Hudební Rozhledy

Triumf interpretačního mládí

Julius Hůlek | 11/17 |Festivaly, koncerty

Hana Chang

Festival Mladá Praha, tradičně pořádaný zkraje podzimu, úspěšně překonal hranici plného čtvrtstoletí své existence a letoškem vstoupil do 26. ročníku (7. – 24. 9.). Jeho počátky v deva-desátých letech minulého století se odehrávaly ve znamení nově nabyté svobody, a tak se na jeho koncertech střídají mladí interpreti ze stále většího počtu zastoupených zemí. Na koncertech, pořádaných nejen v Praze, ale i v dalších vybraných městech ČR, účinkují umělci, jejichž kariéra teprve začíná nebo se už rozvíjí, a kteří pocházejí jak z Evropy, tak ze zemí Asie.


Charakteristickým a zároveň nadstandardním příkladem festivalového dění, spočívajícího v mezích komorních žánrů, byl závěrečný koncert (24. 9.), kdy partnerem sólistů byl Orchestr Národního divadla pod taktovkou Jakuba Pikly (1995) z ČR. V Koncertu pro klavír a orchestr G dur (KV 453) Wolfganga Amadea Mozarta za sólový nástroj usedl droboučký Japonec Takumi Inagaki (2001), disponující citlivým, avšak – jak vzápětí ukázal – i výrazově robustnějším úhozem. Pečlivě sledoval dirigenta, stimulujícího svěřený kolektiv bystrými gesty tak, aby nebyl pouhou doprovodnou složkou. Ve volné větě sólista zaujal vedením melodické linky a snahou o hlubší podání obsahu díla. V závěrečné větě dostál všem náležitostem technické bravury (včetně tónové kultury) a stejně jako orchestr si vedl dobře ve vzájemném dialogu. Hobojistka Clarisse Moreau (1993) z Francie je etablovanou sólistkou, což bylo patrné už z prvních tónů sólového partu v první větě Koncertu pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů, jehož permanentní komplikovanou linku na pozadí rušného orchestrálního dění přesvědčivě zvládala (quasikarnevalová i pastorální nálada, lomená melodika ad.). Zvlášť důležité „slovo“ měl hoboj ve druhé větě, kterou C. Moreau v propojení s dirigentovou rozvahou a klidem ozvláštnila propracovanou dynamikou a agogikou. Koncentrací proměnlivé exprese a bezpečné virtuozity závěrečné věty (mj. pohotovými kontrasty v sólové kadenci) dílo vrcholilo.

Úlohu dramaturgicky vhodně zvolené žánrové proměny po přestávce sehrála orchestrální píseň Kadar Kata a část Szegény vagyok z opery Háry János Zoltána Kodálye, které v originálním jazyce přednesla maďarská sopranistka Anna Fürjes (1996). Kodály, mj. proslulý hudební etnograf, na uplatnění folklorních zdrojů ve své tvorbě samozřejmě pamatoval, ale v předloženém výběru byly přítomny spíše decentně, a právě v takto spřízněném duchu se odvíjelo jejich ztvárnění barevně i dynamicky plným, znělým a čistým hlasem v zadumané spodní, ale i dramaticky posazené vyšší poloze. Vyzrálý projev pěvkyně rovněž imponoval emotivní stránkou.
Všechna očekávání nejenže naplnilo, ale evidentně i překonalo vystoupení mladičké houslistky čínského původu Hany Chang (2002), která v USA studuje u Ivana Ženatého na Cleveland Institute of Music. Již s prvními tóny Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského bylo jasné, že po celý průběh skladby stěží vyjdeme z údivu nad porovnáním toho, co slyšíme, se subtilní, přímo dětskou postavičkou naprosto vyrovnané, směle rezolutní interpretky. Zjev a hlavně hra samotná osvědčovaly neochvějnou jistotu technickou levé i pravé ruky jakož i intonace, kultivovaný tón a smysl pro kantabilitu, právě u Čajkovského tak důležitou. Tento posledně zmíněný aspekt netušeně nabýval na intenzitě spolu s dynamickými kontrasty (úchvatná pianissima) a výrazovým napětím v prostřední volné větě. Neselhávající virtuózní nasazení (neodpustím si zmínku o perfektně čistých flažoletech), včetně proměn dynamicky, tempově a agogicky výrazových v bezproblémové souhře s orchestrem, provázelo celou větu třetí. Je nade vší pochybnost, že o Haně Chang, ale hlavně ji samotnou, ještě určitě uslyšíme.

Nahoru | Obsah