Hudební Rozhledy

Štefan Margita

Jiří Štilec | 04/19 |

Štefan Margita

Kráčet vzhůru postupně, říká tenorista a letošní jubilant Štefan Margita v odpovědi na otázku, jaký má recept na dlouhou a stoupající hvězdnou dráhu. Publikum zná Štefana Margitu jako vynikajícího pěvce nejen z rolí v Janáčkových operách Její pastorkyňa, Káťa Kabanová nebo Z mrtvého domu, ale i z děl italského operního repertoáru, oper Petra Iljiče Čajkovského a v poslední době i z rolí v operách Richarda Wagnera. Z letošních velkých úspěchů připomeňme účinkování v inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v milánské La Scale, kterou příznivě hodnotila italská i naše kritika. Štefan Margita zde účinkoval pod dirigentskou taktovkou Johna Eliota Gardinera a spolupracoval s režisérem Robertem Carsenem. Již rok předtím zpíval v janáčkovské inscenaci Z mrtvého domu s dirigentem Jiří Bělohlávkem v Ženevě a na dalších místech v Evropě i v USA.
Na počátku roku 2006 rovněž překvapil odbornou i širší veřejnost svým novým gramofonovým projektem. Nevybral si, jak možná veřejnost očekávala, operní árie, ať už populární nebo méně obvyklé, ale vrátil se do krajiny svého dětství – natočil spolu s Gabrielou Beňačkovou, Kateřinou Englichovou a Katarínou Bachmannovou kompaktní disk inspirovaný slovenskou a maďarskou lidovou písní – Slzy a úsmevy. A tak se zde objevila díla Bély Bartóka, Mikuláše Schneidera-Trnavského a nově zkomponovaný cyklus Sylvie Bodorové – Sadaj, slnko, sadaj.

Výsledek byl mimořádný a opět se dočkal velice příznivého hodnocení doma i v zahraničí. Štefan Margita dovede překvapit a dobře ví, že jakékoliv opakování dosaženého nebo setrvávání na stejné pozici je de facto cestou zpět. Tyto písně – a nejen je – budou mít posluchači možnost v říjnu, listopadu a prosinci 2006 slyšet na jubilejním turné, na němž Štefan Margita vystoupí v řadě míst v České republice i na Slovensku.
Vraťme se ale ještě k úvodní tematice:

  • Dostat se v umělecké oblasti na vrchol je nesmírně obtížný úkol, ale udržet se na něm je ještě obtížnější, máte nějaký recept? Jaké to je „být hvězdou“, kterou lidé na ulici a v restauracích poznávají? V oblasti tzv. vážné hudby takových osobností není moc. (Ostatně i náš rozhovor v kavárně Tekutá historie na sklonku léta byl několikrát přerušen žádostmi o podpis a několika obdivnými výroky návštěvníků, respektive návštěvnic, kteří a které měli/y radost, že „mohou vidět pana Margitu na vlastní oči“.)
    Pro žádného umělce, ani pro operního pěvce není lehké vystartovat a dostat se „nahoru“. Ale někdy je ještě horší dostat se na „hvězdné nebe“ příliš rychle, protože případný pád, který – a to si musíme poctivě přiznat – hrozí každému umělci, je pak možná ještě rychlejší než ten vzestup. Já si myslím, že je daleko lepší dostávat se vzhůru pomaleji, skutečně krůček za krůčkem. A samozřejmě, jestliže jsem řekl, že není lehké dostat se nahoru, pak několikanásobně těžší je nahoře se udržet. Můj recept není nijak složitý: nikdy, za žádných okolností ani za příslib astronomické odměny nesmíte vzít roli, na kterou ještě nemáte, nebo která vám nesedí. Pokud jste doopravdy indisponován, je lepší odříci a nezpívat. Ona zpráva o nepovedeném výkonu je rychlejší než blesk. Můžete odezpívat desítky skvělých představení, ale stačí jedno jediné nepovedené a intendanti jednotlivých operních domů se to dozvědí snad ještě dříve, než skončí to nepovedené operní představení. A nestačíte se pak divit, když navštívíte další třeba i stovky nebo tisíce kilometrů vzdálený operní dům a tam vám řeknou – „…my už jsme slyšeli, že vám to momentálně nezpívá!“.
    Takovou situaci jsem u některých svých kolegů zažil několikrát, stejně jako zlomyslnou radost z nevydařeného výkonu nebo pomluvy velkých osobností – nezapomenu, jak někteří kolegové velmi nehezky hodnotili (možná by bylo lepší užít termínu pomluva) skvělou Karitu Matillu a osobně jsem se jí tehdy musel zastat. Bohužel, taková atmosféra k divadlu asi patří a bylo by naivní myslet si, že to může být jiné. Jedna moje kolegyně z Košic, kde jsem začínal, mi řekla, že pokud bych se chtěl v divadle urážet, tak tam nemohu být a své zaměstnání nemohu dělat. Na její slova myslím velmi často a uvědomuji si, jak hlubokou pravdu mi tehdy řekla...
    Samozřejmě, že je moc příjemné, když vás na ulici nebo tady v restauraci lidé poznávají a usmívají se na vás. To je ta lepší část popularity. Ale ne všichni jsou příjemní a občas zažijete i opak. Člověk navíc jako relativně známá osoba nesmí mít na veřejnosti problém. Jakmile by šel na ulici a byl zamyšlený nebo zachmuřený, tak z toho někteří vyvozují, že je odtažitý, v horším případě namyšlený. A pokud se usmíváte příliš, tak zase hrozí nebezpečí, že vás označí za někoho, kdo se chce za každou cenu vnucovat. Prostě nelze vyhovět všem a nejlepší je chovat se zcela přirozeně a o to se snažím i já. Myslím si, že posluchači a lidé vůbec oceňují příjemné chování, vstřícnost a něco, čemu já pracovně říkám „zdvořilý odstup“. To nejhorší, co se může komukoliv z nás umělců stát, je, když se začne povyšovat. To je tak trochu začátek konce...

  • Každé životní jubileum a zejména tak kulaté, jaké slavíte letos, je příležitostí k pohledu zpět, určité bilanci a samozřejmě i k pohledu do budoucna do oblasti plánů. Začněme pohledem zpět. Kdo a co vás nejvíce ovlivnilo, když jste se rozhodoval pro dráhu hudebníka, pěvce?
    Lidí a skutečností, které mne ovlivnili a formovali, je samozřejmě více a na nikoho bych nechtěl zapomenout, ale pokud bych měl říci, kdo mne ovlivnil nejvíce, pak musím uvést Ludmilu Šomorjaiovou, která dodnes učí na Konzervatoři v Košicích. Když jsem skončil uměleckou průmyslovku – fotografii, tak nastoupila se svým manželem do Košického divadla, on jako obor bas a ona jako sopranistka. Pak se jí v divadle přestalo trochu líbit a nastoupila na konzervatoř, kde začala učit. Protože se chtěla věnovat pedagogické činnosti velmi intenzivně a protože si pamatovala, že jsem jako dítě hodně zpíval, zeptala se mne, jestli bych nechtěl nastoupit k ní. To bylo pro mne veliké štěstí, byla vynikajícím kantorem a díky jejímu působení (možná i proto, že v té době jsem byl již po pubertě) se můj hlas po technické i výrazové stránce rozvinul velmi rychle. První úspěšné kroky na své dráze jsem určitě udělal díky ní a mohu jí za to dodnes děkovat.

  • Jakou roli hrálo rodinné zázemí a prostředí rodných dvojjazyčných,možná i multikulturních Košic? Mám na mysli zvláště maďarskou kulturu a maďarštinu, ale i další případné vlivy?
    Tím, že jsme bydleli v Košicích, tak pro mne bylo hned od dětství zcela přirozené, že se tam mluvilo i slovensky i maďarsky a dodnes s tím nemám žádný problém. Do Budapešti jsme velice často jezdívali a maďarská kultura mne velice zaujala. Co je možná zajímavé – měl jsem velice rád hlavně maďarskou pop music a tzv. klasiku jsem začal vnímat vlastně až na konzervatoři. Ale ze začátku jsem si ještě stále na klasickou hudbu a klasický zpěv tak trochu nemohl zvyknout. Pamatuji si, že když jsem se s profesorkou Šomorjaiovou rozezpívával, tak jsem se takřka neukázněně stále smál a chichotal, protože mně to bylo k smíchu. Teprve trochu později jsem začal vnímat i další části maďarské kultury. Byly to krásné jímavé nebo naopak velmi rytmické maďarské lidové písně. A logicky následovala i tvorba Bartóka a Kodályho. Na konzervatoři se hodně zpívala písňová tvorba Mikuláše Schneidera-Trnavského, takže když jsem ji loni natáčel, byl to pro mne i takový návrat do studentských let s jistou dávkou melancholie a zároveň návrat někam do bezpečí, do dobře známé krajiny dětství. Kromě těchto autorů jsem začal poznávat i všechny další, otevřely se mi zcela nové, ohromné obzory.

  • O tom, kdo z pedagogů vás nejvíce ovlivnil, jste již hovořil, na koho ze svých učitelů ještě vzpomínáte? Myslíte si, že tzv. „slovenská pěvecká škola“ je skutečně úspěšnější než „česká“, nebo jinak – čím to je, že se v našem hudebním životě jak v minulosti, tak v současnosti prosazuje tolik pěvců ze Slovenska nebo odchovanců slovenských pedagogů?
    Tak z pedagogů bych opravdu rád ještě jednou zdůraznil paní Šomorjaiovou, ke které jsem chodil ze začátku. Ale v určitém okamžiku se můj vývoj trochu zastavil a začal jsem mít drobné technické problémy. V této situaci jsem požádal o pomoc paní Miloslavu Fiedlerovou, která byla předtím sólistkou Národního divadla a vyměnil jsem tak svého pedagoga. Začal jsem k ní chodit, právě ona mi pomohla k tomu, že dnes můžu cestovat a hostovat v operních scénách po celém světě. Naučil jsem se od ní mnoho věcí, snad nejvíce říkat „ne“ v situaci, kdy je to zapotřebí. Vždy mi říkala a říká to dodnes, že člověk si musí velmi pečlivě a obezřetně vybrat, na kterou roli momentálně má, protože ve zpívání se nedá nic uspěchat. Ono skutečně, a v tom jí po letech dávám plně za pravdu, všechno má svůj čas. A pokud je technika správná, tak se hlas rozvine natolik, že může přecházet od lyrického tenoru k dalším oborům včetně dramatického, k němuž se například já osobně asi nikdy nedostanu. Chce to trpělivost, čas a především „nepředbíhat“. Je velice obtížné hodnotit tzv. slovenskou a českou školu. Faktem je, že v Praze a v České republice působí hodně slovenských zpěváků, ale dneska je i hodně výborných českých pěvců. Pokud bychom vůbec chtěli hovořit o „slovenské“ škole, mám pocit, že se trochu liší tím, že se zabývá hodně belcantem a belcantovým zpíváním. Tady je to trochu jinak, jak já neustále tvrdím: v Čechách, když je pěvec na začátku a začíná se prosazovat, čeká se od něj, že bude zpívat Prodanou nevěstu a to jsou role jako Mařenka, Jeník nebo Kecal. A to jsou tak těžké role, že začínající zpěvák tím vlastně začínat nemůže. Já si vzpomínám, že jsme na konzervatoři zpívali první roky jenom lehké písně a na tom jsme se hodně naučili. Ale je to všechno samozřejmě daleko složitější.

  • Svět opery je neustále (možná už desítky let) provázen nářky o její krizi. Je podle vás opera v krizi, a pokud ano, co je její příčinou ?
    Já si myslím, že žádná krize opery není, možná je u nás, ale ve světě jsem zatím na známky krize nenarazil. Dokonce bych řekl a moje osobní zkušenosti mi to potvrzují, že opera je stále více populární. Nechci všechno svádět na finanční problémy, ale samozřejmě, že i tato stránka hraje svoji roli a jistě i síla společenské vrstvy, nebál bych se použít výrazu elita, která dokáže operu podporovat – morálně, zájmem i finančně. Samozřejmě jsou divadla, která mají více peněz a tedy i možností a jsou divadla, která takové možnosti nemají, a podle toho si musí vybírat nejen tituly, ale i umělce. Ale v operních domech, v nichž jsem vystupoval a hostuji, jsem, bohudík, žádnou krizi nezažil. A také jsem nikde nezažil, aby v cizině bylo na Janáčka poloprázdné hlediště, ale doma, bohužel, ano. To je mi vždy velice líto.

  • Po absolutoriu na konzervatoři v Košicích jste se roku 1986 stal vítězem soutěže Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a nový šéf opery Národního divadla tehdy nastupující po Zdeňku Košlerovi – dirigent František Vajnar vám zde nabídl stálé angažmá. O šest let později jste byl i sólistou Státní opery Praha, ale z obou scén jste nakonec v roce 1998 odešel mimo jakýkoliv stálý pracovní poměr. Je známo, že svoji roli sehrála i neochota uvolnit vás ze Státní opery do proslulé milánské La Scaly, kam jste se nakonec ale stejně dostal. Zvolil jste nejtěžší, ale asi jedinou účinnou dráhu svobodného umělce, který má možnost podle svého uvážení a výběru hostovat na nejlepších světových scénách.
    Vraťme se však ještě na chvíli na počátek do Prahy v polovině osmdesátých let. Hudební život byl odlišný, mohl byste tuto situaci srovnat s dnešním stavem? Je už dnes i opera velký showbusiness?

    Ten stav, když jsem tehdy v druhé polovině osmdesátých let nastoupil v Národním divadle, byl úžasný. Moc, moc a s velkou láskou vzpomínám na pana dirigenta Zdeňka Košlera. Když jsme tehdy studovali opery Così fan tutte, Don Giovanni nebo Řecké pašije, to se nestudovalo 14 dnů, ale několik měsíců a člověk dospěl do té fáze, že když přišla orchestrální zkouška, tak jako kdyby měl za sebou už desítky „odezpívaných“ představení. To, bohužel, dneska už v Praze neexistuje. A samozřejmě rád bych připomněl tehdejší velká jména, osobnosti, které v divadle působily, to byly naše umělecké vzory. Zažil jsem hezčí atmosféru v divadle, než je teď…
    Samozřejmě, opera je v současnosti skutečně více než velký showbusiness. A i když to mnozí neradi slyší, je tomu opravdu tak. Já jsem třeba zažil poslední inscenaci v Lisabonu, byla to Wagnerova opera Zlato Rýna. A to byl opravdový showbusiness se vším všudy. Jeviště bylo v hledišti, režie nesmírně nekonvenční a celá řada dalších postupů. A jaký ohromný úspěch to mělo, o tom svědčí fakt, že poslední dvě představení se musela promítat na obří plátno před divadlem. Musím říci, že zatím nikde na světě se mi nestalo, že po skončení představení jsem se musel jít klanět nejen na jeviště, ale i ven před operní dům, kde čekaly tisíce diváků, ta atmosféra si v ničem nezadala s atmosférou megakoncertů popových hvězd. A to byl, prosím, Richard Wagner.

  • Často zpíváte v zahraničí na nejprestižnějších scénách, kterou z nich máte nejraději a kde jste měl největší trému?
    Všude, kde člověk zažije krásnou spolupráci a krásnou inscenaci, je pro mne krásné divadlo a mám ho v tu chvíli samozřejmě „nejraději“. Jedna z posledních skvělých zkušeností z února a března 2006 byla milánská La Scala, kde jsem účinkoval v inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanová režiséra Roberta Carsena. Na této produkci se kromě režiséra Carsena, s kterým jsem měl vždy vynikající zkušenosti, sešel skvělý tým – mj. dirigent John Eliot Gardiner, ale i výborní sólisté, z nichž jednoho – Jelenu Žídkovou – představím jako svého hosta na vánočním koncertu 23. 12. 2006 v Národním divadle v Praze. Byla to krásná práce, ale myslím, že právě na této scéně má člověk asi tu největší trému, protože je to „barák“, kde vám nikdy nic nikdo nepromine, takže to je vždy neuvěřitelné vypětí. Ale dopadlo to velmi dobře a už se moc těším na další spolupráci.

  • Další otázka je velice citlivá, tak citlivá, že na ni nemusíte odpovědět. Jak byste srovnal úroveň dnešních zahraničních operních domů a našich scén v České republice a na Slovensku?
    To se opravdu nedá srovnávat, protože některé zahraniční operní domy, ať už je to Opera Bastille, Covent Garden nebo La Scala, mají nesrovnatelně větší rozpočet peněz, takže si mohou dovolit zvát opravdu velká jména režisérů, sólistů a dirigentů. A opera samozřejmě nejvíce závisí na skvělých hlasech, hudebnících v orchestru, dirigentech, režisérech a mohl bych takto pokračovat. Myslím si, že pokud by naše operní divadla v České nebo Slovenské republice byla dotována tak jako v zahraničí, tak by se u nás objevovala jména jako Carsen, Ozawa, Bychkov, Gardiner, Rattle atd. atd. a kvalita představení by byla jiná.
    Bohužel, obávám se, že to hned tak nebude.
  • (Kráceno)

    Nahoru | Obsah