víte, co bylo příčinou tak náhlého zásahu? Vždyť jste Sovětskému svazu vydělával valuty a dělal vynikající kulturní reklamu.
    Nahrávání v Berlíně bylo stanovené na 8. a 9. prosince 1979, odletět jsem měl čtvrtého. Dva dny předtím mne zavolali na Ústřední výbor a chtěli po mně, abych do Berlína poslal telegram, že jsem onemocněl. To jsem odmítl. Mezitím bylo KGB u nás doma, zabavili pas i bratrovi, odpojili telefon. Tak začala léta stíhání. Bylo to na udání, udání Brežněvovi. Když jsem po letech přijel do Berlína, dali mně jako dárek dálnopis, který tehdy obdrželi – Andrej Gavrilov nemůže letět do Západního Berlína z důvodu intenzivního turné po Sovětském svazu.
  • O tom, jak je pro umělce devastující vědomí stálého hlídání, víme třeba z pamětí Dmitrije Šostakoviče. Jak jste se s tímto tlakem a hrozbou případné smrti vyrovnával vy, mladý člověk velkých možností a světové slávy?
    Rok 1979 mne zasypal démanty, rok 1980 mně poslal znamení smrti. Dostal jsem nálepku politického nepřítele, byl jsem subjekt určený ke zničení. Rozhodl jsem se věnovat plně hudbě, začal jsem nejdřív studovat všechny Bachovy koncerty a stále dokola jsem si říkal: Bach je mocnější než Brežněv a jeho bandité, Bach mně pomůže. Jediné, co může muzikanta zachránit, je práce s hudbou. To je náš doktor, medicína, zachránce, útěcha i odplata. Dokončil jsem také studium na konzervatoři a přežil několik reálných pokusů mne otrávit.
  • Svjatoslav Richter označovaný za vašeho patrona a ochrán- ce se ve svých Denících vyjadřuje vtipně a otevřeně k některým vašim nahrávkám, dokonce si někdy i plete, zda to není nahrávka jeho… Měli jste k sobě evidentně blízko. V Praze před deseti lety jste měl na Pražském jaru recitál právě k uctění S. R. Když koncertujete k jeho poctě – máte pocit, jako by vám naslouchal?
    Pro mne on není mrtvý člověk, mrtvý muzikant, ale kritický hlas, který ve mně žije, jeden z nejkritičtějších, taková ladička. Vše, co hraji, slyší, hodnotí a komentuje. Býval jsem označován jako Richterův protégé, to byla prorichterovská klika, která tak o mně psala, ale to vůbec neodpovídá skutečnosti. Po Čajkovského soutěži se mně otevřely dveře těch nejlepších koncertních síní světa, zúročoval jsem léta usilovné práce, koncert v Salcburku způsobil výbuch nadšených článků, které velebily mou hru. Teprve po pěti letech mých triumfálních turné po světě jsme se v roce 1979 s Richterem spojili a uspořádali prvý společný koncert na Západě.
  • Jste citlivý na nástroje – na jejich stav, ladění? Ivan Moravec byl pověstný tím, jak si nástroje ještě sám dolaďoval, Arturo Benedetti Michelangeli si svůj nástroj dokonce vozil na turné s sebou. Dáváte některé značce přednost – je to obligátní Steinway?
    Doma ve své sbírce mám nejraději Steinway C Grand, koupil jsem si jej v Hamburku v roce 1987. Není jen tak jednoduché vytvořit si vztah k nástroji. Ten samý nástroj může znít famózně dnes a uboze zítra a vice versa, moc záleží na tom, kdo a jak na něj hraje a jak se o něj pečuje. Nástroj má svou duši a víc než cokoli jiného vyžaduje lásku.
    Když si nástroj sám ošetřujete, lépe ho vnímáte, malé úpravy si dělám sám. V roce 1985, když jsem se vrátil z amerického turné do bytu v Londýně – ještě jsme ho neměli zařízený, ale krásný Steinway, který jsem tehdy měl, v pokoji už stál – sednu k pianu, zahraji pár tónů a cítím, že něco není v pořádku, ten střední pedál, sostenuto, co drží tón, zadrhával. Vlezl jsem pod křídlo a zděsil se: celý spodek piana byl posetý nahnědlými krystalky, takové krápníčky velké jak můj ukazováček. Projela mnou jediná prudká myšlenka: i tady mne dostihli, jed! Díky Bohu ten kágébák, který lezl pod klavír, naštěstí pošramotil pedál tak, že se vysmekl ze svého plstěného lůžka. Policie přijela okamžitě, vzali si vzorky a laboratoř do hodiny potvrdila prudký jed. Musel jsem se na několik dní přestěhovat do hotelu, jejich četa dekontaminovala piano a celý byt. Kdyby bylo křídlo v pořádku, nikdy bych ty krápníky neobjevil, jedovaté výpary by způsobily srdeční kolaps a do měsíce, dvou bych zemřel. Nikdo by nevěděl proč. Takový pozdrav ze Sovětského svazu na rozloučenou to byl.
  • Ale vy jste přece neměl statut uprchlíka…
    Ano, přijel jsem do Londýna oficiálně na natáčení, měl jsem se vrátit do dvou let. Koncem roku 1986 jsem pocítil, že ta zášť vůči mně pominula. Byl jsem vyškrtnutý ze seznamu nepřátel a nežádoucích osob Sovětského svazu, ze seznamu zatracenců. Do nového Ruska zajíždím koncertovat od roku 2001 a v roce 2003 jsem se mohl o přestávce svého bachovského koncertu v Moskvě krátce setkat s Michailem Gorbačovem. Přítelkyně novinářka se jej zeptala, co se stalo roku 1986, že mé pronásledování ustalo? „Už si nevzpomínám přesně, bylo toho tehdy tolik, ale vím, že mně předložili seznam… Sacharov na něm byl číslo jedna, na druhém místě byl Gavrilov. Věděl jsem, kdo je Sacharov, ale neměl jsem ani ponětí, kdo je Gavrilov. Řekli mně, že klavírista. To mne udivilo, že je na seznamu, a podepsal jsem to okamžitě.“ V následujícím roce mne Gorbačov navštívil v mém bytě, hrál jsem mu Prokofjevovy Suggestion diabolique. Poslouchal tu hudbu plnou sarkasmu a ďábelské ironie v boji dobra se zlem velmi pozorně. „Vnímám ji jako hymnus, rytmus a esenci perestrojky,“ řekl pak.
  • Vaše monografie vyšla v ruštině, němčině a nedávno i v angličtině: Andrei, Fira and Pitch. Fira je Svjatoslav Richter, tak jste mu říkal vy, nebo to bylo jeho běžné jméno mezi přáteli?
    Tak jsem mu říkal jenom já, dovolil mně to, ale vymyslel to kdysi jeho dávný studentský kolega cellista a jeho přítelkyně zpěvačka. Mé vzpomínky na Firu zaujímají podstatnou část knihy. Existuje staré latinské pořekadlo De mortuis nil nisi bene – O mrtvých jen dobře. Vždycky jsem byl proti tomuto tak trochu podezíravému výroku, vnímám jej jako produkt patricijské dubiózní morálky. Zkrátka rozhodl jsem se psát o něm dobře, tedy přesněji řečeno mluvit pravdu, nepsat ji by bylo zbaběle cynické, nečestné utajování. Můj záměr je psát o Firovi přesně podle mých vzpomínek. Bez předsudků, byl to neobyčejný muž a nepotřebuje žádného advokáta.
  • Musel to být totální syndrom vyhoření, když jste v roce 1993 zrušil koncert v Bruselu, na nějž měla lístek i královna – a na osm let jste odešel do naprosté izolace.
    Ze Sovětského svazu jsem odešel v roce 1985 a celé mé bytí bylo prosáklé bolestí, můj sovětský život byl jako zlý sen, bylo těžké žít s takovým břemenem v srdci. Chtěl jsem jediné – co nejrychleji zapomenout minulost a začít nový život. Zahrabal jsem se do práce, absolvoval jsem bezpočet charitativních koncertů, nahrávání, zkoušky, světová turné od Londýna po Nový Zéland, setkávání s členy královských rodin, s politiky, interview v BBC i pro Voice of America, pokuřování s Freddym Mercurym a steaky s Mickem Jaggerem – takový vír zážitků mně dal na chvíli zapomenout. Po pár letech jsem cítil, jak se mé srdce uzavírá a jsem jak zkamenělina. Hrál jsem po celém světě, prsty běhaly po klaviatuře neuvěřitelnou rychlostí, hrál jsem jak posedlý, ale nebyl jsem to já a nebyla to má hudba… Tak jsem se rozhodl. Odřekl všechny koncerty, uzavřel se jako poustevník a začal nový život.
  • Naštěstí jste se na koncertní pódia zcela úspěšně vrátil a my jsme vás zažili v Praze naposledy na festivalu Praque Music Performance. Spolu s Badurou Skodou, Ivanem Moravcem a Alfredem Brendelem jste dávali i master classes. Co je hlavní zásada, rada, kterou dáváte svým frekventantům?
    Lidé často zapomínají, že se stále musíme učit, historii, morálce, také každodennímu životu, umění… Musíme se snažit proniknout do skladatelovy duše a k tomu je potřeba zručnost. V interpretaci je třeba odhalit skladatelovo tajemství, pocítit, co on cítil, když skladbu psal. Nesmíme ani na vteřinu zapomenout, že skladba génia nemá žádná plochá pojítka a nějaké můstky, dokonalá kompozice je živý organismus, takže nejvyšší úkol opravdu velkého interpreta je přemoct své člověčenství a organicky splynout s nástrojem a skladatelovou osobnostní individualitou.

    Nahoru | Obsah